Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Tři králové ve škole - poselství současnosti
Odborný článek

Tři králové ve škole - poselství současnosti

16. 4. 2012 Základní vzdělávání
Autor
Mgr. Petr Drkula Ph.D.

Anotace

Příspěvek přináší několik podnětů pro začlenění nedostatečně přítomného tématu Tří králů do výuky, a to převážně na podkladě prvků tradiční lidové zpěvnosti a s nimi souvisejících zvyklostí.

Ohlas tradice Tří králů je dnes patrně nejviditelněji akcentován organizovanými dobročinnými sbírkami pořádanými plošně na celém našem území. Setkáváme se však například také s realizacemi výstav výtvarných dětských prací na toto téma nebo i touto tradicí zaštítěnými charitativními koncerty. Chceme-li zájem o ono zvykosloví upevňovat také v prostředí školy, je potřeba rovněž hledat a zdůrazňovat jeho aktuální význam a přínos současnému dění. To lze nacházet nejen v závažných a duchovních stránkách jeho obsahu, ale například také v jeho žertovných, hravých a nevázaných momentech. Není ani divu, že dávné kolední obchůzky Tří králů svou zpěvní povahou a epickým charakterem s nimi spojeného příběhu zavdaly nejednu příležitost k jejich dramatizaci. Komedie o Třech králích jsou pak dokladem toho, že touha bavit se je u lidu odvěká a nevyhýbá se ani seriózním tématům jeho náboženského života. Takovéto divadelní pojetí, jehož adaptace a interpretace je uskutečnitelná na základě jeho zachycení v národopisné literatuře[1], nabízí poutavou předlohu představující pro žáky zároveň živý vhled do světa zaniklých archaických obyčejů.

Zprvu se nám může jevit, že na této legendě nenacházíme nic komického. A co například tento kuriózní paradox: Žáci si mohou snadno spočítat, že přestože oni jinověrní mudrci byli o narození Božího syna předem informováni, dorazili do svého cíle s dvanáctidenním zpožděním. Pastýři, kteří se jako první přišli malému Spasiteli poklonit, se tedy s nimi minuli o necelé dva týdny. To odporuje nejen většině běžných betlémových vyobrazení, ale také obvyklému přednostnímu postavení královského majestátu vůči čisté prostotě či pokrokové vzdělanosti vůči prostomyslné intuitivnosti; onen protikladný princip se však prolíná celou novozákonní historií. Tato nezkalená dítka přírody v té době již opět nerušeně pásla svá stáda, když mudrci předstupovali před svatou rodinu. Nevnímá-li dnešní mladé pokolení tuto okolnost bez vtipné nadsázky – jak ji mohli chápat již naši předkové – bude pro něj snad také poučením, že hlas srdce a čirého citu nás může vést přímějšími a méně spletitými cestami než síla rozumu a racionálních úvah. V kruhu školní třídy se můžeme zamyslet nad tím, zda nejsme tak trochu i my se svou bezmeznou důvěrou vkládanou ve vědeckotechnický pokrok podobně bludní poutníci jako svatí Tři králové. Snad k vytouženému cíli také míříme a nakonec dorazíme, avšak možná příliš zdlouhavou cestou četných útrap, prodlení, slepých zákoutí a nenapravitelných omylů.

Dnes víme, že se stejnou lehkostí, s jakou putovali do Betléma, putovali pastýři o mnoho století později napříč Karpaty a mnoho z těch, které potkali, učili svému svobodnému a krásnému životu v horách. Tak tento nespoutaný a romantický živel doputoval až k nám, což má svou spojitost i s naším hudebně výchovným tematickým celkem. Následovníci těchto karpatských pastýřů, kterým se u nás říkalo Valaši, tak udržovali a předávali nejen svůj osvojený způsob hmotné existence, ale také bohatství zděděných kulturních tradic. V Tříkrálových hrách pak také často vystupují postavy a charaktery z řad tohoto požehnaného a svébytného kmene, který si ve školním prostředí můžeme připomenout také souvisejícími zpěvními pozůstatky; odkud jinud, než z kraje s původními Valachy spřízněného alespoň názvem – z Valašska:

 

Obr. 1
Autor notového zápisu: Petr Drkula

 

Vyjděte na horu
a pohleďte dołů
na městečko Betlehém;
jaká zářa nad ním,
zdá sa, že hoří v něm,
co by bylo snaď, nevím.
Jak s neba anděłé
procházejú sa nad ním.

Neseďte tu v chýži,
už sa anděł blíží
a słyšte co povídá;
děte do Betléma,
Spasitel vás vołá,
čím spěš ať vás uhlédá;
jen cito a hbito
ať sa zvíme, co je to.

Hle jak v písmě čteme
v kapitole sédméj,
co praví Isaiáš:
„Ejhle panna počne
v přečistém životě
a to bude Mesiáš.“
K přehrozné jasnosti
a velké světłosti,
připrav sa s počestnosti.

Tož vy, pastuškové
a školní žáčkové,
pospíchajte k jesličkám;
já bača též půjdu,
na zadku nebudu
ať ho najprv uhlédám.
Daj nám požehnání
v dobrém setrvání
a po smrti spas nás tam.

(Bartoš I)

 

Ve zvykoslovných postavách koledujících Valachů, kterým se říkávalo také „pastuškové“ a kteří byli v uvedené písni vysláni k jesličkám právě po boku školního žactva, se již jejich pastevecký původ zvolna překrývá s významem samotných Tří králů. Přihodilo se to patrně tím, že obyčej chození Tří králů předváděli u nás často právě Valaši, kteří si ve své paměti uchovávali nejvíce starodávných písní a koled. Budiž také poznamenáno, že tento akt býval jakýmsi jejich každoročním výsadním právem a svým způsobem i povoláním. Těmito skutečnostmi tak může být dosavadní a poněkud anonymní identita tří mudrců současným dětem částečně přiblížena a zlidštěna. Tyto dvě legendární a protikladné družiny – tříkrálová a pastýřská – se tak v lidovém pojetí sdružují v jednotnou formaci, která svým představením může žákům znovu oživit připomínku toho, co se tenkrát v Betlémě vlastně událo. Vysoké kuželovité čepice zdobené rozmanitými svatými symboly, bílé košile přepásané pestrobarevnými mašlemi, či dlouhé hole se staly nezaměnitelnými prvky vnějšího vzezření těchto trojic, které je také možné ve školní třídě rekonstruovat.[2] Strojená a obřadně monotónní gesta chůze, deklamace a úderů holemi pak dokreslují příznačný kolorit jejich obchůzek. V oněch zinscenovaných výstupech se tak žáci setkají nejen s obvyklými biblickými událostmi vztahujícími se k Božímu narození, ale také s výjevy ze všedního pasteveckého života. Ten – jak lze očekávat – oplývá bujarými tanci, rozvernou muzikou a lahodným hodováním z darů, které urodila salaš. Je vhodné si v rámci výuky také připomenout, že po Valaších se nám zachovalo nejen několik slov románského původu, jako například „brynza“, která se objevuje v následující písni, ale také řada působivých a svérázných koledních zpěvů:

 

Obr. 2
Autor notového zápisu: Petr Drkula (Bartoš I)

 

Že sa narodíł ten Mesiáš,
o němž říkáváł staříček náš.
Že sa má naroditi
a k nám na svět přijíti
Spasitel náš.

Dyž tam k němu půjdeme,
co mu tedy vezmeme?
Já ťa k němu povedu,
a ty mu daj fasku brynze
na koledu.

(Bartoš, 1882)

 

Nejen Valaši měli Jezulátko čím obdarovat, ale také veškerý „nevalašský“ lid chtěl být alespoň ve svých představách účasten onomu betlémového dění. To proto si i ve škole můžeme připomínat řadu jeho výtvarných zpodobení zasazených do toho či onoho krajového prostředí, blízkého srdci a domovině tvůrcově; co na tom, když vlastně ani nevíme, zda toto narození proběhlo v Betlémě, anebo ve více než sto kilometrů vzdáleném Nazaretu. Takže kromě pastýřů a Tří králů se tu pak žáci shledávají také se stařenkou, která na svých věkem prohnutých bedrech přináší vrchovatou nůši obtěžkanou dary. Její kroky následuje hajný s čerstvými úlovky ze svého lesního revíru či krejčí s vlastnoručním příspěvkem do sporé rodičovské výbavy Panny Marie a svatého Josefa. Kdo nemá co hmotného nabídnou, přijde chudé jesle obohatit alespoň zpěvem. V poslední výpravné písni z Valašska nepřichází Ježíška přivítat a obdarovat nikdo jiný, než právě děti. I ty dnešní se pak mohou rozmýšlet nad tím, co by mu k jeslím samy přinesly, čím by jej asi obšťastnily.

 

Obr. 3
Autor notového zápisu: Petr Drkula (Bartoš I)

 

Už je zima, mráz, słyším divný hłas,
ftáci v povětří zpívajú a pastýřové trúbujú;
co to nového, nesłýchaného?

V obłacích krásný anděł sa znáší,
libým hlasem prozpěvuje, ludem radosť vyjevuje:
Narodíł sa nám Ježíš Bůh a pán.

Leží v Betlémě, v chlévě na seně,
nemá žádnéj poduštičky ani chatrnéj plénčičky,
v bídě zrozený na ten svět bídný.

Nuž pacholátka i vy děvčátka
velké małé sa zejděte, Ježiškovi dary neste,
jemu je dajte, každý co máte.

Jane s Petříčkem, Karle s Pavlíčkem
vy kolébku uděłajte, Ježišku małlému dajte,
Hanča peřinky, Dorota plénky.

Venclíčku pospěš a do lesa běž,
přines dřívička suchého, ušetř Ježiška małého,
by nezmrz zimú s Matičkú miłú.

Veruška běží, už je u dveří,
nese smetany flašečku, hrudu másła a krupičku,
kašičku dělať, Ježiškovi dať.

Jurka s dudama, Lukáš s gajdama,
s nima Francek má husličky, pospíchajú před jesličky.
Že tam budú hráť, muzigu děłať.

Petrášek s basú jde se svú chasú,
Ozef, Michal, Agustýnek, Paveł, Martin i František
všeci sa zešli, u jeslí klekli.

Tam hnedkaj hráli mładému krali:
břink, břink, trara, fidli, fidli, duj, duj, da, da, dudli, dudli,
hop, hop, hopsasa zpívala chasa.

Petr kolébá, vůł, osel dýchá,
zahřívajú Jezulátko, krásné, mładé pacholátko,
by nepłakalo, zimú nezmrzło.

Ach, Maryjánko, hezká panenko,
co si sa tak opozdiła, žes žádné dary nedała?
Vem nošku, pospěš, do Betléma běž!

Máš tři husičky, štyry slepičky,
Baruška dvě holubjátka, půjdú s vama pacholátka,
Tomáš s Jakúbkem, Šimon s Vincečkem.

Ty zlenošiłá Rozýnko małá, staň z postélky,
Honem pospěš, Ježiškovi dary dones,
Běłku, kołáče, ať víc nepłače.

Pavlinko złostná, tys lehkomyslná,
žes zůstała dłůho spáti, nechtěła si ráno státi,
ty nemáš miłosť a poznáš žałosť.

My chlapci malí, keří sme vstali,
muzigu tobě dělati, krásné Jezulátko małé,
dočkali sme zas ten vánoční čas.

Buď tobě chváła vždycky, čest, słáva,
Kryste v nově narozený, to pro nás, lidské stvoření,
buď věčně słaven na věky Amen.

(Bartoš, 1882)

 

Stejně jako tyto jakési nápěvem oživené betlémové figurky z naší poslední písně i naši žáci tak symbolicky přicházejí, aby svým zpěvem rozveselili každoroční okamžiky obdarovávání a připomněli si tak zároveň jejich dávnověký předobraz. Jak lépe na něj nahlížet, než zorným úhlem dřívějších zvykoslovných tradic prostého venkovského člověka? Kéž i jim se v budoucích časech Vánoc daří nastolit tento způsob vidění uprostřed velkého, zrychlujícího se světa.



[1] Srov. např. Bartoš, F.: Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými. Brno: Karel Winiker, 1882, s. 187-193.

[2] Pro jejich vyobrazení srov. např. Národopisná výstava českoslovanská v Praze roku 1895. Praha: J. Otto, 1895, s. 226

Literatura a použité zdroje

[1] – BARTOŠ, František. Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými. Brno : Karel Winiker, 1882.
[2] – ZÍBRT, Čeněk. Veselé chvíle v životě lidu českého: „Masopust držíme…“ (od nového léta do pytlového čtvrtku). Praha : F. Šimáček, 1910.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Petr Drkula Ph.D.

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
16. 4. 2012
Autor článku je velmi dobře seznámen s tříkrálovou problematikou, jak jí bývala věnována pozornost na moravské vesnici, o čemž svědčí notové záznamy písní ve zpěvnících. Dítě v současné době potřebuje být obeznámeno se starobylými koledními tradicemi a zvláště s tím, jak tato tradice vznikala. Jde o velmi chvályhodný autorský počin.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Vazby na další články:

Předchozí díl:

Článek pro obor:

Hudební výchova 2. stupeň