Mediální technologie - Rozhlas

Tento text je součástí programu Mediální studia.

Fotografie a němý film dokázaly lidem uchovat a v druhém případě i zprostředkovat pohybující se obraz, Edisonův fonograf a Berlinerova gramofonová deska zaznamenávaly a reprodukovaly zvuk. A co živý přenos zvuku? V roce 1901 získal kanadský elektrotechnik R. A. Fessenden patent na přenos lidského hlasu radiovými vlnami. O pět let později 24. prosince 1906 týž muž provedl první rozhlasové vysílání v dějinách - vysílal rozhlasový koncert.

S Dánem Poulsenem vynalezl lampový vysílač schopný přenášet zvukově modulované rozhlasové vlny.

Dva roky po první světové válce (1920) zahájila v Pittsburghu pravidelné rozhlasové vysílání první komerční rozhlasová stanice na světě, KDKA. Pokládá se za první rozhlasovou stanici na světě. Tamtéž se v roce 1921 odehrál první sportovní rozhlasový přenos boxerského zápasu. A konečně v roce 1922 byla založena rozhlasová společnost BBC (British Broadcasting Company), která měla v programu sloužit svým vysíláním široké veřejnosti. Následovaly ji stanice v dalších státech: SSSR, v roce 1923 zahájily německý, belgický, španělský a 18. května pravidelným vysíláním i československý rozhlas, 1924 se přidaly Finsko a Itálie, 1925 Norsko, Polsko, Mexiko a Japonsko.

Slovo "rozhlas" vymyslel v roce 1924 redaktor Národních listů Durdil. V čem bylo toto médium jiné než ostatní existující média? Stejně jako později televize je rozhlas založen na principu centrálního vysílání, které je určeno lidem v dosahu působení rozhlasového či televizního přijímače. Novinka spočívá v tom, že zástupci veřejnosti mohou v týž okamžik přijímat sdělení o událostech nebo dějích právě probíhajících (jsou tak pasivními svědky např. rozhovoru, koncertu, sportovního utkání a různých jiných akcí, např. pohřbu prezidenta nebo soudního přelíčení s exemplárním podvodníkem). Protože tato vysílací média vyžadují složitou technickou organizaci (včetně přidělení vysílacích pásem), byla a jsou v tomto směru koordinována veřejnými (nebo státními) institucemi, která jednotlivým vysílatelům přidělují licence (povolení) k činnosti. Tato výsada se brzy změnila prakticky v jednu z možností kontroly a regulace těchto médií. Záhy po začátku vysílání se totiž ukázalo, že rozhlas i TV mohou být využity v politice k různým účelům. Počínaje realizací osvětových záměrů a konče tvrdou politickou propagandou.

Poslouchání rozhlasu (než se našlo české pojmenování, používaly se pojmy "radio", "broadcasting") ovlivňovaly v počátcích technické možnosti přijímačů, ale samozřejmě také finanční možnosti posluchačů - každý si nemohl dovolit zakoupit přijímač. Jako většina technických vynálezů určených k veřejnému užívání byla pro ně důležitá i otázka vzhledu přijímače.

Zde se od počátku iniciativně angažovala reklama, uveřejňovaná ve speciálních časopisech pro amatérskou radiofonii i v běžném tisku. Vedle přijímačů s kvalitnějšími lampami a snazší orientací při volbě stanic zdůrazňovala také "moderní vzhled" - design přijímačů. Gramofon i "radio" vstoupily do světa módy a staly se i symbolem určitého životního stylu.

Nesmíme zapomenout na rozhlas po drátě. Přenos rozhlasového signálu po pevné lince se zkoušel už v osmdesátých letech 19. století v Budapešti. Průkopníkem v jeho plánovitém zřizování se stal od roku 1924 Sovětský svaz a o trochu později Spojené státy. Československo ho začalo v hojné míře využívat od roku 1954 zvláště v pohraničí jako vhodný prostředek proti zahraniční rozhlasové propagandě. Rozhlas po drátě měl výhodu, že fungoval i při výpadcích elektrického proudu a byl ve srovnání s bezdrátovými přijímači mnohem levnější. Byl také téměř bezporuchový a zaručoval kvalitnější reprodukci, a to až do konce šedesátých let 20. století, kdy se začalo rozšiřovat bezdrátové stereofonní vysílání. Umožňoval však příjem jen jednoho programu (nebylo možné volit vysílací stanice), ale na druhou stranu i tam, kde dosud nebylo pokrytí bezdrátovými vysílacími okruhy. Československý rozhlas šířící své vysílání i po drátě získal v řadě míst monopol na mediální působení tamějšího obyvatelstva. Ale k masovému rozšíření došlo také ve veřejných institucích, fabrikách, školách, úřadech. Státní propagandě zde rozhlas po drátě poskytoval snadnou cestu k soustavnému šíření ideologie a normované zábavy. Rozhlas po drátě byl v Česku definitivně zrušen v listopadu 1998.

Od počátku vysílání rozhlasu, kdy byl program velmi jednoduchý a převažovaly v něm osvětové přednášky a reprodukce vážné hudby, sledujeme zejména od třicátých let 20. století rychlý nárůst žánrové pestrosti. Reportáže z "plenéru" poutaly pozornost posluchačů více než dlouhé popularizační přednášky odborníků čtených v rozhlasovém studiu. Do původně osvětově a výchovně založeného obsahu vysílání stále více pronikala populárnější a lidovější zábava a zpravodajství jako hlavní poutače zájmu obecenstva. Situace rozhlasového vysílání v současné České republice je od devadesátých let 20. století dána především rozdělením médií (rozhlas a televize) na veřejnoprávní (veřejné služby) a soukromá.