Jak rozumět očekávanému výstupu <i>žák zpívá intonačně čistě a rytmicky přesně</i>

Chceme-li se zabývat hudbou, máme tři možnosti - poslech, reprodukci (zpěvem, hrou, dirigováním) a tvorbu (improvizací a kompozicí). Chceme-li se zabývat hudbou s dětmi, máme možností méně - poslech sám aktivní schopnosti nerozvine a tvořit ještě nemají z čeho, zbývá tedy reprodukce. A protože na nástroj ještě hrát neumějí, zbývá každému dostupný zpěv.

K tomu, aby se žák mohl účastnit hudební výchovy a úspěšně plnit požadavky kladené na něj v daném oboru (resp. vyučovacím předmětu), musíme mu poskytnout příležitost "vypěstovat si" pěvecký hlas krásné barvy, velkého rozsahu, plné nosnosti a neklesající tónové výšky. Tato dovednost je nezbytným základem pro vokální činnosti, zároveň je nejpřirozenějším indikátorem hudebnosti žáka. Nelze se proto vymlouvat na to, že někteří žáci nemají hudební sluch, a nemohou se tedy naučit čistě zpívat. Takové přesvědčení, přestože je značně rozšířeno i mezi erudovanými hudebními pedagogy, je ve skutečnosti zlou pověrou a není pravdivé. Rozdíly v hudebnosti jednotlivých žáků jistě existují, v některých případech jsou i velmi výrazné, ale žádné dítě nemá hudebnost "nulové" nebo "záporné" hodnoty. Prvořadým úkolem učitele by proto mělo být "rozezpívat všechny děti a nemít ve třídě "nezpěváky". Vlastně již v rodině a v mateřské škole by toto mělo být hlavním úkolem, a pokud se tak nestalo, je naprosto nutné tento krok udělat v prvním ročníku ZŠ. Ze tříd by mělo rychle zmizet nečisté unisono, což je první úkol učitele hudební výchovy, který nelze přeskočit nebo jej přesouvat na pozdější dobu.

Jak tohoto cíle dosáhnout? Existují různé dostupné cesty. Nejlepší je nápodoba, tzn. že vyučující používá svůj hlas jako vzor pro žáky. Je však možné obejít se i bez nápodoby. V běžné třídě, v níž pracujeme s nevybranými žáky, se osvědčila metoda, kterou popisujeme dále. V tomto případě není třeba, aby učitelka byla sólovou zpěvačkou. Sólovým zpěvákem však nemusí být ani muž-učitel, který svým hlasem nemůže dětem předvést, jak mají zpívat. Vycházíme ze zvuků, které děti již před započetím výcviku umějí tvořit a které následně využijí při zpěvu písní.

K tomu, abychom dokázali naplnit očekávaný výstup z RVP ZV (žák zpívá intonačně čistě a rytmicky přesně) využijeme následující činnosti:

Hlasový výcvik
Rozvíjení hudebního sluchu
Rytmický výcvik

Hudební výchova se nedá suplovat pouhým nácvikem a zpíváním písní podle sluchu. Je třeba, aby na všech školách byla prováděna v celém rozsahu, jaký požadují RVP. Je to totiž předmět, který má svou vlastní náplň, kterou není třeba doplňovat hrami nebo činnostmi, které k rozvíjení hudebnosti a chápání hudby nepřispívají. Při správném postupu ani na ně není čas. Hudební výchova na elementárním stupni musí především rozvíjet hudební schopnosti a má k tomu všechny prostředky. Máme-li mít úspěch v tomto snažení, musí metodický postup tvořit promyšlený (a vyzkoušený) systém. Prvním a nepominutelným požadavkem je rozezpívání všech dětí, bez něhož další postup není možný a který je v dalších letech zbytečně obtížný. Hudební výchova není samoúčelná. Dává dětem řadu pro život potřebných schopností a návyků (má výrazný podíl na utváření a rozvíjení klíčových kompetencí), např. pěknou výslovnost nebo rozvoj abstraktního myšlení (intonací, rytmem). Při společných aktivitách (např. společný - sborový zpěv) se žáci učí kázni, cílevědomosti a odpovědnosti ke kolektivu. Učí se správně vyslovovat, rozvíjí se jejích abstraktní myšlení.

Tím, že hudební výchova dává dětem možnost realizovat se zpěvem, hudbou nebo tancem, je spolehlivě odvádí od nežádoucích aktivit, jako jsou násilí, vandalství, šikana a drogy. Navíc hudební výchova vychovává žáky po stránce estetické a otevírá jim dveře ke kráse života a umění. Musí to však být opravdová hudební výchova v celém svém rozsahu a nikoli jen memorování často pochybných písní.