Domů > Spomocník > Neformální vzdělávání > Ono se řekne integrace
Odborný článek

Ono se řekne integrace

12. 2. 2012 Neformální vzdělávání Spomocník
Autor
Mgr. Svatava Šimková

Anotace

Co zjistily tři výzkumy prováděné v rámci projektu NIDM Klíče pro život o skutečném začleňování dětí se zdravotním postižením i dětí z národnostních či sociálně vyloučených menšin do oddílů a kroužků?

     Představte si obyčejnou školu, do které chodí spousta děvčat a kluků. Mezi nimi jsou i takové, které se od ostatních něčím liší. Několik žáčků se v oblasti rozumových schopností pohybuje na hranici defektu. Jedna dívka má silnou vadu sluchu, dvě děti nosí velmi silné brýle, chlapci ve druhé třídě rozumí snad jen maminka a pan učitel. Možná tam bude i několik dětí romských, ve větších městech skoro jistě zase nějaké vietnamské děvče nebo kluk. Možná i dítě jiných neevropských rodičů. A pak tam bude nepřehlédnutelná skupina dětí „potížistů“, které jsou pravidelně u všech průšvihů, které se kolem nich dějí s železnou pravidelností. Všechny tyto děti to mají v životě jistě těžší, ale zároveň jsou jako každé jiné. Hravé i hloubavé, hodné i zlobivé, dychtivé po lásce i poznání. A především lehce zranitelné. A pak jsou tu i děti ve školách speciálních. Jejich handicap je většinou na první pohled viditelnější, věnovat se jim vyžaduje nejen moře trpělivosti a empatie, ale i určité odborné kompetence. Ovšem i tyto děti chtějí tvořit, učit se nové věci a mít z toho radost.
     To všechno jistě vedlo už před desetiletími k tomu, že se v evropských dokumentech začalo čím dál tím častěji hovořit o integraci, posléze i o inkluzi různých minorit včetně těch, které se pokládají za nějak handicapované. S jistým zpožděním dorazil tento trend po Listopadu 1989 i k nám. Jedna věc ovšem je vytvářet pěkné vize, strategie a koncepce – a druhá něco z nich opravdu uskutečnit. A právě na to, jak vypadá praxe ve třech minoritních skupinách – dětí se zdravotními handicapy, dětí z odlišných kulturních poměrů daných původem a dětí ohrožených sociálním vyloučením – se zaměřily výzkumy uskutečněné v rámci projektu NIDM Klíče pro život. Ty výzkumy se prvořadě soustřeďovaly na to, jak vypadá realita ve sféře mimoškolní výchovy a vzdělání. Ale ukázala se při tom spousta jevů, které nepochybně přesahují i do dalších oblastí života těchto dětí.

Když se splete příroda
     Dětí a mladých lidí s různými zdravotními handicapy je u nás zhruba 155 tisíc což je víc než 5% z celkového počtu dětí a mládeže (do 26 let). Předně se ukázalo že převládá přesvědčení, že je normální, aby děti se speciálními vzdělávacími potřebami (v důsledku fyzického či psychického handicapu) byly vzdělávány odděleně od ostatních dětí. Dokonce si to myslí i významná část jejich rodičů. Obávají se totiž, že jejich děti ve společnosti dětí zdravých trpí. A leckdys to podkládají špatnými zkušenostmi. Pouze menšina rodičů si myslí opak – a to prakticky jen tehdy, když zažili, že lze bariéru mezi jejich dítětem a ostatními úspěšně překonat. Přitom optimální by bylo, aby existovaly jak specifické možnosti (kroužky, oddíly, aktivity) pro tyto děti, tak i možnosti jejich zapojení do aktivit určených všem dětem, kde se naučí pohybovat v prostředí zdravých dětí a komunikovat s nimi. Současně ale potřebují kontakt s lidmi v podobné situaci, jako jsou samy – potřebují vzory, které jim ukáží, že mohou hodnotně žít i s handicapem. Specializované aktivity často handicap zmírňují (orientace v prostoru pro nevidomé, učení se obecným pojmům pro neslyšící atp.). Kromě toho, že řada děti s handicapem má malý zájem o kolektivy, ve kterých by byly se svým postižením osamocené a mívají tendence k samotářství, se ukázaly ještě tři další významné skutečnosti, kvůli kterým integrace těchto dětí zůstává často jen na papíře.

     V prvé řadě je to nepřipravenost pedagogů vůbec se těmto dětem přiměřeně věnovat. Většinou jsou si vědomi své odborné nekompetence – a to je vede k pasivitě až odmítání toho, aby sami k integraci takových dětí přispěli. Dále je to nedostatek osobních asistentů, kteří jsou většinou důležitým předpokladem reálné integrace dětí s handicapem mezi děti ostatní. A konečně je to náročnost integrace dítěte pro rodiče: na dopravu a čas rodičů, na potřebné pomůcky, na peníze. Tato náročnost nebývá mnohdy nijak účinně kompenzována finančně ani podporou okolí.

„Cizinci“ a cizinci
     Třemi výrazně odlišnými minoritami se zabýval výzkum Multikulturalita v zájmovém a neformálním vzdělávání: Romy, Vietnamci a Číňany. Podle odhadu žije v současné době v naší republice přibližně 38 000 romských dětí a mládeže ve věku 10 až 19 let a asi 19 000 mladých lidí s jiným než českým občanstvím. Postavení romské minority je v naší zemi dlouhodobě problematické – ve výzkumech až 80% lidí u nás deklaruje vůči Romům negativní postoje, kdy kromě osobních zkušeností ovlivňují majoritní společnost nejrůznější mýty a předsudky.
Přibližně třetina romského obyvatelstva žije v sociálně vyloučených lokalitách, odkud se jen těžko hledá cesta k integraci dětí do většinové společnosti. Pravidelná a dlouhodobá účast romské mládeže od dvanácti let výše na neformálním vzdělávání je spíše výjimečná, děti chodí ve většině případů hlavně do nízkoprahových a otevřených klubů s volnou docházkou. Bariérami jsou pro romskou mládež zejména zpoplatnění volnočasových činností, nižší míra informovanosti a absence specifické pozornosti věnované Romům. Organizace, zejména střediska volného času, nemají zapojení Romů „v popisu práce“. Ze strany rodin jsou největšími překážkami nízká podpora, kde příčinou je zejména materiální chudoba, a psychologické faktory – nechuť být jinde než mezi „svými“.

     Jiná situace je u vietnamských dětí. Jejich rodiče je sice jen neradi pouštějí na organizované a pravidelné volnočasové aktivity a mají méně volného času, protože se učí mnohem více než české děti a pokud chodí do kroužků, jedná se zejména o výuku jazyků. Přesto zde zájem o neformální vzdělávání stoupá: zatímco před pěti lety šlo ve střediscích volného času o výjimečné případy, v současné době se zapojuje přibližně šestina až pětina dětí původem z Vietnamu. Pro rodiče je však prvořadé formální vzdělání jejich dětí. Teprve při jeho zvládání nastává prostor pro zájmovou činnost. Důležitým předpokladem pro zapojení je pak zvládnutí českého jazyka. Děti narozené u nás umí však dobře česky a často mají problémy spíše s vietnamštinou. Důležitá skutečnost pro zapojení vietnamských dětí je, že jejich rodiče se zde usadili natrvalo a pokládají naši zem za domov pro své děti.

     Zato Číňané, kterých je u nás přibližně 5 000, jsou uzavření a nemají informace ani o formálním, natož neformálním vzdělávání. Pouze dvacet procent dětí žijících u nás mluví (kromě čínštiny a angličtiny) také česky. Devadesát procent dětí musí studovat kromě české i čínskou školu, a to i o víkendech. Pokud jim zbývá volný čas, ven nechodí. Po ukončení základní školy nepokračují na středních školách a jejich život je do značné míry určován rodiči, kteří považují Českou republiky za pouhou přestupní stanici do západních zemí.

Když selhávají lidé
     V rámci výzkumu Zdravé klima v zájmovém a neformálním vzdělávání se ve spolupráci s Českou asociací streetwork, jejíž pracovníci získávali data o tomto vzorku dětí a mladistvých, se ukázalo několik důležitých a ne úplně samozřejmých faktů. Předně pro mnohého čtenáře bude možná překvapivé, že se typickým „adeptem“ ukázal 14letý chlapec z úplné rodiny, s jedním sourozencem. Jeho rodiče pracují a mají oba nižší stupeň vzdělání (zpravidla jsou vyučení). Tedy nikoliv „vícečetné rodiny cikánského typu“, ani rodiny neúplné, kde děti žijí jen s matkou. Samozřejmě, že i odsud pochází část ohrožených dětí – ale ne většina. Pro tyto děti je typické, že mají značně posunuté hodnocení vlastního jednání. Nejvýrazněji se to projevilo, když se hodnotily z hlediska školní úspěšnosti: většina z nich se pokládá za dobré až velmi dobré, ačkoliv skoro polovina z nich propadá nebo se pohybuje v hlubokém pásmu podprůměru. Ke škole mají vůbec velmi zvláštní vztah. Na jednu stranu tvrdí, že jim záleží na známkách a škola je nestresuje, ale současně je nebaví a kupí v ní spoustu kázeňských přestupků (většina měla už aspoň ředitelskou důtku). S autoritami – nejen ve škole – mají čím dál větší problémy, nezřídka už mají zkušenosti s policií. Kamarádi těchto dětí (a jistě i ony) běžně kouří, opíjejí se, dvě pětiny z nich jsou pravidelnými hráči na automatech, účastní se násilných akcí a sprejerství. Pokud se někomu svěřují, tak jsou to nejspíš právě kamarádi, občas matka, ale už skoro vůbec ne otec. Celkově se zdá, že primárním problémem je tu jasné výchovné selhání otců. Třetina těchto dětí pokládá své problémy za těžko řešitelné a pětina dokonce za neřešitelné. Je dost pravděpodobné, že velmi podobně by dopadl i průzkum v celé naši populaci, kdyby otázka zněla: Máme vůbec šanci těmto dětem účinně pomoci?

Svatava Šimková, PR NIDM
Jiří Zajíc, zástupce ředitele NIDM

PS
     Souhrnně je ke dvěma výzkumům možno vše najít tady. Výzkumná zpráva týkající se situace dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí je zde, prezentace pak tady; na populárním výtahu právě pracujeme (měl by být hotov do konce měsíce února)


Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Svatava Šimková

Hodnocení od uživatelů

Jana Petrů
12. 2. 2012, 18:53
Bude mít článek pokračování? Témata jsou zajímavá, ale zde jen lehce nahozená.
Mgr. Zdeněk Sotolář
12. 2. 2012, 20:18
Příliš mnoho témat na malé ploše. Celek mi nedává smysl.
Jiří Zajíc
14. 2. 2012, 19:08
1) Článek je v podstatě stručnou referencí o třech výzkumech, které byly v rámnci projektu NIDM Klíče pro život zaměřené na speciální skupiny dětí. Ten, koho by to zajímalo víc, si může přečíst jednak populární výtahy z těch výkumů, jednak samotné výzkumné zprávy. Souhrnně je ke dvěma výzkumům možno vše najít tady. Výzkumná zpráva týkající se situace dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí je zde, prezentace pak tady; na populárním výtahu právě pracujeme (měl by být hotov do konce měsíce).
2) Smysl celku je přece docela jasný - a přímo ho vyslovuje nadpis příspěvku: Ono se řekne integrace.Na papíře a v dokumentech, které jsme přijali buď na základě požadavků EU, nebo je "vymyslely" i naše instituce (na úrovni MŠMT či jiných článků státní správy), vypadá snaha po začlenění dětí s různými handicapy či "zvláštnostmi" docela logicky a humánně. V praxi se ale v žádné z uvedených skupiny opravdová integrace (natož inkluze) nedaří. A ten článek poukazuje v každé ze specifických skupin na tento fakt - i hlavní důvody, které jsou za tím.Podrobněji je všechno uvedeno ve výzkumných zprávách případně v populárních souhrnech, na které odkazuji výše (a o ně jistě je třeba uvedený článek doplnit).Řešení těchto závažných problémů se ovšem nepohne, dokud pro ně nebude společnost ochotná uvolnit patřičné lidské i finanční prostředky.
Mgr. Zdeněk Sotolář
14. 2. 2012, 19:40
Anotace o článku praví, že je: "O začleňování dětí se zdravotním postižením a dětí z národnostních či sociálně vyloučených menšin do oddílů a kroužků." Ptám se: Do jakých oddílů a kroužků? A proč by se do nich měli začleňovat? Odpovídá na tyto otázky průzkum?
Jiří Zajíc
16. 2. 2012, 01:08
1) Do jakých oddílů a kroužků?Předpokládám, že nemusím vysvětlovat, co jsou to oddíly a kroužky. Míněny jsou takové základní jednotky sdružení dětí a mládeže (oddíly) či školských zařízení pro zájmové vzdělávání (kroužky), které nejsou speciálně zaměřené na děti té které specifické skupiny. Nejde tedy například o samostatný romský oddíl (jaký 12 let pomáhal vést můj starší syn na Kladně), nýbrž o přijímání romských dětí do "normálního oddílu". Nebo o zapojení děvčete s downovým syndromem mezi ostatní děti bez tohoto postižení (jak se dělo například ve skautském oddílu, který pomáhala vést moje dcera).
2) Proč by se do nich měly děti začleňovat?Kromě toho, že - jak už jsem uvedl výše a je to i v samotném článku - se integrace dětí s různými handicapy pokládá v rámci evropského kulturního prostoru za důležitou strategickou prioritu, mohu z vlastní zkušenosti uvést, jak (minimálně v některých případech) je taková integrace pro takové děti (či mladé lidi) blahodárná, a to nejen pro ně samotné, ale i pro okolí. Jako instruktor skautského vzdělávacího střediska Gemini jsem například zažil, jak značně náročnou instruktorskou lesní školu absolvovala prakticky nevidomá mladá žena, která i nadále působí jako velmi schopná instruktorka na vzdělávacích akcích Junáka. Současně jsem viděl případ, kdy z jiného oddílu "vypadlo" děvče s celiakií (bezlepkovou dietou), protože po změně vedoucích se mezi těmi novými nenašel nikdo, kdo by měl odvahu si jí vzít na tábor. Přitom šlo o děvče, které bylo velice vděčné za to, že může do oddílu docházet, a zjevně na ní život v oddílu působil blahodárně.Myslím, že podobnou zkušenost mohou doložit i jiní lidé z oblasti neformálního vzdělávání a výchovy.
3) Odpovídá na tyto otázky průzkum?Jak je v článku i následně v mé první reakci uvedeno, jednalo se o tři výzkumná šetření, přičemž každé bylo orientována na jinou skupinu respondentů. U děti s fyzickými handicapy šlo o jejich rodiče. Z jejich názorů a přání je vidět, že existuje nezanedbatalná skupina takových rodičů, kteří o integraci svých dětí mezi děti "normální" stojí. U dětí z národnostních či spociálních minorit se výzkum zaměřil na poskytovatele mimoškolní výchovy a na specifická pracoviště či neziskové organizace, které se těmto skupinám obyvatel věnují. V tomto případě tedy nelze ze samotného výzkumu získat odpověď na otázku, proč by se děti z těchto skupin měly integrovat mezi děti většinové; v rámci celoevropské debaty o dalším směřování mulitkulturality je však minimálně zřejmé, že bez určité míry integrace (k níž kromě školní docházky může právě významně napomoci i vzdělávání neformální) se dál nepohneme. Pro třetí skupinu - děti ohrožené sociálním vyloučením - byli respondenty pracovníci nízkoprahových zařízení a streetworkeři.Z článku je ovšem jasné, že výzkum byl primárně zaměřený na jiné otázky, než na ty dvě, jež jsou svrchu uvedené: na to, jak fakticky integrace probíhá, proč ve skutečnosti probíhá jen vzácně - a co by se muselo změnit, aby se dařila víc.
 
Mgr. Zdeněk Sotolář
16. 2. 2012, 20:27
Děkuji za obsáhlý komentář.
Mgr. Zdeněk Sotolář
27. 2. 2012, 21:27
Mimochodem: Zajímavý je výběr cílových skupin pro výzkum. Vietnamci, Romové, Ćíňani. Číňany potkáváme pouze pár let, Vietnamci zde žijí již několik desítek let. Romové jsou s námi tisíc let. Jako problém vidíte absenci specifické pozornosti věnované Romům. Opak je pravdou. Myslím, že té specifické pozornosti je příliš a jen zatěžuje a komplikuje řešení problému integrace.
Jiří Zajíc
29. 2. 2012, 18:19
Vidím, že Vám, pane magistře, nedává téma spát :-)Výběr skupin pro výzkumné šetření "Multikulturalita v zájmovém a neformálním vzdělávání", které pro NIDM realizovala GAC spol. s r. o., vycházel z toho, aby šlo jednak o různé typy kulturní odlišnosti, jednak aby bylo k dispozici dostatek dat, z nichž by bylo možno získat nějaká univerzálněji platná zjištění. Z toho hlediska trojice Romové - Vietnamci - Číňané je dobrá volba.POkud jde o Romy, kteří do Evropy postupně přicházeli mezi 13. až 16. stoletím, tak je faktem, že jsou tu sice s námi už řadu století, ale jsou tu dosud  jako cizinci.Z věty, že co se týče Romů, "specifické pozornosti je příliš a jen zatěžuje a komplikuje řešení problému integrace", nedokážu odvodit, co máte na mysli.Ve vlastním článku referujeme o výsledku výzkumů, nikoliv o vlastních nápadech.Že uskutečnění nějaké rozumné integrace Romů do naší společnosti je kolosální problém, to myslím vidí každý, kde se o situaci v této oblasti zajímá. Kromě zkušeností, které mi na základě dlouholetého působení mezi romskou komunitou zprostředkovává syn (kromě již zmíněného vedení romského oddílu  pracoval pět let ve společnosti Člověk v tísni jako asistent pro podporu zaměstnávání Romů), jsou pro mě dost směrodatné ty skutečnosti, o nichž v seriálu věnovnému Romům hovoří P. Jiří Rous z Brna, který tam má už dvacet let velmi konkrétní výsledky. Ten seriál je celý k dispozici tady.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Neformální vzdělávání
  • Občanské kompetence a kulturní povědomí
  • dodržovat zákony, respektovat práva a osobnost druhých lidí (popř. jejich kulturní specifika), vystupovat proti nesnášenlivosti, xenofobii a diskriminaci;
  • Neformální vzdělávání
  • Personální a sociální kompetence
  • přispívat k vytváření vstřícných mezilidských vztahů a k předcházení osobním konfliktům, nepodléhat předsudkům a stereotypům v přístupu k druhým.
  • Neformální vzdělávání
  • Personální a sociální kompetence
  • opírat své mravní rozhodování o živé, dialogické svědomí