Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Učitel a jeho žák – 4. část (pokračování) – žák Pavel J. Kopečný
Odborný článek

Učitel a jeho žák – 4. část (pokračování) – žák Pavel J. Kopečný

6. 5. 2009 Základní vzdělávání
Autor
RNDr. Eva Zelendová
Spoluautor
PaedDr. Karel Tomek

Anotace

Pokračování čtvrté části ze série článků, ve kterých sledujeme problematiku nadaných žáků jednak očima pedagogů, kteří se vzděláváním nadaných zabývají, jednak očima žáků, kteří byli svými vyučujícími za nadané označeni.

Pokračujeme v sérii článků, ve kterých bychom se chtěli podívat na problematiku nadaných žáků, a to hned ze dvou pohledů. Jednak očima pedagogů, kteří se vzděláváním nadaných zabývají, jednak očima žáků, kteří byli svými vyučujícími za nadané označeni. Zajímalo nás, v čem vyučující vidí nadání konkrétního žáka a jak s ním pracuje, zda si žák uvědomoval své nadání a zda vnímal možnosti, které mu jsou při studiu nabízeny, zda se věnuje i v současné době té oblasti, ve které učitel identifikoval jeho nadání. Naší snahou také bylo pomocí učitelů a jejich žáků sestavit jakousi neformální definici nadaného žáka. Věříme, že vám články přinesou inspiraci, poučení a třeba vás i pobaví. Jestliže víte o učiteli, který pracuje s nadanými žáky a dosahuje zajímavých výsledků, dejte nám vědět. Rádi si přijedeme popovídat!

Dnes hovoříme s Pavlem J. Kopečným, studentem třetího ročníku Gymnázia J. G. Mendla v Brně. Jako nadějného mladého básníka ho uvedl Miroslav Kovářík v rozhlasovém pořadu Zelené peří. (zvuková ukázka)

Vy jste si mě vybrali jako nadaného a já se za nadaného nepovažuji (smích).

Vás za nadaného považují jiní, v tomhle případě pan Kovářík, autor rozhlasového týdeníku mladé poezie Zeleného peří. Jak se stane, že mladý člověk má chuť psát poezii?

Mladý člověk musí mít talent, nějaké vcítění, musí se stát něco, co ho přinutí psát. V mém případě je to vrozený pesimismus, který mám. V moment, kdy jsem napsal první báseň, to byla taky nešťastná láska.

Tomu bychom dost rozuměli, protože asi není silnější cit než láska. Mimochodem na nedávné konferenci o nadaných žácích zaznívalo něco podobného. Žák musí mít talent a vnitřní motivaci a také nějaké zázemí. Přemýšleli jsme, jestli do toho zázemí patří kromě rodiny také škola. Jak vás ovlivnili vaši učitelé a škola ve směru k poezii?

Škola příliš ne. Začal jsem psát v době, kdy jsem ještě nechodil na gymnázium. Já po skončení devítiletky vsadil na jistotu a šel jsem na střední školu studovat informační technologie. Tam mi došlo, že to není můj šálek kávy. Pak přišla ta nešťastná láska a jediné, co s tím škola měla společného, bylo, že jsem při výuce vzal sešit a něco jsem napsal.

Třeba ve fyzice jste napsal báseň?

Ano, stalo se. Napsal jsem třeba pět básní denně. Potom jsem změnil školu a přešel jsem na gymnázium.

V Zeleném peří jste vzpomínal na to, že přece jen nějaký vliv na Vás škola měla. Mluvil jste o paní profesorce...

To ano, moje účast v Zeleném peří byl nápad paní profesorky Odehnalové. Začalo to tak, že moje profesorka češtiny, kterou jsem měl v prváku, donesla propozice celostátní soutěže o nejlepší aforismus. Já si ještě před tím, než jsem začal psát básně, zapisoval citáty. Ty jsem doma našel, oprášil a donesl do školy. Poslali jsme je do Prahy. Při té příležitost jsem paní profesorce dal přečíst nějaké své básně. Na základě toho mi doporučila paní profesorku Odehnalovou, která měla čtvrťáky a jejíž muž je básník. Potom jsme začali mívat konzultace a skončilo to v tom Zeleném peří. Vlastně nevím, jestli skončilo nebo začalo.

Takže je asi lepší mluvit ne o škole jako celku, ale o konkrétním člověku, který vám pomohl. Existuje v poezii pro Vás nějaká vzor nebo proud, který je vám blízký?

Každý člověk, který píše básně, má nějaký styl. Někdo používá volný verš, někdo jiný, někdo má pesimistický styl, někdo pozitivní. Podle toho se jim líbí různí autoři. Já mám rád třeba pana Františka Gellnera, který má takový smutnější styl, nebo Francoise Villona, což je vlastně prokletý básník, ke kterému mě občas někteří mí přátelé přirovnávají.

To jste v dobré společnosti... Říkáte, že různí lidé píší pod různými dojmy a každý má nějaký ten styl, takže někdy je v básni více racionality, podtextu, sdělení, někde je to spíš hra se slovy, víc emocí. Jak je to u vás? Když jste začínal od těch citátů, myšlenek, je pro Vás důležitý obsah?

Hlavní důvod proč vlastně píši, je taková terapie. Dostat něco ze sebe ven. Někdo křičí, rozbíjí talíře, bije. Když mám náladu (já to nazývám depresí, kterou mám ovšem rád), tak se posadím, otevřu si počítač a nebo cestou ze školy, když jedu domů, tak sešit a něco napíšu. Jsou to částečně myšlenky, city a hra se slovy. Je to taková všehochuť.  Připravuji teď s paní profesorkou Odehnalovou sbírku na vydání. Zatím to je jenom koncept. Když jsem měl vybrat asi těch čtyřicet děl, které bych do ní zařadil, myslel jsem zpočátku, že je vyberu podle tématu. Přišel jsem na to, že záleží na tom, kdo v ten moment tu báseň čte, protože každý prožil něco jiného, má jinačí zkušenost. Tu báseň pojme jinak. Taky když to předčítáte nahlas, tak každý dá jiný tón, jiný prožitek. Takže jsem přišel na to, že konkrétně zařadit moje díla je velmi těžké.

Když byste porovnal svoje začátky, a teď po těch čtyřech letech, cítíte nějaký výrazný posun?

Člověk se určitě mění každým dnem. Každý den zažije něco jiného, co ho dokáže ovlivnit. Já určitě nejsem výjimka. Takže určitá změna tam je. Teď mám období, kdy moje básně jsou více do šířky, jsou takové bohatší, výrazově bohatší.

Je to pro vás poezie atraktivní i z důvodu nějakého kontaktu s vrstevníky? Vědí Vaši kamarádi a přátelé, že píšete nebo o čem píšete? Čtou Vaše básně, dáváte jim je přečíst? Nebo Vaše básně zná jenom paní profesorka?

Je to tak, že píši, ale nikomu svá díla nevnucuji. Nikomu neřeknu, dívej, napsal jsem něco, teď ti to přečtu. Mám kamaráda, který má podobné myšlení, taky je takový pesimista, a ten je rád, když mu něco pošlu, nějakou báseň a občas se mě ptá, jestli jsem něco napsal. To je mezi přáteli. Ve škole ne.

Vnímají Vaši spolužáci to, že poezie je Vaším vyjadřovacím prostředkem a cítíte, že je to zdrojem jakési prestiže, že píšete, že umíte něco, co oni neumí? Má to nějaký vliv na Vaše postavení v kolektivu vrstevníků?

Ve třídě jsem jeden z nejstarších, jsem na té škole trochu výstřední. I můj černý oblek, který nosím pořád, tak působí. Takže si občas někdo myslí, že jsem profesor. Minulý rok si moje třída myslela, že jsem státní kontrola, když mě viděli poprvé. Někteří si mysleli, že jsem blázen. Což si asi někteří myslí doteď. To že píši, má třída ví, respektuje to, ale žádný větší zájem to nevzbuzuje.

Zdá se, že setkání s paní profesorkou, která Vám teď pomáhá při výběru básní do sbírky, Vás dost ovlivnilo?

Určitě ano. Jinak bych tady neseděl. Asi bych zůstal u toho, že bych si něco napsal a schoval to do šuplíku. Setkání s ní mi pomohlo, abych to tak nazval „vylézt na světlo".

Když ta sbírka vyjde, tak ji budou lidé číst. Chtěl byste, aby ji lidé četli....

Já ji předkládám té skupině, která o ni bude mít zájem. Když si jdete koupit něco na čtení, tak máte výběr. Takže když se někomu bude líbit, tak si ji koupí. Pokud se za padesát let moje básně budou považovat za povinnou četbu nebo za maturitní téma, za to už nemůžu. (smích)

Kdyby Vám někdo zakázal psát poezii a řekl prostě, tu tužku ti seberu, ten papír ti seberu, ty už nenapíšeš ani jednu báseň. Co by to pro Vás znamenalo?

Kdyby mi vzal i papír a tužku, psal bych na počítači (smích).

Jistě, odpověď mladého muže z počátku 21. století.

Moc si nedovedu představit, kdo by mi to zakazoval. Proč?

Proč se takhle „divně" ptáme? Zabýváme se výzkumem nadaných lidí a jedna z věcí, kterou zkoumáme, je hledání hranice mezi nadaným a mimořádně nadaným člověkem. Nadaný je kdekdo na kdeco. Hledáme hranice mimořádného nadání. Hledá se dost těžko, v literatuře asi také.  Jsme toho názoru, že když je někdo nadaný, tak má talent, má vůli něco dělat, zkrátka nadaný, když něco dělá, tak to dělat chce a může. To asi není nic zvláštního. Mimořádně nadaný se od toho nadaného liší tím, že vlastně nemá jinou volbu. On prostě musí. To je to totální nutkání, usilovně se věnovat oblasti, pro kterou je nadán, a ve které je ve většině případů také velmi úspěšný. Je to droga....

Myslím, že jste to vystihli velmi přesně. Je to jistý druh závislosti. Jistá obsedance.

Kde je hranice? Jak to cítíte Vy? Proto ta původní otázka. Dovedete si představit svůj život bez poezie?

Patnáct let jsem bez ní žil. Podle mého názoru to byl prázdný život. Šedý. Teď je černý, ale krásně černý. Tehdy to bylo takové pasivní, apatické, ten život neměl chuť. Teď ji má.

Uvítal byste nějakou větší aktivitu školy v oblasti podpory poetické tvorby mladých lidí?

Určitě ano, protože člověk se může neustále zdokonalovat, takže taková možnost ve školách by určitě nebyla na škodu.

Děkujeme za rozhovor.

Soubory materiálu
Typ
 
Název
 
zip
10.17 MB
Archiv
zvuková ukázka

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
RNDr. Eva Zelendová

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Nadaní žáci