Metodický portál RVP.CZ prochází změnami. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se
Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání

Zobrazit na úvodní stránce článků

Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání > Učebnice informatiky pro gymnázia – motivační...

Učebnice informatiky pro gymnázia – motivační kapitola

Kolik prostoru má autor na to, aby zaujal čtenáře? Šestnáctiletý čtenář mi velký prostor nedá. Musím zaujmout okamžitě a vzápětí vysvětlit, proč a komu učebnice stojí za přečtení, o co v ní jde. Za srozumitelný klíč k celé učebnici jsem zvolil technologický převrat, se kterým se v současnosti obtížně vyrovnáváme: od železa k informaci. Doba železná trvala asi dva tisíce let, ale posledních asi padesát let zažíváme věk informační. A jestli o něco jde právě dnes, tak o to, aby i v éře informací byl člověk člověkem a nejen živočichem dvounohým neopeřeným (jako onen pověstný oškubaný kohout). Koho to zaujme, ať bere. Koho ne, ať nechá ležet.

Jak zaujmout čtenáře

Jako první vzešel věk zlatý, ve kterém nebylo internetu ani mobilních telefonů – mohl bych v úvodu parafrázovat Ovidiovy Proměny [13]. Místo toho začínám poněkud stupidním oslovením: Milí mladí přátelé. Kalinina, Stalina, Lenina [9], ba ani Masaryka [10] jistě nečetli, ale pochopí, že role mentora, do které se stavím, si zaslouží kritický odstup. Vycítí ironii a uvědomí si, že něco není v pořádku. Co si neuvědomí, je, že sami automaticky začínají hrát roli „milých mladých přátel“, byť třeba i tím, že se proti takové roli vzepřou. Sehrají mi milé mladé vzpurné přátele. A já jim zase tajtrdlíka, který se právě vynořil z šera dávnověku. A přece: musí vzít na vědomí, že jsem, že jsem tu byl už pár desítek let před tím, než oni přišli na svět, že svět byl a fungoval i bez nich a bez technologií, bez kterých si svět nedovedou představit.

Lidé prý od přirozenosti touží po vědění [2]. Ale v šestnácti letech už také vědí, že nevědět je snazší a mnohdy i výhodnější. Proto se snažím své milé mladé čtenáře hned na začátku přesvědčit, že principy informatiky stojí za poznání a za úsilí s tímto poznáním spojené. Musím je ale zaujmout hned, druhou šanci mi nedají. Jsou sebevědomí. Neuvědomují si však, že jejich sebevědomí je jejich slabost a moje příležitost. Začnu tedy nahlodávat jejich sebevědomí. I evidentně pravdivé tvrzení může být provokací: „Lidská civilizace nevznikla okamžikem, kdy jste se narodili.“ Pak následuje výčet toho, co nechápou. A pár příkladů, že ten svět, který jim připadá samozřejmý a jediný možný, má také svoje absurdity, že tu něco nehraje, něco není v pořádku.

Jsem útočný? Ano: asi jako včela nalétávající na květinu, kterou chce opylovat. Neubližuji, nýbrž vyzývám ke hře, kterou čtenář nemusí přijmout. Je věcí důvěry, jestli na hru přistoupí: spoléhá na mne, že neporuším pravidla hry. Neřídím čtenáře z pozice všemocného manipulátora, nýbrž se jen dožaduji pozornosti a nechávám na čtenáři, jestli mi svou pozornost věnuje. Nabízím pár otázek a snažím se, aby se čtenář sám začal tázat dál a víc do hloubky. Rozhodne-li se, že se chce stát mým partnerem v této hře, můžeme odpovědi hledat společně. Přitom hledání je důležitější než nalezené odpovědi. Jestliže nechci nalévat, nýbrž zažehovat, pak se cesta stává cílem…

Jak vysvětlit, o co jde

Jak vysvětlit podivnosti postindustriálního světa? Ze kterého konce začít? V úvodní kapitole se nechci pouštět do detailů, nechci začínat od Adama, chci najít klíč k řešení problémů, a to hned. Takový klíč nám nabízí McLuhanova [11] kniha Jak rozumět médiím [12]. Podle ní jsou klíčem média – v užším smyslu sdělovací prostředky a v širším smyslu technologie vůbec. Rázem se ocitáme in media res (nebo také tachles – pro ty, kteří neradi latinské průpovídky).

O čem píše McLuhan? Vynechme zde názorné příklady o extenzi a amputaci nohy – koho zajímají, ať si přečte McLuhana nebo text kapitoly, o které tady píšu. Důležité je, že McLuhan vysvětluje, jak se postupně stalo, že lidstvo dnes dospívá do „information age“. McLuhanovi vděčíme i za další dnes již běžné pojmy (např. „global village“) a průpovídky (např. „the medium is the message“), které spoluvytvářejí myšlenkový rámec – paradigma – informační doby. McLuhan tedy rámuje informatiku do sociálního kontextu. S McLuhanovou pomocí tak snadno vysvětlíme, že právě informatika se v informační době stává klíčem k orientaci ve světě, a tedy i ke všeobecnému vzdělání – to je přesně to, čeho jsem v úvodu své učebnice potřeboval dosáhnout.

Problém se žáky gymnázií není v tom, že by nechápali klíčovost informatiky, nýbrž v tom, že nechápou, co se tímto klíčem odemyká, jakou příležitost gymnázium nabízí, že nechápou, co je to všeobecné vzdělání. Vím to, pravidelně jsem jim zadával anketu s otázkou: Proč studujete zrovna gymnázium? Proto se snažím, aby moje učebnice mimochodem ukázala i možnosti, které žákům nabízí právě gymnázium: Že studovat gymnázium je příležitost, kterou už nikdy nedostanou a kterou stojí za to využít. A že právě informatika jim nabízí, aby té příležitosti využít dokázali.

Daleko horší problém vidím v tom, že vyučovací předměty jsou integrovány jen nedostatečně, že na sebe mnohdy nenavazují, že výuka jako celek je proto nesystematická, a tím i neefektivní. Studium nepěstuje osobnostní kvality žáků, nevede k vyzrávání, ačkoli to je podle mého názoru vyjádřeno tzv. klíčovými kompetencemi [15], které vytyčují cíle studia na gymnáziu. Bohužel tomu nemůže být jinak, dokud jediným cílem výuky na gymnáziích je, aby maturanti prošli závěrečnými znalostními testy.

Gymnázium pak zákonitě přestává být místem pro tradičního profesora, zato se stává báječnou příležitostí pro trenéra a rutinéra. Otroctví je především stav duše (zdůrazňoval svým žákům Epiktétos [4]). A učitel s duší otroka pak vychovává zase jen otroky. Přitom zrovna informatika se nabízí, aby se stala tmelem integrujícím jednotlivé předměty do smysluplného celku, aby jednotlivé, dosud vzájemně izolované předměty, didakticky zaklíněné v „matrixu“ dnes již dávno neexistujícího paradigmatu pozitivistické popisnosti, falešné fakticity a racionálně-deterministické redukce, přestaly být obtížným balastem na cestě ke vzdělání, aby společným úsilím vnášely světlo poznání do spletitých souvislostí a proměn dneška. Setrvávání zajatců v temné jeskyni ignorance je lákavé a pohodlné, otroctví „matrixu“ se málokdo dobrovolně vzdá, slunce napřed oslepuje a cesta ke svobodě je namáhavá i nebezpečná, ale člověk má tu výsadu, že přece jen má právo volby, než se definitivně stane mluvící věcí, a zrovna gymnázium mu má toto právo dát, nikoli brát.

Polemika s McLuhanem

McLuhan nám prokáže ještě jednu dobrou službu: je to provokatér – provokuje k přemýšlení. Kdo bere McLuhana, jak je, ten ho snad raději ani neměl číst. McLuhan nám totiž začne dávat své plody teprve, až s ním začneme polemizovat. A to je další věc, o kterou mi šlo: aby čtenáři nebrali autority jako něco, co se musí nabiflovat, nýbrž jako partnery v diskursu, pomocníky na cestě k pravdivému poznání světa. Takový vztah k autoritám není nic nového a je mi už trochu trapné, že se musím poněkolikáté opakovat, ale důvěrná znalost prostředí v našich školách mě k tomu nutí: byl to např. už Aristotelés ve své Metafyzice [2], kdo (jakkoli skromně a s upřímným respektem k dílu svých předchůdců) neváhal polemizovat s autoritami své doby, doplňovat jejich nedostatky a opravovat jejich chyby. Je to prý „slušné a pro záchranu pravdy nutné“ [1].

Snažím se jít příkladem i v polemice s McLuhanem [12] a pouštím se do něj z pozice etiky: globální vesnice je vlastně totalita médií. Jde totiž o to, že informatika má smysl, není samoúčelná – a to musíme mít při studiu informatiky stále na mysli. McLuhan naproti tomu vysvětluje média a technologie jako samoúčel. Podle něj nová média (technologie) vznikají proto, aby mohla sdělovat stará média (technologie): televize vysílá film, film ztvárňuje románový příběh, román obsahuje vyprávění, a teprve vyprávění sděluje lidskou zkušenost. Kromě toho však i samo médium je sdělením, takže médium sděluje samo sebe (technologie sděluje samu sebe): obsahem románu je román, obsahem filmu je film, obsahem internetu je internet. Člověk se ve světě médií (a technologií) stává manipulovanou věcí. A přece: člověk musí nést zodpovědnost za svoje jednání, nemůže se jen tak zbavit své schopnosti volit mezi možnostmi, své svobodné vůle.

Rozpor mezi determinovaností lidského jednání a svobodnou vůlí se rozebírá v Bibli, v antických dramatech, v lidových baladách, v moderní literatuře i třeba v Matrixu [17] (pro ty, kdo to nevědí: Matrix je film, který přes všechny výhrady stojí za přetrpění trapných hlášek a akčních scének – pro inteligentnější diváky aspoň třikrát, pro nás pomalejší víckrát, protože třeba já jsem si teprve napotřetí začal všímat explicitních odkazů na Carrola [3], Gibsona [5] a Gödela [6] a uvědomil jsem si, že si Matrix potřebuju pustit ještě aspoň dvakrát, abych z něj pobral aspoň to nejdůležitější a mohl začít promýšlet zajímavější paralely, např. s Platónovou jeskyní [14], Komenského Labyrintem [7], Lemovým Futurologickým kongresem [8], Tarkovského Stalkerem [16] atd.).

Tím se zkratkou dostáváme k jádru celé učebnice i studia informatiky jako oboru vůbec: uživatel je zodpovědný za to, zda informační technologie používá, nebo zneužívá, je to jeho rozhodnutí a nemůže se jej jednoduše zbavit odkazem na zákonitost nebo nutnost. Je to otázka víry – můžete tomu nevěřit, můžete se stát otroky nutnosti, pouhými mluvícími věcmi. V tom případě se ale zhroutí lidská společnost, civilizace a svět přestanou fungovat. I to závisí na svobodném rozhodnutí každého jednotlivého člověka, boj dobra se zlem probíhá neustále v každém, kdo jej ještě nevzdal.

Po tomto úvodu pak můžu v další kapitole začít od zdánlivě jednoduchých počátků – vysvětlit, co je to informace a informatika. Věc však nebude ani zdaleka tak jednoduchá, jak vypadá na první pohled.

Shrnutí

Začínám svou učebnici účelem, smyslem, cílem. Už Aristoteles v Metafyzice [2] to tak dělal. Obracím se na žáky (nikoli na učitele ani na odborníky). Jde o to, aby žáci uměli žít v informační společnosti a aby to byl život důstojný člověka. Proto začínám prorokem informační doby McLuhanem a několika ústředními myšlenkami z jeho knížky o médiích [12]. Kritizuji McLuhana z pozice etiky. V závěru pak využívám hříčky se sebereferencí: to, o čem se snažím čtenáře přesvědčit, zároveň popírám. V této chvíli už čtenář bude vědět, zda a proč si má přečíst i zbytek knihy.

Pracovní verzi motivační kapitoly najdete v mém digifoliu.

V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám
Celkové hodnocení článku
Přidat komentář Citovat článek