Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Instrumentální složka HV
Odborný článek

Instrumentální složka HV

Anotace

Využití hudebních nástrojů v hudební výchově na 1. stupni.

Již Komenský v Informatoriu školy mateřské radí matkám, aby dětem daly hudební nástroje, bubínek, píšťalku, třmínek (=triangl) nebo husličky dětinské, aby se děti seznámily s jejich zvukem a oblíbily si jej. Tuto moudrou radu, jako ostatně mnohé jiné, jsme dosud nepřijali, až nás na ni upozornil Carl Orff ve svém Schulwerku a ukázal nám, že jí lze využívat jako nejsilnějšího aktivizačního prvku v hudební výchově. Také zahraniční zkušenosti (USA aj.) tuto formu Hv potvrzují jako účinnou a u žáků oblíbenou. Je proto správné, že i v novém kurikulárním dokumentu (RVP ZV) je tato složka zahrnuta do vzdělávacího obsahu Hudební výchovy a že je vyžadováno její využívání v hudebně výchovném procesu po celou dobu vzdělávání na ZŠ.

Dnešní materiální podmínky umožňují několik různých způsobů, jak zapojit hudební nástroje do hudební výchovy. Jako nejznámější je orffovské pojetí, které používá snadno ovladatelné nástroje k doprovodu písní a tvorbě jednoduchých skladbiček. Škoda, že se na našich školách omezuje převážně jen na nástroje bicí. Dodatečné pořízení orffovských melodických nástrojů je dnes velice nákladné a školy na ně peníze nemají. A tak dochází k jejich nahrazování levnějšími, ale zato mnohostrannějšími nástroji elektronickými (keyboardy, klávesy), se kterými se pak buď pracuje orffovskými postupy, nebo se používají ke hraní nonartificiální, ale i artificiální hudby. Tyto dva postupy by bylo žádoucí sloučit do jedné metodické řady tak, aby se žáci na prvním stupni nejprve naučili s těmito nástroji zacházet a hrát na ně doprovody k písním v podstatě orffovskými postupy a na druhém stupni pak přešli na náročnější formy, ať již artificiální, nebo nonartificiální hudby. Konečně ověřená metodika je učitelům k dispozici.

Třetí možnost využití hudebních nástrojů se nabízí ve výuce počátků hry na zobcové flétny nebo keyboardy. Přestože se tím nezamýšlí suplování výuky v ZUŠ, do určité míry tomu tak je především na vesnických školách (a je to i žádoucí, neboť tam žáci mnohdy nemají možnost naučit se hrát na hudební nástroj). Navíc jsou oba tyto nástroje neocenitelnou pomůckou při rozvíjení nejen hudebnosti, ale ještě více vztahu k hudbě. Zkušenosti ukazují, že by ZŠ měla tento úkol všeobecně převzít.

RVP ZV všechny tyto tři možnosti zahrnuje, a proto zde uvádíme snadné a vyzkoušené postupy, kterými lze požadavky vyjádřené v RVP splnit. Je možné se jim naučit a ve vybraných učebnicích k nim učitel najde nejen kompletní hudební materiál v progresivně uspořádané metodické řadě, ale i podrobné a pro učitele i žáky snadné metodické postupy.

Orffova škola v podmínkách české hudební výchovy

Aniž bychom chtěli nějak snižovat geniální přínos Carla Orffa dnešní hudební výchově, je třeba si uvědomit, že jeho Schulwerk obsahuje pouze tři z devíti složek moderní hudební výchovy (pohyb s hudbou, hru na hudební nástroje a improvizaci), a tedy nemůže komplexní hudební výchovu nahradit, nýbrž pouze podpořit tři v RVP požadované, a tedy nepomíjitelné složky. Kdo tedy ovládá orffovskou metodiku, umí dobře vyučovat tyto tři složky. To ale neznamená, že by mohl ostatních šest složek vynechat. Nelze popřít ani další fakt, že pro starší žáky jsou orffovské nástroje daleko méně přitažlivé než v dnešní době módnější nástroje elektronické. Nedá se změnit ani jejich jednotvárná barva, která bohužel neodpovídá ani našemu folkloru.

Tak jako v metodice improvizace, je možné i v metodice instrumentální složky poučit se u Orffa a převzít správné orffovské postupy, rozšířit je o další vhodné postupy a vypracovat z nich komplexní metodickou řadu pro celou ZŠ.

Především na prvním stupni se počítá s použitím klavíru nebo orffovských melodických nástrojů (pokud škola má alespoň po jednom metalofonu, xylofonu a zvonkohře i s chromatickými kameny) nebo tam, kde žádný z těchto nástrojů není, alespoň s dvěma menšími keyboardy (klávesy). Tyto nástroje jsou pro Hv tak nepostradatelné, jako tabule pro ostatní předměty, a proto je nutné některé z nich pro školu opatřit, aby bylo možno splnit požadavky na hudebně výchovnou práci vyplývající z RVP ZV. Na 2. stupni se pak předpokládá již vyspělejší práce především s keyboardy, což však nevylučuje možnost dále pracovat s orffovskými nástroji. Druhou podmínkou je mít vyškolené učitele ve všech třídách prvního stupně a odborného učitele HV pro druhý stupeň.

K úspěšné práci učitele v Hv bezesporu napomohou materiály obsahující rozpracovanou metodickou řadu instrumentální složky od prvního po devátý ročník.

Příklady využití orffovských postupů v instrumentálních činnostech na 1. stupni

Z MŠ by si žáci měli přinést některé rytmické dovednosti, na nichž budeme v prvním ročníku stavět. Je to dovednost reprodukovat rytmus písně, metrum (pro žáky doby) a takty. Pokud to žáci nedovedou, je nezbytné u nich základní rytmické dovednosti velice rychle vybudovat a dále rozvíjet. Začínáme reprodukcí rytmu písně - při zpěvu písní žáci tleskáním na každou slabiku reprodukují rytmus zpívané písně. I když pro některé žáky je to náročný požadavek, musíme u všech dosáhnout rytmické dokonalosti a nespokojit se s nerytmickým tleskáním. Této dovednosti pak můžeme využít ke hře doprovodů k písním. Metodický postup najdeme v učebnicích a příslušných metodických příručkách.

Nejjednodušší doprovody se vytvářejí k písním tónickým, které je možno doprovázet stále znějícím tónickým kvintakordem (první, třetí a pátý stupeň příslušné tóniny). Poznáme je podle toho, že na první době každého taktu jsou tóny tónického kvintakordu (např. Ovčáci, čtveráci, Halí, belí aj.), přičemž na ostatních tónech již nezáleží. Každý hráč pak hraje ukazováčkem rytmus písně na jednom tónu tohoto akordu a k tomu na spodních tónech hráč basuje střídáním prvního a (spodního) pátého stupně na doby. Takovýto doprovod je možno naučit žáky již v MŠ a v prvních měsících prvního ročníku. Radost z tohoto úspěchu zažijí nejen žáci a učitelé, ale i posluchači z řad rodičů. Ve vybraných učebnicích najde učitel řadu doprovodů stejně snadných pro žáky i učitele. Toto je nejsnazší ze způsobů, jak doprovázet tónické písně.

Trochu pokročilejší žáky je možno naučit poněkud složitější doprovody. Každému žáku dáme dva tóny tónického kvintakordu, které bude střídat. Zpočátku to bude buď v rytmu písně nebo na doby, u rychlých písní na celé takty. Nejsnazší bude střídání oběma ukazováčky, později dvěma prsty jedné ruky. O mnoho těžší nebude, rozšíříme-li poté doprovod i na tři tóny hrané třemi prsty. Rozdíl ve zvuku těchto dvou doprovodů bude nepatrný.

Zajímavější bude doprovod se střídáním dvou akordů, který vznikne tím, že každému žákovi ukážeme dva tóny, jeden tónický a druhý sousední netónický (přesněji řečeno dominantní), a on je bude na doby střídat. Takový doprovod zní mnohem lépe a přitom pro žáka není o nic těžší než předchozí doprovody tónické. Dá se provádět i v taktu tříčtvrťovém: na první dobu tónika a na poslední dominanta. Formy těchto doprovodů nemusí učitel vymýšlet, nýbrž je najde v dostupných učebnicích.

Další princip umožňující hrát doprovody prvňáčkům, kteří neumějí hrát na klávesy, je pentatonická aleatorika. Aleatorika je skladebný postup, v němž skladatel nepředpisuje přesně tóny, které má interpret hrát, nýbrž dává mu pouze omezující pravidla, v jejichž rámci interpret improvizuje. Pětistupňová řada bez půltónů má totiž tu výhodnou vlastnost, že v ní vše konsonuje se vším, takže v ní nezáleží na tom, který tón žák zahraje. Tento systém se nám také hodí k snadné improvizaci doprovodů. Hrajeme-li na orffovské nástroje, vyjmeme z nástroje citlivé tóny, tj. čtvrtý a sedmý stupeň příslušné stupnice, a na zbývajících tónech mohou žáci hrát aleatoricky. Prakticky to znamená v C dur odstranit kameny f a h, nebo v F dur e a b (h) a pak už stačí, když žák hraje správně rytmicky. Tento postup se hodí pouze na písně pentatonické, to znamená neobsahující čtvrtý a sedmý stupeň. Jsou to všechny písně ze dvou tónů (Houpy, houpy) ze tří tónů (Halí belí) nebo ze čtyř tónů (To je zlatý posvícení) a řada dalších obsahujících celou pentatoniku (Uťal bučka aj.). Pentatonické písně najdeme jako folklor některých národů (Čína, Japonsko, Skotsko, Indiáni aj.), ale také v hudbě umělé (Dvořák, Largo z Novosvětské symfonie). Pentatoniku není třeba považovat za nějaký primitivismus, ale na druhé straně to není princip vlastní našemu folkloru.

Hrajeme-li na klávesy, máme také možnost využít výhody pentatoniky. Nebudeme odstraňovat žádné tóny, ale omezíme se na pentatoniku, kterou obsahuje nástroj. Černé klávesy tvoří pentatonickou řadu v tónině Fis dur. Omezení na tuto tóninu není třeba považovat za zápor, neboť z hlasového hlediska je to velmi vhodná poloha. Hrát pouze na černých je i pro předškoláky celkem snadné, i když hrají jen oběma ukazováčky a omezí se každý jen na některé dva tóny. Mohou hrát jednohlasně i dvojhlasně a je jim k dispozici celá klávesnice. Po rytmické stránce mohou hrát doby, ale i jiné rytmy. Toto může učitel nalézt v učebnicích a metodických příručkách. Aby píseň uspokojivě skončila, musíme žáky naučit, že jako poslední tón písně musejí zahrát jeden nebo oba tóny z krajních tří černých kláves (fis-ais = b). Jiné tóny by zazněly jako falešné, jinak řečeno skladba by pro posluchače neskončila.

Zdánlivě nejsložitější doprovody tónických písní se dají nazvat aleatorika foukací harmoniky. Řídí se těmito pravidly:

  1. Začni některým tónem tónického kvintakordu (v C dur je to buď c, e nebo g).
  2. Hraj doby rytmicky, nebo hraj jiný rytmus v dvoudobém taktu.
  3. Můžeš postupovat po stupnici nahoru nebo dolů, ale žádný tón se nesmí opakovat nebo přeskočit.
  4. Můžeš hrát pouze v rozsahu od spodního sedmého stupně po vrchní šestý (v C dur od h po a).
  5. Skonči na první době posledního taktu, nebo přidej ještě lichý počet tónů po skončení písně.

Tento složitější způsob doprovodu již není určen pro žáky prvních tříd. Pokud bychom jej přesto chtěli v prvním ročníku realizovat, měli bychom se omezit pouze na střídání dvou nebo tří tónů (TDT). Tento doprovod zní velmi zajímavě a každý obdivuje, jak žáci, třebaže se neučí hrát na keyboard, suverénně a "složitě" hrají.

Další typ písní vhodných k doprovázení je možno nazvat písně harmonické. Jsou to v podstatě všechny ostatní písně, v nichž se střídají různé akordy tonální harmonie.

Nácvik začínáme s písněmi, v nichž vystačíme pouze se dvěma akordy, tónikou a dominantou. Jejich střídání nacvičíme s celou třídou pleskáním rukama na stehna za zpěvu písně. Žáci si přitom pamatují, na která slova písně mají ruce střídat. Tak třeba v písni Skákal pes začnou levou rukou (T) a na louku ji vystřídají pravou (D) až po slabiky -bouku, kdy se zase vrátí k tónice. Ten žák, který nejlépe pleskal, půjde k nástroji a zahraje totéž na ty dva tóny, které mu učitel na nástroji ukáže. Třída přitom stále zpívá. U nástroje se mohou postupně vystřídat i další žáci. Potom se jiný žák stejným způsobem naučí střídat další dva tóny a zahraje je ke zpěvu třídy. A tak pokračujeme dále, až žáci zvládnou celou partituru.

Pro nácvik doprovodů platí stále stejná pravidla:

  1. Doprovod nacvičujeme zásadně k dobře známé zpívané písni, a to postupně, jeden hlas po druhém.
  2. Zpočátku hrají šikovnější žáci nebo hráči na klavír či klávesy, postupně se přidávají další žáci, kteří se to naučí nápodobou.
  3. Počínaje třetím ročníkem naleznou žáci doprovody v učebnici a učí se je hrát doma na němé klaviatuře podle natištěného prstokladu. K nástroji pak půjde nejprve jen ten žák, který si příslušný part doma nacvičil.

Nácviku doprovodů věnujeme dvacet až pětadvacet minut v každé třetí hodině v měsíci a opakujeme je za odměnu žákům co nejčastěji.

Uvedené doprovody jsou spíše improvizované a vhodné pro první stupeň ZŠ. Jejich společnou vlastností je užití nějakého druhu ostinata, které jejich nácvik velice usnadňuje.

V dalších ročnících je možno použít složitější a od skladatelů nakomponované doprovody, např. z České Orffovy školy. Při jejich výběru se učitel řídí obtížností a předchozími zkušenostmi třídy. Vždy by měl dávat přednost snadnosti před kompoziční náročností. Ve třídách, kde se najdou hráči na klávesový nástroj, je možno využít i jejich dovedností. Avšak při dobrém vedení dovedou i žáci nehrající na žádný hudební nástroj velmi mnoho. Již na prvním stupni si mohou např. zahrát i snadný doprovod k státní hymně.

Největší přínos této hudebně výchovné složky je bezpochyby v její atraktivitě, kdy se naplňuje Komenského zásada, že dítě se má učit "pro výbornost věci samé, nikoli z donucení". Tyto činnosti žáci dělat chtějí a není třeba je k tomu nutit.

Literatura:

Hurník, I. - Eben, P.: Česká Orffova škola I. II. III. Editio Supraphon, Praha 1969.
Daniel, L.: Metodika hudební výchovy, Know-how učitele HV. Montanex, Ostrava, 2001.
Daniel, L.: Kukačka, Pěnička, Skřivánek, Sedmihlásek, učebnice Hv pro první stupeň ZŠ. Panton International, Praha.
Daniel, L.: Metodické příručky k učebnicími HV. Panton International Praha.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Ladislav Daniel

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Článek pro obor:

Hudební výchova 1. stupeň