Odborný článek

Práce v médiích

Anotace

S výrobou a distribucí mediálních produktů je spojen široký okruh činností. Mediální organizace jsou rozsáhlé výrobní podniky, a proto je zapotřebí vysoká míra dělby práce a velké profesní specializace. Důležité pro pochopení fungování mediálních organizací je znalost kulturního a společenského kontextu. Jednotlivé vývojové etapy žurnalistiky.

Tento text je součástí programu Mediální studia.


To, co média nabízejí ke sledování, poslouchání či čtení, je výsledkem složitého výrobního procesu, který se vyznačuje jednak vysokou mírou opakování úkonů, a tudíž i tím, že mnohé činnosti mají podobu rutin, a vysokou mírou dělby práce. Zatímco v dřívějších dobách měla práce v médiích (v novinách, ale nikoliv v knižním nakladatelství, v cirkuse, v divadle, ve varieté, ze začátku i ve filmu) spíše malou prestiž, dnes je působení v médiích (v tisku, u filmu, v televizi či rozhlase) lákavé a prestižní. Postupné společenské prosazování médií - způsobené jistě především jejich stoupajícím ekonomickým a politickým významem - šlo ruku v ruce také s postupnou profesionalizací těch, kteří v médiích pracují. Jsou dokonce povolání, která se jinde než v médiích nevyskytují, a nejde přitom jen o technické profese sazečů, osvětlovačů, zvukařů, ale také o povolání žurnalisty.

Mediální profesionálové jsou významnou součástí industriálních a (pozdně) moderních společností, sdružují se do organizací, které se stávají partnery mocenských elit při nejrůznějších vyjednáváních (například o mediálních zákonech), jsou vychováváni na vysokých školách a univerzitách, mají svoje zásady (kodexy), jimiž se řídí. Vědět, jak vypadá práce v médiích je důležité pro to, aby čtenář, divák či posluchač lépe pochopil, které faktory se podílejí na konečné podobě mediálního sdělení.

Pod označením "práce v médiích" se v současnosti rozumí široký okruh činností spojených s výrobou a distribucí mediálních produktů. Mediální organizace (vydavatelství, televizní a rozhlasové společnosti, filmová studia, ale také provozovatelé velkých internetových portálů) jsou rozsáhlé výrobní podniky vyznačující se velkým počtem zaměstnanců a spolupracovníků, mohutnými finančními toky a potřebou rozhodovat se rychle a efektivně o postupu ve výrobě a o konečné podobě produktu. Některé mediální produkty - například celovečerní filmy -představují jednorázové mnohamilionové investice, jiné - například televizní vysílání či vydávání deníku nebo časopisu - si žádá dlouho dopředu předvídatelnou stabilní přízeň uživatelů. To vede k tomu, že média se snaží zorganizovat si práci tak, aby v případě úspěchu bylo možné operativně navázat (například v případě zavedeného tištěného média může vydavatel zužitkovat redakční materiál zahájením vydávání dalšího příbuzného periodika nebo televize může dotočit další díly úspěšného seriálu), v případě neúspěchu minimalizovat ztráty (například rozhodnout o tom, že se film nebude natáčet, přestože scénář je již hotov, nebo natočit pouze pár dílů seriálu a počkat na reakce). Jinými slovy - práce v současných médiích je určována především, a stále výrazněji, ohledy ekonomickými.

Média přitom "operují" na dvojím trhu - na trhu mediálních produktů, kde usilují o pozornost a přízeň čtenářů, posluchačů a diváků tím, že se jim snaží nabídnout mediální produkt (noviny, časopis, rozhlasovou či televizní stanici, jednotlivý pořad, seriál, soutěž), který by je zaujal, a současně na reklamním trhu, kde inzerentům nabízejí svoje publikum, tedy ty, které se podařilo přilákat. Trh mediální produkce je přitom podřízen trhu s inzercí, neboť ta je hlavním zdrojem příjmů v mediální produkci. Média tedy obchodují s budoucím chováním svých uživatelů, snaží se inzerentům zaručit, že za týden, za měsíc, ale i za rok se takoví a takoví uživatelé (definovaní zpravidla takovými ukazateli, jako je věk, příjem, pohlaví apod.) rozhodnou právě pro příslušný produkt. Jinými slovy - média se nacházejí v období, kdy do popředí zřetelně jako určující faktor vystupuje ekonomická podstata jejich existence, kdy jsou více než kdykoliv předtím chápána jako zboží (jsou "komodifikována") a podřizují svou produkci potřebě uplatnit se na trhu (jsou "komercionalizována"). To je skutečnost, jež významně ovlivňuje povahu "práce v médiích".

Není to ale skutečnost jediná. Technologický pokrok všech druhů médií, jakož i zvyšující se nároky na technickou kvalitu, rychlost a provedení mediálního produktu, vyžaduje stále větší dělbu práce uvnitř mediálních organizací a větší profesní specializaci těch, kteří zajišťují technickou stránku výroby, i těch, kteří se věnují tvorbě obsahu mediálních sdělení a jejich šíření, případně mají vliv na tyto činnosti. Nástup digitálních technologií na sklonku 20. století narušil tuto logiku vývoje jen zdánlivě a pouze do určité míry - umožňuje sice některé specializace spojovat (reportér může být současně fotografem, a dokonce i spoluautorem grafické podoby novinové stránky, kameraman, zpravodaj televizního zpravodajství může být zvukařem apod.), ale vytváří potřebu nové specializace počítačového experta specializujícího se na práci v médiích.

I když jsou ekonomické fungování (komodifikace a komercionalizace) a technologický vývoj významnými - a zcela jistě rozhodujícími - faktory určujícími podobu práce v médiích, nejsou faktory jedinými. Významnou roli sehrává i kulturní a společenský kontext a v jejich rámci také tradice, která je do podoby práce v médiích vtělena. Například tradice uspořádání redakcí deníků a časopisů se v době ustavování dnešní podoby rozhlasového vysílání zřetelně promítla do organizačního uspořádání rozhlasových redakcí (například vznikem "rubrik", jako je kultura či sport). Podobně se organizace práce v rozhlase promítla do způsobu, jakým byla organizována vznikající televizní studia.

Chceme-li pochopit význam tradice, jakož i proměn společenských a ekonomických podmínek, na dnešní podobu práce v médiích, je třeba vnímat jednotlivé dnešní profese v historickém vývoji. Už jen samotný fakt, že dnes hovoříme o "profesích", není samozřejmý a je poměrně nový. Ne vždy bylo možné se prací v médiích uživit, ne všechny činnosti v médiích nesou ustálené znaky "profese" (u novinářů není například tak zcela jednoznačné, podle jakých kritérií lze posuzovat kvalitu jejich práce). Navíc lidé, kteří se například snažili působit v tištěných médiích v době vzniku periodického tisku, nebyli vedeni ani tak ekonomickými zájmy, ale spíše potřebou dát najevo svůj politický či jiný postoj, šířit osvětu, kritizovat poměry apod. Dodnes, přes hranice několika staletí, se do našich představ o žádoucím chování médií tato tradice promítá.

Ukažme si nyní vývoj "práce v médiích" na příkladu jedné - pro média velmi příznačné - činnosti, na novinářství. Jako specializovaná činnost posilující směrem k současnosti svůj profesionální charakter mělo pro vývoj evropské a americké civilizace zásadní význam. Žurnalistika umožňovala zpochybňovat ustálené horizonty poznání a výkladů uspořádání světa, překonávat je, a tím přispívala k rozpadu starých hodnotových kategorií. Dokonce se podílela i na prosazování nových, moderních hodnot a koncepcí, jakož i jim vyhovujících proměn sociálních struktur. Novinářství s sebou přinášelo zapojování stále širších tříd a vrstev obyvatelstva do diskuse o modernizačních cestách převádějících Evropu od společnosti tradiční k novodobé společnosti industriální, Ameriku a další kulturní oblasti vpojovalo do reálně se tvořícího světa euroamerické a posléze spíše americko-evropské civilizace a v současnosti završilo svůj propojovací tah napříč dějinami nezpochybnitelným podílem na světové globalizaci.

Podle jednoho způsobu členění novinářského povolání do vývojových etap je možné rozeznávat:

  1. etapu prežurnalistickou - od přelomu 15. a 16. století;
  2. etapu dopisovatelské žurnalistiky - 16. století - polovina 18. století;
  3. etapu spisovatelské žurnalistiky - pol. 18. století - polovina 19. století;
  4. etapu redakční žurnalistiky - od poloviny 19. století;
  5. etapu redakčně-technické žurnalistiky - od poloviny 70. let 20. století;
  6. etapu on-line žurnalistiky.

Tyto etapy slouží k orientaci, jejich vymezení platí především pro evropské novinářství, a to zvláště v případě prvních tří etap. S postupem lidské mobility a informačního propojování světa docházelo k slaďování novinářských praxí v kulturně různě utvářených společnostech. Stále však existují podstatné rozdíly např. mezi pojetím novinářství amerického a evropského, které jsou dány odlišnou tradicí vývoje. Rozdíly lze však vysledovat i v samotné Evropě - jiná je žurnalistická tradice britská ("ostrovní"), jiná je tradice kontinentální, jiná je žurnalistika francouzská a jiná žurnalistika německá (a vůbec středoevropská).

Pro charakteristiku života moderních industriálních společností 19. a 20. století má největší význam znalost redakční organizace novinářství. Souvisí s rychle se zvyšujícím pohybem zpráv pomocí nových technologií přenosu informací (telegraf, telefon a pokračující média) a cílevědomým úsilím o zrychlení a rozšíření přepravní a dopravní infrastruktury (poštovnictví, železniční doprava, před 1. světovou válkou počátky automobilismu a po válce využití civilní letecké dopravy). Zvyšující se koncentrace zpráv uvedla v život profesionální informační centra - tiskové kanceláře (1835 Havas v Paříži, 1849 Wolffova tisková agentura v Německu, 1851 Reuterova agentura v Londýně, 1918 Československá tisková kancelář jako nástupce vídeňského Korespondenčního úřadu), které poskytovaly služby politickým, hospodářským a mediálním institucím - redakcím novin.

Postupný vznik redakcí jako místa organizace soustavné žurnalistické činnosti (sběr, zpracování a zprostředkování zpráv) většího počtu specializovaných pracovníků se odehrával v různých zemích postupně. Předcházející koncepce vůdčí spisovatelské osobnosti nebo spojení několika spisovatelů - publicistů okolo jednoho titulu nebyla zcela opuštěna, ale rostla potřeba pracovníků zajišťujících běžné redakční úkony (např. shromažďování a třídění zpráv). Také vznik tzv. masového tisku (v západní žurnalistice od 30. let 19. století) byl příčinou větších investic do tiskového podnikání, a tím také do tvorby dalších pracovních míst.

V českém prostředí šedesátých let 19. století byla nabídka lidí ochotných vydat se na společensky a existenčně dosud nejistou půdu profesionálního novinářství nízká, ale zakladatelská aktivita tvůrců moderní české žurnalistiky také nebyla z počátku překotná. Po pauze politického neoabsolutismu padesátých let 19. století se české novinářství s nesnázemi vyrovnávalo s novými požadavky doby, nemělo dostatek politicky připravených a novinářskými zkušenostmi vybavených spisovatelů, kteří by přijali status redakčního novináře. Ve srovnání s redakčními zkušenostmi zahraničních novin a časopisů musely české redakce od 60. let 19. století za pochodu organizovat rozdělování redakčních specializací a vydavatelé typu Julia Grégra nebo Jana Stanislava Skrejšovského se teprve učili zákonům vydavatelského podnikání. Přesto se do první světové války rychle vytvořily rysy redakčního žurnalismu. Jeho základními znaky byly hierarchické uspořádání odpovědnosti za výsledek speciálního druhu činnosti (např. sběr lokálních zpráv, psaní fejetonu, úvodníku, výběr informací z jiného tisku, vedení jednotlivých rubrik, ale také přepis telegrafních depeší, překlady cizojazyčných textů, příjem telefonických zpráv apod.) šéfredaktorovi, který odpovídal vydavateli případně majiteli listu, obsahové a formální rozšíření struktury periodik jako reakce na rozmnožení spektra praktických a intelektuálních společenských zájmů. Redakční novináři se museli učit různým pomocným dovednostem (např. těsnopisu, psaní na stroji, ovládání speciálních technik přenosu informací), přizpůsobovali se určitému rytmu výroby novin, jehož nejdůležitějším bodem byla hodina tzv. redakční uzávěrky. Když se noviny začaly vydávat dvakrát někdy i třikrát za den, dělili se v redakce podle toho, které vydání zajišťovali. Novinářské povolání se profilovalo jako činnost silně podmiňovaná tlakem času, což veřejnost přijala jako jeden z jeho typických příznaků.

Ve vztahu k vnějšímu prostředí se redakce stávaly středisky politického života v prostředí vznikajících a do všech vrstev společnosti svým vlivem pronikajících politických stran. Pro českou žurnalistiku bylo až do druhé světové války příznačné, že tato závislost na politické příslušnosti se promítala i do primárně nepolitického zájmového tisku. V hospodářském zázemí tiskového podnikání se projevily tendence koncentrovat kapitál v akciových vydavatelských společnostech a konsorciích. Tento proces vyvrcholil v éře první republiky rozdělením většiny tiskového trhu mezi největší vydavatelské koncerny (Novina, Česká akciová tiskárna, Melantrich, Tempo).

Zvláštním rysem redakční etapy žurnalismu byla sebereflexe novinářského povolání, která se projevovala např. hledáním organizační opory. Takové zajištění poskytovaly novinářské spolky (1877 první - Spolek českých žurnalistů, v meziválečném Československu existoval Syndikát československých novinářů, na který dnes navazuje Syndikát novinářů ČR). Tyto profesně stavovské organizace komunikující se svými členy prostřednictvím vlastních časopisů poskytovaly nejdříve svým členům hmotné zajištění v případech jejich existenčních svízelí, brzy se jejich náplň rozšiřovala na pole reprezentačního zastoupení novinářské profese vůči různým státním organizacím a veřejnosti. Příslušnost k profesnímu sdružení mohla být v případě totalitních režimů využita i jako podmínka k legálnímu výkonu povolání.

Druhým projevem profesního sebeuvědomování novinářů jako příslušníků vyhraněného stavu, byla starost o novinářské vzdělání a zlepšování kvalifikačních předpokladů. Vzhledem k tomu, že už během první republiky přestalo být pro mnoho novinářů politické smýšlení důvodem k preferenci určitých titulů nebo vydavatelství a jejich fluktuaci na pracovním trhu motivovala hlavně nabídka vyššího redakčního platu nebo zaměstnaneckých výhod, zvyšovaly novinářské kvality šanci obstát v konkurenci dalších nabízejících se sil. Pro část novinářů byla hlavní školou novinářská praxe, jiní podporovali vznik speciálního vysokoškolského kursu pro novinářské a politické vzdělání na Svobodné škole politických nauk v Praze (zal. 1928). V jejím institucionálním zaštítění se rozvíjel i vědecký zájem sociálních věd o zkoumání žurnalistiky. Z uvedených charakteristik je zřejmé, že v mechanicky zvoleném časovém ohraničení etapy českého redakčního novinářství mezi lety 1850 - sedmdesátá léta 20. století se žurnalistika stala složitě a do několika úrovní organizovanou společenskou aktivitou. A to se všemi profesními znaky počítajíc v to i snahu emancipujících se žen proniknout - podobně jako v jiných náročných profesích (lékařství, vysokoškolské učitelství) - do sféry dosud výhradně mužského uplatnění.

Nástup vysílacích médií (rozhlasu a televize) ve 20. letech (rozhlas), resp. ve 40. a 50. letech (televize) 20. století znamenal výraznou změnu v pojetí novinářské práce - těžiště profesionality ve výkonu novinářské práce se ještě o poznání zřetelněji posunulo směrem ke zvládnutí technických nároků daného média a vyhovění "logice technologie". Rozhlasový zpravodaj musí umět srozumitelně a dobře mluvit, televizní novinář musí navíc umět vystupovat před kamerou a "dobře vypadat". Televizní a rozhlasová žurnalistika (jakkoliv organizovaná na principech zavedených a ověřených v tištěných médiích) vskutku znamenala zvýšený důraz na prezentace (často na úkor obsahové kvality odvedené práce) - stále významnější je rychlost zpracování, jeho zvuková či obrazová přitažlivost (s tím spojené tempo a krátký rozsah) a technicky přijatelné zpracování nahrávky či příspěvku.

Zřetelné změny v pojetí žurnalistiky znamenal nástup počítačových technologií, internetu a digitalizace dat. Tyto změny jsou dvojího typu - jednak (1) mění povahu a organizaci práce v existujících médiích, jednak (2) otevírají prostor pro vznik médií nových.

  1. Pokud jde o změnu povahy a organizace práce v existujících médiích, umožňují tyto technologické inovace především přístup k daleko většímu množství dat (v podobě internetových databází a dalších informačních zdrojů), což paradoxně může novináře vzdalovat od tradičního předmětu jejich zájmu - od živých lidí a jejich aktuálních problémů. Dále tyto změny dovolily alespoň do jisté míry rozvolnit tradiční rytmus práce v redakci (pravidelné porady, práci v redakční místnosti) a obohatit možnosti přispívání do médií o práci na vzdálených místech (doma, v zahraničí apod.). Rovněž se rozšířily možnosti "živých" vstupů, přímých přenosů apod.
  2. Pokud jde o vznik nových médií, tyto technické vymoženosti umožnily vznik internetových médií - od rozhlasového či televizního vysílání po nejrůznější www stránky. Vzhledem k tomu, že zvláště www stránky jsou vcelku málo náročné (je-li možné informace získávat z internetu a protože odpadá výroba "fyzické kopie" - výtisku nebo nahrávky) na počet lidí zapojených do jejich přípravy, otevřely tyto technické změny poměrně velkému počtu lidí možnost zapojit se do mediální komunikace (i když zpravidla ve velmi "nemasové" podobě).

Největší změnou spojenou s "novými" technologiemi však zůstává to, že umožňují průběžné inovování mediálního produktu, což v tradičních médiích nebylo možné. Koncepce uzávěrky (okamžiku, po němž už není možné obsah novin či vysílané relace měnit) se oslabuje a místy rozpadá. To má důsledky pro pojetí novinářské práce - novinář najednou může vlastní výrobek měnit, upravovat, rozvíjet dál. Tato změna (spolu s využitím databází, propojováním existujících stránek, hyperlinkovými odkazy apod.) podle některých autorů do té míry mění povahu novinářské práce, že uvažují o novém typu tzv. on-line žurnalistiky.

Prežurnalistickou etapu lze stručně charakterizovat jako dobu, v níž se sběrem informací, jejich zaznamenáním, zpracováním a rozšiřováním zabývali lidé spíše nesoustavně, příležitostně. Zprávy o událostech bývaly součástí korespondence mezi institucemi církevními a světskými, objevovaly se v soukromé korespondenci aristokratů a vzdělanců.

Do okruhu lidí, kteří byli schopni svým způsobem "zpravodajsky" působit, patřili ale už od středověku také potulní zpěváci pohybující se někdy i po velmi rozlehlém prostoru, studenti, kupci a poslové přenášející a převážející na delší vzdálenosti korespondenci církevní, císařskou, šlechtickou, městskou a od počátku 16. století stále více i kupeckou. S rozšiřováním knihtisku začaly být důležitými zpravodajskými centry i knihtiskárny významných měst a tiskaři, kteří v rychlém tisku a odbytu zpravodajských letáků shledali zdroj finančního příjmu.

Dopisovatelská činnost ve formě písemných korespondencí byla založena na záměrném a cílevědomém sběru informací podle požadavků těch osob či institucí, které o ně měly zájem a byly ochotny si tuto službu zaplatit. Dodavateli zpráv byli korespondenti knížat, městských samospráv, obchodnických a finančních domů. Někteří knihtiskaři od počátku 17. století přecházeli od příležitostného tisku letáků a ročních či půlročních souhrnů nejzajímavějších zpráv k pravidelnému tisku a vydávání novin. Potřebovali tudíž zprávy shromažďovat soustavně, aby mohli dostát periodicitě vydávání. Zpravodajský přísun si zajišťovali buď sekundárně - přebíráním a adaptací jiného tištěného zpravodajství, anebo přímo organizováním vlastních - většinou placených - příležitostných informátorů či pravidelných korespondentů, kteří jim korespondenčně dodávali informace ze vzdálených a politicky momentálně či dlouhodobě významných míst nebo důležitých institucí a úřadů. Zprávy o bitvách, přírodních úkazech a katastrofách, epidemiích, cestách za moře, také o fantaskních jevech (příšery spatřené v moři), o událostech na panovníkově dvoře, popravách, významných pohřbech, změnách ve vládě nějaké země, cenách na vzdálených trzích a stavu jejich bezpečnosti odrážely množící se pestrost života společenství přecházejících z období středověku do novověku. Intenzivnější šíření informací umožnil především knihtisk a soustavnější péče o rozvoj poštovních tras, státních i soukromých. Dopisovatelé, po nichž je tato etapa pojmenována, byli nejnápadnějšími tvůrci "žurnalismu". Nemuseli být hmotně vždy odkázáni jen na tuto činnost, často si korespondencemi přilepšovali úředníci, studenti, samotní tiskaři, poštovní správci i poštmistři. V každém případě ale museli umět psát. Ve své praxi si tříbili schopnost zaznamenávat aktuální informace, vyhledávat je a zpracovávat do sdělné formy.

Pod tlakem náročnějších požadavků odběratelů psaných korespondencí, ať už měly sloužit k přímé informaci nebo od 17. století jako materiál pro tisk novin, vznikaly rozdíly mezi kvalitními a schopnými korespondenty a dopisovatelskou šmírou. Někteří schopní dopisovatelé získali věhlas mezi svými zákazníky, a tomu odpovídala i jejich cena vyjádřená odměnou za službu. Již v této době se vydavatelé dostávali do konfliktů s církevní a světskou mocí, a to v případech, že porušovali cenzurní omezení, anebo informovali nepravdivě. Tento rys společenské reflexe žurnalistů vyvstal zcela jednoznačně v následující etapě spisovatelské žurnalistiky.

Stranou pozornosti by neměli zůstat tiskaři a vrchní poštmistři v hlavních městech. V období humanismu se i mezi tiskaři začínají tvořit rozdíly dané také rozšířením jejich profese. Vyhlášení tiskaři, kteří působili v centrech humanistické vzdělanosti, byli obvykle dostatečně zaměstnáni tiskem vzdělanecké a umělecké produkce a k vydávání novin nebyli hmotně bezprostředně nuceni. V jiných tiskárnách, které neměly mezi zadavateli knižních zakázek takovou prestiž, naopak brali zavděk poptávce po zpravodajství a ujímaly se nového tiskového žánru - periodických novin, zpravidla vydávaných jednou za týden, ale v místech zpravodajských křižovatek (průnik několika poštovních tras) i třikrát či čtyřikrát týdně. Tito tiskaři buď přímo sami, ale záhy i s pomocníky - zpracovateli zpráv - rozšiřovali škálu svých organizačních schopností. Zajistit a včas zpracovat zpravodajství přicházející z různých poštovních směrů, evidovat předplatitele, vyžadovalo sledovat a orientovat se v rámci možností v dění, které se díky ideologickým a politickým konfliktům 17. století komplikovalo, docházelo v něm k častým zvratům a proměnám. Tiskaři - vydavatelé se museli zvláště v období třicetileté války učit i jisté diplomacii v komunikaci s vrchností, která vládla v místě jejich působení. Někdy se měnil její nábožensko-politický profil podle toho, kdo právě jako momentální vítěz ovládal dané území. Kromě toho, že bez vrchnostenského imprimatur (cenzorské povolení) by vydavatelé nemohli vydávat, potřebovali i přístup k vlastním vrchnostenským (knížecím či městským) korespondencím jako zdroji informací. Ke konci 17. století se však vliv a politický význam některých vydavatelů a samotných redaktorů novin posílily natolik, že je musely respektovat všechny síly soupeřící v daném území o politickou moc. To bylo příznačné především pro politiku v Anglii, Nizozemí a Francii.

Z hlediska výrobní technologie nedošlo od Gutenbergových dob k podstatným změnám. Rychlost tisku zajišťoval spíše rostoucí počet zaměstnanců tiskařských oficín než pokrok techniky. Jako vydavatelé převažovali v 17. a první polovině 18. století tiskaři, ale část novin vydávali i někteří poštmistři, kteří jejich tisk zadávali. Dalším profesním článkem, který souvisel s distribucí novin, byla kolportáž. Kolportéři přinášející noviny a letáky na volný trh byli viditelnou součástí zpravodajského koloritu především ve městech, na tržištích.


Články s obdobnou tematikou:
O zpravodajství aneb Proč je to všechno ve zprávách


Spisovatelská žurnalistika, jejíž počátek je orientačně stanoven k první třetině 18. století, odráží proměnu ve společenském vnímání spisovatelství. Zatímco humanismus i baroko považovaly náročnou uměleckou, filozofickou nebo nábožensko-propagační tvorbu většinou za činnost vyvolených, za výraz nadání a ušlechtilosti ducha, mělo osvícenství k literární činnosti pragmatičtější vztah. Samozřejmě dále působili mecenáši umělců, ale někteří literáti dospívali k názoru, že i spisovatelství je prakticky využitelné a finančně ohodnocované na trhu. Nakonec - přiměly je k tomu změny v pojetí společenské organizace vyvolané potřebou překonat svazující feudální právní normy. Dalším, i když pozdějším impulsem na počátku 19. století, byl pokrok v technologii tisku, především zavádění strojní výroby papíru umožňující zvyšovat náklady tisku. Spisovatelé začali ve větší míře využívat své schopnosti působit slovem na veřejné dění. Formou esejů, pamfletů a novin se rozvíjela publicistika, která měla v různých zemích odlišný charakter, tematickou rozsáhlost a čtenářský dosah. Nejvíce se spisovatelské osobnosti angažovaly v novinách a časopisech v rozvinutých evropských zemích, kde již bylo publikum v podobě "literární veřejnosti" početně i zkušenostně vyzrálé. Spisovatelé si troufali vstoupit do novin buď jako pravidelní přispěvatelé nebo jako redaktoři, zaměřovali se především na komentování a rozbory veřejných mravů v širším smyslu - nešlo jen o mravy a morálku mezilidských vztahů, spisovatelské moralizování se týkalo principů politické správy a ve vrcholu samotné podstaty rozdělení moci ve státě a společnosti. Často i filozoficky náročné obsahy naplňovaly časopisy - magazíny, v novinách se objevovala politická argumentace v zájmu různých politických skupin. Spisovatelští novináři vyvolávali veřejnou diskusi v kavárnách a čtenářských kroužcích, která vyvrcholila zásadním otevřeným střetem boje o politickou moc ve Francouzské revoluci.

O spisovatelích v roli novinářů lze hovořit jako o podněcovatelích změn společenských norem, nebo naopak jako o obhájcích konzervativních společenských koncepcí. V obou případech však mohl vliv těchto novinářů dospět až do postavení vůdčí názorové autority.

V česko-německém kulturním prostředí byla situace trochu jiná než na západě Evropy. Česky psaný literární kontext byl v některých oblastech tvorby - především próze - neblaze poznamenán důsledky protireformace. Na rozdíl od duchovní poezie nebo kázání, jejichž kontinuita nebyla tak drasticky narušena, neexistovala kromě knížek lidového čtení prozaická průprava jako odrazový můstek pro české spisovatelské novinářství. Žurnalistický kontext tzv. národního obrození se nemohl opřít o žádnou tradici velkých politicky angažovaných prozaiků typu Daniela Defoea, Jonathana Swifta, Gottholda Ephraima Lessinga či Johanna Wolfganga Goetha či dalších, kteří svým spisovatelstvím rozkošatili novinový text a živili jím rozrůstající se veřejnou diskusi svých společností. Václav Matěj Kramerius si musel vystačit s drobnými literárními žánry a poezií. Ale i kdyby hodlal jako první významný vydavatel zjevně ideově angažovaných českých novin rozvést strohost zpravodajství svých novin do velkých komentářových výkonů, nemohl by. Rakouská cenzura, politický absolutismus stvrzený po Vídeňském kongresu 1815 a publikum nepřipravené na tak pokročilou politickou komunikaci by byly hlavní překážky.

V českém novinářství a časopisectví přelomu 18. a 19. století a následujících desetiletí nenalezneme opozičnictví jako roznětku politické diskuse. Spisovatelská loajalita s habsburskou dynastií se projevovala hojnými připomínkami symbolů a tradic české státnosti (historických práv Českého království a vyšších funkcí českého jazyka). Spontánní i postupně stále více ohledy na cenzuru vynucovaná loajalita byla politikem, od něhož se odvíjely naděje, jež v budoucnosti viděla vznikající národní reprezentace. Ukázkově se v této rovině uplatňoval Časopis Českého museum (tzv. Muzejník) Františka Palackého. Existence tohoto vědecky koncipovaného periodika od druhé poloviny 20. let, podporovaného českou aristokracií, byla posilou snů o politických ambicích českých vlastenců.

Spisovatelé, kteří působili jako přispěvatelé nebo redaktoři v českých periodikách, viděli zatím svůj prvořadý úkol ve vzájemné podpoře svého českého literárního oblomování a kultivování, navenek pak v agitaci pro prvotní národní uvědomění a osvětově koncipované zaujetí měšťanských a venkovských vrstev. Záměr rozšířit vědomostní obzory venkovských čtenářů o informace z oblasti pokroku rolnického hospodaření, řemesel a zárodků průmyslového podnikání ztělesnil před rokem 1848 nejjasněji Josef Kajetán Tyl v Pražském poslu. Publicistické cíle obrozenských spisovatelů spočívaly ve vytvoření čtenářského publika, v integraci z počátku nijak početného okruhu lidí, u nichž nalezli žádoucí odezvu. Ze západoevropské diskuse o podstatě moderního občanství šířili výhradně kritiku maloměstských přežitků, osobnostních morálních a mravních poklesků. Skutečná politická kritika "neobčanských" poměrů ve vznikající české společnosti a v přežívajícím pojetí rakouského režimu, spojená dokonce s prvky politické satiry se objevuje střídmě až s Karlem Havlíčkem od roku 1846.

V tradici práce v českých tištěných médiích je tedy období spisovatelského novinářství spojeno spíše s amatérským podílem spisovatelů na novinářské a časopisecké produkci, český časopisecký trh nedisponoval dostatečným kapitálem k zapojení většího množství spisovatelů do pravidelného novinářského režimu. Všechny české časopisy první poloviny 19. století byly literární nebo vědecké, zájmové, nepěstovaly konfrontační politickou diskusi. Noviny byly na přelomu století dvoje (schönfeldské a krameriovské vydavatelské provenience), posléze jen jedny - Pražské noviny. Obsazení jejich redakce bylo pod úředním dohledem a novinářský duch redaktorů tím byl hodně poznamenán. Pro český kontext je příznačné, že spisovatelské období žurnalistiky mělo jen velmi krátkou politickou fázi ve svém závěru, v revoluci 1848 - 1849 a prolínalo až do redakčního období šedesátých a sedmdesátých let 19. století.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Mediální výchova