Metodický portál RVP.CZ prochází změnami. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se
Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání

Zobrazit na úvodní stránce článků

Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání > Laboratorní práce - Lišejníky: řez stélk...

Laboratorní práce - Lišejníky: řez stélkou

Praktický příspěvek
inspirace
Tento článek je druhým námětem ze souboru laboratorních prací zaměřených na lišejníky. V přílohách je uveden zdrojový soubor materiálů a pracovní list k laboratorní práci na téma Řez stélkou.

Lze využít ve vzdělávacích oblastech:

  • Člověk a příroda → biologie → biologie hub (učivo: stavba a funkce lišejníků);
  • Člověk a příroda → přírodopis → biologie hub (učivo: lišejníky – stavba, symbióza,
    výskyt a význam).

Cíle: Žák:

  • jmenuje hlavní složky stélky lišejníků;
  • objasní funkce obou složek lišejníku;
  • zhodnotí klady a zápory společného soužití obou složek.

Osvojované klíčové kompetence:

  • sociální a personální (sebereflexe);
  • k řešení problémů.

Výukové metody: demonstrace přírodnin, práce s binokulární lupou, práce s mikroskopem.

Plánovaný čas: 30 minut.

Úvod:

Stélka lišejníků je tvořena dvěma složkami, houbou (mykobiont) a jednobuněčnou řasou či sinicí (fotobiont), které spolu vytvářejí organizovaný celek. Charakter stélky je určován především houbovou složkou, která náleží nejčastěji do skupiny vřeckovýtrusých, v menší míře do stopkovýtrusých hub.

Soužití obou složek je poměrně složité, avšak oběma účastníkům přináší vzájemný prospěch. Buňky, řasy či sinice poskytují prostřednictvím fotosyntézy asimiláty houbě, houbová složka zajišťuje vodu a minerální látky, zároveň také chrání fotobionta před vyschnutím a nadměrným UV zářením.

Struktura lišejníkové stélky bývá uspořádána do vrstev. Svrchní strana, označovaná jako vrstva korová, je tvořena pouze buňkami houby, které vytvářejí nepravé pletivo nazývané pseudoparenchym (podobá se rostlinnému pletivu parenchymu). Jako další v pořadí se nachází vrstva řasová, obsahující buňky jednobuněčné řasy nebo sinice (kromě fotobionta jsou zde také vlákna houby), následuje dřeň tvořená dlouhými houbovými vlákny, která jsou vzájemně propletená a na spodní straně stélky opět vrstva korová.

Stélka lišejníků je tvořena dvěma složkami, houbou (mykobiont) a jednobuněčnou řasou či sinicí (fotobiont), které spolu vytvářejí organizovaný celek. Charakter stélky je určován především houbovou složkou, která náleží nejčastěji do skupiny vřeckovýtrusých, v menší míře do stopkovýtrusých hub.

Soužití obou složek je poměrně složité, avšak oběma účastníkům přináší vzájemný prospěch. Buňky řasy či sinice poskytují prostřednictvím fotosyntézy asimiláty houbě, houbová složka zajišťuje vodu a minerální látky, zároveň také chrání fotobionta před vyschnutím a nadměrným UV zářenímStélka lišejníků je tvořena dvěma složkami, houbou (mykobiont) a jednobuněčnou řasou či sinicí (fotobiont), které spolu vytvářejí organizovaný celek. Charakter stélky je určován především houbovou složkou, která náleží nejčastěji do skupiny vřeckovýtrusých, v menší míře do stopkovýtrusýcStélka lišejníků je tvořena dvěma složkami, houbou (mykobiont) a jednobuněčnou řasou či sinicí (fotobiont), které spolu vytvářejí organizovaný celek. Charakter stélky je určován především houbovou složkou, která náleží nejčastěji do skupiny vřeckovýtrusých, v menší míře do stopkovýtrusých hu

 

 

Struktura lišejníkové stélky bývá uspořádána do vrstev. Svrchní strana, označovaná jako vrstva korová, je tvořena pouze buňkami houby, které vytvářejí nepravé pletivo nazývané pseudoparenchym (podobá se rostlinnému pletivu parenchymu). Jako další v pořadí se nachází vrstva řasová, obsahující buňky jednobuněčné řasy nebo sinice (kromě fotobionta jsou zde také vlákna houby), následuje dřeň tvořená dlouhými houbovými vlákny, která jsou vzájemně propletená a na spodní straně stélky opět vrstva korová.

(i) Víte,  že...? Některé druhy lišejníků mají ve své stélce zároveň řasu i sinici.

►  Úkol č. 1: Pozorujte strukturu lišejníku na příčném řezu lupenitou stélkou.

Pomůcky: lupa (binokulární lupa), mikroskop, žiletka, kapátko, štěteček nebo preparační jehla, bezová duše, podložní a krycí sklíčka, buničina, Petriho misky na vzorky, lišejníky.

Materiál: lišejníky je nutné nasbírat předem. Možné jsou dvě alternativy:

a) materiál pro pozorování obstará učitel (vlastní čerstvý sběr; herbářové položky vlastní či školní);

b) učitel zadá nasbírání materiálu žákům (s dostatečným časovým předstihem). V tomto praktiku je vhodnější použít určené vzorky. Pozn.: nasbíraný materiál je užitečné herbářovat pro využití v dalším praktiku.

Doporučené druhy:

  • terčovník zední (Xanthoria parietina);
  • terčovka brázditá (Parmelia sulcata);
  • terčovka skalní (Parmelia saxatilis);
  • terčovka bublinatá (Hypogymnia physodes)[1];
  • hávnatka (libovolný druh) (Peltigera sp.)[2].

Postup práce: Nejprve si žáci prohlédnou lišejník pouhým okem a určí, kde má svrchní a spodní stranu. Poté žiletkou opatrně odříznou menší část stélky lišejníku (např. jeden lalok) a zbytek lišejníku dají stranou (pro použití v dalším praktiku). Připravenou část stélky vloží do rozříznuté bezové duše a pomocí žiletky se pokusí vytvořit co nejtenčí příčný řez. Je nutné použít nové, ostré žiletky. Celou fázi řezání je lepší provádět s využitím binokulární lupy, která zpřesňuje práci a případně umožňuje zručnějším žákům vytvořit kvalitní řez i bez použití bezové duše. Řezů je dobré vytvořit více, zvyšuje se tím pravděpodobnost získání dobrého, tenkého řezu. Na podložní sklíčko žáci nanesou kapku vody, do které pomocí navlhčeného štětečku nebo preparační jehly přenesou několik řezů. Překryjí krycím sklíčkem, buničinou odsají přebytečnou vodu z okrajů sklíčka a vzniklý preparát pozorují (doporučené zvětšení: 100x, 200x, 400x). Nejlépe povedený řez pozorují, poté schematicky zakreslí a popíší.

Výsledky: Výsledkem tohoto praktika je nákres a popis příčného řezu stélkou lupenitého lišejníku, na kterém jsou zřetelně vidět základní vrstvy. Na obrázcích č. 1 a 2 jsou uvedeny ilustrativní snímky z mikroskopu, na obrázku č. 3 schematický nákres řezu stélkou.

Obr. č. 1: Řez stélkou Xanthoria parietina

Řez stelkou
Autor fotografie: Alena Fessová, 21. 4. 201

Obr. č. 2: Řez stélkou Parmelia sulcata

Řez stélkou Parmelia sulcata
Autor fotografie: Alena Fessová, 21. 4. 2010

a – svrchní korová vrstva, b – řasová vrstva, c – dřeň, d – spodní korová vrstva, e – rhiziny

Obr. č. 3: schematický nákres řezu stélkou Xanthoria parietina

Schematický nákres řezu stélkou Xanthoria parietina

Závěr: tato část slouží k celkové reflexi práce při praktiku a slovnímu shrnutí výsledků. Žák uvede, zda se mu práce zdařila či nikoliv, jaké faktory vedly ke zdaru/nezdaru, co se nového dozvěděl a jaké nové otázky si pokládá (sebereflexe).

Poznámky

[1] Mezi dření a spodní korovou vrstvou bývají vzduchové „bubliny“, spodní kůra tedy není ke dřeni přisedlá po  celé ploše a vytvořený preparát řezu stélkou vrstvu spodní kůry často postrádá.

[2] Lišejníky rodu Peltigera nemají vyvinutou spodní korovou vrstvu, avšak díky velikosti svých laloků se poměrně dobře řežou.

V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám
Celkové hodnocení článku
Přidat komentář Citovat článek