Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Rozhovor s PhDr. Jaroslavem Jeřábkem, CSc.: „Klíč ke všemu je přístup učitelů k dětem.“
Odborný článek

Rozhovor s PhDr. Jaroslavem Jeřábkem, CSc.: „Klíč ke všemu je přístup učitelů k dětem.“

22. 8. 2006 Základní vzdělávání
Autor
Ivo Roškanin

Anotace

V úvodním rozhovoru z připravovaného cyklu se můžete dovědět více o osobnosti ředitele VÚP v Praze, který se významnou měrou podílel na formování současného školství a zavádění novodobých trendů.
Jaroslav Jeřábek se narodil v roce 1941 v jižních Čechách. Vystudoval obor Český jazyk a literatura - Ruský jazyk na FF UK Praha a později také obory Francouzský jazyk a Občanská výchova. Učitelskou praxi zahájil v roce 1963 jako středoškolský profesor SPŠ Volyně. V roce 1975 nastoupil jako odborný pracovník do Výzkumného ústavu odborného školství. O dva roky později pak přestoupil do Výzkumného ústavu pedagogického v Praze. Ve své odborné činnosti se zaměřil především na didaktiku českého jazyka a literatury, didaktiku společenských věd a obecnou didaktiku a pedagogiku. Od roku 1990 do současnosti zastává funkci ředitele Výzkumného ústavu pedagogického v Praze.
Mezi jeho nejvýznamnější tvůrčí aktivity posledních let patří zejména podíl na vytváření koncepce významných školských dokumentů a vedení autorských týmů, které je zpracovávaly. Spolupracoval na tvorbě Národního programu rozvoje vzdělávání v České republice. Významně se podílel na přípravě a zajištění realizace projektů za podpory ESF, které VÚP v Praze řeší nebo se na jejich řešení podílí. K jeho velkým zájmům patří poezie a šachy.


Pane řediteli, kde jste absolvoval povinnou školní docházku?
Povinnou školní docházku jsem absolvoval v osmileté základní škole v jižních Čechách. První stupeň na málotřídce na malé vesnici a druhý stupeň, který byl tříletý, v městečku Milevsko.

Co jste chtěl jako žák na své škole změnit?
Především to, abych do školy nemusel dojíždět. Škola byla poměrně daleko, takže jsem musel vstávat každý den v půl šesté ráno a v 6:05 mně odjížděl vlak. Pro mé vzdělávání to nebyla velká motivace.
Již tehdy jsem měl pocit, že se kantorské osobnosti velmi liší. Byla zde zjevná diference, která nespočívala v učivu, ale v přístupu učitele k dětem a v tom, jak sám vnímal svoji práci. Věděli jsme například, že stejný předmět ve vedlejší třídě učí kantor, kterého děti mají rády, a my jsme jim trochu záviděli, že máme někoho jiného. Vnímal jsem také určitou míru pedagogického talentu v tom, jak nám jednotliví kantoři byli schopni učební látku prezentovat. Někdo tzv. uměl učit nebo jsme alespoň měli pocit, že si z toho něco odnášíme, že to má nějakou logiku, že je nám to přístupné. A pak byli kantoři, o kterých jsme shodně říkali, že tzv. nenaučí. Nepřemýšleli jsme, proč tomu tak je, jen jsme vnímali ten rozdíl a podle toho jsme si je zařadili.
Od svých šesti let jsem nějakým způsobem spjat se školstvím. To člověka vede k tomu, že nejen vzpomíná, ale také se permanentně vrací k tomu, co sám v průběhu "školování" prožil. Myslím si, že klíčem je kantor. Ne učební dokumenty, ne vzdělávací programy. Tím nechci říct, že nejsou důležité, ale žák se nesetkává bezprostředně s dokumenty, ale s konkrétními učiteli, s konkrétními způsoby a metodami jejich práce, a to mu utváří, podle mého soudu, vztah ke škole a celoživotní vztah k poznání, učení se a vzdělávání.

Ovlivnila vás osobnost některého vašeho vyučujícího?
Ano. Měli jsme jednoho kantora, byl to dějepisec, kterého jsem měl rád, protože byl velmi lidský. Ne proto, že by nám vše toleroval, ale proto, že měl pro klukovská léta porozumění. Pokud jsme udělali nějaké hulvátství, trestal okamžitě. Zpětně, byť vím, že se to nemá, měl pro mne tento bezprostřední trest mnohem větší cenu než poznámka a vnímal jsem to spíš jako trest od táty než od kantora. Bylo to na gymnáziu v padesátých letech. Věděli jsme, že překračuje ideologické bariéry, které byly stanoveny, a že nám říká věci, které asi v osnovách nejsou. Nesmírně jsme si ho vážili. Současně jsme však měli pocit, že moc nenaučí. Příliš neprobíral data, jednotlivé události a jména, ale mluvil s námi o koloritu doby, jak lidé žili a jaké měli problémy. Zpětně jsem pochopil, že nás učil věci vnímat z různých pohledů, z různých zkušeností sociálních vrstev, které v té společnosti byly. Snažil se nám představit dějiny jako jistý výběr problémů, nad kterými nás nutil přemýšlet. V hodinách jsme velmi debatovali. Někdy to byly debaty asi naivní, ale měli jsme pocit, že můžeme říct svůj názor. Zpětně velmi oceňuji jeho přístup lidský i profesní.

Jakou roli měli ve vašem vzdělání a ve volbě vašeho povolání rodiče?
Myslím si, že žádnou. Rodiče měli malé hospodářství, na kterém velmi lpěli, a já jsem byl jediným pokračovatelem rodu. Tatínek automaticky předpokládal, že po něm budu dál hospodařit. JZD nás ale připravilo o hospodářství, a tím také o jediný motiv, abych na hospodářství zůstal. Pro tatínka to bylo obrovské zklamání, ale za těchto podmínek mi řekl, abych raději z venkova odešel. Zároveň mě také oslovil můj oblíbený učitel dějepisu a já jsem si řekl, že dělat kantořinu může být docela hezká práce. Navedl mě na učitelskou dráhu.

Žáci často vnímají školu negativně. Většinou poté, co dospějí, pochopí význam vzdělání a vnímají to jinak. Je nějaká možnost, jak jejich pohled na školu změnit? Je potřeba o to usilovat?
Usilovat ano, ale nejsem si jist, zda máme dostatek nástrojů, aby se to paušálně změnilo. Nevěřím, že nastane ráj a všechny děti se budou těšit do školy. Jsou zde věci, které jsou objektivně dané, s nimiž se mnoho dělat nedá. Především je škola povinnost, s níž je spjatá řada dalších povinností. Pevně stanovený rozvrh, některé předměty, které dětem v té době připadají úplně k ničemu, povinnost připravovat se, učit se, a to někdy velmi tradičním způsobem - nazpaměť tři stránky ze sešitu i se spojkami a předložkami. Mít povinnost je obecně přijímáno s jistým despektem.
Další příčinou je nuda ve škole. Škola nemůže být zábavní park, který nabízí pouze atraktivní aktivity. Důležitý je způsob výuky, vztahy mezi učiteli a žáky, prostředí, ve kterém se pohybují, zda se dětem umožní, aby ve chvílích volna mohly a chtěly ve škole smysluplně trávit čas a měly se na co těšit. Především však žáci vnímají nudu v hodinách, pokud se tam "nic neděje", není tam žádný příběh, který by odněkud někam vedl. Je samozřejmě velmi složité udělat "výpravnou" hodinu, když máme učit souvětí souřadné. Ale myslím si, že dítě v určitém věku pozná, že škola nemůže být jen zábava, pozná, zda určitý kantor a určitý předmět je pojednán tím způsobem, že je zajímavý, dobrodružný, že se do hodiny dítě může nějakým způsobem zapojit. Stereotypní prostředí hraje obrovskou roli.
Je také mnoho prvků, které souvisejí se školou volně. Podstatné je například, jaká je parta ve třídě, těšíte-li se na kamarády, máte-li společné zájmy a plány, jestli je třída schopná se na něčem domlouvat, jestli tam není taková sociální diferenciace, která vede k šikaně. Atmosféru ve třídě neutváří jen třídní učitel, ale všichni kantoři a duch celé školy.

Co si myslíte, že je nejvíce třeba v životě člověka pro dosažení úspěchu: vrozené dispozice, dobré podmínky nebo síla vůle?
Optimum je samozřejmě mít vše, ale asi bych kladl důraz na ten třetí bod. Myslím si, že hlavní je mít nějakou představu o své životní dráze, čím chci být, jaký chci být člověk, a za tím jít.

Myslíte, že jsou dnešní děti jiné, než byla vaše generace?
Lidsky a osobnostně ne. Tím, že žijí ve zcela odlišných podmínkách a úplně jiných možnostech, ano.

Co si myslíte, že v současné době celospolečensky nejvíce chybí ve výchově a vzdělání mládeže?
Ve vztahu dítěte ke vzdělávání a k učení sehrává od nejútlejšího věku obrovskou roli rodina. Dítě, které přichází do školství z dobrého zázemí, má samozřejmě velkou výhodu oproti dětem, které ho nemají. Přestože často skloňujeme zásadní význam vzdělání pro prosperitu společnosti, úspěšný život člověka atd., je to většinou pouze proklamativní tvrzení. Jako bychom věděli, že je dobré to říkat, dokonce víme, že to tak je, ale v praxi vidíme řadu mnohem závažnějších věcí než vzdělání. Peníze, dobré postavení a jiné věci jsou společensky mnohem významnější hodnoty, byť to ve svých projevech nepřiznáváme. Navíc kolem sebe máme řadu případů, kdy člověk bez vzdělání je velmi úspěšný.
Dále je to devastace kantorského povolání ve dvacátém století, resp. od okupace a po celou komunistickou éru. Je to profese zdevastovaná a schizofrenní v tom smyslu, že kantor učí děti něco, čemu sám nevěří, což bylo v určitých dobách běžné. Tato profese je vnímána jako ohebná a kolaborující s jakýmkoliv režimem.
Dalším vlivem předchozích období je společenský a ekonomický status učitelského povolání. Rozšířený je názor, že lidé z jiných profesí dělají mnohem důležitější věci. Právník dokáže obhájit kauzy, technik umí postavit most, dělají něco, co je vidět. Zde je podezření, že kantořina je v hierarchii vysokoškolských oborů to poslední. Povolání pro ty, kteří se jinde neuplatní lépe. Takové je současné společenské klima. Obávám se, že si to učitelé trochu způsobují sami. Někteří uvažují tak, že za málo peněz budou také odpovídajícím způsobem pracovat. Chybí zde jistá profesní hrdost. Sami sebe reflektujeme jako společenské outsidery. Bohužel se domnívám, že toto outsiderství vnímané zevnitř i zvenku se v řadě případů promítá už do dětí přicházejících do škol, že tak už učitele vylíčili i rodiče.

Co pro zlepšení výchovy a vzdělávání může udělat škola?
Velmi podstatný je přístup učitelů k dětem. To je klíč ke všemu. Kantor musí být profesionál, měl by mít sám ke své profesi úctu a měl by mít děti rád. Musí mít pro učitelské povolání dispozice, musí chtít tuto práci dělat. Stejně jako děti i učitel má povinnost do školy chodit, ale stejně jako děti by měl mít důvod se do ní těšit. Dále si myslím, že je důležité celkové klima školy. Škola samozřejmě musí mít řád. Omezujících prvků by však mělo být co nejméně, aby děti mohly do školních věcí mluvit, aby měly své role. Je třeba, aby škola byla dětem maximálně otevřená a nebyla jim nepřátelská. Je důležité, aby děti viděly v učitelích lidské vzory. To neznamená být hrdinou, nejde o velké činy, ale být svými vlastnostmi a postojem k nim vzorem hodným napodobování. Profesionalitu kantora vnímám velmi široce. Nejen tak, že někdo je fyzik a jeho přesvědčení je: "Umím dobře fyziku, tu vás budu učit a naučím vás ji, i kdybyste nechtěli." Myslím, že profesionalita spočívá v tom, znát význam všech předmětů a neupřednostňovat důležitost vlastního. Informace ze všech těchto předmětů se v dětské hlavě spojují do jednoho místa. Každý kantor by měl vědět, jaké dítě v určitém věku je, co od něj mohu očekávat intelektově, motoricky, jaký je jeho citový život, s čím má problémy.

Využíváte znalosti a schopnosti ze šachových soubojů i v běžném životě?
Ano. Šachy pro mě byly obrovskou školou. Začal jsem je hrát ve dvanácti letech s motivem být dobrý šachista. Tato hra má v sobě řadu prvků, které jsou podle mého mínění osobnostně mimořádně důležité. Má jasná pravidla, jste jeden proti jednomu, vše si zaviníte a způsobíte sám, nemáte se na koho vymlouvat. Musíte se naučit umět prohrávat, nesmíte to brát jako životní tragédii. Musíte prohrát dva nebo tři tisíce partií, abyste se dostal na nějakou úroveň. Musíte také mnoho věcí znát a permanentně sledovat, co se v oboru děje, ale to platí obecně. V tomto smyslu mě šachy velmi fascinovaly. V devadesátých letech jsem snil o založení šachového gymnázia. (smích)

Kdy jste se začal více zajímat o literaturu, resp. poezii?
Do mých 17 let nebyla čeština ve škole předmětem mého zvýšeného zájmu. O prázdninách mezi 10. a 11. třídou mi kamarád půjčil román Komu zvoní hrana od E. Hemingwaye, který jsem kupodivu téměř zhltal, a pak jsem chtěl další Hemingwaye. Zřejmě jsem ve správný moment dostal tu správnou knížku, která mě potřebným způsobem inspirovala. Uvědomil jsem si, že je to sice svět fiktivní, ale nesmírně zajímavý, který mi nabízí nejen různé příběhy a osudy lidí, ale ve kterém je spousta situací, které rozšiřují celkový obzor člověka. Zde začal můj velmi vážný vztah k literatuře jako takové.
Vztah k poezii byl postupný proces, kdy jsem si uvědomoval, že pro život člověka není důležitý polopatismus, kdy vám někdo přesně krok za krokem popíše nějaký akt, ale že velmi důležité je tajemství, mít možnost si věci domýšlet, dotvářet a využít své představivosti, fantazie a svých zkušeností. O tom je poezie - mít možnost číst určité texty s tím, že nejsou jednoznačné a můžete si je doplňovat podle svých dispozic. A to se navíc velmi proměňuje, protože jinak čtete Šrámka, když je vám osmnáct a jste zamilován, a jinak, když je vám šedesát a hledáte Šrámka nostalgického. Ale princip je stále stejný. Do poezie si můžete promítat svůj vlastní život a osud. Je to velké dobrodružství.

Jaký přínos může mít poezie pro dnešního člověka? Není to už jen záliba úzkého okruhu nadšenců?
To byla vždycky. (smích) Nevím, jestli to jsou nadšenci, ale spíše lidi se zvláštními potřebami. Je to asi proto, že v tomto světě všeobecně věci, které nemají bezprostřední efekt, jsou v žebříčku hodnot řazeny někam dolů. Tato záliba člověku žádný viditelný efekt nepřináší.

Kupujete si nové knihy?
Velmi opatrně. Ne že by nebyly zajímavé, ale má to prozaický důvod - už je nemám kam dávat. Mám knihovnu, která má přibližně 7500 svazků. Problém je, že to není jako se šatníkem, že starý kabát vyhodíte a koupíte nový.

Když si koupíte novou knihu, čtete ji, nebo to je jen přírůstek do sbírky?
Teď už je čtu, protože si jich kupuji málo. V předchozí etapě jsem si kupoval některé dobré knihy s tím, že si je přečtu, až budu mít čas. Kdy to bude, nevím. A pak jsou knihy, převážně poezie, které beru do ruky opakovaně s určitým odstupem času.

Řekněte nám tip na dobrou knihu pro učitele.
Mohu doporučit například knížku Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce od Roberta Fulghuma, kde je spousta zajímavých a živých kantorských myšlenek.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.