Důvody realizace výchovy k udržitelnému rozvoji

Výchova k udržitelnému rozvoji je relativně novou potřebou lidské společnosti, která vznikla v důsledku prohlubující se globální ekologické krize.

Ekologickou krizi definoval I. Míchal jako situaci, v níž se adaptační schopnosti živého systému přibližují dosažitelným mezím. Homeostatické pole je vlivem stresového faktoru (faktorů) překročeno v takové míře, že se systém ve stadiu rezistence blíží ke stádiu vyčerpání (MÍCHAL, 1994, str. 172).

Stresové faktory mohou být krátkodobé (např. požár, povodeň) nebo dlouhodobé (např. zavlečení nového druhu, hospodářské využívání ekosystému, např. pastva, každoroční hnojení). Působením dlouhodobého stresového faktoru se může vytvořit nový rovnovážný stav, původní ekosystém se změní na ekosystém jiný, stejně hodnotný (např. louky), který navíc působí jako významný prvek diverzifikace. Nejvýznamnějším stresovým faktorem současnosti je činnost (MÍCHAL, 1994). Dokud bylo lidí na naší planetě méně než dnes, nebylo potřeba vztah k přírodě promýšlet, nebylo třeba hledat způsoby zacházení s odpady, ani nebylo potřeba řešit jiné environmentální problémy. Odpady jedné rodiny žijící v lese dokáže les svými autoregulačními mechanismy vyčistit „sám”. Možná i odpady dvou rodin, možná tří nebo i deseti (podle velikosti, druhového složení lesa a dalších charakteristik). Existují ale meze autoregulačních mechanismů, meze únosnosti lesa, které vyjadřuje ekologický termín nosná kapacita prostředí. Nosná kapacita prostředí (resp. ekosystému), někdy také nazývaná mez únosnosti, je definovaná jako maximální možný počet jedinců daného druhu (v tomto případě člověka), které může prostředí uživit (Odum, 1977, str. 262).

Pokud je nosná kapacita lesa (nebo jakéhokoli jiného ekosystému) překročena, tedy když v něm žije větší počet jedinců jednoho druhu než je únosné, ekosystém se dostává do stavu stresu. Nosná kapacita prostředí je považována za jedno z nejdůležitějších témat. Je to právě to téma, které žákům připadá velmi jednoduché, když o něm slyší na přednášce, ale které je pro ně těžko uchopitelné, když ho mají aplikovat v praxi a nebo „pouze” vysvětlit spolužákům (více pracovní listy).

Stres ekosystému je definován jako „stav, ve kterém se nachází živý systém při mobilizaci obranných nebo nápravných procesů vůči podnětům přesahujícím obvyklé rozpětí homeostázy, které je připraven hladce zvládat a na něž je dokonale adaptován” (MÍCHAL, 1994, str. 170).

Lidé v takovém lese už nemohou trvale žít, aniž by své chování významně omezovali. Musí se začít starat, co se svými tělesnými i hmotnými odpady, musí se domluvit, kde umývat nádobí a kde prát a odkud brát pitnou vodu, musí dohodnout a dodržovat pravidla kácení, vypalování, těžby surovin a lovu. Pokud to neudělají, budou trpět nemocemi (stačí se napít vody kontaminované výkaly), umírat a nakonec o svůj domov všichni přijdou (nebude v něm dost pitné vody a potravy). Dohody o chování v životním prostředí byly obvykle zakotveny v zákonech daných společenství a jejich dodržování bylo vymáháno mocensky, popř. ideologicky. Dodržování těchto zákonů umožnilo zdravý život velké komunity. Zákony a příkazy tohoto druhu (například nosit s sebou kolík k zahrabávání exkrementů) nacházíme již v Chammurabiho zákoníku nebo ve Starém zákoně. Na mnoha územích v historii Země domluva o chování k prostředí včas udělána nebyla. Často na nově osídlovaných územích nebo na územích kolonií či okupovaných států (okupanti měli možnost se vrátit či přestěhovat). A původní obyvatelé museli nést následky dlouhodobé devastace.

Někdy, na územích hustěji osídlených, prodloužily moudré zákony a nařízení dobu pobytu na jednom místě. Jednalo se o domluvy v různých praktických činnostech: povinnost postavit záchodky, pohřbívat na jednom pohřebišti, vylévat splašky ne do řeky, ale na místa k tomu určená (nebo dokonce do kanalizace vedoucí k čistírně odpadních vod). Podobná nařízení známe z našeho života, protože i náš stát usiluje o ochranu životního prostředí. Přesto jsou tato opatření nedostatečná. Příčinou je narůstající počet obyvatel.

Na planetě Zemi je skoro 7 miliard lidí (konkrétně k březnu 2010 to bylo 6 829 961 010[1] osob). V době, kdy jsem sama chodila do školy, to bylo „jen” 4 a ½ miliardy. Počet lidí se každoročně zvýší o 80 miliónů. Tento trend bude pokračovat, proto se také bude stále navyšovat tlak lidské populace na životní prostředí. Zeměkoule je plná lidí, ubývá míst, do kterých je možné se přestěhovat z míst vybydlených. Stěhovací strategie tedy nebude již dlouho fungovat (snad kdyby se podařil sen autorů sci-fi knih a lidstvu se podařilo osídlit jiné planety nebo Měsíc). Proto je potřeba přidat další opatření, vytvořit nová pravidla chování (hovoříme o udržitelném životu). Teoreticky je zřejmé, že při stálém nárůstu lidské populace, ke zhroucení musí dojít, otázkou je, kdy k němu dojde. Někteří tvrdí, že nikdy (autoři sci-fi), jiní tvrdí, že velmi brzy, další dokonce tvrdí, že k nevratnému narušení stability Země již došlo. Výchovu k udržitelnému rozvoji (popř. i environmentální výchovu) do vzdělávacích programů mnoha zemí zařadili lidé, kteří připouští existenci environmentálních problémů, ale kteří zároveň věří, že to „má ještě smysl”, že se „ještě dá něco dělat”. Významně se na osvětě v této oblasti podílela bývalá ministerská předsedkyně Norska G. H. Brundtlandová, která pro OSN připravila zprávu Naše společná budoucnost (Our Common Future), ve které jednak poukazuje na nezbytnost trvale udržitelného rozvoje, jednak na nutnost výchovy k trvale udržitelnému rozvoji (NÁTR, 2006, str. 48, BRUNDTLANDOVÁ, 1991). Environmentální výchova je spolu s výchovou k udržitelnému rozvoji tedy odezvou na vzrůstající počet lidí žijících na jednom místě (a na naší planetě vůbec), výchovou, jejíž cílem je vychovat a naučit žít lidi za změněných podmínek jinak. Proto je výchova k udržitelnému rozvoji tématem významným nebo dokonce životně důležitým.

To, co je na dnešní podobě výchovy k udržitelnému rozvoji i environmentální výchovy sympatické, je důraz na dobrovolnost a uvědomělost. Cílem výchovy k udržitelnému rozvoji a environmentální výchovy je nejen, aby se lidé nějak chovali, ale také, aby to dělali dobrovolně a aby věděli, proč by se měli chovat jinak, trvale udržitelně (pro-environmentálně).

Největší problém bude se výchovou těch, kteří jsou příliš zakořeněni ve starých způsobech života (starousedlíků). V modelu Údolí v lese se logicky nejvíce novým pravidlům bude vzpouzet ten první usedlík.

„Žiji tady již padesát let a nikdy jsem neměl problémy, když jsem vyléval kýbl do potoka. Nevím, proč bych měl přispívat na čističku!” argumentuje.

Svým způsobem má pravdu, ale nepochopil zásadní věc – změněné podmínky vyžadují změnu chování. Noví usedlíci nebo také děti (noví obyvatelé planety), by měli být s novými normami chování srozuměni hned od začátku. To je vždy snazší, než převýchova starousedlíka. Proto je důležitá výchova k udržitelnému rozvoji a environmentální výchova již v předškolním věku (ovšem v potřebné kvalitě).

Rizikem výchovy k udržitelnému rozvoji (ale také environmentální výchovy) je to, že může (tak jako každé jiné altruistické chování) poskytnout příležitost jedinci (tzv. jestřábovi) těžit z komunitního života ostatních. V modelu „Údolí v lese” (viz stejnojmenný článek), to je rodina, která jako jediná nepřispěje na stavbu kanalizace a čistírny odpadních vod. Ušetří prostředky a zároveň bude mít užitek z vyčištění potoka spolu s ostatními, kteří se na komunitní investici podíleli. Ti, kdo ušetří prostředky, mají navíc lepší výchozí pozici při stěhování na nová území a je zde stálá hrozba, že toto stejně bude potřeba. Nalézt výherní strategii je velmi komplikované a nemůžeme se divit těm, kteří výchovu k udržitelnému rozvoji neberou vážně, protože tvrdí, že ti, kdo se budou udržitelně chovat, budou vlastně přispívat k navyšování životního komfortu těch jestřábů (ať již jedinců nebo skupin či států) nebo, že výchova k udržitelnému rozvoji je nástrojem v rukou jestřábů.

Proč se lidé vždy nedomluvili na únosném využívání životního prostředí? Jedním z důvodů neúspěšné domluvy je, že dodržování dohod o životním prostředí není jednoznačnou výherní strategií. Pokud takové dohody dodržuje pouze jeden člověk (jedna rodina), je to (pro ně) naopak nevýhodné – ostatní vytěží ze společného prostředí vše, co se dá, získají prostředky na vystěhování a lepší začátek v prostředí novém. Aby se vyplatilo dohody o životním prostředí dodržovat, je nutné, aby je dodržovala většina nebo lépe celá populace žijící v daném prostředí. Přičemž samozřejmě nejvýhodnější pro jedince (ale i rodinu, stát) je být v populaci tím jediným, kdo dohody o životním prostředí porušuje, neboť objeví-li se ve skupině altruistů jeden egoista, bude se množit více než ostatní a jeho alely se v další generaci uplatní lépe… Vztah mezi egoistickými a altruistickými skupinami není symetrický, neboť altruistické skupiny lze nakazit egoismem, a tím je zlikvidovat, ale naopak to neplatí. Chování zaměřené na dobro skupiny může fungovat, ale ne nadlouho, protože není (v evolučních časových měřítkách) dostatečně stabilní (ZRZAVÝ, 2004, str. 59). Dalším důvodem častého překročení nosné kapacity je skutečnost, že je velmi obtížné až nemožné ji přesně determinovat (obvykle se to podaří teprve, když je překročena a dojde ke zhroucení ekosystému). Do té doby používáme odhady nosné kapacity prostředí.

Ještě složitější než odhad nosné kapacity nějakého ekosystému, je odhad nosné kapacity globálního ekosystému. Proto jsou názory na nosnou kapacitu (pro lidský druh) naší planety různé. K. Lorenz vidí v přelidnění „první hřích lidstva” (LORENZ, 1973). Na něj navazující odborníci upozorňují, že počet lidí na naší planetě se blíží k hranici její nosné kapacity, a že (pokud nedojde k radikálním změnám) může brzy dojít ke zhroucení globálního ekosystému. Možnost lidí vystěhovat se z území zdevastovaných do území neosídlených je dnes, bez drastického snížení populace, velmi omezená – Země je plná lidí. Přesídlení na jiné planety není v dohledné době reálné (LOVELOCK, 1993, 1994). Stále ovšem existují lidé, kteří ekologické problémy popírají, kteří věří, že každý ekologický problém dokáže lidstvo vyřešit rozvojem technologií. Takový názor prezentuje, v ostrém kontrastu s americkým viceprezidentem Al Gorem (2000), i náš současný prezident V. Klaus (2007). Další, například J. Lovelock, se domnívají, že na řešení ekologických problémů je už pozdě, protože nosná kapacita globálního ekosystému byla překročena. J. Lovelock v roce 2008 rozvířil diskusi článkem Ekologická katastrofa je nevyhnutelná, užívejte si života, pokud to ještě jde. V něm tvrdí, že zhroucení globálního zemského ekosystému nastane, i kdyby lidé zásadně změnili své chování, protože nosná kapacita Gaii (zeměkoule) byla překročena v šedesátých letech 20. století. J. Lovelock odhaduje, že následkem zhroucení globálního ekosystému zahyne 80 % lidské populace (LOVELOCK, 2008). [2]

Výchovu k udržitelnému rozvoji a environmentální výchovu do vzdělávacích programů zařadili lidé, kteří připouští existenci environmentálních problémů, ale kteří zároveň věří, že to „má ještě smysl”, že se „ještě dá něco dělat”. Významně se na osvětě v této oblasti podílela bývalá ministerská předsedkyně Norska G. H. Brundtlandová, která pro OSN připravila zprávu Naše společná budoucnost (Our Common Future), ve které jednak poukazuje na nezbytnost trvale udržitelného rozvoje, jednak na nutnost výchovy k trvale udržitelnému rozvoji (NÁTR, 2006, str. 48, BRUNDTLANDOVÁ, 1991).

Výchova k udržitelnému rozvoji je novou potřebou, potřebou reagovat na vzrůstající počet lidí žijících na jednom místě (a na naší planetě vůbec), a proto je tématem významným nebo dokonce životně důležitým. Protože je u nás tématem poměrně novým, není jí v pedagogických vědách věnována dostatečná pozornost.

Teorie výchovy k udržitelnému rozvoji je ze své podstaty neodlučně propojena s etikou, praxe s mravní (morální) výchovou. Realizace výchovy k udržitelnému rozvoji je totiž založena na předpokladu altruistického chování většiny populace (HEIBRINK, 1997).

Altruistické chování je definováno jako chování pro jedince nepřínosné nebo dokonce nevýhodné, ale výhodné pro populaci/společenskou jednotku (např. PECINA, 1994, str. 19 – 23).

Altruistické chování není charakteristické jen pro člověka. Vyskytuje se také mezi savci, ptáky i dalšími živočišnými druhy (viz VESELOVSKÝ, 1992, str. 222 – 226). Příkladem altruistického chování je schopnost rozdělit se o potravu v době nouze, pomoc při ochraně cizího dítěte či majetku nebo právě dobrovolná skromnost vedoucí k trvale udržitelnému životu. Termín dobrovolná skromnost používá H. Librová pro označení chování lidí, kteří se rozhodli nezvětšovat své majetky (LIBROVÁ, 1994). [3] Zastavit snahu o zvětšení majetku a hromadění věcí, která je zřejmě v člověku hluboce zakořeněná, je hlavním úkolem výchovy k udržitelnému rozvoji. Pokud je totiž teorie předpokládající, že je četnost lidské populace skutečně blíží k hranici nosné kapacity globálního ekosystému pravdivá, je výchova k udržitelnému rozvoji pro lidstvo životně důležitá, protože slovy E. Koháka pouze dobrovolná prostota – tedy vědomé a soustavné snižování materiální nadspotřeby – je zjevně jedinou strategií, která je schopna zajistit dlouhodobé přežití lidstva i přírody (KOHÁK, 2000, str. 73).

Obava z budoucnosti ale není jediným důvodem realizace výchovy k udržitelnému rozvoji. Dalším důvodem, je snaha o zachování či obnovu duševního i tělesného zdraví člověka. Opakované studie prokázaly, že lidé, kteří nemají možnost pravidelného a dostatečně kvalitního kontaktu s přírodou, strádají. Civilizační choroby, jako je nadváha, kardiovaskulární choroby, deprese, a stres totiž významně snižují kvalitu života (např. KELLER, 1993). Cílem výchovy k udržitelnému rozvoji je také hledat vhodné cesty „návratu k přírodě”, bojovat proti prohlubujícímu se procesu odcizování se přírodě a upevňovat duševní i tělesné zdraví lidské populace.

Česká společnost má, aniž si to možná uvědomujeme, osvojené docela vysoké standardy chování. Takřka nikdo nevyhazuje odpadky z okna, ale všichni je poměrně spořádaně nosí na příslušná místa. To není samozřejmostí, obyvatelé velkoměst mnohých rozvojových států takové chování osvojené nemají; v okolí domů se množí potkani, obyvatelstvo trpí různými nemocemi (úplavice, tyfus, svrab) ze závadného prostředí. Dnes v Česku většina lidí neplive na zem, ale do papírového kapesníku. V zemích, kde se tato norma chování nedodržuje, je vyšší výskyt nemocí přenášených slinami (tuberkulóza).

Pokud tedy uvažujeme o výchově k udržitelnému rozvoji, měli bychom začít tím, že si uvědomíme naši standardně vysokou úroveň udržitelného chování. Své úrovně trvale udržitelného chování si můžeme vážit. Poté můžeme uvažovat jak je potřeba ji ještě vylepšovat a navrhovat v diskusi s žáky řešení. Například diskutovat za pomoci modelu „Údolí v lese” (viz příspěvek Model Údolí v lese).

Literatura

BRUNDTLANDOVÁ, G., H. Naše společná budoucnost – Výtah ze zprávy komise OSN pro životní prostředí. Brno : EKOcentrum, 1991. ISBN neuvedeno.

GORE, A. Země na misce vah. 1. vyd. Praha : Argo, 2000. 376 s. ISBN 80–7203–310–7.

HEIDBRINK, H. Psychologie morálního vývoje. 1. vyd. Praha : Portál, 1997. 175 s. ISBN 80–7178–154–1.

KELLER, J. Až na dno blahobytu. 1. vyd. Brno : Hnutí Duha, 1993. 127 s. ISBN 80–903085–7–0.

KLAUS, V. Modrá, nikoli zelená planeta : Co je ohroženo, klima nebo svoboda? 1. vyd. Praha : Dokořán, 2007. 168 s. ISBN 978–80–7363–152–9.

KOHÁK, E. Dopisy přes oceán aneb Čertování s Míšou. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1991. 124 s. ISBN 80–04–25389–X.

LIBROVÁ, H. Pestří a zelení : Kapitoly o dobrovolné skromnosti. 1. vyd. Brno : Veronica, Hnutí Duha, 1994. 124 s. ISBN 80–85368–18–8.

LIBROVÁ, H. Vlažní a váhaví : Kapitoly o ekologickém luxusu. 1. vyd. Brno : Doplněk, 2003. 320 s. ISBN 80–7239–149–6.

LORENZ, K. 8 smrtelných hříchů. 1. vyd. Praha : Panorama Pyramida, 1990. 99 s. ISBN neuvedeno.

LOVELOCK, JE. Gaia – Nový pohled na život na zemi. 1. vyd. Prešov : ABIES, Tulčík, 1993. 240 s. Pozn.: Moderní vitalismus. ISBN 80–902635–6–9.

LOVELOCK JE. Gaia – Živoucí planeta. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1994. ISBN 80–204–0436–8.

LOVELOCK, JE. Ekologická katastrofa je nevyhnutelná, užívejte si života, pokud to ještě jde. [on-line]. Britské listy. 2008. ISBN 1213–1792. [cit. 20.8. 2008]. Dostupné na http://www.blisty.cz/art/39289.html

MÍCHAL, I. Ekologická stabilita. 2. rozš. vyd. Brno : Veronica, 1994. 276 s. ISBN 80–85368–22–6.

NÁTR, L. Rozvoj trvale neudržitelný. dotisk. 1. vyd. Praha : Karolinum – Univerzita Karlova v Praze, 2006. 104 s. ISBN: 80–246–0987–8.

ODUM, E., P. Základy ekologie. 1. vyd. Praha : Academia, 1977. 736 s.

PECINA, P. Kořeny zla : O příčinách odcizení člověka přírodě. 1. vyd. Praha : ČSOP – Nika, 1994. ISBN neuvedeno.

VESELOVSKÝ, Z. Chováme se jako zvířata? 1. vyd. Praha : Panorama, 1992. ISBN 80–7038–240–6.

[1] Na webových stránkách http://www.worldometers.info/cz/ naleznete denně aktuální počty.

[2] Na základě těchto prognóz byla učiněna různá opatření, například byly na různých místech na Zemi zřízeny banky semen hospodářsky významných plodin. V únoru 2008 byla otevřena dosud největší (z přibližně 400 existujících) banka semen na Špicberkách, kterou zřídilo Norsko ve spolupráci s organizací Global Crop Diversity Trust podporovanou mimo jiné také OSN. Semena zůstanou majetkem zemí, které si je sem uložily. V případě velké světové katastrofy mají ale přístup k semenům všichni (Svalbard Global Seed Vault, webové stránky).

[3] Později tento termín Librová nahradila termínem „výběrová náročnost” a „ekologický luxus” (LIBROVÁ, 2003, str. 11).