Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Václav Břicháček: „Děti už umí získávat informace, ale musí se také naučit třídit je, rozebírat a přistupovat k nim kriticky.“
Odborný článek

Václav Břicháček: „Děti už umí získávat informace, ale musí se také naučit třídit je, rozebírat a přistupovat k nim kriticky.“

17. 2. 2007 Základní vzdělávání
Autor
Mgr. Zdeněk Slejška

Anotace

O škole první poloviny minulého století, o psychologii, která se může stát láskou na celý život, o tom, proč některé děti ve škole zbytečně neobstojí, ke svojí i naší škodě. Co by jim dnešní učitelé dětem měli poskytnout především? Hovoříme s Václavem Břicháčkem, který se zabývá psychologickou metodologií a vývojovou psychologií s aplikací na výchovu ve volném čase, s člověkem, který se od dětství realizoval ve skautingu, nejprve jako chlapec, po válce jako vedoucí.

O škole první poloviny minulého století, o psychologii, která se může stát láskou na celý život, o tom, proč některé děti ve škole zbytečně neobstojí, ke svojí i naší škodě. Co by jim dnešní učitelé měli poskytnout především? Hovoříme s Václavem Břicháčkem, který se zabývá psychologickou metodologií a vývojovou psychologií s aplikací na výchovu ve volném čase, s člověkem, který se od dětství realizoval ve skautingu, nejprve jako chlapec, po válce jako vedoucí.

Hned zpočátku bych se vás rád zeptal, jaké školy jste absolvoval?
Kromě obecné školy chlapecké, která ještě nebyla koedukovaná, mám osmileté gymnázium, no a pak jsem šel na filozofickou fakultu, kde jsem absolvoval obor psychologie.

Měla nekoedukovaná škola svá specifika?
Těžko to můžu posoudit, už je to tak dávno, že si na ni moc nepamatuju. Za první republiky se vedly velké spory, jestli koedukované nebo nekoedukované školy. Většinou to bylo tak, že chlapecké školy byly takové výbojnější, kluci se tam víc vyřádili a s děvčaty nepřicházeli do styku.

Co vás ve škole nejvíc bavilo?
No, já jsem byl jedináček, ještě k tomu starších rodičů, který byl v dětství hodně nemocný, takže navíc trochu uzavřený. Pro mě bylo velkým objevem, když jsem se dostal do klukovské party. Ale to už bylo na gymnáziu. Trochu v tom byl kolektivní sport a za války náběhy ke skautingu. Mám osmileté gymnázium, o kterém se debatovalo už za první republiky, zda to je spíš škola výběrová nebo už trošku sociální stratifikace. To jsou otázky jistě významné, ale já si z osmileté školy odnesl něco úplně jiného. Ani ne tak co nás tam učili, a oni nás tam toho naučili dost, ale ten prožitek, že v jedné skupině člověk stráví osm let. Dostanete se tam v jedenácti v krátkých kalhotách a profesoři vám vykají! Projdete pubertou a prvními vztahy, úspěchy i průšvihy, až na práh dospělosti. To není otázka, zda se učila matematika tak či onak anebo jiný předmět víc a nebo míň, ale pocit dlouhodobě fungující party. V tom vidím sílu víceletých gymnázií.

To je zajímavý pohled. A co se týče učitelů, existovaly pedagogické vzory, které byly natolik výrazné, že vás nějak ovlivnily?
Byli tam učitelé, které jsme nebrali příliš vážně, ale několik kantorů vidělo trošku dál, ne jenom vlastní předmět. Učili se zájmem a leckdy mimo osnovy, podle vlastní úvahy. Někteří z nich byli ochotni, když už jsme brali rozum, s námi diskutovat. Například ve studentském časopise se napsalo, že latina je pitomost, a kantor reagoval zcela klidně a věcně vlastním článkem, aniž by tím někoho pronásledoval. Jednou jsme dostali lekci: Komenský a škola hrou a že kdyby té hry v té škole bylo víc... Češtinář nám napsal, abychom se podívali, co v díle Schola ludus skutečně je. To není hra, ale divadlo, které se hraje ve škole. Dostali jsme tak přátelské ponaučení, že bychom se měli vždycky informovat, než něco plácneme. A to se nezapomíná!

Byla tam ještě nějaká pedagogická pravidla a principy, které vás oslovily?
Tiché pravidlo, co se ve škole uvaří, to se tam také sní. Že když něco vyvedeme, tak se to vyřídí ve škole a nebude se volat kdejaká instituce. Když něco provedeme nějakému slabšímu kantorovi, tak latinář si to druhý den s námi vyřídí. Věděli jsme, co za co. Když utečeme ze školy, dobře, ale důsledky budou jasné - a my si to mohli rozmyslet.
Škola měla výhodu i v tom, že po dlouhou dobu měla stabilní učebnice, takže kantoři se s nimi naučili učit. A naše generace, když se řekne Kotrč, Kotalík, dobře ví, o co jde. To byla učebnice češtiny a české literatury. A když se řekne Bidlo, Šusta, Dobiáš, tak to byl dějepis.

A dokážete říct, co vám škola dala do života? Z čeho čerpáte?
Tenkrát ti kantoři říkali, že musíme přemýšlet, ne jenom papouškovat a něco odříkávat. Citovali Masaryka, že myšlení bolí. Škola nás také učila jisté samostatnosti rétorické. To se skutečně cvičilo. V řadě předmětů se očekávalo, že žák přednese nikoli dílo mistrovské, ale několik vět, které budou mít hlavu a patu. A musím říct, že několikrát prokletá latina se nám neztratila, že mnohá z těch latinských úsloví užívám dodnes a že také snad jsme pochopili evropskou gramatiku a celou řadu pojmů, které mají latinské kořeny, a že vlastně tak pochopili velkou část té kultury, která se v Evropě prosadila. Za války se učila převážně němčina, zase se to neztratilo, protože jsme se jí naučili poměrně důkladně. A ještě navíc jsme četli i hodně věcí (často pod lavicí), které byly mimo osnovy.

A co vás nasměrovalo na vaši budoucí profesní dráhu?
To bylo dobrodružství. Já jsem byl spíš na matematiku, tak se počítalo, že půjdu tímhle směrem, a já přišel se studiem psychologie. Co mě k tomu přivedlo? Už od šestnácti let jsem vedl skautský oddíl. Jak jsem ho vedl, pánbůh ví, ale mně bylo jasné, že mnoha věcem nerozumím, že to dělám, jak mě napadá, že bych k tomu potřeboval lepší porozumění a pochopení psychologie dítěte a vývojových zákonitostí. Nějak jsem to tušil, ale že se to dá studovat, to jsem nevěděl. A pak jsem, shodou okolností také na jednom skautském kurzu, potkal jednoho člověka, se kterým jsem se o tom bavil, a to byl člověk vzdělaný filozoficky a vlastně i teologicky a ten mi řekl: Když tě tohle táhne, měl bys jít studovat psychologii - a nelituji toho. Psychologie - mon amour!

Čemu jste se v psychologii nejvíc věnoval?
Hledal jsem se... Zprvu mě nejvíc lákala problematika výkonnosti člověka, osobnost a k tomu se později přidala vývojová psychologie. Musím říct, že na univerzitě v té době studium za moc nestálo. Tři staří kantoři prošli ještě školou první republiky, od těch jsme tahali nejvíce rozumy, i když přednášek mnoho neměli. Od nich jsem se naučil hlavně styl práce a studia.
Řízením osudu jsem dělal různé věci - chvíli jsem učil na fakultě, chvíli jsem byl zaměstnaný v blázinci a chvíli jsem byl zase na pediatrii v Krči, jak šel život a jak se to tak sem a tam šoupalo... Na každém pracovišti jsem se musel adaptovat a učit se něco jiného, a tak jsem si získával snad širší rozhled. Takže nejsem typ jednoho tématu, což předpokládá striktní věda.
A také jsem byl hodně zvědavý, co je v psychologii nového.

Široký záběr ale zase umožňuje jiné věci.
Snad jiný pohled na problematiku. Jsou děti, které mají potíže ve škole, zůstávají pozadu, propadají. Někdo si řekne: nemají nadání, nestačí na to intelektem. Ale můžete si také říci - jak se vlastně intelekt měří a jsou ty testy opravdu tím pravým? Není tady nějaká věcná mezera? Třeba ten kluk nebo holka selhává, protože je trémista? Co je určité intelektové manko, co je spíše sociální zanedbanost, když rodina nemá patřičný zájem? A jak ta rodina vypadá, zda jsou ochotní se s ním trochu učit, nebo jestli mají teorii: "pro kluka trojky dobrý". Pak vidíte, že můžete najít spoustu příčin, které se různě prolínají.

Někdy jich může být více.
Samo sebou, těch příčin může být moc a moc a osmdesát devět příčin nemůžete systematicky sledovat, ale alespoň několik si jich vybrat a říci si: Dobře, je pozadu, ale proč? Nemá dost motivace nebo se nenaučil učit či má nějakou vývojovou poruchu?
Nejsme lidé jedné vlastnosti, máme jich mnoho. Nemůžeme o někom jednoduše prohlásit, že je nedbalý, nespolehlivý, agresivní nebo úzkostný. Vždy je to složitější. Výsledky školní nebo pracovní jsou souhrou mnoha faktorů. To je jedna věc. Nadání musí být podporované a pěstované, když se nechá plavat, většinou zplaní. Třetí moment je situační - dítě je např. nemocné, zanedbá určitou školní látku a když se o ně nikdo nestará, má mezery. Mezi další situační problémy patří i to, že doma vládne neklid, případně se rodiče rozvádí (či jsou již rozvedeni), někdo je v rodině nemocný nebo dokonce umírá... A pak vidíme jen výsledek u tabule. Jsou děti, které mají odpor k některým předmětům, já jsem na příklad nemiloval chemii a tak jsem se ji takřka vědomě neučil.

Nadané děti zase často procházejí bez větších nesnází.
Ano, učení jim jde samo a když to nejde, tak to okecají. Pak přijdou na vysokou školu, přihlásí se na lékařskou fakultu a musí se učit anatomii. A ty svaly neokecáte, kosti se musí nadřít a ony se neumí systematicky učit. Vyletí v prvním semestru, ztratí najednou motivaci, ztratí hlavu a zdánlivě selžou. Na druhou stranu máte spoustu dětí, které jsou sociálně zanedbané. To jsou "ty trojky, čtyřky dobré pro kluka" a pak někdo sečte u přijímaček známky a usoudí, že se na střední školu nehodí a on jde do učení. A ztrácí se nadání, které bychom měli podporovat a doporučovat: "Zkus to znova, jdi do školy, dodělej si maturitu a zkus to třeba ještě dál!"

Mluvíte o tom, že výchova je hodně náročná z hlediska toho, co všecko musí učitel sledovat. Máte pro sebe zformulované, na co by se učitel měl soustředit, čemu by měl věnovat pozornost?
Kdybych to vypočítal od shora dolů, tak mě vyhodíte, protože to je tak trošku nad lidské síly. Jedna teorie lidské osobnosti říká, že z jistého hlediska jsme každý jako všichni, každý jsme se narodil, máme nějaký genetický kód v sobě, to je obecná psychologie. Každý jsme z jiného hlediska jako někteří jiní. To jsou ti, kteří jsou si v něčem podobní, nadáním, některými vlastnostmi. To je sociální psychologie. No a pak jsme každý úplně osobitý, což je psychologie osobnosti.
Můžeme hledat strukturu vlastností, ale musíme se ohlížet také na situace, do kterých se dostaneme, a také na zkušenosti získané v minulosti a na budoucí plány či záměry.

Už ve třídě má člověk nějakou roli.
Ano, skoro vždycky tam bývá ten šprt, který se hlásí, pak ten, který za třídu mluví a taky někdo, koho mohou ostatní šikanovat, kdo srší nápady a kdo je realizuje a tak dále. Další situace se zase odehrávají v rodině či mimo školu. Situace, do kterých se dostáváme, spoluurčují naše jednání. Často jde o otázku moci a o to, zda se podřídíme pokynům či rozkazům.
Lidských situací a situačních vlivů je nesmírné množství. Každý z nás se něčeho bojí a něčeho ne. Někdo se bojí toho, že bude zkoušen, pro někoho je zkouška radost. Ale ten, kdo se nebojí zkoušky, se třeba bojí skákat po hlavě do vody... Každý máme někde svůj strach, své úspěchy, které dovedeme prosadit, nebo to nedokážeme. Každý máme momenty, kdy jsme spíše agresivní či naopak spolupracující.

Hodně se od sebe lišíme a asi je složité se v tom vyznat.
Jistě, a k tomu všemu ještě přidejte to, čemu se říká životní zkušenost anebo vývoj. Já se třeba nějaké věci naučím učit, přijdu na to sám nebo mi někdo poradí nebo se naučím hledat různé triky, jak někoho ošidit. Jiný už zase ví, že ať dělá, co dělá, tak se mu něco nevede. Život jde dál, životní zkušenosti nás určitým způsobem posouvají. A aby to bylo ještě komplikovanější, můžou přijít nějaké velké události, sociální, přírodní. Devětaosmdesátý rok změnil celý systém. Někdo to zvládnul, s nadšením začal podnikat, jiný to neuměl a shořel, někdo je jako rybička v nových poměrech.
Velké životní události jako třeba povodně nebo hospodářská krize či válečné události nebo neočekávané nehody či úrazy poznamenají jedince či velkou část populace mnohdy na dlouhá léta.

Přeskočím ke skautingu. Mohl byste říct, co může nabídnout škole? Je samozřejmě rozdíl mezi volnočasovou aktivitou a povinnou docházkou, ale určitě tam některé prvky mohou být zajímavé a inspirativní.
Zdá se, že budoucnost každé profese bude čím dál víc stát na kooperaci v malých skupinách. Jedinec, který má dílničku a tam si něco kutí, pomalu mizí. Teď je systém nastavený na kvalitní kooperaci. Čím vyšší celek, tím je to výraznější. Když se tři, čtyři podniky domluví, že budou něco vyrábět, tak souhra mezi nimi musí být velice dobrá. Pokud jedni selžou, spadnou všichni, když není spolehnutí na jedny nebo na druhé, je velký problém.
Tomu se děti můžou učit u skautů, ale nejen u nich. Na táboře musí každý s ostatními spolupracovat. Stan s podsadou sami nepostavíte, sólo neuvaříte pro celý tábor. Máte hry, kde je předpokladem velká spolupráce, bez té se nic nedaří. Pokud mají děti dobré vedoucí, umí učit i ty mladší, jak si mají zabalit tornu a jak si to zařídit ve stanu a jak postupovat ve hře apod.

Něco podobného se ve školách daří zatím jen občas.
Kooperace ve škole by se měla trénovat, učit, a to se snad děje, pokud vím, skupinové vyučování, kdy nad úkolem sedí tři, čtyři studenti. Pokud každý z nich něčím přispěje, ty vyřeš tohle, ty tohle a ty támhleto, a pak to spíchneme dohromady, je vyhráno.
Ideální by bylo, kdyby se ti, kteří už trochu spolupracovat umí, sešli s mladšími dětmi. Pro mladší jsou ti starší vzorem se vším všudy a samozřejmě se tak můžou naučit i leccos nepěkného. Přesto bych v tom viděl sílu tzv. celoživotního vzdělávání a celoživotní výchovy. Je to ten princip výchovy, kdy před sebou vždy vidíte nějaký další krok, na který se můžeme těšit a který povzbuzuje naši motivaci.
Ale aby děti ve škole měly radost třeba z toho, že za dva roky budou mít někde v sextě nějaké zajímavé předměty, to nejspíš není dost dobře možné. Asi se to musí dělat nějak obratně, ukazovat budoucí šance a radosti. Jak to přesně dělat, to se učit musíme.

Kam si myslíte, že by školství mělo směřovat své úsilí, na co by mělo děti připravovat?
První moment, který je ve hře, je záplava informací. Získávat informace děti většinou umí z internetu, kde si najdou všechno možné, ale dále je musí umět třídit a rozebírat. Na internetu si najdou, co se o daném tématu píše. Ale pak už je třeba, aby z dvaceti věcí, které do školy přinesou, vytřídili škváry, materiály neurčité a pak ty kvalitní. Informace určitým způsobem třídit, to už je myšlení. A také si z nich ještě něco vyvodit. Vidím to na vysokých školách - student si stáhne z internetu tři věci a vytvoří z nich kompilát, aniž by pochopil, jestli se dají "spíchnout" a zda mají hlavu a patu.
A druhá věc, která z toho plyne, jsou asi větší nároky na kritičnost. Některé věci, třeba Pythagorova věta bude vždy Pythagorovu větou - s tou se nehne, ale jiné zestárnou. Literatura jde dál, vyvíjí se, přírodní vědy se vyvíjí. Děti se musí učit vývoj dále sledovat a chápat.
S tím souvisí nutnost vědět i to, co je pro školu nezbytné. Jestli, obrazně řečeno, přítoky Labe zprava je nutné znát nazpaměť, nebo si je můžou najít jinde. My jsme se učili souslednost českých královen, koho by to dneska napadlo. Některé věci si studenti můžou najít jinde, ale jiné musí znát proto, aby se na nich cvičili v myšlení - kritickém a systematickém.
Poslední moment je ze všeho nejtěžší. Zdánlivě fráze - otázka morálky, etiky. Tady jsou hříchy spíše v rodině, protože základy morálního vývoje vznikají už ve třech, čtyřech letech, a když selhává rodina a když jsou v ní špatné vzory, pak se to těžko napravuje. Morálka je záležitost, kterou škola musí hlídat a podporovat. Ne aby ji známkovala, ale proto, aby včas řekla: "Hele, Pepíčku, tohle je nefér, tohle se nedělá." Morálku se děti učí nejvíce v kooperaci s ostatními i s rizikem, že se od ostatních naučí činnosti sporné, Dítka opičátka jsou, to je stará zkušenost. Napodobují okolí i své vzory vědomě i nevědomě.
Celé generace opakují: "Oni nemají morálku, ti mladí..." Ale byli jsme pro ně vzorem? To je úkol dospělé generace a svým způsobem i školy - dnes i zítra!

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Zdeněk Slejška

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.