Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Vzájemná spolupráce škol
Odborný článek

Vzájemná spolupráce škol

20. 6. 2006 Základní vzdělávání
Autor
PhDr. Mgr. Jan Hoštička

Anotace

Je naše škola otevřená? Dokážeme spolupracovat s ostatními školami? Setkáváme se s ostatními kolegy? Ne? Tak začněme! Takováto aktivita nás může obohatit a pomůže nám při tvorbě školních vzdělávacích programů.

Pozn.: Příspěvek vznikl v době, kdy autor působil na jedné z pilotních škol jako zástupce ředitele, a vyjadřuje vlastní zkušenost školy s tvorbou ŠVP.


Jsme otevřená škola?

Tuto otázku si jistě klade mnoho z nás, jež jsme se ponořili do kurikulární reformy - do tvorby vlastních školních vzdělávacích programů. Co po nás vyžaduje Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, respektive čím máme vybavit své žáky? Na prvním místě zde již nestojí učivo. To se stává pouhým prostředkem k tomu, abychom žáky naučili se učit, řešit problémy, spolupracovat, komunikovat, aby získali pracovní návyky a stali se řádnými občany naší republiky. Pokud chceme žáka vybavit všemi těmito klíčovými kompetencemi, musíme je mít osvojené především my. Pokud toto sami nezvládneme, nemáme ve školství co dělat! Jsou to poněkud silná slova, ale je to tak. Pokud kantor i při realizaci školního vzdělávacího programu bude neustále klást důraz na memorování učiva a jím využívanou převládající výukovou formou bude frontální výuka, měl by se skutečně zamyslet nad tím, zda by školství neměl opustit.

Existuje však ještě jedna možnost - nechat se inspirovat některým ze svých kolegů. Pokud své spolupracovníky nebudeme brát jako konkurenci, ale naopak jako zdroj inspirativních nápadů, je možné dosáhnout pokroku u sebe samého. Pokud budeme po vlastní změně, současný systém dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků nám to umožňují. Existuje nepřeberná škála seminářů a tvořivých dílen, které pomohou tápajícímu kantorovi s tím, jak na to. Vraťme se ovšem k původně položené otázce a odpovězme si na ni z pohledu toho, zda jsme otevřená škola pro ostatní školy. Neřešme nyní spolupráci, komunikaci, informovanost a řešení vzniklých problémů na vlastním hřišti, ale zaměřme se na otevřenost navenek, směrem k ostatním školám.

Spolupracující učitel

Byli bychom bláhoví, kdybychom si mysleli, že tvorbu, realizaci a ověřování vlastního školního vzdělávacího programu zvládneme sami. Samozřejmě ty školy, které jsou velké a nachází se v nich více učitelů jednoho předmětu, mají výhodu. Ty již skutečně mohou vytvořit tým, ve kterém se dá tvořit, realizovat a ověřovat. Ale co školy, kde např. Fyziku, Dějepis, Výchovu k občanství, Chemii, Zeměpis (Geografii) ad. učí jeden kantor? Jak on může účinně spolupracovat? Zároveň i dva či tři učitelé Matematiky, Českého jazyka a literatury nebo Cizího jazyka, kteří oproti ostatním kolegům mají tu výhodu, že jich je o poznání více, by potřebovali jisté srovnání a jiný myšlenkový náhled od jiných učitelů s touto aprobací. Jak na to? Odpověď je jednoduchá. Nehrajme si na vlastní písečku, buďme otevření a spolupracujme s ostatními školami, zejména s těmi, které se nacházejí v našem regionu.

Samozřejmě se nemusíme bránit spolupráci i se školami desítky kilometrů vzdálených od naší domovské školy, nicméně systém spolupráce, jenž bude popsán v tomto příspěvku, je spíš určen školám, které se nachází vedle sebe, zejména v rámci velkého či většího města. I když některé poznatky zde uvedené je možno využít i při spolupráci škol od sebe vzájemně vzdálených.

Co nám brání, abychom se do takovéto spolupráce pustili? Jedině čas, který je potřeba si na takovouto činnost vyčlenit. Také je třeba zároveň zahodit řevnivost, která mezi jednotlivými školami existuje. Nesnažme se předhánět v tom, kdo je lepší, kdo lépe připraví žáky pro život. Vždyť to má být cílem všech škol a nezáleží na tom, jestli se jedná o žáka např. na Moravě či v Čechách, v Libereckém či Olomouckém kraji, na Mostecku či na Ostravsku, v Praze či ve středních Čechách nebo v Praze 3 či Praze 10. Sám Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání říká, že "záměrem je, aby učitelé při tvorbě školních vzdělávacích programů vzájemně spolupracovali" . My si tuto spolupráci můžeme představit pouze uvnitř naší školy, kde působíme. To by ovšem byla velká škoda.

První kroky

Pomiňme pro tuto chvíli různá pedagogická centra či jiné instituce (asociace), které sdružují učitele stejných předmětů, a zaměřme se na spolupráci, kterou můžeme sami rozvíjet. V rámci regionu se jistě najde člověk, který do této aktivity půjde se zapálením. Pčedpokládá to sice větší časovou náročnost v rámci stanovené pracovní doby, ale dá se to zvládnout. Takovýto člověk může být ředitelem některé školy či jeho zástupce nebo koordinátor či řadový učitel.

V první řadě je nutné oslovit ostatní představitele škol v regionu, zda o takovou spolupráci mají zájem. Významným argumentem je právě běžící kurikulární reforma, ve které jde především o spolupráci kantorů. Ti, kteří o spolupráci projeví zájem, si následně musí domluvit první pracovní schůzku. Forma komunikace mezi těmi, kteří následně budou realizovat tuto spolupráci, by měla být založena především na e-mailovém či telefonickém kontaktu.

Na první pracovní schůzce je třeba si říct a zároveň striktně určit, co bude cílem této spolupráce. Cílů je mnoho, nicméně pro první školní rok takovéto spolupráce to můžou být cíle s velmi nízko postavenou laťkou. Proč? Protože se zkouší něco nového, o čem sami nevíme, zda to může fungovat. Pomyslnou laťku je možné neustále zvyšovat, což je mnohem lepší, než naopak. Cílem spolupráce tak může být např. setkávání ředitelů či jejich zástupců, kde se budou vzájemně informovat o tom, co je v dané situaci zajímá. Právě setkání zástupců ředitelů jednotlivých škol je často dosti opomíjené a přitom by značně přispělo ke zkvalitnění práce všech. Možná se ptáte proč. Odpověď je prostá: na jedné škole se může daná činnost dělat určitým způsobem a je vidět, že takováto práce je efektivní, na jiné škole, kde stejné činnosti věnují mnohem více času , mají přesto ve výsledku kvalitu horší. Stejně se tak můžou setkávat, a bylo by to skutečně možná ještě více žádoucí než v případě ředitelů škol, koordinátoři školních vzdělávacích programů a jednotliví předmětoví učitelé se svými kolegy z jiných základních škol. Na nich zejména v této době leží velká zodpovědnost.

Začít organizovat takováto setkání a udržet je v průběhu celého roku, je velice těžký úkol, který lze splnit jen v případě, že účastnící takových setkání se mají o spolupráci zájem a nedělají to z pouhé povinnosti. V tomto případě je důležitá motivace. "Proč se mám setkávat s někým, kdo mě bude poučovat o tom, co a jak mám dělat? Vždyť já přece všechno umím dokonale a nepotřebuji tak nikoho k tomu, aby mi do toho mluvil!" Pokud takto přistupuji ke svojí práci, není něco v pořádku. Každé setkání s kolegou může být velmi inspirující a obohacující. Ovšem pouze za podmínky, že všichni účastníci se dokáží otevřít, nabídnou ostatním různé náměty ze své práce a budou chtít společně něco tvořit. Pokud ovšem někdo někam přijde s tím, že si pouze vyslechne cizí návrhy a půjde domů, jde o špatný přístup a v takovém případě by se tento jedinec neměl žádného setkávání účastnit, protože tím může zkazit spolupráci těch, kteří spolupracovat chtějí.

Kdo má být šéfem takovéto spolupráce?

Jak již bylo uvedeno v předchozí části, cílem spolupráce může být pouze ověření, zda takováto setkání mohou fungovat. Pokud se rozhodneme do takovéto spolupráce jít, je dobré oslovit zřizovatele, konkrétně odbor školství, který by tuto spolupráci určitým způsobem zastřešil.

Každá škola, která se rozhodne takto spolupracovat, by si měla uvnitř pedagogického sboru vybrat takového člověka, jenž jednotlivá setkávání bude koordinovat. Je zde skutečně jedno, zda to bude ředitel, jeho zástupce, koordinátor školního vzdělávacího programu či předmětový učitel. Musí jít o člověka, který bude chtít, má za sebou kvalitní výsledky své pedagogické práce, je organizačně schopný, v pedagogickém sboru je víceméně oblíbený, zvládá práci na počítači a nebojí se práce. Takovýto člověk, který přijme tento post, by měl být vedením školy podpořen i tím, že jeho osobní příplatek bude o určitou sumu vyšší, než u běžného kantora. Je to práce navíc, která se musí umět ocenit. Popř. je možné takovémuto jedinci vyplácet cílené odměny za určitá období (za měsíc, čtvrtletí) nebo s ním sepsat dohodu o pracovní činnosti či dohodu o provedení práce. Záleží na rozpočtu školy, co si může dovolit a co nikoliv. Jisté je, že na zaplacení takovéhoto člověka by se peníze měly najít. Jde o smysluplnou práci, která si zaslouží odměnu. Kdo z ředitelů by nechtěl ve škole člověka, jenž pro školu bude dělat mnohem víc, než je jeho povinností?

Zároveň se ale musí striktně trvat na faktu, že takováto práce není součástí pracovní doby zaměstnance, jenž tuto činnost bude vykonávat. V tu chvíli se jedná o práci, která je nad rámec stanovené pracovní doby. Pokud je vybrán koordinátor takovýchto setkávání, (pracovně mu raději říkejme např. vedoucí setkávání, aby se nám nepletl s koordinátorem školního vzdělávacího programu), je nutné ze všech vedoucích vybrat toho, kdo si celou spolupráci vezme pod svá křídla. Zde je dobré např. nastavit model střídání jednotlivých vedoucí na tomto čelním postu po uplynutí určitého časového údobí (6 měsíců, 1 rok). Máme vedoucího vedoucích, máme vedoucí, víme, že se chceme setkávat, že cílem v prvním roce bude vůbec vyzkoušet to, zda to zvládneme, nezbývá nic jiného před tím, než se osloví zřizovatel, vytvořit náplň jednotlivých setkání. Jak na to? Opět existuje mnoho forem, pojďme si některé z nich ukázat.

Jak zjistit, co jednotliví učitelé očekávají od takovéto spolupráce?
  • Osobní pohovor - Pokud vedoucí setkávání zvolí tuto cestu, musí se připravit na časově náročnou práci, která ovšem má své výhody. Z osobního rozhovoru může vyplynout tolik podnětů a námětů pro jednotlivá setkávání, které by možná při jiném zjišťování ani nevypluly na povrch. Takovouto formu zjišťování toho, co jednotliví učitelé potřebují, je dobré zvolit v případě, kdy pedagogický sbor má max. dvacet členů. Jedná se tedy o menší školy. V případě větších škol je toto možné, pokud nejprve pověříme jednotlivé šéfy předmětových komisí či oblastních skupin, aby si takto promluvili se svými kolegy a zjištěné informace předali vedoucímu setkávání. Zde ovšem může dojít k jistému úhlu zkreslení při přenosu informací.

  • Anketa - Ve větších sborovnách je možné oslovit jednotlivé učitele skrze písemnou anketu. Pokud je škola vybavena počítači a má možnost využívat internet, je dobré tuto anketu rozeslat e-mailovou poštou s tím, že do určitého data ji mají kantoři odeslat zpět vedoucímu setkávání. O tom, že mají v e-mailové poště důležitý e-mail, je nutné učitele informovat ještě prostřednictvím vzkazu do přihrádky ve sborovně či informace uvedené na nástěnce (např. vedle suplování) nebo na poradě všech pedagogických pracovníků. Je pochopitelně třeba určit termín odevzdání výsledků. Optimální časem na anketu se jeví sedm až deset dní.

    Velice záleží i na samotné anketě, respektive na otázkách v ní uvedených. Anketa má jasně odpovědět na to, co by učitelé potřebovali, respektive co by chtěli takovouto spoluprací získat. Je možné do ní začlenit i jejich obavy, se kterými je nutné pracovat dál, aby nedošlo k jejich naplnění. Otázky v anketě mohou být otevřené či uzavřené. V tomto případě jsou však vhodnější otázky otevřené, které dovolí respondentovi více se rozepsat. Zadání otázek musí být takové, aby mu každý porozuměl. Zároveň je nutné stanovit počet otázek tak, aby nikoho neodradil. V úvodu takovéto ankety je dobré uvést pár motivačních vět. To vždy přispěje k tomu, aby se odpovídající nad otázkami více zamysleli a napsali své odpovědi tak, jak je cítí. V případě, že škola není vybavena počítači a sítí, jak by bylo potřeba, je možné anketu distribuovat na vytištěných papírech.

  • Společný seminář či dílna - Pokud máme negativní zkušenosti s návratností takovéto ankety, je možné zjistit očekávání kantorů při společném semináři či dílně. Zde skutečně záleží hodně na nás, jak takovéto setkání připravíme a jak ho budeme realizovat. S jeho přípravou, a to platí stejně i v případě ankety, nám mohou pomoci vedoucí setkávání z ostatních škol. Zároveň takovýto seminář či dílnu může vést právě kolega z jiné školy. Člověk zvenčí může naše kolegy přeci jenom více motivovat, než my sami. V takovéto dílně je dobré, aby kantoři chvíli pracovali sami, následně si sdělovali, na co přišli, a poté tvořili společně a v závěru před celou sborovnou své výsledky prezentovali. Výsledky takovýchto činností musí vedoucímu týmu odpovědět na otázku, co kantoři očekávají a potřebují v rámci setkávání s ostatními kolegy z jiných škol. Je dobré, když jsou výstupy ze všech skupin zapsány např. na flipovém papíře, aby mohly být následně přepsány do textového editoru.

Realizace setkávání

Po té, co bude mít každý vedoucí setkávání vyhodnocené výsledky ankety, je nutné sejít se s ostatními vedoucími a připravit náplně jednotlivých setkávání, respektive dát dohromady jejich dílčí cíle. Jelikož takto již budeme přesně vědět, co chceme, přichází pravá chvíle na oslovení již několikráte zmiňovaného zřizovatele.

Co vlastně od zřizovatele potřebujeme? Dát takovéto formě spolupráce zelenou a patřičnou podporu, zejména s ohledem na vnější prezentaci. První setkání, kterého by se měli zúčastnit všichni učitelé spolupracujících škol, by se právě mělo uskutečnit za přispění zřizovatele, jehož školy chtějí vzájemně spolupracovat. Tomuto prvnímu setkání, které bude mít pouze informační charakter, při němž vystoupí jednotliví vedoucí setkávání, zástupce zřizovatele, naváží se zde první kontakty mezi předmětovými učiteli, je potřeba udělat i publicitu v regionálnímu tisku. To je jeden z úkolů, který by připadl na samotného zřizovatele. Přes své noviny či rubriky v regionálním tisku může informovat ostatní, že v českém školství se něco děje, něco, co přispěje ke zkvalitnění výuky v českých lavicích.

Po tomto prvním setkání je nutné nastartovat první setkání např. ředitelů škol, jejich zástupců, koordinátorů a předmětových učitelů. Pro setkávání je dobré vyčlenit jeden den v týdnu a čas spíše v brzkých odpoledních hodinách (např. od 13 hodin, nejpozději však od 15 hodin). Takováto setkání, i s ohledem na ubývající pozornost směrem k večerním hodinám, nesmí být delší než čtyři hodiny. Jednotlivá setkávání musí zkoordinovat vedoucí setkávání jednotlivých škol, tzn. na společné schůzce je dobré určit, kdy se kdo a na které škole sejde. V souvislosti se vzájemným poznáváním jednotlivých škol je dobré, aby se setkávání uskutečňovala vždy na jiné škole. Už jen vidět chodby a učebny jiné školy může být velmi inspirující.

Kolik takových setkání je reálné uskutečnit během školního roku? Zde samozřejmě záleží na jednotlivých účastnících setkávání, ale obecně by se dalo říci jedno za čtvrtletí či za dva měsíce. Pro začátek jsou úspěchem i čtyři až pět setkání v roce. Je velice náročné vše organizačně zvládnout, proto je třeba systém setkávání nastavit velmi rozumně. Musí jít o fungující systém, který pomáhá a ne ubíjí.

Jakmile proběhne první kolečko setkání jednotlivých skupin učitelů, je dobré si v každé sborovně reflektovat, co takové první setkání přineslo, v čem jeho účastníci vidí pozitiva a v čem naopak negativa. Změny jsou možné kdykoliv. Při prvním setkání by mělo dojít k výměně e-mailových kontaktů mezi jednotlivými účastníky, kteří se již mohou kontaktovat sami tak, jak budou potřebovat.

Náplň setkávání

Cíle jednotlivých setkávání mohou být různé a skutečně záleží na vlastních účastnících, co potřebují. Na prvním setkání může jít o pouhé představení své osoby, předání a získání kontaktů, představení škol, co se daří a co naopak nedaří. V dnešní době rozhodně musí jít i to, jak jednotlivé školy postupují v tvorbě školního vzdělávacího programu. Co už udělali, co je teprve čeká a z čeho mají obavy.

Náplní jednotlivých setkání může být i tzv. burza nápadů (brainstorming). V ní se účastníci setkávání mohou vzájemně informovat a inspirovat tím, že ostatním ukáží např. jaké testy či pracovní listy vytvořili, jaké metody a formy uplatňují ve výuce, jaké exkurze podnikly či podniknou, jaké projekty se u nich ve škole realizovaly, jaké učebnice či jiné učební pomůcky se při výuce používají. Stejně takto je možné se seznamovat s vlastní tvorbou školních vzdělávacích programů. To by mělo být v současné chvíli hlavní náplní takovýchto setkávání.

Je také třeba se vzájemně informovat o tom, kde jednotlivé školy jsou, v jaké fázi tvorby ŠVP se nachází. Žádoucí je rozkrýt karty a nic před ostatními neschovávat. Jde o vzájemnou inspiraci a ne o sobectví. Po té, co se zjistí, v jaké fázi se při tvorbě školních vzdělávacích programů jednotlivé školy nachází, je nutné společné setkávání nastavit tak, aby všichni účastníci měli ze spolupráce užitek. Pokud je některá škola v něčem napřed, může ostatním s daným segmentem školního vzdělávacího programu pomoci.

Z takovéhoto setkání je možné také učinit činnostní dílnu, na kterou bude pozván osvědčený lektor, který všechny účastníky proškolí v tom, v čem oni sami potřebují. Takovéhoto lektora lze zaplatit z prostředků, vyčleněných na další vzdělávaní pedagogických pracovníků. Při těchto setkáváních je též možné např. společně uspořádat nějakou exkurzi či navštívit vyučování některého z kolegů. Zde by se však musel změnit čas setkání z odpoledních hodin na hodiny dopolední či ranní. I toto je ovšem možné, pokud vedení školy má zájem o profesní rozvoj svých zaměstnanců a zkvalitnění výuky na své škole.

Nebát se a jít do toho!

Skutečně je nutné chtít. Je to úplně to samé jako v případě tvorby školních vzdělávacích programů. Chtít znamená půl úspěchu. I kdyby se setkání povedlo jednou do půl roku, považujme to za úspěch! Spolupracující učitel s kantory z ostatních škol je základ úspěchu probíhající kurikulární reformy!

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
PhDr. Mgr. Jan Hoštička

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Článek pro obor:

Člověk a jeho svět