Domů > Spomocník > Neformální vzdělávání > Z údolí černých čápů - jaké jsou dnešní děti
Odborný článek

Z údolí černých čápů - jaké jsou dnešní děti

27. 9. 2012 Neformální vzdělávání Spomocník
Autor
Mgr. Svatava Šimková

Anotace

Co je z výchovného hlediska pro vedoucí zvlášť náročné?

Přes organizaci táborů, spolupráci s rodiči, samosprávami a veřejností jsme se dostali na závěr našeho seriálu k dětem, o které jde především, kvůli nimž se tohoto všechno děje, a to v situaci, kdy věnovat se dobrovolně ve volném čase podobným bohulibým činnostem je pokládáno většinou „normálních“ lidí za čiré bláznovství. Bez potřebného množství finančních prostředků na provoz organizací, bez nárou na jakoukoliv odměnu, zato často „jednou nohou v kriminále“, stále však plni nadšení a s vírou, že pro děti dělají dobrou věc, se stovky a tisíce dobrovolných vedoucích vrhají každý týden do nových a nových výchovných dobrodružství. S jakými problémy se při práci s dětmi setkávají a které pokládají za zvlášť naléhavé? Co je z výchovného hlediska přijde zvlášť náročné nebo důležité? Nač je hlavně třeba dávat si pozor? Oč se snažit?

Zdeňka (středisko Jilm Jilemnice, Junák - svaz skautů a skautek ČR): Chybí například respekt. K sobě navzájem, k vedoucím, k vlastním rodičům. Mně přijde, že se postupně anuluje. Děti často neposlouchají ani své rodiče, ani nás. A jak to řešíme? Já osobně je prostě„sprdnu“. Nebo dostanou nějaký ten křížek a za tři křížky třeba nemohou na výpravu a za pět nemůžou na tábor. Asi to tedy neřeším příliš tak, jak by se mělo, ale nějaké donucovací prostředky mám. Motivace taky nefunguje úplně na každého. Někdo řekne: „ No a co, tak nepojedu.“ Ty malé děti jsou v pohodě. Vždycky zlobily a budou zlobit, ale když na ně houkneš, poslechnou. Jenže čím jsou starší, tím méně jsou ochotné se podřídit a po třináctém - čtrnáctém roce nám často odcházejí. Ta hranice se snižuje. Dřív odcházely v patnácti nebo šestnácti. Děti rychleji vyspívají, mobil má dítě pomalu ve druhé třídě. Ty starší děti se často „šprajcnou“ a pak už to nejde. Problémy jsou taky s rovery. Jejich práce pro mladší oddíly je skvělá, ale nemají svůj vlastní program. Tam to nefunguje. My je naplňujeme prací pro pomoc skautingu, tím, že s námi dělají projekty pro město, pro společnost – jako službu bližním, ale pro službu sobě jim nezbývá čas – aby se věnovali smysluplně sami sobě. Kámen úrazu je v tom, že nás vedoucích je málo. A pro rovery je z mého pohledu nejhorší, že nemají právě vedoucího a systematický program. Ale nevzdáváme se a na podzim bychom chtěli rozjet roverský kurz. Nejdřív se samozřejmě musí dát dohromady, kdo, co, a časově to nějak rozvrhnout a vpasovat to do kalendáře akcí, což bude taky poměrně složité, protože je toho všeho dost.

Somta (oddíl Vatra Boskovice): Já nevím, je to dost individuální, ale určitě na dnešní děti útočí spousta věcí, které je dokážou svést z toho, aby se rozvíjely správným směrem. Když bych měl uvést příklad za děti ve Vatře, měli jsme na táboře třeba jednoho kluka, který byl už relativně dost starý, bylo mu patnáct, ale ten neměl moc kontakt s okolním světem, ten nevěděl, co je okolo něho, protože rodiče byli rozvedení, maminka, ta se pořád někde stěhovala, a asi ho prostě nikdo nevzdělával a neučil kontaktu se světem. Takže on byl hodně problematický. Neřekl jediné pravdivé slovo, ale zároveň nevěděl, co je to hovězí a podobně. Tu myšlenku nedokážu teď tak rychle rozvinout, ale máme spoustu problémů. Samozřejmě děti dneska tráví hodně času u počítače a většinou je to velice neproduktivní. Ale já to dělám taky, takže těžko se tomu nějak divit.

Tady na táboře by nám měla přinést určitý výchovný přesah celotáborové hra, letos je to Hobit. Za těch čtrnáct dní se ty děti snažíme k něčemu nasměrovat. Třeba k tomu, aby dokázaly spolupracovat, aby mezi sebou dokázaly udržovat přátelské vztahy, protože děti jsou na sebe dnes často zlé a sobecké. Jsou totiž pořád doma, nepřichází ani příliš do kontaktu s více lidmi a tady na táboře se pak hodně projeví, že nejsou úplně schopné si s těmi ostatními hrát, nějak s nimi kooperovat. Jiné zase mají takový pocit, že je všechno jejich, a podobně. Takže určitě je v naší komunitě výchova přítomná. Je to ta myšlenka občanské společnosti, že všichni ti lidi jsou na stejné úrovni a všichni by se měli do činností zapojit. Učíme se tady i takové základní věci, třeba se tu někdo naučí pravidla hygieny, že si má čistit zuby, někdo zase, že má po sobě uklízet věci, že když někde nechá něco roztahané. Že se to musí uklidit, Právě to doma v rodině často nefunguje. Každý rok se snažíme získat na tábor nějaké nové děti. V Boskovicích to v tomto směru funguje docela dobře v tom, že rodiče si mezi sebou řeknou, kam je nejlepší poslat dítě na tábor. Nám v tom pomáhají staří Vatráci, kamarádi, kteří řeknou i svým známým, že pošlou děti sem, protože je to tady víceméně bezproblémové, je tady celodenní program, děti se nenudí, spíš se celý den nezastaví.

Soraya (Liga lesní moudrosti, Huascaran Velatice): Všimla jsem si třeba velkého rozdílu mezi mou a jejich generací - je v náročnosti toho programu. Nám stačilo si prostě jenom hrát, ale u nich musíme dobře promýšlet motivaci: proč to mají dělat, proč si mají vůbec hrát, co za to dostanou a takové věci. V tom je to hodně jiné. A chtějí hodně akční hry. Asi jak jsou zvyklí na počítačové hry, tak jim nestačí jenom si nějak jednoduše hrát, ale potřebují hry, které jsou opravdu hodně složité na přípravu.

Shoke (Liga lesní moudrosti, Huascaran Velatice): My jsme jako děti chtěli získávat informace, chtěli jsme si číst knížky, ale dnes jsou děti zvyklé, že všechno dostanou zadarmo a nemusí pro to moc dělat. Takže my se je snažíme naučit, aby se snažily po těch věcech jít a všechno si najít. Abychom jim neříkali: to je to, to je to, ale aby oni chtěli vědět, co to je a na co se to používá, k čemu je to dobré a takhle.

Sněhurka (Liga lesní moudrosti, Huascaran Velatice): Já to vnímám spíš z pohledu sociálního, kdy je vidět, jak ty děcka prostě nic o tom světě neví. A hlavně netuší, jak se chovat správně. Ale takový jsem byl taky. V tomto ohledu jim rozumím. Já jsem byl právě jeden z těch, který hodně kazil program, takže dokážu pochopit děcka, který se prostě bloknou a teď stojí proti vedoucím a vedoucí proti nim a nedokážou se dohodnout. V tomhle právě vnímám to, že právě když já jsem býval na táborech, tak nedostatek byl v tom, že mi ti vedoucí nerozuměli a já jsem jim taky nerozuměl. Jenže já jsem byl na světě krátkou dobu, já jsem nevěděl, jak se mám chovat správně. Dnes to vnímám tak, že v tomhle můžu dnešním dětem pomoct. Že prostě nepůjdu proti nim, že je nebudu trestat za každou věc, co dělají špatně, ale že je nějakým způsobem přivedu k tomu, jak se vlastně chovat správně. Protože oni mají dost často touhu chovat se správně, ale prostě nevědí, jak na to. A když ten mladý člověk spadne do vzpoury, do toho vzdoru, tak je pak velmi těžké dostat ho z toho, protože on na každou věc reaguje protiútokem. Co radím? Jednat s takovým človíčkem laskavě. Netrestat ho, ale ukázat mu, že ho mám rád a že mi jde právě o něho. Že mi nejde o to ho vychovat, nebo aby se přizpůsobil, ale že mi jde prostě o to, abych mu porozuměl.

Soraya (Liga lesní moudrosti, Huascaran Velatice): Ta příčina, že děti nevědí, jak se chovat, je často v rodině. Rodičové se těm dětem zřejmě málo věnují, děti nemají správný vzor chování. Nemají v sobě ty pevné zásady. Nemají dané pevné hranice a jsou zvyklé, že můžou cokoliv, kdykoliv a jak se jim zachce, a pak přijdou mezi nás a my jim tady nastavíme hranice, tak je to někdy problém, než oni se prostě zorientují a zjistí, že tady to funguje jinak.

Sněhurka (Liga lesní moudrosti, Huascaran Velatice): Já budu mluvit z vlastní zkušenosti. Jako kluk jsem taky jsme toužil zapadnout do kolektivu a nikdy mi to moc nešlo, až vlastně teď v dospělosti, když jsem začal rozumět ostatním lidem. My k těm dětem dost často přistupujeme jako k lidem, kteří jsou stejní jako my. Jenže problém je v tom, že ony jsou na světě pár let a vůbec ten svět nechápou. Ony třeba dělají něco nějak a řeší to špatně. A ty jim řekneš: to řešíš špatně, takhle to řešit nemůžeš. Ale ony nevědí, jak to řešit. My jim třeba řekneme výsledek, jak to má vypadat, ale neřekneme jim, jak k tomu dojít. Ale to právě může být pro ně řešení. Že jim postupně pomůžeme a budeme je krok za krokem sledovat, jestli jdou správně. A když ne, tak jim ukážeme správný směr a budeme je doopravdy učit.

Soraya (Liga lesní moudrosti, Huascaran Velatice):Hlavně, když my něco řekneme, tak abychom to sami dodrželi a abychom my, vedoucí, táhli za jeden provaz. To je nejdůležitější, aby tohle děti cítily.

Sněhurka (Liga lesní moudrosti, Huascaran Velatice): Ty věci, co je chceme naučit, ty musíme sami žít. Já se čím dál víc přesvědčuji o tom, že co není pravdivé, tak bude jednou odhaleno. Třeba sprostá slova: když sami budeme mluvit sprostě, a budeme je učit, aby nemluvili sprostě, tak je to prostě nikdy nenaučíme mluvit slušně. Naučíme je přetvářku. Že se nemluví sprostě, ale když tě nikdo nevidí, tak si klidně řekni sprosté slovo. Když já mluvím sprostě a někoho učím, aby nemluvil, tak proč ho učím, aby nemluvil sprostě, když v tom nevidím nic špatného. To je nesmysl, že jo. Pravdivost, to je strašně důležité. Ty děti prostě poznají, když to na ně hrajeme.


Svatava Šimková, NIDM

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Svatava Šimková

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Neformální vzdělávání
  • Personální a sociální kompetence
  • pracovat v týmu a podílet se na realizaci společných pracovních a jiných činností;
  • Neformální vzdělávání
  • Personální a sociální kompetence
  • přispívat k vytváření vstřícných mezilidských vztahů a k předcházení osobním konfliktům, nepodléhat předsudkům a stereotypům v přístupu k druhým.
  • Neformální vzdělávání
  • Personální a sociální kompetence
  • opírat své mravní rozhodování o živé, dialogické svědomí