Jednou z nejspolehlivějších cest, jak zdiskreditovat dobrou myšlenku, je uskutečnit ji naivně nebo jednostranně. Typickým příkladem toho je projekt multikulturalismu. Ten vycházel ze dvou tendencí. Jednak z rostoucího přistěhovalectví příslušníků neevropských národů do zemí Západu – včetně Kanady a USA. Zpočátku to byli hlavně lidé z bývalých kolonií. Posléze ale přicházely i do dalších zemí vlny ekonomických imigrantů – příkladně Turci do Německa. Druhým kořenem pak bylo určité „pokání“ za to, jak v minulých staletích evropská civilizace ničila ostatní kultury. Šlo tedy o to uznat hodnotu různých kultur, podporovat jejich svébytnost a pro jejich příslušníky vytvářet v nové vlasti co nejpříznivější podmínky, aby si ji mohli uchovat. Modelově byl projekt multikulturalismu od začátku 70. let minulého století realizován v Kanadě, kde působí i jeho hlavní teoretik Charles Taylor. Posléze se multikulturalismus stal určitým standardem korektnosti západní politiky i konstantou všeobecného vzdělávaní.
V posledních letech se ozývá kritika multikulturalismu ze všech stran – nejen už tradičně nacionalistických a nesnášenlivých. I v našich médiích byla například citována kancléřka Angela Merkelová, že „tento projekt selhal“. Je zjevné, že realita značně zaostala za vizí. A podstatnou roli v tom hraje ta skutečnost, že vůči skupinám, které nejsou ochotné přijmout aspoň základní principy (většinové) společnosti, v níž žijí a jejíž výhody užívají, se takový přístup jeví jako naivní a ve svém důsledku destruující společnost, která je přátelsky přijala. Že jde o vážný problém, si jistě uvědomili mnozí zejména tehdy, když masový vrah norských mladých lidí Anders Behring Breivik zdůvodňoval svůj čin jako protest proti tomu, že Evropu ničí multikulturalismus a politická korektnost. Přitom Česká republika má dlouhodobě zásadní multikulturní problém – ovšem nikoliv v prvé řadě s přistěhovalci (Vietnamci, Ukrajinci, Araby apod.), ale příslušníky komunity, která je u nás už řadu století „doma“ – totiž s Romy. Jejich kultura vtělená nejviditelněji do jejich stylu života je většinovou společností masivně odmítána jako obtěžující a nepřínosná.
V rámci letos skončeného projektu Klíče pro život se uskutečnil seriál vzdělávacích akcí zaměřených na multikulturní výchovu, která by byla přiměřená našim poměrům i metodicky postavená tak, aby přinášela skutečné výsledky. Protagonistou těchto kurzů byl ředitel známé neziskové organizace AGNES MUDr. Jiří Ježek, kterému jsme po skončení cyklu položili tři otázky:
1) Nač jste v souvislosti s kursy pro účastníky projektu NIDM Klíče pro život v souvislosti s multikulturní výchovou kladli zvláštní důraz (co Vám hlavně leželo na srdci)?
Naše představa o projektech se zaměřením na multikulturní výchovu se opírala o dvě východiska, přičemž první implikuje druhé: za prvé, aby realizátoři projektu měli jasný pojem o tom, co je projektové myšlení – tedy, že projekt je formát, který má jasně definované hranice (časové, finanční, personální, obsahové...), v rámci nichž se realizátor zavazuje dosáhnout nějakých konkrétních cílů, To činí realizátorům – zejména těm z řad mimo neziskové organizace, tedy těm, kteří nejsou zvyklí takto projekt pojímat a vidí v něm jen finanční příležitost – značné obtíže. A za druhé, aby se nebáli dát skutečný obsah pojmu multikulturní výchova a kladli si adekvátní a nesnadné cíle – nikoli jen „předat informace“ nebo „ukázat, jak to ti druzí dělají“ (viz vaření, oslava Vánoc v jiných kulturách apod.), ale aby vytvořili skutečně promyšlené vzdělávací programy, jejichž cílem je zprostředkovat a zpracovat zkušenost, měnit postoje, názory, odbourávat předsudky, a především porozumět – druhým i sobě.
2) Co pokládáte za nejzávažnější český problém v souvislosti s multikulturalitou a proč?
Hlavním problémem je jednoznačně nepřipravenost veřejnosti (nejen laické, ale i části té kvalifikované) promýšlet problém multikulturality do hloubky – neuchylovat se k černobílým schématům a klišé a nezaměňovat vnitřní pohyby za vnější, povrchní. Zprostředkovávat toto téma způsobem, kdy základem celého procesu je sebepoznání, sebeidentifikace (a to nejen kulturní) a schopnost nahlédnout jinakost druhého. Konfrontovat se s ní je z mnoha důvodů dosud tabu, a pro značnou část realizátorů projektů je tudíž i nepředstavitelné klást si opravdu podstatné a náročné cíle. Zároveň zřetelně chybí odpovídající kvalifikace na provázení dětí a mladých lidí tímto – zčásti i psychologickým a etickým – procesem.
3) Ukázalo se během těch kurzů něco zajímavého, co by se případně dalo zobecnit?
Pro kurzy jsme pečlivě vybírali takové účastníky, kteří s problematikou kulturality pracují a hrají v tomto ohledu ve svých regionech významnou roli, a zároveň mají zkušenosti s realizací projektů. Bylo-li cílem mj. i síťování a budoucí spolupráce těchto organizací, byl to pro nás jasný klíč. Bohužel, kurzů se tak byli schopni účastnit téměř výhradně zástupci neziskových organizací (nízkoprahové kluby, azylové domy, sociální služby pracující s dětmi a mládeží apod.). Vlastní nastavení výběru pro realizaci projektů však muselo respektovat parciální zastoupení i dalších – především školských – zařízení. Ta ovšem s realizací projektů běžné zkušenosti většinou nemají a i problematiku multikulturní výchovy chápou spíše formálně (do našeho kroužku přizveme dva tři příslušníky jiné národnosti či etnika nebo uvaříme indické jídlo a máme multikulturní projekt). Proto je mezi realizovanými projekty jen málo těch, které opravdu naplňují cíle programu a posouvají dál neformální vzdělávání v klíčových kompetencích - a v našem průřezovém tématu jsou to zejména ti, kteří byli původně vybráni do kurzu a prošli jím.
Toto vše lze zobecnit do tří jednoduchých tezí:
a) Multikulturní výchova je u nás v plenkách a při jejím rozvoji je třeba osobního kontaktu, dialogu a konfrontace (včetně sebezkušenostních zážitků), aby vůbec mohlo být zahájeno její úspěšné (a zjevně pomalé) uvádění do praxe.
b) Nelze snadno překročit předsudky a tabu, které jsou běžné v naší – v tomto ohledu velmi nevyspělé (mladé) – společnosti. Je to cesta hledání forem, hledání vhodných témat a zprostředkujících procesů, kdy cílem není nalezení ideálního stavu, ale schopnosti vzájemně se respektujícího soužití v odlišnosti.
c) Multikulturní výchova je primárně cestou k sobě – k vlastní sebeidentifikaci a uvědomění si toho, co znamená patřit do své kultury. Teprve tehdy je možno otevírat cesty k porozumění druhým, jiným. Je to tedy paralelní proces ven i dovnitř – a vyžaduje kvalifikovaný a do jisté míry i odvážný přístup. Program Klíče pro život tuto cestu teprve otevírá a to je na něm třeba – přes všechny nesnadnosti a obtíže při jeho realizaci – ocenit.
V současné době se připravuje pod vedením Jiřího Ježka ještě jeden kurz otevřený zájemcům z celé republiky. Začne dvoudenním setkáním 25. a 26. října v Šumperku, následovat bude e-learningová fáze, během níž každý účastník zpracuje vlastní vzdělávací program, resp. projekt na konkrétní multikulturní téma, a celý kurz bude uzavřen v Praze 22. listopadu prezentací tohoto vlastního projektu a celkovou reflexí kurzu.
Pokud se tedy rozhodnete využít tuto možnost, pak
Podrobnosti najdete zde.
Jako malou rozcvičku si můžete projít následující úlohu:
Nejprve vyřešte malý hlavolam, kdy těchto devět teček máte spojit čtyřmi rovnými čarami, a to jedním tahem (tedy bez toho, že byste tužku zvedli od papíru).
A až toto zvládnete, zkuste vymyslet, jak toto řešení může souviset s tématem multikulturality.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.