Od října loňského roku probíhá na stránkách Metodického portálu diskuse na téma Filmová výchova. Vzhledem k tomu, že v současné době obsahuje 19 podnětných příspěvků od lidí, kteří se touto problematikou dlouhodobě zabývají, rozhodli jsme se udělat diskusní předěl a utřídit do okruhů to, co považujeme za podstatné pro její další směrování. Podrobnější obsahová reflexe je v závěru ještě shrnuta do několika bodů, které se snaží pojmenovat v obecné poloze to, k čemu diskuse prozatím dospěla. Formulace, které jsou přímou citací z textů příspěvků jsou psány kurzívou.
Jako důležitá se ukazuje otázka kreativity, a to jak v rovině jejího společenského oceňování, tak pokud jde o připravenost učitelů k tomu, aby byli schopni vést k ní žáky.
Martin Číšecký ve svém příspěvku „Filmová výchova - už teď, nebo až po..." se především zaměřuje na obecnější problematiku „připravenosti současné pedagogické obce" k rozvíjení tvořivosti žáků a celkové situaci ve školách, kdy docenění významu tvořivosti v procesu vzdělávání není možné bez kritické reflexe současného stavu.
Otázkou je, zda čekat, až stav určité „kreativní nouze" na školách bude překonán, či zda právě jeho změnu nepodpořit i tím, že se pokusíme zformulovat „v čem jsou tvůrčí postupy filmové/audiovizuální tvorby nenahraditelné a o co děti, které nemají zatím šanci se s ní setkat, přicházejí" (Markéta Pastorová).
Karel Tomek pak podporuje svými úvahami důležitost docenění významu tvorby pro "rozvoj vyšších hladin myšlenkových operací" a připomíná, že vyučovací předměty vycházející z oborů oblasti Umění
a kultura představují pro jejich rozvoj výbornou příležitost.
V souvislosti s kreativitou zaznívají v podtextu další otázky:
Michal Bregant vyjadřuje základní rámec pro to, jakým způsobem k tvorbě přistupovat: "Tvůrčí akt je jakousi osobní metodou uchopování, případně vytváření světa. Je jeho interpretací. Takže máme-li světu kolem nás rozumět, musíme být schopni se ho ze své pozice, ze svého úhlu pohledu, v šíři, na kterou si troufáme, zmocnit". Hudební, výtvarný i dramatický obor s tímto počítá a neustále a s plnou zodpovědností zvažuje to, co stojí za to předat, aby byly pochopeny principy tvorby a aby děti byly připraveny i na „svět umění, který teprve nastane".
Jan Jirák vyjasňuje vztah mezi filmovou a mediální výchovou, kterou koncipoval od svého začátku jako "přípravu k životu s médii", tedy jako sociálně ekologickou disciplínu se zřetelným rozměrem uživatelským a jasným zacílením na zvyšování kvality života, v nouzi pak na obranu před jejím snižováním. Vtahovat do této koncepce film, resp. kinematografii, a podřizovat ji tomuto rámci je, myslím, v zemi s tak vyspělou kinematografickou tradicí možné, ale zbytečně omezující."
V závěru pak autor nabízí obsahy, které mohou být na průniku mediální a filmové výchovy a ty, které by už měly spadat pouze do filmové výchovy, jakožto svébytného oboru. „...socioekonomický rozměr existence kinematografie by měl být předmětem zájmu jak mediální, tak filmové výchovy, jelikož v mnohém tvoří rámec pochopení současného světa vůbec. Možnost pochopit film jako umělecké dílo...by přece jen mělo být výsadou filmové výchovy - včetně její tvořivé stránky. Pokud si někde žák či student zkouší napsat pokus o filmovou kritiku či malý scénář k vlastnímu filmu, měl by tak činit právě ve filmové výchově."
Zde je třeba ale podotknout, že filmová výchova (z hlediska kurikulárních dokumentů a systému všeobecného vzdělávání) není mediální výchově rovnocenným partnerem, protože nemá oficiální podobu vzdělávacího obsahu.
Jan Slavík upozorňuje na složitost „zařazení komplexního, interdisciplinárního tématu do určité předmětné kategorie", kterou je ale nutné z hlediska vzdělávacího systému definovat. Jako východisko pro další úvahy a jako sjednocující prvek vidí „zážitek", ke kterému s interakcí s dílem dochází (otázkou pak je, do jaké míry se jedná o umělecké či běžné dílo) a jemuž Umělecká, a tedy i vzdělávací oblast Umění a kultura „představuje referenční rámec, kvalitativní měřítko i potenciální analytický prostor, ke kterému se daný zážitek vztahuje... Umění a kultura se zdá být nejpřirozenějším východiskem pro zabezpečení nejenom sjednocující prožitkové kvality zážitků, která je tolik důležitá pro motivování i pro kultivaci hodnotových preferencí žáků (nedovedu si totiž představit, že by se tento předmět měl proměnit jen v suchý výčet poznatků bez propojení s přirozenou zkušeností a postoji žáků nebo studentů). Ale současně umožňuje reflexi spojenou s analytickým pohledem".
Filmová výchova tím, že není pro potřeby všeobecného vzdělávání zatím definována, nemůže přispět k získání prestiže vzdělávací oblasti Umění a kultura a sní souvisejících uměleckých oborů.
Petr Pláteník navrhuje z důvodu nepřipravenosti českého školského systému „...chybí metodika, učebnice, připravení učitelé a popravdě i studenti" připojení „filmového a mediálního vzdělávání obecně k některému z kanonizovaných školních předmětu, popřípadě několika (z nichž se český jazyk a literatura jeví jako nejvhodnější, ale filmové médium má silný interdisciplinární charakter, takže jej je možno zapojit do výuku umělecko-výchovných předmětů, občanské výchovy, atd.)".
Opět je zde třeba zdůraznit základní rozdíl mezi mediální a filmovou výchovou. Mediální výchova je v kurikulárních dokumentech zpracována a učitelům je doporučeno, se kterými vyučovacími předměty je vhodné její témata propojit. Filmová výchova není zpracována a není tudíž ani obsah, který je možné doporučit k propojení. Pokud se tak děje, je to čistě na intuitivní bázi bez možnosti kontinuálního oborového dialogu teorie a praxe.
Dá se tedy vzít jako výzva slova Michala Breganta: „Film (a zejména kinematografie) - to je komplex pozic a vztahů, které musí být studovány samostatně, s plným soustředěním."
Nápadným tématem diskuse je vědomí, že filmovou výchovu je obtížné realizovat teoretickou debatou. Účastníci, kteří bytostně prožívají potřebu filmové výchovy, kladou důraz na její zavádění a poukazují na bezvýchodnost neustálého „přešlapování" před zahájením celého procesu.
Lednový příspěvek Petra Bilíka je velmi hutný a rozhodně zasluhuje samostatnou pozornost. Přes jeho název Diskuse je přínosná, ale přejděme k praktickým řešením však spíše než řešení ukazuje další okruhy problémů do sebe zakleslých. Bez jejich vypreparování se klíč k tomu, odkud začít, asi nenalezne. Takže se dá shrnout, že jsme opět na začátku, ovšem bohatším o další témata.
Petr Bilík: „Zvolíme-li za cílovou skupinu učitele, stává se v současné době prvořadý „rozdíl mezi mediální výchovou a výchovou filmovou, které se nejen ve svém předmětu, ale především v úhlu pohledu na předmět dostávají do ostrého rozporu...tento konflikt pak ve zjednodušení představuje kontrast mezi konzervativním historizujícím a mnohdy značně mytizujícím pohledem na zlatý fond kinematografie, na druhé straně pak stojí reflexe (masových) médií jako sociálního faktu, jemuž je přes všechno sociálně-ekologické úsilí přiznána právoplatná existence".
Petr Bilík: „Neupustí-li instituce, pokoušející se o řešení vzdělávání ve školách, od rigidního pohledu na filmovou historii, která je do velké míry umělým konstruktem filtrovaným navíc zhusta generačními sentimenty a nekompetentní snahou o kulturní ozdravění společnosti, dostaneme se tam, kam se dostává klasická literatura ve středoškolských škamnách - film bude zakonzervován a osvětový efekt vyústí v zamítnutí."
V této souvislosti si dovolím krátkou citaci z inspirující eseje Stanislava Štecha: Profesionalita učitele v neo-liberální době, Pedagogika, 2007. „Podrobování se diktátu aktuálnosti vede k redukci kultivační funkce vzdělávání na úzce pragmatickou funkci přípravky na praktický život...Všechny děti především potřebují školu, aby mohly společně zažít hodnotu něčeho trvalého a nepomíjivého. Škola má vytvářet vhodné podmínky pro sdílení vybraných poznatků, hodnot a symbolů umožňujících identifikaci jedince s jeho společenstvím. Spolu s poznatky se předává také (a řekl bych především) společné povědomí o věcech, událostech, idejích, osobách, které nás charakterizují, patří k nám a my k nim."
Byla by však velká chyba si tato slova vykládat jako zdůvodnění toho, že Filmová výchova tu má být od toho, aby děti shlédly povinně určitý počet filmových děl. Filmová výchova není a nesmí se stát „štítkem" k zabezpečení návštěvnosti kin.
Petr Bilík navrhuje: „Zlatý fond pro školy by měl tudíž respektovat kurikulární kritéria jiných předmětů. Film zahrnuje literární základ a souvislosti, výtvarné kvality a konotace, hudbu, je pohledem na historii a obrazem historie, reflektuje sociální motivy, může mít povahu ztvárnění vědeckého diskurzu... Postup při začlenění do výuky pak může být několikerý: od filmu coby pomůcky v současných disciplínách, přes osamostatnění filmové výchovy ...až po potenciální začlenění filmu do ranku zastřešující mediální výchovy."
Z uvedeného vyplývá, že by bylo vhodné zpracovat alespoň metodická doporučení pro učitele, ale ta stejně musí být zarámována alespoň tím, jak je vhodné k filmovému vzdělávání přistupovat. Pokud již někde podobné materiály existují, pak je škoda, že nebyly Výzkumnému ústavu pedagogickému poskytnuty a že není šance s nimi dále pracovat.
Domnívám se rovněž, že je třeba začít spíše než od formulování kompetencí cílové skupiny učitelů, od formulování kompetencí cílové skupiny - žáků. To může napomoci uvažování o obsahu filmové výchovy (zahrnující jak produkci, tak reflexi) jako o prostředku, nikoli jako o cíli. Co tedy filmová /audiovizuální výchova od žáka na základní škole a posléze na gymnáziu očekává a co mu nabízí?
Rámcové i školní vzdělávací programy pro základní a střední vzdělávání nabízí dostatek prostoru k začlenění filmové výchovy, chybí však orientace v tomto kurikulárním modelu. Vymezení si teritorií předmětů - obsahů je prvním krokem. Takže je možné si v mezioborové diskusi říci například to, čeho se mohou ujmout výtvarní pedagogové. Vyjdeme-li z toho, jakým způsobem je pojat výtvarný obor, nabízí se prostor pro experimentální animovaný film, videoart apod. Výtvarný pedagog (ze zkušenosti lze tak usuzovat) bude více inklinovat k produktivní složce založené nikoli na snaze dopilovat vše do dokonalosti, ale na hledání prostředku, který co nejlépe vyjádří vlastní tvůrčí záměr dětí vycházející z jejich zkušenosti. Jde spíše o hledání toho, co obvyklé prostředky překračuje, než naplňuje. Důležité je, co se při užívání jakéhokoliv média dozvím sám o sobě a svém vnímání světa a najde-li se alespoň jeden člověk, který je se mnou naladěn na stejnou notu než o to, aby se vytvořilo něco, co naplní očekávání většiny. Kolega, který se zabývá literaturou bude hledat zcela jistě jiné styčné body, než dějepisec, či informatik.
Jsou tedy mezioborové přesahy tím vstupním klíčem? Jaké je místo pro filmovou výchovu v jednotlivých předmětech? Nebo obráceně - co může filmová výchova přinést jednotlivým předmětům? Vždy však jde v těchto úvahách jen o to, jakými dveřmi vcházíme do stejného prostoru - vzdělávacího obsahu FV.
Mají jednotlivá pracoviště, která se v různých podobách filmovým vzděláváním učitelů zabývají podchycenu velikost a potřeby cílové skupiny? V kolika školách se v současné době alespoň v nějaké podobě vyučuje filmová výchova? Kde je možné tato data, která jsou pro jakékoliv další systémové uvažování důležitá, získat?.
Jirák v reakci na Bilíka rozděluje problém na části:
a) obsahově koncepční: „Konzervačně estetizující a historizující přístup ke kinematografii je jistě hrozba pro vztah žáků a studentů k filmu, kdyby převládl, ale na druhou stranu bezbřehá tzv. dojmologie a jednostranný důraz na kreativitu také není bez rizik."
b) organizační: „...vznikání tématu "zezdola", aktivitou učitelů, je účinné jen do jisté míry. V jasně definovaný okamžik je třeba převzít garanci za odbornou úroveň předmětu či vzdělávací oblasti a institucionalizovat ji..." Na rozdíl od mediální výchovy, která si musí „všímat filmu jako sociálního faktu moderních společností ...filmová výchova se může zaměřit více na zprostředkování uměleckého zážitku".
Bregant v reakci na předcházející texty formuluje cíl filmové výchovy: „ má vést k určitému osvobození jedince skrze znalost nástrojů, jimiž filmový (mediální, zábavní...) průmysl ovlivňuje veřejnost. Učit filozofii, to neznamená učit dějiny filozofie, ale rozvíjet filozofické myšlení, a to především pomocí nástrojů, s nimiž pracuje filozof. A s filmem je to zrovna tak. Filmový divák je svým způsobem partnerem tvůrců filmu, má rozumět jejich jazyku, ať se vyjadřují vznešeně nebo všedně, inteligentně nebo tupě. Ivan Vyskočil říká, že tvorba je činnost vědomá - a o jejím vnímání to přece platí zrovna tak."
Bregant: „Není vytvořen potřebný fond na odkup práv filmů pro výuku nezbytných."
Pláteník: „Iniciativy vedené zespodu musí nutně být rozšířeny do sféry školsky institucionální, tzn. v součinnosti a pod dohledem institucí zřízených Ministerstvem školství...Je nutno co nejpregnantněji definovat povahu, náplň a cíle tohoto "nového" vzdělávacího oboru. Jak dokazuje i tato diskuse, názory se v tomto ohledu notně rozcházejí."
Z rozsáhlého příspěvku Krátká, Vacek se zastavme jen u bodů, které prvořadě diskuse sledovala: „Považujeme spor o terminologické vymezení za překonaný nebo dokonce uměle udržovaný problém a navrhujeme obor/oblast/téma nazývat mediální edukací...".
„Stávající Rámcové vzdělávací programy a průřezové téma mediální výchova poskytují dostatečně pružný koncepční rámec, do něhož se vejdou jak „starší" (tisk, film, fotografie, rozhlas, televize), tak nová masová média (počítačové hry, Internet)."
Reakci na jinak velmi rozsáhlý příspěvek shrňme takto:
O to, abychom došli alespoň k výchozím souřadnicím pro formulaci zadání, se diskuse pokusila.
Diskuse i nadále bude pokračovat. Uvítali bychom, aby všichni, kteří se doposud zúčastnili, setrvali. Budeme rádi, pokud nám pomohou informace o probíhající diskusi předat dál a přizvat k ní své kolegy.
Příspěvek nemusí být nijak rozsáhlý, cenné jsou především vaše zkušenosti a vyjádření toho, že se o téma zajímáte. Nemusíte jen hledat odpovědi, ale můžete klást i další otázky, které jsou z vašeho pohledu potřebné. Diskuse je příležitostí dát ostatním vědět, že chcete, aby vaše jméno bylo s filmovou výchovou spojováno.
Moderátoři diskuse:
PhDr. Michal Bregant
Prof. PhDr. Jan Jirák, Ph.D.
PaedDr. Markéta Pastorová
PaedDr. Karel Tomek
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
