Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Karel Doubek - Lidé by se neměli vychovávat unifikovaně
Odborný článek

Karel Doubek - Lidé by se neměli vychovávat unifikovaně

20. 10. 2006 Základní vzdělávání
Autor
Mgr. Zdeněk Slejška

Anotace

Rozhovor s ředitelem Hotelu Adria Praha.
Karel Doubek vystudoval původně střední odborné učiliště, poté střední hotelovou školu a Vysokou školu ekonomickou v Praze. Prošel řadou zahraničních stáží a v roce 1996 získal ocenění Mladý manažer roku, udělované Národní federací hotelů a restaurací České Republiky. V té době se podílel na řízení rekonstrukce hotelu Zlatá hvězda Třeboň. Od roku 2005 je ředitelem Hotelu Adria Praha. Zároveň působí jako externí spolupracovník Vysoké školy ekonomické v Praze, dále jako externí lektor vzdělávací společnosti Outward Bound – Česká cesta, s r. o. a zastává místo konzultanta ve vzdělávací společnosti Baťa Junior Achievement. Ve svém volném čase se věnuje práci pro Prázdninovou školu Lipnice. Mezi jeho koníčky patří např. kanoistika, cyklistika a lyžování.

Pokud se ohlédnete zpět, na jaké školy rád vzpomínáte?
V první řadě je to mateřská škola, protože jsem zde zažil svou první lásku, a pak učební obor kuchař, který jsem si vybojoval přes odpor všech lidí v mém okolí. Moje maminka byla výborná kuchařka a mě ta práce nadchla. To však neznamená, že jsem to považoval za finále. Po maturitní zkoušce na večerní škole jsem studoval hotelnictví a služby na Obchodní fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.

Co vám škola dala do života?
Je to asi schopnost sociální inteligence. Tím samozřejmě nechci jakkoliv snižovat důležitost probírané látky. Přesto je to právě schopnost koexistovat v určité komunitě a mít v ní své místo, což považuji za to nejcennější. Platí to i ve chvílích, kdy tato komunita není vůči tomu jedinci příliš dobře naladěna (na některých institutech jsem zažil šikanu a podobné věci). Nezlomilo mě to a z dnešního hlediska to považuji za velmi užitečnou zkušenost.

Měl jste svého oblíbeného učitele?
Na střední škole jeden takový byl a byl osobností uznávanou nejen ve školství, ale i v oboru hotelnictví a gastronomie, protože on nejen učil, ale měl i obrovské zkušenosti ze skutečného života a z praxe. Vzpomínky na něj jsou totálně převažující nad všemi ostatními.

Takže učitelovy zkušenosti z praxe byly pro vás tím nejcennějším?
Tehdy jsem to takhle vůbec necítil. On byl původně majitelem hotelu, to jsem se ale dověděl až později. Důležité bylo to, že jsme se všichni snažili přiblížit tomu, co on vyžadoval. Bylo prostě nemyslitelné, abychom vůči němu projevovali nějakou neznalost nebo se nepřibližovali jeho osobě. Jeho charisma a skvělá práce se skupinou zastínila všechny ostatní.

Dokázal byste být konkrétnější - jakým způsobem to dělal?
Vyžadoval jakési základní principy, takže na jeho hodiny se např. nechodilo v tričkách. Byla to zároveň společenská výchova. Bral nás jako partnery, my jsme společně komunikovali. On již s příchodem do hodiny navazoval komunikaci. Tím, že se zeptal, co rodina, co říkali rodiče, když jsme přinesli danou věc domů atd. Byl pro nás "bůh".

Je kromě osobností učitelů i něco jiného, co vás utvářelo?
Ano, velmi významné pro mě bylo absolvování zážitkového kursu se skupinou lidí, kteří se do té doby neznali a velice rychle se tam dali dohromady. Ačkoliv byl program velmi náročný z hlediska časového vytížení, tak všechny činnosti byly lákavé a pohlcující, přitom jsem ale neměl pocit, že by se při nich něco učilo. Při klasické výuce vím, že se učím např. angličtinu. Tady jsem byl 10 dní a mě vůbec nenapadlo, že se něco učíme. Já jsem si ty dny maximálně užíval a zapamatovával si je. Kursy byly také tím, v čem jsem chtěl pokračovat. Chtěl jsem předávat svůj zážitek ostatním. Mohl jsem si také spoustu věcí vyzkoušet. Ač to vše byla hra, byla téměř shodná s realitou.

Zmínil jste se, že jste po základní škole šel na učňovský obor. Jaký byl přechod z učňovského do vysokoškolského studia? Jaké bylo to přechodné období? Co vám pomohlo?
To je skvělá otázka a je mi pokládána docela často, jelikož to není úplně standardní model cesty vzdělávání. Když se na tento model dívám dnes, jeví se mi velmi nebezpečný. Učňovské vzdělávání se věnuje jinému spektru poznatků a dovedností, než úplné středoškolské vzdělání. Je zcela jinak zaměřené. A vysokoškolský systém vzdělávání navazuje na vzdělávání úplné středoškolské, nikoli na učňovské. Nevím, čím to bylo, že se mi to podařilo přestát a absolvovat, nevím, kde jsem v sobě na to našel energii. V té době jsem také začal chodit do práce, chtěl jsem totiž kromě studia dělat také něco dalšího. Není to asi záležitost, která by se mohla každému podařit. Asi bych tuto cestu svým vlastním dětem nepodsouval, aby se jí ubíraly.

Pojďme k současnému školství. Co je podle vás nejdůležitější, aby se dnes děti a mládež skrze vzdělávací instituci dozvídaly? Co k nim má přicházet?
Začnu trošku odjinud. Když se setkávám s jinými lidmi a rodinami ze stejné generace, vidím mnoho různých rodinných modelů. Je to něco zcela přirozeného, každý má jinou představu. A já nevím, jak dosáhnout toho, aby školský model vyhovoval alespoň většině. Já jsem zastáncem možná až extrémně liberálního přístupu k výchově. Děti se můžou na věci podívat, vyzkoušet si, co je osloví. To, že jiné děti malují krásné sofistikované obrázky a to mé pouze vymalovává, mi nevadí. Vím, že vyniká v jiných věcech. Někteří lidé z mého okolí to tak necítí a trápí je to. Možná je to správné, protože chtějí vychovat komplexní osobnost. Mě to ale netrápí. Věřím, že liberální přístup je správný a přál bych si, aby to takto šlo i v dalším vzdělávání. Aby člověk měl možnost putovat, vybírat si, "přičichávat" a někam se sám směřovat. Aby se již v průběhu vzdělávání od základní školy dítě samo profilovalo a mělo možnost si své místo najít. Nevím sice, zda 13leté či 14leté dítě je schopné již uchopit komplex myšlenek a takto přemýšlet, aby si "správně" vybralo svou další životní cestu - za svoji povinnost považuji mu vytvořit prostor a dát tu možnost a být mu při jeho rozhodování partnerem. Podle mě by se jen už neměli lidé vychovávat unifikovaně.

Setkáváte se s mladými lidmi, přijímáte nové zaměstnance, možná právě čerstvě vystudované, řekněte, jak si myslíte, že je současná škola připravuje na život a na práci jako takovou?
Nejspíš to neřeším. Škola vlastně pořádně neví, kam který žák bude mířit, protože on to také neví. Ona opět vytváří univerzálního vojáka, který pak někam vpadne. Takže čeho by škola měla studentům dávat více? Rozhodně nějaký pocit nadšení pro budoucí život, aby je ta práce, pro kterou se rozhodli, lákala, aby ji obdivovali. Pak totiž budou chtít sami nasávat nové a nové poznatky, a to nikoliv pro známky, ale proto, že je budou potřebovat. Tak se budou moci začlenit do nějakého uskupení, případně mu uniknout.

Jste úspěšný, jste ředitelem poměrně velkého podniku. Co je za tímto úspěchem?
Pro mě je podstatné, aby mě ta práce bavila. Abych stále téměř každý den přicházel do práce s nějakým nábojem, přicházel někam, kde to voní zajímavou prací, že tam můžu něco tvořit a také s někým. Myslím si, že to, co mě na tom baví a co je základem úspěchu, nebo podstatnou částí, je, že tu můžu být a spolupracovat se spoustou lidí, kteří jsou také osobnostmi, že se tu společně seberealizujeme, a tím pádem nám z toho vypadává nějaký velmi solidní a konkurence schopný produkt. Já si myslím, že toto může být základem úspěchu.

Zmínil jste spolupracovníky. Co si tedy obecně ceníte na svých spolupracovnících, ať jsou na jakékoli pozici, která zde v hotelu může existovat?
To, co se snažím maximálně prosazovat, nikoli ovšem násilím, ale tím, jak deklaruji přístup k ostatním, je otevřenost komunikaci. Cokoli je k řešení, to řešme. Na nic nečekejme. Řečeno otevřeně, tak jako by neexistovaly žádné principy firemní hierarchie. Firemní hierarchie je podstatná až ve chvíli, kdy se nějaké věci rozhodují. Od začátku do okamžiku řešení je absolutně nepodstatná. Takže maximální otevřenost. Pak také schopnost takto věci zpátky přijmout. Když přijdu s problémem, přicházím, protože ho chci řešit a na řešení, které se pak společně najde, nerezignuji, ačkoli není úplně ve shodě s tím, co jsem původně zamýšlel. Tedy otevřenost opakovaná. Poté k tomu patří to, že jsem ochoten ty věci, ať už je výsledek jakýkoli, ať se shoduje s mým míněním či nikoli, realizovat. A že druhý nemusí vůbec pochybovat o tom, že jsem ten daný projekt udělal jinak, než se dohodlo. To jsou strašně cenné věci. Prostě spolehnutí se na druhého.

Máte zkušenosti s rolí učitele. Co byste z této pozice vzkázal učitelům, že se vám osvědčilo?
Doufám, že bych to, co teď řeknu, byl schopen říci i tehdy, kdybych se vzdělávání věnoval jako své hlavní, každodenní aktivitě. Ale rád bych tedy vzkázal, že ten, který myšlenku přenáší, by se měl dát skupině v plen, hrát si s žáky, věci s nimi prožívat, být schopen o nich velmi otevřeně diskutovat a nemít od začátku nastaveno, že musí vyhrát, umět také s přehledem prohrát, není to totiž o výhře a prohře. Když občas přijdu někam, kde mám na starosti vzdělávání, zpravidla mě uvádí člověk, který tam je autoritou a snaží se mi ze začátku v té skupině mou autoritu vytvořit. Přitom já to vůbec nepotřebuji, já ji neočekávám. Věřím, že jsem schopen si ji během několika málo minut vytvořit sám, a to přesně takovou, jakou ji potřebuji. Pro mě je to v tu chvíli o tom "mít pohodovou odvahu".

Vašim velkým hobby, kterým jste znám svému okolí, je kuchařina a práce s jídlem vůbec. Co z tohoto hlediska byste ve škole očekával? Co by z tohoto oboru mohlo obohatit současnou školu?
Asi bych měl nejdříve říct, čím mě gastronomie okouzlila, proč jsou pro mě jídla a nápoje tak fascinující. Je to proto, že člověk pracuje se svými smysly, tj. se základem, u kterého se, když jsem nastoupil do školy, předpokládalo, že jsem se jej nějak naučil sám využívat (naučil jsem se barvy, chutě, vůně). Ve škole se přitom s nimi dále nepracuje. Učí se psát, počítat, malovat a jiné věci. A těmto věcem, které jsou přirozené a které by člověk mohl ohromně rozvíjet, se téměř žádný prostor nevěnuje. Když si vzpomenu na základní školy, vůbec mě nenapadá cokoli, kde bychom se rozvíjení smyslového poznávání věnovali. Přitom si myslím, že je to něco nesmírně cenného a obohacujícího, co má člověk uvnitř sebe. Tato společnost se ale na smyslové vnímání dívá trochu opovržlivě, z pohledu, že to je záležitost konzumní, uspokojující základní potřeby. Takže co by se podle mě mělo objevit ve vzdělání? Začít rozvíjet to, co vůbec nepotřebuje žádné velké přípravy a nové objevy, už to dávno v sobě všichni nosíme, jen s tím nic neděláme.

Poslední otázka na závěr: Kdybyste nebyl ředitelem hotelu, ale ředitelem školy. Jaká by byla vaše škola snů a přání?
Byl by to komunitní prostor. Pro mě by to byl prostor, kam by docházeli studenti nejen proto, že mají školní docházku povinnou, ale proto, že by tam byli šťastní. Přál bych si, aby studenti dobu v "mé" škole považovali za bezvadně strávený čas a kromě jiného se skvělými lidmi, kteří jsou inspirativní. Ta škola by nebyla vně zcela konkrétní, určitě by se nějak v čase profilovala. Asi by to byl vzdělávací komplex, který by se přizpůsoboval času a lidem, kteří by tam v tu chvíli pobývali. Oni by se zase přizpůsobili tomu, kdo by je měl na starosti, protože osobnost učitele by byla zvolena podle toho, jak silné osobnosti žáků tam budou. Byla by to taková metamorfní společnost. Ale jak říkám - je to představa vskutku "snová".

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Zdeněk Slejška

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.