Vývoj práv osob se zdravotním postižením
Lidé se zdravotním postižením nejsou jiní než ostatní. Vytvoříme-li jim k tomu vhodné podmínky, jsou schopni rozvíjet vlastní osobnost a zařizovat si své věci i bez pomoci druhých. K těm nejdůležitějším podmínkám ovšem patří dobré vzdělání.
Mezinárodní iniciativy zaměřené na oblast péče o osoby se zdravotním postižením se výrazně projevovaly již od počátku 70. let, zejména v souvislosti s dodržováním lidských práv a podněty OSN. V průběhu času se však pojetí handicapu a přístup k handicapovaným výrazně posouvaly – od původního úsilí o uplatňování lidských práv ve vztahu k těmto osobám až k pochopení toho, že nikoliv samo postižení, ale zejména překážky v okolí znemožňují většině osob se zdravotním postižením plné uplatnění v pracovním i společenském životě. Podívejme se stručně, jak tento vývoj probíhal.
V roce 1971 se v Římě konala první mezinárodní konference týkající se osob se zdravotním postižením, jejíž závěry výrazně podpořily vývoj legislativy zaměřené na ochranu práv těchto osob včetně jejich vzdělávání. Ovšem ve vznikajícím Evropském společenství byl učiněn první významný krok k podpoře osob se zdravotním postižením již o deset let dříve, a to přijetím Evropské sociální charty (ESCh)[1], která osobám se zdravotním postižením přiznává právo na přípravu k výkonu zaměstnání a na profesní a sociální readaptaci, a to bez ohledu na původ a povahu jejich postižení. Stanovuje rovněž jejich právo na pomoc při volbě zaměstnání.
V 80. letech bylo významné zejména vyhlášení Mezinárodního roku zdravotně postižených osob (1981) a následné přijetí Světového akčního programu činnosti týkající se zdravotně postižených osob (World Programme of Action Concerning Disabled Persons, 1982)[2].
O období 1983–1992 se dnes často hovoří jako o „dekádě zdravotně postižených“, neboť v něm došlo k realizaci celé řady aktivit vztahujících se k této problematice. Významný byl např. vznik Úmluvy o právech dítěte (1989)[3], která věnuje mimo jiné zvláštní pozornost dětem se zdravotním postižením. Ve čl. 23 Úmluvy se uvádí: „Uznávajíce zvláštní potřeby postiženého dítěte se pomoc… poskytuje dle možností bezplatně… k zabezpečení účinného přístupu postiženého dítěte ke vzdělání, profesionální přípravě…, přípravě pro zaměstnání…, a to způsobem vedoucím k dosažení co největšího zapojení dítěte do společnosti a co nejvyššího stupně rozvoje jeho osobnosti…“.
Aktivity OSN vyústily na počátku 90. let v dokumentu, který měl zásadní význam v péči o handicapované, neboť předložil ideu vytváření rovných příležitostí. Jedná se o Standardní pravidla pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením (Standard Rules on Equalization of Opporzunities for Persons with Disabilities, 1993), která byla na evropské úrovni aktualizována v materiálu Komise EU „Nová strategie Evropského společenství v oblasti invalidní politiky“ (dokument Komie EU, Brusel 1996).
V návaznosti na tuto strategii a na antidiskriminační článek Amsterodamské smlouvy (1999) vznikl materiál „Směrem k bezbariérové Evropě pro zdravotně postižené“ (2000), který byl podkladem k vytvoření Evropského akčního plánu rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením (2003)[4] a jeho aktualizacím[5].
Tento plán je stěžejním výchozím dokumentem pro současné období. Předkládá komplexní pohled Evropské unie na problematiku zdravotního postižení a hlavní myšlenky nové strategie, které lze ve zkratce vyjádřit takto: tzv. bariéry vnějšího prostředí zpravidla znesnadňují osobám se zdravotním postižením plné zapojen do vzdělávání, zaměstnání a společenského života více než jejich handicap. Evropské společenství proto musí usilovat o odstranění těchto bariér a zaměřit se přitom na čtyři klíčové oblasti: dostupnost zaměstnání a stabilita v něm, celoživotní vzdělávání podporující zaměstnanost, přizpůsobivost, osobní rozvoj a aktivní občanství, využití nových technologií důležitých pro poskytování rovných příležitostí a bezbariérový přístup do veřejného prostředí potřebný pro získání zaměstnání a dosažení pracovní i sociální mobility.
Ve vztahu ke vzdělávání se zde již výrazně preferuje princip integrace vyjádřený např. v následujícím cíli: „Zajistit osobám se zdravotním postižením, a to včetně dětí, potřebnou podporu usnadňující jejich úspěšné vzdělávání v rámci hlavního vzdělávacího proudu. Ve výjimečných případech, pokud jejich odborně zhodnocené speciální vzdělávací potřeby není možné uspokojit v rámci hlavního vzdělávacího proudu, zajistí členské státy v souladu s cílem úplného začlenění účinná alternativní podpůrná opatření. Veškeré speciální i běžné mechanismy by měly napomáhat přechodu ke vzdělávání v hlavním proudu a měly by se v nich odrážet stejné cíle a standardy;…“[6].
Na jednotlivé oblasti evropského akčního plánu pak dále navazovala rezoluce Rady Evropy Podpora zaměstnanosti a sociální integrace osob se zdravotním postižením (Promoting the employment and social integration of people with disabilities, 2003) a Usnesení Rady ze dne 5. května 2003 O rovných příležitostech pro žáky a studenty s postižením v oblasti vzdělání a odborné přípravy (Equal opportunities for pupils and students with disabilities in education and training)[7]. Oba jmenované dokumenty jsou zásadními pro politiku členských států EU v oblasti speciálního vzdělávání.
Z dalších materiálů EU jednoznačně plyne, že sami zdravotně postižení proces začleňování aktivně podporuj í na základě principu „Nic o zdravotně postižených bez zdravotně postižených“[8]. Toto dosvědčuje i existence Lisabonské deklarace Názory mladých lidí na inkluzívní vzdělávání (2007). Obsahuje názory a návrhy, na nichž se shodli mladí lidé se speciálními vzdělávacími potřebami ze středních a vysokých škol a učilišť z 29 zemí . Mimo jiné se zde uvádí: „Vnímáme mnoho pozitiv inkluzívního vzdělávání…, potřebujeme mít přátele se speciálními potřebami i bez nich… Inkluzívní vzdělávání přináší výhody nám i všem ostatním.“[9]
V roce 2007 zařadila Rada ministrů školství speciální vzdělávání mezi 16 priorit, kterými se zabývá činnost směřující k dosažení Lisabonských cílů (Evropská komise, 2007). Rovněž v návrhu cílů Evropského společenství pro rok 2020 v oblasti vzdělávání představují žáci se speciálními vzdělávacími potřebami prioritní téma (2009)[9].
[3] 104/1991 Sb. o Úmluvě o právech dítěte. http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?idBiblio=39097&nr=104~2F1991&rpp=15#local-content
[4] Evropský akční plán rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením COM (2003) 650 ze dne 30. 10. 2003.
[5] Postavení zdravotně postižených osob v rozšířené Evropské unii: Evropský Akční plán 2006–2007 COM/2005/604), Rovné příležitosti pro osoby s postižením: Evropský akční plán (2004–2010), COM (2003) 650.
[7] Usnesení Rady ze dne 5. května 2003 o rovných příležitostech pro žáky a studenty s postižením oblasti vzdělání a odborné přípravy. 2003/C 134/04.
[9] Evropská agentura pro rozvoj speciálního vzdělávání, 2009. Klíčové principy zlepšování kvality inkluzívního vzdělávání – Doporučení odpovědným politickým činitelům, Odense, Dánsko: Evropská agentura pro rozvoj speciálního vzdělávání http://www.european-agency.org/publications/ereports .
|
|
Článek je zpracován na základě metodické příručky Vzdělávání žáků se zdravotním postižením ve středních školách. Jezberová, R. a kol. Praha: NÚV, 2012. ISBN 978-80-87063-55-2. Projekt Kurikulum S - podpora plošného zavádění školních vzdělávacích programů trval od 1.4.2009 do 30.6.2012, realizovalo ho MŠMT ve spolupráci s Národním ústavem pro vzdělávání, školským poradenským zařízením a zařízením pro další vzdělávání pedagogických pracovníků jako partnerem. |
 |
| Projekt je financován z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR. |
Romana Jezberová
V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
