Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Základní vzdělávání > Informujeme > Aktuální témata > Deziluze učitelů už nemůže být větší

Ikona informativni

Deziluze učitelů už nemůže být větší

Autor: Zoja Franklová
Anotace: S Tomášem Feřtekem ze společnosti EDUin o tom, co zatím ukázala kampaň Česko mluví o vzdělávání.
Klíčová slova: Česko mluví o vzdělávání, EDUin
Příspěvek může být vzhledem k datu publikace zastaralý. V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „nahlásit příspěvek“.

Jak se to stalo, že jste začali organizovat diskusi současně s MŠMT?

Původně nešlo o společný záměr, protože EDUin se pro tuto kampaň rozhodla už na jaře 2012, kdy byl ve funkci ještě ministr Dobeš. Šlo nám o to, prosadit myšlenku národního programu vzdělávání. Ten ovšem není možné připravit, aniž by napřed proběhla diskuse o celém systému školství a jeho cílech. Kampaň jsme chtěli zahájit 17. ledna, a teprve pak jsme zjistili, že k tomu samému datu ministerstvo ohlásilo začátek veřejné konzultace, která má vést ke vzniku Strategie vzdělávání 2020. Tenhle záměr ale na ministerstvu vznikl až po nástupu ministra Fialy. Souběh našich kampaní je tedy náhodný, a napřed jsme nebyli nijak nadšení, ale pak jsme si řekli, že se pokusíme z toho udělat přednost. S MŠMT jsme si rozdělili cílové skupiny, aby každý z nás oslovoval tu část veřejnosti, s níž to lépe umí, a ministerstvu pak dáváme k dispozici výsledky našich diskusí.

Jsou mezi výsledky kulatých stolů a dalších forem debat nějaké podstatné rozdíly?

Tím, že na různých akcích Česko mluví o vzdělávání je různá skladba účastníků, tak se liší i výsledky, v některých případech přímo diametrálně. Nejzřetelnější to bylo u tématu selekce. Na kulatý stůl zřejmě chodí spíš lidé pro-inkluzivně zaměření a protichůdný názor je v menšině. Ve veřejné debatě to je ale přesně naopak. Většina lidí je přesvědčena, že každému dítěti je nejlépe mezi svými a že to tak má zůstat. Proto také převládá názor, že mají ve školském systému dále fungovat praktické školy a víceletá gymnázia jako dosud. Jít proti přesvědčení veřejnosti, že selekce je správná, je tedy velmi těžké.

Vytváří se takové protipóly i v jiných tématech?

Jinde je větší míra shody, například je zřejmé, že většina účastníků diskusí kritizuje krajské řízení škol. U některých témat se třeba lidé shodnou obecně, ale v jednotlivostech pak jsou rozdíly, jako třeba u metodické podpory učitelů.

Jedním z diskutovaných okruhů je také postavení a kvalita učitelů. To bylo jistě také téma, které vzbuzovalo vášně…

V debatách se projevuje jednoznačně, že deziluze učitelů je opravdu nebývalá, řekl bych, že už ani horší být nemůže. Učitelé mají pocit, že jejich profese je znevažovaná a podceňovaná, přitom mám dojem, že ve skutečnosti je pověst učitelské profese ve veřejnosti lepší, než si sami učitelé představují. Všechny další změny se proto musí velmi pečlivě zvážit, protože učitelé už neunesou další kroky, do kterých by museli vložit plno energie, a pak by z toho zase nic nebylo. To si už nemůžeme dovolit.

Pomůže v tom chystaný kariérní systém?

Jeho zavedení naráží právě na tu deziluzi učitelů, kteří už ani nevěří, že by jim stát mohl vůbec v něčem pomoci. Proto bych teď navrhoval kantory podporovat a nechtít od nich další výkony. Podle mého názoru by ministerstvo školství mělo hledat cesty, jak pedagogy pochválit, dávat najevo, že existuje velké množství učitelů, kteří dělají svou práci dobře. Chtěli bychom k tomu také přispět, proto se naše společnost EDUin rozhodla, že se pokusí vyhledávat vynikající učitele všech generací, kteří mohou sloužit jako dobré vzory, a představovat je veřejnosti v krátkých videoportrétech. Také by se měla zlepšit metodická podpora učitelů, což by vlastně stálo relativně málo peněz a přitom by to mohlo pomoci. Web RVP.CZ by měl zase začít sloužit jako místo, kam si učitelé chodí pro radu, pomoc, zajímavé metodiky a úlohy do hodin a kde mohou své problémy  konzultovat s kolegy. Teprve potom by měl vstoupit v platnost kariérní systém, protože ten zavádí atestace, čili další požadavky na učitele. A navíc – kariérní systém bez peněz opravdu nemá žádný smysl.

Jak to tedy koresponduje s kroky, které navrhuje ministerstvo školství?

Myslím, že většina návrhů ministerstva je rozumná, ale pokusil bych se je seřadit takovým způsobem, abych nejdřív učitelům pomáhal, a chtěl bych po nich něco teprve ve chvíli, kdy budou mít jistotu, že jim námaha, kterou do toho vloží, něco přinese.

Národní ústav pro vzdělávání, kde pracuji, poskytuje školám dost rozsáhlou metodickou pomoc, vy ale říkáte, že jí je nedostatek. V čem je tedy problém?

Jeden problém je na straně učitelů – dost velká část z nich totiž není zvyklá využívat nové informace, aktivně si je vyhledávat a pracovat s nimi. Na druhé straně se ovšem obávám, že velká část metodik odcházejících do škol není tím, co učitelé opravdu chtějí, a mnohdy to pro ně není ani pochopitelné. Třeba jde o příliš obsáhlé texty, takže odrazují od čtení nebo neodpovídají na konkrétní problémy, s nimiž by kantoři potřebovali pomoci. Je to tedy do značné míry věc komunikační strategie vůči učitelům, aby metodiku vnímali jako pomoc. Informací je mnoho a povinností každého úřadu je dostat ty správné informace k lidem, kteří je potřebují. Chápu, že to není snadné, ale myslím, že to zodpovědné instituce nedělají příliš dobře.

Ještě bych se vrátila k problému selekce. Dá se s ním za současné situace něco dělat?

Jestliže školy přestanou být pod neustálým tlakem a budou pociťovat podporu, jestliže bude existovat kariérní systém a standardy učitelské profese, tak se i normální základní škola může dostat do fáze, kdy bude schopná učit děti, které dneska přijímat nemůže. Jestli začne být obvyklé, aby součástí sboru byl speciální pedagog a asistenti, kteří pomáhají učitelům, budou se postupně vytvářet podmínky ke snižování selekce. Je evidentní, že zrušit praktické školy nebo víceletá gymnázia by bylo v tuto chvíli jednak nerozumné, jednak politicky neprůchodné, takže je třeba na to jít jinudy. Snažme se, ať přibývá škol, které mohou konkurovat víceletým gymnáziím a přitom jsou schopné se postarat také o děti s handicapem. Tím, že postupně vyplníme slabá místa systému vzdělávání, se nám může podařit, aby hlavní proud školství byl pro-inkluzivní. Tak se můžeme dostat ke stavu, kdy veřejnost pocítí, že tudy může vést cesta.

Jak hodnotíte dosavadní průběh kampaně Česko mluví o vzdělávání?

Určitě má smysl a postupně se také nabaluje stále větší okruh lidí, kteří se k ní přidávají. Na naše webové stránky se naučili chodit novináři, takže se různá témata dostávají i do médií. Ale veřejná debata je vždy dlouhodobá záležitost, i půlrok je málo, máme-li vidět výsledky. Lze to ukázat na příkladu debaty o státní maturitě, jejíž dopady jsou po třech letech už jasné a měřitelné. Když státní maturita začínala, tak bylo všechno tajné, zatímco teď pod tlakem veřejnosti Cermat zveřejňuje nejen výsledky maturit, testová zadání, ale i validační zprávu nebo návod, jak se proti výsledkům maturity odvolat. Pokud jde o naši úlohu ve veřejné debatě, doufáme, že jsme měli vliv třeba na to, že se úplně změnil vztah k národnímu programu vzdělávání – ministr Dobeš ho odmítal, ale současný ministr se už k němu hlásí a považuje ho za svoji prioritu.

Jaro patří diskusím a už na podzim by měla existovat Strategie vzdělávání 2020. Přitom tu je řada věcí, které jsou kontroverzní, kde nepanuje shoda názorů – jak je potom možné je využít ve strategii?

V tuto chvíli jde o to, identifikovat klíčové problémy ve vzdělávacím systému a naznačit, co by se s nimi dalo dělat. Reforma, která začala v roce 2005, šla i přes všechny své nedostatky dobrým směrem, chybí ale spousta kroků, aby mohla pořádně fungovat. Strategie by tedy měla vytvořit itinerář toho, co systém potřebuje, aby fungoval lépe, a příští ministr školství si pak může zvolit témata, která bude chtít řešit, podle toho, kolik na to bude mít peněz a do jaké míry to bude odpovídat jeho politickým preferencím. Teď je u nás možné, aby ministr dělal, co ho zrovna napadne. Takže strategie by se měla stát nástrojem, který zvýší kontinuitu vzdělávací politiky, a to je zásadní změna.


Článek vyšel v příloze časopisu VZDĚLÁVÁNÍ, čtvrtletníku Národního ústavu pro vzdělávání, ročník 2, číslo 2/2013, ISSN 1805-3394. Ke stažení na http://nuv.cz/publikace-a-periodika/vzdelavani-2-2013.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „nahlásit příspěvek“.
Nahlásit příspěvek
INFO
Publikován: 29. 07. 2013
Zobrazeno: 4907krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 3.5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
1 uživatel Hodnocení článku : 4
1 uživatel Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
FRANKLOVÁ, Zoja. Deziluze učitelů už nemůže být větší. Metodický portál: Články [online]. 29. 07. 2013, [cit. 2020-07-03]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/ZIB/17641/DEZILUZE-UCITELU-UZ-NEMUZE-BYT-VETSI.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.