Od cvičení opakováním přes náhodu k vlastnímu výběru

Anotace

Z kurzu The Science of Learning (Věda učení) vyberu ještě jiné zajímavé téma. Juliani se nechal hodně inspirovat vědecky podloženou přípravou sportovců. Jedna z lekcí se v originálu jmenuje „Block vs Random Practice“.

Blokové procvičování určité dovednosti v praxi znamená, že se ta samá stejná věc opakuje tak dlouho, dokud se nedosáhne znatelného zlepšení. Jedná se tedy o klasický dril. Náhodná metoda to dělá jinak. Procvičuje více dovedností tak, že je střídá a minimalizuje opakování stejných. Bloková metoda má smysl pouze při počátečním zdokonalování techniky. (To mi připomnělo, jak mě rodiče jako 10letého donutili chodit na tenis, a já celý rok jen mlátil míčkem o zeď. Samozřejmě jsem toho nechal.)

Soustavné opakování stejné činnosti nestačí. Ve sportu již zvítězily tréninkové postupy jdoucí nad rámec drilu. Vycházejí z toho, že každý hráč musí během hry provádět tři různé činnosti. Čte hru, plánuje, co udělá, a hraje. Mnohem efektivnější je procvičovat různé aktivity náhodně. Juliani odkazuje na následující video, v němž Trevor Ragan ukazuje, jak rozdíl mezi tradiční (opakovací) a moderní (náhodnou) metodou vypadá při tréninku golfu, basketbalu, volejbalu či fotbalu.

Motor Learning: Block vs Random Practice

Analogie s výukou je nasnadě. Každý dobrý učitel ví, že činnosti je třeba střídat. Navíc je zde snad jen ona náhodnost výběru. Pokud se učíte cizí jazyky, možná znáte metodu intervalového opakování, která pracuje na podobném principu. Například Schmidt a Lee v závěrech svého výzkumu [1] uvádějí tyto zřejmé přínosy náhodné metody:

• aktivizace žáka díky nepředvídatelnosti dalšího postupu;
• lepší zapamatování díky snadnější odlišitelnosti různých úloh;
• lepší zapamatování díky nutnosti přenést řešení předchozího typu cvičení z pracovní paměti do dlouhodobé;
• potřeba generovat správný postup řešení vždy znovu zlepšuje výsledky učení.

Náhodná metoda je vhodná tam, kde je množina procvičovaných situací, do nichž se žák může v praxi dostat, konečná. Je-li naším cílem dovést ho na nejvyšší úrovni až ke schopnosti řešit nepředvídatelné problémy (kvadrant D v Rámci relevance výuky podle ICLE), pak s řízeným náhodným výběrem z pevně dané množiny výukových aktivit nevystačíme.

Mnohem silnějším nástrojem je vlastní volba žáka. Zpočátku ani nemusí být úplně neomezená. Volba se může týkat různých věcí – typů činností, nástrojů, obsahu učební látky, rychlosti, pořadí či způsobu hodnocení výsledků.

V každém případě má vlastní volba pozitivní dopad. Zvyšuje pocit sounáležitosti, umocňuje zájem, a vede tak k mnohem hlubšímu učení. Typickou výukovou metodou aplikující vlastní volbu umožňující dospět až k nejvyšším formám myšlení je badatelsky orientovaná činnost (jako např. Julianiho Hodina géniů). Na důkaz smysluplnosti tohoto postupu Juliani odkazuje na množství různých výzkumů. Za všechny alespoň jedno vědecké zdůvodnění [2]:

1. Žáci přicházejí do školy s předsudky o světě. To znamená, že učební praxe musí stavět na již existujícím porozumění a zviditelňovat žákovo „myšlení“.
2. Schopnost učit se znamená organizovat znalosti kolem koncepčních rámců, které usnadňují jejich získávání a aplikaci. Výukové aktivity by měly být navrženy tak, aby rozvíjely porozumění prostřednictvím hlubokého studia témat odpovídajících vzdělávacímu programu.
3. Metapoznávání (přemýšlení o vlastním poznávání) pomáhá žákům převzít kontrolu nad jejich učením. Příležitosti pro žáky definovat cíle učení a sledovat vlastní porozumění musí být začleněny do školních činností.

Mezi Julianim odkazovanými materiály pro další studium jsou, kromě jiného, též tyto Spomocníkem již zpracované zdroje – Sugata Mitra a jeho Díra ve zdi (Co vidíme v díře ve zdi?) a práce Willa Richardsona (10 zásad moderní školy podle Willa Richardsona a Bruce Dixona).