Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Výukové metody tradičního vyučování
Odborný článek

Výukové metody tradičního vyučování

1. 2. 2012 Základní vzdělávání
Autor
PaedDr Lucie Zormanová Ph.D

Anotace

Text seznamuje čtenáře s výukovými metodami, popisuje ty výukové metody, které mohou nalézt uplatnění ve výuce na ZŠ a SŠ.

Do skupiny klasických výukových metod řadíme metody, které jsou součástí tzv. tradičního vyučování. 

Metody slovní: 

1) monologické metody (vysvětlování, výklad, přednáška, popis, vyprávění);

2) dialogické metody (rozhovor, dialog, diskuze);

3) metody písemných prací (písemná cvičení, kompozice, …);

4) metody práce s učebnicí, knihou, textovým materiálem. 

Metody názorně-demonstrační 

1) pozorování předmětů a jevů;

2) předvádění (předmětů, činností, pokusů, modelů);

3) demonstrace statických obrazů.

4) projekce statická a dynamická. 

Metody praktické 

1) Nácvik pohybových a pracovních dovedností (laboratorní činnost žáků, pracovní činnost, grafické a výtvarné činnosti). 

Metody slovní 

Slovní metody – monologické

Vyprávění 

Z monologických metod má motivační funkci metoda vyprávění, která poučuje o jevech probíhajících jako sled událostí, konkrétních situací, a vytváří tak jasné, konkrétní představy o určitých situacích, jevech. Aby vyprávění mělo motivační funkci a vedlo k udržení kázně a soustředění, je nutné, aby vzbuzovalo u žáků bohatost představ, aby bylo živé a působilo na žákovy city.

Po stránce obsahové je vyprávění založeno na konkrétních faktech, které jsou spojeny v souvislé dějové pásmo, v němž jsou vylíčeny barvitě obrazy postav, krajin, … Po stránce formální je pro vyprávění typické využití uměleckých výrazových prostředků, jako jsou metafory, přímá řeč, dramatické líčení či líčení osobní zkušenosti a dojmů.

Pro zajištění efektivity výkladu a větší vtáhnutí žáků do děje je důležitá bohatší hlasová modulace, sugestivnější mimika a živá gestikulace. 

Výklad

Nejčastěji používanou monologickou metodou na základní a střední škole je výklad, který má důležité místo při získávání nových vědomostí, osvojování pojmů a vztahů mezi nimi. K tomu, aby byl výklad efektivní, měl by učitel hovořit přiměřeným tempem, srozumitelně, zjednodušovat a orientovat se na hlavní fakta, navazovat na předchozí učivo, uvádět konkrétní příklady, klást žákům otázky a tak si zajistit zpětnou vazbu. Ke zvýšení efektivnosti přispívá také propojenost výkladu s názorně demonstračními metodami.

Výhodu této výukové metody vidíme v tom, že umožní učiteli „předat“ žákům učivo v souvislém sledu a pevném logickém uspořádání. Metoda výkladu však má v sobě i jisté nevýhody: málo vede žáky k samostatnému myšlení, tvořivosti, rozvoji komunikačních dovedností.

V prostředí vysoké školy je z monologických metod nejčastěji používaná přednáška, která je ve srovnání s výkladem náročnější pro učitele i žáka. Cílem této metody je informovat posluchače, rychle jim informace zprostředkovat. 

Popis

Velice oblíbenou a názornou metodou je další z monologických metod, metoda popisu, která se zaměřuje na pozorovatelné vlastnosti daného jevu, nikoliv však už na odhalování vnitřních vazeb pozorovaného jevu. Při použití této metody je třeba dbát na určitou posloupnost. Metoda popisu se používá na sdělení údajů o vzhledu rostlin, živočichů, zeměpisné údaje, … 

Metody slovní – dialogické 

Rozhovor

Nejstarší didaktickou metodou, která patří do metod slovních – dialogických –, je metoda rozhovoru, používaná již ve starověku např. Sokratem, po němž je také pojmenován jeden typ rozhovoru, tzv. sokratovský rozhovor, při kterém se učitel snaží z žáků pomocí návodných otázek získat nové informace, ke kterým by měli přijít logickou úvahou za použití vlastních zkušeností.

Při rozhovoru učitel formou otázek a odpovědí vysvětluje určitý jev, problém a vede žáky k novým poznatkům. Metoda rozhovoru má často funkci pomocnou, motivační (na začátku hodiny, ověření poznatků žáků) nebo doplňuje metodu výkladu a tak zabezpečuje zpětnou vazbu a větší zapojení a soustředěnost žáků ve výuce. 

Dialog

Další z dialogických metod hojně využívaných v prostředí dnešní školy je dialog, jenž představuje rozvinutější formu komunikace než rozhovor, neboť při něm dochází nejen ke komunikaci mezi učitelem a žákem, ale také mezi žáky navzájem. Proto, aby dialog vedl k očekávaným výchovně-vzdělávacím cílům, musí být předložený problém pro žáky zajímavý, ve třídě je nutná atmosféra důvěry a učitel musí být schopen dialog „uřídit“ a „nenechat žáky sklouznout k jinému tématu“ či se překřikovat nebo ostře napadat druhého žáka zastávajícího jiný názor. Tato metoda vede jednak k hlubšímu zamyšlení nad probranou látkou a jednak učí žáky klást otázky, argumentovat, naslouchat druhému a tolerovat jeho názor a korigovat vlastní názory.

Diskuse

K nejrozvinutější komunikaci dochází při použití dialogické metody, metody diskuse, v níž jde o vzájemný rozhovor mezi všemi členy skupiny, v němž jde o vyjasnění problematiky. Tato metoda ještě více než metoda dialogu vyžaduje předchozí seznámení žáků s danou problematikou (více o metodě diskuse pod diskusní metody). 

Metody názorně-demonstrační 

Základem metody názorně-demonstrační je působení na smyslové orgány po vzoru Komenského a jeho zlatého pravidla názornosti (Velká didaktika, kap. XX, 1954). 

„Proto budiž učitelům zlatým pravidlem, aby všechno bylo předváděno všem smyslům, kolika možno. Totiž věci viditelné zraky, slyšitelné sluchu, vonné čichu, chutnatelné chuti a hmatatelné hmatu; a může – li něco být vnímáno najednou více smysly, budiž to předváděno více smyslům.“ 

Komenský také poukazuje na to, že i věci vzdálené či abstraktní, a tedy pro žáky hůře pochopitelné, lze vyjádřit názorně. K tomu nám slouží stupnice názornosti (Švec, 2003, s.77):

1) předvádění reálných předmětů a jevů;

2) realistické zobrazování skutečných předmětů a jevů;

3) jejich záměrně pozměněné zobrazování;

4) postihováni reality prostřednictvím schémat, znaků, symbolů, abstraktních modelů atd.

Metoda názorně-demonstrační úzce souvisí s metodami praktickými a především slovními, bez kterých se prakticky nemohou realizovat. Názorně-demonstrační metody jsou obvykle doprovázeny vysvětlováním či rozhovorem. 

Předvádění a pozorování

Metoda pozorování, při které žáci zpravidla podle návodu učitele poznávají předměty a jevy, obrazy nebo modely předmětů (Kořínek, 1984), je náročná pro soustředění, pozornost a schopnost vnímat pozorovanou či předváděnou věc. Metoda předvádění, která se zaměřuje na předvádění názorných pomůcek, pokusů, zařízení apod. (Kořínek, 1984), zprostředkovává žákům prostřednictvím smyslových receptorů vjemy a prožitky, které se stávají stavebním materiálem pro myšlenkové pochody, rozvíjení fantazie a představ o daném objektu či jevu (Maňák, Švec, 2003, s. 78). Tato metoda je náročná na soustředění, udržení pozornost žáků. 

Přehled základních učebních pomůcek, které učitel k předvádění používá: 

1) skutečné předměty (přírodniny, preparáty, výrobky);

2) modely (statické nebo dynamické);

3) zobrazení:

a) obrazy, symbolická zobrazení;

b) statické projekce (diaprojekce, zpětná projekce, …);

c) dynamická projekce (film, televize, video).

4) zvukové pomůcky (hudební nástroje, gramofon, magnetofon);

5) dotykové pomůcky (reliéfové obrazy, mapy, slepecké písmo);

6) literární pomůcky (učebnice, příručky, atlasy, ...);

7) počítače;

8) přístroje (demonstrační přístroje na měření a počítání, přístroje na pozorování) (J. Maňák, 1999, s. 53).

Práce s obrazem

Didaktickým obrazem definovaným jako specificky organizovaný informační systém sloužící jako pramen poznání, zprostředkovávající vizuální sdělení (Macek, 1984), rozumíme kupř. kresby na tabuli, nástěnné obrazy, učebnicové ilustrace, projekce i počítačovou grafiku. 

Instruktáž

Instruktáž je často využívanou názorně-demonstrační metodou, která zprostředkovává žákům vizuální, auditivní, audiovizuální, hmatové a podobné podněty k jejich praktické činnosti.  Zejména se využívá při osvojování pohybových, pracovních, technických, laboratorních i sociálních dovedností (Maňák, Švec, 2003, s.87).

Nejpoužívanější druh instruktáže je instruktáž slovní, při níž jsou žákům slovním popisem zprostředkovány činnosti a postup činností, rozfázovaný na jednotlivé kroky. Instruktáž bývá doprovázena předvedením činnosti. Kromě slovní instruktáže lze využít také instruktáž písemnou.

L. Mojžíšek (1975) pojímá instruktáž jako komplexní metodu, v níž je použito několik klasických výukových metod, zpravidla metoda vysvětlování, metoda demonstrace, metoda popisu, a proto ji nezařazuje do systému samostatných vyučovacích metod. 

Metody dovednostně-praktické 

Tyto metody jsou zaměřeny na vlastní aktivitu a činnost žáků, především činnost praktickou, jejímž cílem je překonat odtržení školy od života a při nichž je důležité naplňovat následující principy: aktivizace všech smyslů, odpovědnost a metodická kompetence žáků, orientace na konkrétní produkty, kooperativní jednání a zaměření na život (Maňák, Švec, 2003).

Uplatněním této metody ve vyučování dochází u žáků k rozvoji psychomotorických dovedností. 

___________________________________________________________________________

Použitá literatura 

BADEGRUBER, B. Otevřené vyučování ve 28 krocích. Praha : Portál, 1994.
CACH, J., VÁŇOVÁ, R. Václav Příhoda (1889-1979). Život a dílo pedagoga a reformátora školství. UK : Praha, Pedagogika, 1/2000.
CIPRO, M. Pohled na americkou školu. Praha : SPN, 1970. 
Coufalová, J. Projektové vyučování pro první stupeň základní školy: náměty pro učitele. Praha : Fortuna, 2006. 
ČINČERA J.  Simulační hry a jejich využití ve výucePedagogika, 4/2003, UK : Praha.
ČÍŽKOVÁ, V. Příspěvek k teorii a praxi problémového vyučování. Pedagogika, 4/2002, UK : Praha.
GRECMANOVÁ, H., URBANOVSKÁ, E. Projektové vyučování v současné škole. Pedagogika, 1997.
CHALUPA, B. Tvořivé myšlení. Brno : Barister, Principál, 2005.
CHUPÁČ A. Reflexe projektové metody vyučování žákem na základní škole. Pedagogická orientace, 3/2006, Konvoj : Brno.
KASÍKOVÁ, H. Kooperativní učení, kooperativní škola. Praha : Portál, 1997.
KAŠPAR, B. a kol. Problémové vyučování a problémové úlohy ve fyzice. Praha : SPN, 1982.
KOMENSKÝ, J. A. Velká didaktika. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1954.
KOŘÍNEK, M. Didaktika základní školy. Praha: SPN, 1984.
KOTRBA, T., LACINA, L. Praktické využití aktivizačních metod ve výuce. Brno : Společnost pro odbornou literaturu, 2007.
KOŽUCHOVÁ, M. Rozvoj technické tvorivosti. Bratislava : UK, 1985.
KRATOCHVÍLOVÁ, J. Teorie a praxe projektové výuky. Brno : Masarykova Univerzita, 2006.
LERNER, I. J. Didaktické základy metod výuky. Praha : SPN, 1986.
LOKŠOVÁ, I. Koncepcia tvořivého vyučovania. Pedagogická orientace, 3/2002. Brno : Konvoj.
MACEK, Z. Obraz jako didaktický prostředek. Pedagogika. 1984, č. 3, s. 453-469.
MACHMUTOV, M. I. Problemnoje obučenije. Moskva : Pedagogika, 1975.
Malach, J. Základy didaktiky. Ostrava : Ostravská univerzita v Ostravě.
MAŇÁK, J. Rozvoj aktivity, samostatnosti a tvořivosti žáků. Brno : MU, 1998.
MAŇÁK, J. Alternativní metody a postupy. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita v Brně. Pedagogická fakulta, 1997.
MAŇÁK J., Švec, V. Výukové metody. Brno:  Paido, 2003.
MEYER, H. Unterrichtsmethoden I, II. 11. vyd. Frankfurt am Main : Cornelsen Verlag Skriptor, 2000.
MOJŽÍŠEK, L. Vyučovací metody. Praha : SPN, 1975.
OKOŇ, W.  K základům problémového vyučování. Praha : SPN, 1966.
OURODA, S. Oborová didaktika. 1. vyd. Brno : MZLU, 2000.
PECINA, P. Tvořivost ve vzdělávání žáků. Brno : PedF MU, 2008.
PECINA P., ZORMANOVÁ L. Metody a formy aktivní práce žáků v teorii a v praxi. Brno : Masarykova Univerzita, Pedagogická fakulta, 2009.
PRŮCHA J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ ,J. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2003.
SINGULE, F. Americká pragmatická pedagogika. Praha : SPN, 1991.
SOLFRONK, J. Organizační formy vyučování. Praha : UK, 1994.
SVOBODOVÁ J., JŮVA,  V. Alternativní školy. Brno : Paido, 1996.
ŠIMONÍK O. Úvod do školní didaktiky. Brno : MSD, 2003.
ŠVEC, V. Klíčové dovednosti ve vyučování a výcviku. Brno : MU, 1998.
VÁCLAVÍK, V. a kol.: Otevřené vyučování. Praha : Strom, 1997.
VALENTA, J. a kol. Pohledy: projektová výuka ve škole a za školou. Praha : IPOS ARTAMA, 1993.
VÁŇOVÁ, M. Diferenciace vzdělávání a tendence v její realizaci ve školských systémech vybraných zemí. In: Proměny vzdělávání v mezinárodním kontextu. Red. J. Průcha. Praha : Karolinum, 1992, s.34-46.
VÁŇOVÁ, R. Československé školství ve 30. letech. Praha : PedF UK, 1995.
VÁŇOVÁ, R. Co je to „otevřené vyučování“. Pedagogika. roč. 43, 1993, č. 1, s. 63-68. 

Kontakt na autoraPaedDr. Lucie Zormanová, Ph.D, Dolní Marklovice, č. 185, Petrovice u Karviné

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
PaedDr Lucie Zormanová Ph.D

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Téma článku:

Didaktika