Byla to paráda

Anotace

     Po skončení kulatého stolu k novelizaci Občanského zákoníku jsem se chvíli zastavil u svého dávného kamaráda a současně náčelníka Tomíků – tedy Asociace turistických oddílů mládeže - Tomáše Novotného a ani nevím jak, zabrousili jsme také na olympiádu z českého jazyka. Tomáš, do té doby nepříliš nadšený z toho, kam se právní úprava spolků a potažmo jejich veřejné prospěšnosti sune, ožil, jako když ho polije živou vodou. Karel Oliva byl naprosto klíčovou osobou mého života, sdělil mi na úvod – a pak se začal rozplývat nad tím, co všechno na olympiádách z českého jazyka – sám dnes také učitel češtiny – zažíval.
     To, co jsem já zažil při své návštěvě na základně u Vanůvku při Telči, mi dávalo docela dobrý základ k tomu, abych mu rozuměl. Tahle akce – to je skutečně něco. Společenství lidí, kteří vědí, proč přijeli a co je spojuje – bez ohledu na to, jestli je jim čtrnáct, třicet nebo šedesát. Řada z nich je tu už po několikáté, mezi členy poroty jsou i pamětníci dřevních začátků, stejně jako ti, kteří se z kategorie soutěžících sem přehoupli docela nedávno. Všechno vypadá úplně jinak, než nějaká školská, kožená soutěž. Je to vlastně takový tábor v moc pěkném prostředí, kde čeština si podává ruku se sportem, hudbou a všemožnou tvořivostí. Není divu, že v tomhle prostředí ožívají i naši kolegové z NIDM. Eva Schneiderová tu zjevně byla jako „ryba ve vodě“ – a i Míla Švankmajer se hned aktivně zapojil – jak vidíte na fotografiích.

Rozhovor s Kateřinou Rysovou, členkou komise

My jsme se viděli na vernisáži soutěže Evropa ve škole, na Danielovi a teď tady, kde jste už jako členka poroty. Jak jste se jí vůbec stala?
     Já jsem se jí stala postupně. Napřed jsem byla samozřejmě účastník – prvně jsem byla ve finále asi ve svých třinácti letech. Byla jsem tady jako účastník celkem pětkrát a moc se mi tady líbilo, hlavně ta atmosféra, která tady panovala. O tu atmosféru se zasloužil zejména zakladatel olympiády doktor Karel Oliva společně s profesorkou Marií Čechovou. Ta finále mě tak nadchla, že potom, když už jsem nemohla soutěžit, jsme sem jezdila aspoň jako pomoc do kuchyně – v kuchyni jsem byla dvakrát a potom jednou jako tzv. prskavka, to znamená oddílová vedoucí, a pak jsem byla přizvána do poroty. Napřed jsme tedy dělala porotě sekretářku a postupně jsem začala i bodovat a hodnotit., takže teď jsem tady jako porotkyně podruhé.

Vidíte za ty roky nějaký vývoj té soutěže?
     Vidím a nevím, jestli je to tím, jak jsem se měnil a já, nebo jestli je to tím, jak se měnila soutěž. Já jsem na začátku byla opravdu nadšená tím, že někdo z dospělých je ochotný věnovat se nám opravdově. Že to není tak, že by si dospělí udělali výlet, byli tady spokojení a pili si tu kafe, ale že opravdu se nám tady celou tu dobu někdo věnoval a my jsme za to jako účastníci moc vděční – myslím, že to není jenom můj pocit. Myslím si, že tenhleten duch tady přetrval a já doufám, že dnešní účastníci mají pocit podobný. Nicméně ta soutěž se mění, mění se třeba porota, mění se místa, na kterých se ta soutěž koná, mění se oddíloví vedoucí, ale doufám, že tyto změny jsou jen vnější a že vnitřní duch je pořád ten stejný – kolektivní, kamarádský. Tady se pořád propojuje to, že sem přijedou dospělí, kteří se češtině věnují profesně, a potom ti méně dospělí, kteří češtinu mají rádi a mohou se od těch dospělých něco naučit.

Vidíte nějaké rozdíly z hlediska obsahu nebo organizace soutěže? Směrování, které by ta soutěž mohla v budoucnu mít?
     Z vyprávění doktora Karla Olivy vím, že úplně na začátku byla čtrnáctidenní a že tady bylo víc prostoru na nějaký doprovodný program. V současnosti máme necelý týden a v tom čase je poměrně náročné zvládnout stejný počet úkolů jako byl v těch 14 dnech. Myslím, že je to náročné jak pro účastníky, tak pro porotu, protože každá chvilka je tady vyplněná prací. Jistě by bylo lepší a prospěšnější, kdybychom se mohli potkávat, víc si spolu povídat a mít víc toho doprovodného programu. Co se týká obsahu, od začátku je myšlenka přitáhnout mladé lidi k češtině a vůbec k tomu, aby se naučili přemýšlet o různých problémech, aby se naučili a chtěli učit a to je jim dáváno vlastně v tom, že mají hravé nebo problémové úkoly. Nechceme po nich, aby zaškrtávali a b c d, ani po nás to nikdo nechtěl. Předkládá se vždycky nějaký komplexní problém v nějaké zajímavé větě, zajímavém textu apod., problém který není jednoduché vyřešit a mnohdy nemá jednoznačné řešení. A právě na olympiádě z češtiny se mi tohle líbí, že v porotě kolikrát uznáváme řešení, na která jsme sami nepřišli, a vidíme, že ti účastníci vlastně i nás opravili nebo doplnili a nebojíme se toho, zadat nějaký problém, který nemá přísně nalajnované řešení. Protože takhle to v jazyce nefunguje. Jazyk není matematika a nejde ho spočítat, nějak přesně vymezit, ohraničit, říct, že tohle stoprocentně funguje a tohle stoprocentně nefunguje.

Zaznamenala jste u účastníků nějaké zajímavé prvky jejich vnitřního myšlenkového světa?
     Určitě ano. Třeba u těch mluvených projevů já mohu srovnávat poslední tři roky, kdy jsem u těch mluvených projevů seděla. I za tu minutu – minutu a půl, kdy ten účastník mluví, se projeví jeho osobnost. Každý mluví úplně jinak, a to je dobře, ty projevy nejsou unylé, jsou osobité, málokdy se stane, že by někdo přišel a mluvil v nějakých naučených frázích. Každý se snaží dát do toho projevu svoji osobnost – někdy se to zdaří více, někdy méně, ale tu osobitost projevu hodnotíme vysoko.

     Samozřejmě jsem nemohl pominout vítězku starší kategorie, Evu Ullrichovou z gymnázia Františka Palackého ve Valašském Meziříčí, která začala takhle:
     Já jsem tady po druhé. Jsem maturitní ročník. To, že jsem vyhrála, mě překvapilo. Čeština je jeden z mých oblíbených předmětů., ale není rozhodně sama. Když bych měla říct, co se mi na češtině líbí, nebude to snadné, ale jsou to například idiomy, přesnost, originalita.
Co bylo nejobtížnější?
     Tady na soutěži pro mě bylo nejobtížnější přizpůsobit se tempu úkolů, protože jsem všechno psala zásadně deset minut před odevzdáváním. Přesněji – přepisovala a dopisovala. Ale měla jsem to většinou „jenom“ v hlavě, takže ne vždycky jsem to přepisovala z papíru. No a nejvíc se mi asi líbilo čtení závěrečných slohových prací, protože byly velice originální.
A co doprovodný program?
     Doprovodný program si organizujeme my, takže podle toho na něj můžeme být pyšní. Já jsem ale ten typ, který moc nedokáže prosadit své slovo. Proto jsem se ani příliš nezapojila do tvorby místního časopisu. Když se musí něco organizovat v týmu, tak na mě nikdo nedá. A tak je to i ve třídě.
Prozradíte nám ještě něco ze svých plánů?
     S jazyky bych chtěla spojit i svou další budoucnost. Možná si vyberu studium překladatelství z francouzštiny na UK v Praze, pokud se tam vůbec dostanu – ještě neznám výsledky přijímacích zkoušek. To je totiž jediný obor, který má ještě něco společného s češtinou, tam bych si mohla vyhrát na přesném překladu. No a pokud mám uvézt něco ze svých mimoškolních zálib a činností, tak tančím a chodím na ZUŠ do výtvarného oboru, obojí asi od první třídy.

     Kluků tu moc nebylo (i když David Kuboň se ve starší kategorii dělil o druhé a třetí místo), tak mě zajímalo, co si o tom myslí septimán z humpoleckého gymnázia Jiří Pudil:
     Já vám nepovím, proč je tady tak málo kluků. U nás ve třídě je to tak, že je to dva ku jedné. Do soutěže jsem přišel, napsal, vyšlo to. Musím ale říct, že už jsem tady byl před třemi roky. Ve škole nám účast ve školním kole nabídli a já jsem do toho šel sám, protože mám k češtině trošku vztah. Tak jsem si řekl, že to zkusím. Já totiž píšu – jednak povídky do šuplíku, ale mám i vlastní blog. Okolí moje literární pokusy vnímá docela kladně, mám už skupinu lidí, která mi dává zpětnou vazbu. Z toho důvodu jsem taky spokojený s tím, jak to tady funguje a že většina zadání jsou slohové nebo vyprávěcí projevy. Já bych tady nic neměnil, nechal bych to tak. Já se chystám dál studovat, a to pravděpodobně žurnalistiku. Nezůstávám ale jen u psaní, hraju na kytaru, zajímám se taky o počítače, je toho dost.

Text a foto: Jiří Zajíc, NIDM

     Zde vám nabízíme výběr z nejzajímavějších slohových prací, jež byly součástí pěti úkolů, jež soutěžící v ústředním kole řešili.

Dialog betlémských figurek
Julie Fülepová (ZŠ, Zelená 42/1406, Ostrava)
I. kategorie
Postavy: beran, koza schizofrenik, řezbář
Téma: Kdo je lepším dárkem pro Ježíška

Noví zámečtí páni
Doubravka Požárová (Gymnázium Z. Wintra, nám. J. Žižky 186, Rakovník )
I. kategorie

Jak čápi přestali nosit děti aneb narození Ježíška trochu jinak
Eliška Mužíková (ZŠ F. L. Čelakovského, Jezerní 1280, Strakonice)
I. kategorie

Betlémské drama
Tereza Tížková (Gymnázium, 17. listopadu 526, Bílovec)
I. kategorie

Můj životní rekord
David Kuboň (Gymnázium, Čs. dobrovolců 11, Teplice) II. kategorie

Daleká cesta má …
Klára Macháčková (Gymnázium, Stará cesta 363, Plasy)
II. kategorie

Můj životní rekord aneb jak jsem začala mlčet
Tereza Hradilová (Gymnázium, Čs. dobrovolců 11, Teplice)
II. kategorie

Daleká cesta do křesťanského nebe
Monika Vlachová (G, Masarykovo nám. 9/116, Třebíč)
II. kategorie

Daleká cesta má
Jiří Pudil (Gymnázium Dr. A. Hrdličky, Komenského 147, Humpolec)
II. kategorie

Pokud vás zajímají kompletní výsledky letošního ústředního kola OČJ, tak si je můžete najít tady.

Rozsáhlou fotodokumentaci z ústředního kola Olympiády v českém jazyce si můžete prohlédnout tady.

Bohatý zdroj informací k olympiádě je i na stránkách Klubu olympiády v českém jazyce