Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku

Ikona teoreticky

Stát

Ikona odbornost
Autor: Věra Jirásková
Anotace: Od historického pojetí státu západních civilizací až po současnou politickou strukturu České republiky, včetně základní dělby moci. Článek je součástí cyklu Výchova k občanství.
Obor příspěvku:Výchova k občanství
Klíčová slova: vláda, zákon, soud, stát, kvalifikovaná většina, monarchie, parlament, sněmovna, imunita, právní stát, prezident, přirozené právo, senát, smluvní teorie, společenská smlouva, ústava, ústavní pořádek, ústavní soud, volební systém, zákonodárný proces, státní zastupitelství


Článek je součástí cyklu Výchova k občanství.


3.1. Historické a současné pojetí státu

Jestliže jsme si již definovali pojem občan a řekli, že občanská společnost zaplňuje prostor mezi občanem a státem, musíme se nyní podívat, co to vůbec stát je a proč vznikl.

Názory na stát se v průběhu doby měnily a státy měly také různou podobu.

Stát je vymezen jako politická organizace lidské společnosti, která se vyznačuje sdružením obyvatel určitého území v právní celek.

Stát je tvořen:

  • územím (tzv. věcný podklad státu),
  • obyvatelstvem (tzv. osobní podklad státu) a
  • státní organizací (tj. vládou, státní mocí, právním řádem).

Z hlediska historického, můžeme v podstatě určit tři hlavní "optiky", které v západní civilizaci ovlivnily vytváření státu:

  • antika
  • křesťanství
  • osvícenský racionalismus se svou klasickou teorií přirozeného práva.

Antické teorie o státě úzce souvisely s pojetím člověka, který měl v antické hierarchii hodnotu pouze jako část celku. Jako jedinec byl člověk chápán jako nesoběstačný a výrazem kompenzace osobní nesoběstačnosti bylo jeho tíhnutí ke společenství. Stát (v antice polis, obec, městský stát) tak měl charakter instituce nejen přirozené, dobré a legitimní, ale také primární, tj. stál výše než jedinec.

Jedním z odkazů antiky je také pojem přirozeného práva, jehož obsahové naplnění sehrálo velkou roli ve významu přirozenoprávního pojetí státu. Přirozeným právem se rozumělo prakticky vše, co mělo vztah k rozvíjení možností člověka (ve filosofickém významu bylo jeho vyjádřením stoické suum cuique tribuere, každému, co jeho jest). V sociálním společenství mohlo být zásadou společenské rovnosti stejně jako společenské hierarchie. Od Aristotela bylo jeho obsahem "právo na život, rodinu a vlastnictví a místo v řádu tvorstva podle rozumového stupně jedince, jež obsahovalo rozpětí mezi otrokem až králem". (Podle Aristotela by měla být polis založena na přátelství, "být místem soužití s rodiči, manželkou, dětmi a vůbec přáteli a spoluobčany.)

Křesťanská teologie určila pak toto nejvyšší poslání státu (vést člověka ke ctnosti, dobrému životu) církvi - stát jako remedium peccati, lék na hřích. Účelem středověkého státu bylo stejně jako v antice umožnit občanům dobrý život, politická společnost je tu však založena na společenství víry.

V Augustinově De civitate Dei, O obci boží, je formulována představa civilní obce-státu jako místa, kde se vede boj o příslušenství k boží obci. Stát je tak prostředkem k dobrému životu, nikoli však smyslem a cílem - ty existují nad ním. Stát, respektive státní moc nejsou privilegované, církev má vyšší postavení a stát jí musí sloužit.

Osvícenský racionalismus přichází s ideou přirozeného práva, tj. práva existujícího nezávisle na státu a svou přirozenou a božskou kvalitou nadřazeného světskému právu státnímu - člověk jako rozumná bytost schopná sebezdokonalení je bytostí autonomní, a jediným účelem státu je ochrana jeho přirozených práv - života, svobody a vlastnictví. Mění se tedy pojetí vztahu občana a státu, kdy občan je autonomní, tj. nepotřebuje stát k uskutečnění svého štěstí a svého dobrého života - potřebuje jej však k zajištění svých přirozených práv. Přichází ke slovu tzv. smluvní teorie, založená na pojmu společenské smlouvy, smlouvy, na jejímž základě lidé zruší svůj přirozený stav, zorganizují se a založí stát. Lidé se vzdají části své suverenity ve prospěch státu, přičemž obě smluvní strany (občan a stát) musí plnit své povinnosti. Přirozená práva teprve nyní dostávají obecnou závaznost, neboť bez státního donucení by jako "pouhé" morální postuláty nebyla obecně dodržována.

Již Platón a Aristotelés znali pojem společenské smlouvy, která pro ně byla prostředkem vysvětlení vzniku státu, v novověku je jejím prvním představitelem H. Grotius ("přirozená práva musí platit, i kdyby Boha nebylo"), avšak systematicky byly smluvní teorie rozpracovány až T. Hobbesem, J. Lockem a J. J. Rousseaem. Jednotliví autoři se liší v chápání přirozeného stavu a fungování státu. Jejich odlišná pojetí znázorňuje následující tabulka.

 Tabulka

Při charakteristikách současných demokratických států se velice často setkáváme s pojmem demokratický právní stát. Podívejme se nyní, jak tyto dva přívlastky vlastně stát definují.

Demokratický je přívlastek (atribut), který vypovídá o těchto principech:

  • zdrojem moci je lid, který ji vykonává buď prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné, soudní nebo přímo;
  • státní moc slouží všem občanům;
  • existuje pluralita systému politických stran, jejich vzájemné volné soutěžení;
  • přijímání rozhodnutí vyjadřuje mínění většiny, ale nesmí ohrožovat základní zájmy menšiny;
  • rozhodování státních orgánů by měla být v maximální míře veřejná - především jednání parlamentu a jednání před soudem - státní orgány jsou povinny poskytovat veřejnosti informace o své činnosti.

Pojem demokracie je převzat z řečtiny (demos - lid, kratein - vládnout), proto je také ve všech demokratických státech zdrojem moci i lid. K našemu výčtu bychom mohli přiřadit celou řadu dalších prvků, které charakterizují demokratický stát, ale je nutné si také uvědomit, že míra demokratičnosti závisí i na tradici a politické kultuře každé společnosti.

Právní - je atribut, který znamená, že:

  • státní moc lze uplatňovat pouze v mezích stanovených zákonem;
  • občan může činit vše, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá;
  • stát poskytuje ochranu práv a svobod občanů tím, že dbá o nezávislý výkon soudní moci;
  • právní stát v demokracii v sobě obsahuje i skutečnost, že nelze žádným způsobem změnit demokratické uspořádání státu.

Skutečná demokracie nemůže nikdy fungovat, aniž by byla zaručena vláda práva, tj. právní stát. Velice důležité je to, že každý, kdo vykonává moc, má tuto moc zákonem limitovanou (omezenou), tj. v demokratickém právním státě nikdo nemá moc absolutní a nesmí přesahovat své zákonem vymezené pravomoci. Takže ve vztahu k těm, co jsou u moci, je přesně řečeno, co činiti mohou (vše ostatní je porušením zákona). Naopak u občanů je pouze řečeno, co činiti nesmí. Vše ostatní záleží jen na jejich rozhodnutí.

Ve většině zemí, které řadíme mezi demokratické právní státy, byla přijata ústava, či základní zákon, který určuje "pravidla hry". Sama existence ústavy samozřejmě nezaručuje ani demokracii, ani právní stát (mnohé nedemokratické režimy mají své ústavy, které buď mají výrazně nedemokratický charakter, či jejich ustanovení nejsou dodržována, případně kombinuje oba rysy). Naopak, některé státy (klasickým příkladem je Velká Británie) nemusejí mít psanou ústavu a přesto svým fungováním jednoznačně patří mezi demokratické a právní státy.

Ústava v demokratickém právním státě představuje základní zákon země, právní normu, s níž musí být ostatní zákony v souladu, tj. žádný zákon, žádná vyhláška ministerstva, žádné nařízení vlády, žádná vyhláška obecního zastupitelstva a žádný rozsudek nesmí být v rozporu s ústavou. Sporné případy řeší ústavní soud. Jeho rozhodnutí může zrušit či pozastavit platnost zákona či vyhlášky.

Ústava určuje:

  • charakter státu;
  • postavení občanů;
  • státoprávní uspořádání;
  • soustavu nejvyšších státních orgánů a jejich pravomoci;
  • státní symboly;
  • procedury navrhování a schvalování zákonů i samotné ústavy;
  • kontrolu ústavnosti - zahrnuje zkoumání souladu zákonů a všech podzákonných norem s ústavou prostřednictvím nezávislých soudů i ochranu základních lidských práv a svobod před oklešťováním.

Ústava je dokument, který by měl mít dlouhodobou platnost. K tomu je ovšem nutné, aby s ústavou vyjádřili souhlas všichni důležití političtí aktéři v momentě, kdy je přijímána. Pokud je ústava přijímána jako dokument, který má zvýhodnit postavení současných vítězů, nikdy nemůže vést ke stabilitě demokratického systému. Proto se pro přijetí ústavy a pro její případnou změnu vyžaduje mnohem větší společenský souhlas, než představuje 50 % většina zákonodárců. Vyžaduje se tzv. kvalifikovaná většina.

V našich podmínkách se pro ústavní změnu (přijetím ústavního zákona ) musí vyslovit nejméně 3/5 všech zvolených poslanců ve Sněmovně i senátorů v Senátu. Ve Spojených státech amerických jakákoli ústavní změna (přijetí ústavního dodatku) vyžaduje nejen souhlas 2/3 všech poslanců ve Sněmovně reprezentantů i Senátu, ale poté i ratifikaci 3/4 států federace. V některých evropských zemích (např. Belgie) se v případě, že parlament odsouhlasí změnu ústavy, musí rozpustit, a teprve v případě, že nový parlament opět tuto změnu schválí, je platná. Takovéto ústavy se nazývají rigidní neboli tuhé, na rozdíl od těch ústav, které se procedurou přijímání neliší od ostatních zákonů. Tyto ústavy, které se od "normálních" zákonů liší pouze svým obsahem, jsou nazývány flexibilní neboli pružné.

3.2 Ústava České republiky

Ústava České republiky (ústavní zákon č.1/1993 Sb.) vymezuje ústavní pořádek České republiky, který tvoří tato Ústava, Listina základních práv a svobod a ústavní zákony přijaté podle Ústavy.

Ústava České republiky se skládá z preambule

1 a z 8 hlav členěných na 113 článků. V preambuli jsou stanoveny základní principy našeho právního řádu (jako nedotknutelnost lidské důstojnosti a svoboda všech občanů v právním státě). Čl. 1 Ústavy charakterizuje Českou republiku jako demokratický právní stát založený na úctě k základním lidským právům, čl. 2 charakterizuje systém státní moci, jejímž zdrojem je lid, a která je rozdělena do tří složek (zákonodárné, výkonné a soudní). Výslovně je zde konstatován základní princip právního státu - "vláda zákona", tj. že státní moc a občan jsou omezovány ve své činnosti jen zákonem.

Stejně jako v jiných demokratických systémech, i v České republice se setkáváme s tzv. horizontální dělbou moci, tj. rozlišením moci na moc:

  1. zákonodárnou (legislatura)
  2. výkonnou (exekutiva)
  3. soudní (justice)
3.3 Politický systém České republiky

3.3.1 Zákonodárná moc

Zákonodárnou moc představuje v České republice Parlament České republiky, který se skládá ze dvou komor: Poslanecké sněmovny a Senátu.

V Poslanecké sněmovně zasedá 200 poslanců volitelných od 21 let a zvolených na základě poměrného volebního systému na dobu čtyř let.

Poměrný (proporční) volební systém znamená, že občan volí kandidátku určité politické strany, která pak obdrží (v případě, že pro ni hlasovalo alespoň 5 % voličů) takový počet poslaneckých křesel, odpovídající přibližně procentu voličů, kteří se pro ni vyslovili. Poslanci jsou do Poslanecké sněmovny voleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let (aktivní volební právo). Volen může být ten, kdo dosáhl věku 21 let (pasivní volební právo).

Senát je složen z 81 senátorů volitelných od 40 let, kteří jsou voleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle většinového systému na dobu šesti let, přičemž se 1/3 (tj. 27 senátorů) volí vždy po dvou letech. Právo volit má každý občan, který dosáhl věku 18 let.

Volby do Senátu u nás probíhají dvoukolovým systémem. Česká republika je rozdělena na 81 volebních jednomandátových obvodů. To znamená, že z každého obvodu je volen pouze jeden senátor. Ten, kdo získá více než 50 % hlasů, se stává senátorem. Pokud pro žádného z kandidátů nehlasuje více než 50 % voličů, koná se druhé kolo voleb, do něhož postupují pouze dva nejúspěšnější kandidáti.

Komory se scházejí buď odděleně (což vyplývá z odlišnosti jejich pravomocí, rozdílného způsobu voleb a odlišného počtu členů), nebo společně, kdy společnou schůzi komor svolává předseda Poslanecké sněmovny a činí tak zejména při volbě prezidenta, při přijímání ústavních zákonů, volebního zákona, přijímání mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, při rozhodnutí o vyhlášení válečného stavu, při udělení souhlasu k vyslání ozbrojených jednotek mimo území České republiky, při rozhodnutí o pobytu cizích vojsk na území České republiky.

Obě komory Parlamentu České republiky zřizují své orgány - výbory a komise, mezi nimiž zvláštní místo zaujímají vyšetřovací komise, které může zřídit Poslanecká sněmovna na návrh alespoň 1/5 poslanců. Komise může vyšetřovat jakoukoliv věc veřejného zájmu.

Zasedání komor jsou stálá. Zasedání komory však může být usnesením přerušeno. Celková doba, po kterou může být zasedání přerušeno, nesmí přesáhnout 120 dnů v roce. V době přerušení zasedání může předseda Poslanecké sněmovny nebo Senátu svolat komoru ke schůzi před stanoveným termínem. Tak je povinen učinit vždy, když jej o to požádá prezident republiky, vláda nebo nejméně 1/5 členů komory. Člen vlády má právo účastnit se schůzí obou komor, jejich výborů a komisí. Je mu uděleno slovo, kdykoliv o to požádá. Toto právo ovšem nemá při jednání vyšetřovací komise.

Mandát (zmocnění voleného zástupce) poslance nebo senátora vzniká jeho zvolením. Na první schůzi příslušné komory skládají poslanci a senátoři předepsaný slib.

Mandát poslance nebo senátora zaniká způsoby stanovenými Ústavou, tj. odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou, uplynutím volebního období, vzdáním se svého mandátu, ztrátou volitelnosti, vznikem neslučitelnosti funkce, rozpuštěním Poslanecké sněmovny.

Nikdo nemůže být současně členem obou komor Parlamentu ČR a s funkcí poslance nebo senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky, funkce soudce a další funkce, které stanoví zákon (čl.22 Ústavy).

Hlavní úkoly Poslanecké sněmovny ČR
  • projednává návrhy zákonů podané vládou, poslanci či Senátem ČR;
  • i v případě, že Senát vyjádřil nesouhlas se zněním přijatého zákona, může Poslanecká sněmovna zákon přijmout v původním znění, pokud pro něj hlasuje většina všech poslanců, tj. alespoň 101 poslanců (v případě běžného přijímání zákonů stačí většina přítomných poslanců).

Pouze Poslanecká sněmovna

  • vyslovuje důvěru vládě (hlasování o důvěře vládě);
  • usnáší se o návrhu zákona o státním rozpočtu a státním závěrečném účtu;
  • zřizuje vyšetřovací komisi, pakliže to navrhne alespoň 1/5 poslanců.

Předseda Poslanecké sněmovny

  • podepisuje přijaté zákony;
  • svolává společnou schůzi obou komor parlamentu.

Poslanec

  • je oprávněn interpelovat (tj. vznášet dotazy na) členy vlády ve věcech jejich působnosti;
  • kontrolovat plnění programového prohlášení vlády;
  • předkládat návrhy zákonů - kromě zákona o státním rozpočtu a státním závěrečném účtu (předkládá vláda);
  • nejméně 10 poslanců může navrhnout prezidentského kandidáta.

Zasedání Poslanecké sněmovny svolává prezident republiky tak, aby bylo zahájeno nejpozději třicátý den po dni voleb. Neučiní-li tak (což může nastat například z důvodu těžké nemoci apod.), sejde se Poslanecká sněmovna třicátý den po dni voleb. Zasedání Poslanecké sněmovny končí uplynutím jejího volebního období nebo jejím rozpuštěním.

Rozpustit Poslaneckou sněmovnu může prezident republiky ve taxativně vymezených případech, jestliže:

  1. třikrát po sobě Sněmovna nevyslovila důvěru nové vládě;
  2. neusnesla se do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáváním vláda spojila otázku důvěry;
  3. přerušení jejího zasedání bylo delší než je Ústavou stanovených maximálně 120 dní v roce;
  4. nebyla po dobu delší než 3 měsíce usnášeníschopná, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolána ke schůzi.

Politická krize na přelomu let 1997/1998 vyvolala širokou diskusi, zda tyto případy mohou efektivně řešit krizové situace. Zvažovaly se ústavní změny tak, aby prezident mohl rozpustit sněmovnu v situaci, kdy se pro tuto variantu rozhodne kvalifikovaná většina poslanců v Poslanecké sněmovně.

Hlavní úkoly Senátu ČR

Často se setkáváme s otázkou, proč vlastně byl v České republice vytvořen Senát. Již první volby do Senátu na podzim roku 1996, kterých se účastnila jen asi třetina voličů, vyvolaly otazník, zda je jeho funkce občanům zřejmá a považována za potřebnou či zda vznikl jen v zájmu některých politických sil. Senát byl odmítán i celou řadou politiků.

Senát v pojetí současné Ústavy plní nejen funkci "zkvalitňovatele" zákonů (může sněmovně vrátit zákon k novému projednání), nýbrž plní zejména určitou stabilizační funkci, která by měla umožnit řešení krizových situací (především v době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, či v případě, kdy hlava státu nemůže zastávat svou funkci). Neméně důležitou funkcí Senátu je i to, že by měl napomáhat k hledání určitého konsensu (souhlasu, projevu shodné vůle) a zavádí do našeho zastupitelského systému podstatně užší vztah volič - senátor než volič - poslanec. Tím že senátoři jsou voleni v jiném období než Poslanecká sněmovna a jiným způsobem, vzniká tak částečně odlišná politická většina. To by mělo přispívat ke stabilní politické situaci a především vést k hledání širšího konsensu (souhlasu) s přijímanými zákony. Senát je nerozpustitelný.

Senát je oprávněn:

  • přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona. Přijímat zákonná opatření je však Senát oprávněn jedině v tom případě, že došlo k rozpuštění Poslanecké sněmovny a návrh zákonného opatření předložila vláda (Senátu však nepřísluší přijímat zákonná opatření ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv podle čl. 10.);
  • předkládat návrhy zákonů (kromě zákona o státním rozpočtu a státním závěrečném účtu);
  • předkládat Ústavnímu soudu žalobu na prezidenta republiky pro vlastizradu;
  • rozhodovat o přípustnosti trestního stíhání soudce Ústavního soudu;
Imunita

Poslanci i senátoři jakožto parlamentní zástupci občanů požívají zvláštní ochrany, říkáme, že jsou nadáni imunitou ústavních činitelů.

Účelem imunity je ochrana členů Parlamentu, aby mohli svobodně a v souladu se svým slibem nerušeně vykonávat svůj mandát. V žádném případě nemá jít o osobní beztrestnost nebo občanskou nezodpovědnost poslanců, ani o jejich osobní výsady či privilegia. Imunitu můžeme rozlišovat na úřední a neúřední.

Úřední imunita se vztahuje na projevy nebo prohlášení v příslušné komoře i v orgánech Parlamentu a za ty nelze poslance ani senátory trestně stíhat - podléhají jen disciplinární pravomoci komory, jejímiž jsou členy. Tento typ imunity je nesmírně podstatný, protože garantuje naprostou svobodu projevu na půdě Parlamentu, bez ohledu na to, že tato svoboda může být zneužita například k rasistickým výrokům, jež v tomto případě nejsou trestně stíhatelné (maximálně formou pokuty apod.) Všeobecně se míní, že riziko omezení svobody projevu je pro stabilitu demokracie větší než riziko možnosti zneužití této svobody.

Mnohem komplikovanější je problematika tzv. neúřední imunity, tj. imunity za činy členů Parlamentu spáchané mimo komoru. Za spáchané trestné činy může být člen Parlamentu stíhán jen tehdy, dá-li k tomu souhlas komora, jejímž je členem. Poslance nebo senátora je možno zadržet pouze tehdy, byl-li dopaden při činu (in flagranti, přistižení při činu) nebo bezprostředně poté. To znamená, že policie má povinnost zabránit pokračování trestné činnosti (např. může zabránit poslanci pokračovat v jízdě, pokud je zjevně pod vlivem alkoholu), ale pokud jde o závažnější trestnou činnost a poslanec je zadržen, musí zadržení ihned oznámit předsedovi příslušné komory. Jestliže ten nedá do 24 hodin souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen jej propustit. S konečnou platností o přípustnosti zadržení rozhoduje komora na své následující schůzi. Komora ale nemá rozhodovat o tom, zda dotyčný spáchal, či nespáchal trestný čin - to je věc soudů. Má ovšem sledovat, zda stíhání není politicky motivováno - zda není jeho cílem zabránit poslanci účastnit se na jednáních Komory.

Za spáchané přestupky podléhá člen Parlamentu jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, pokud zákon nestanoví jinak. S imunitou poslance nebo senátora souvisí i jejich právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděli při výkonu svého mandátu, a to i poté, co přestali být členy Parlamentu.

Dodejme však, že i středověk znal a připouštěl "porušení zpovědního tajemství v zájmu odvrácení většího zla"....

Zákonodárný proces

Podle naší Ústavy mají zákonodárnou iniciativu (tj. mohou podávat návrhy zákona) pouze:

  • vláda (pouze ona může podávat návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu);
  • jednotliví poslanci, Senát nebo skupina poslanců;
  • zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku.

Zákonodárná moc je naplňována:

  1. Schvalovacím procesem v Poslanecké sněmovně ČR

    Průběh schvalovacího procesu zákona v Poslanecké sněmovně ČR probíhá tzv. trojím čtením.

    První čtení. Na schůzi Poslanecké sněmovny se poslanci vyjadřují k návrhu zákona a mohou odhlasovat jedno z následujících rozhodnutí:

    1. vrátit zákon navrhovateli k dopracování;
    2. návrh zamítnout;
    3. přikázat návrh zákona k projednání výboru či výborům Sněmovny. (Teprve tento třetí případ fakticky posouvá proces přijímání zákona dopředu a umožňuje tzv. druhé čtení.)

    V Poslanecké sněmovně pracují tyto výbory - Branný a bezpečnostní výbor, Mandátový a imunitní výbor, Rozpočtový výbor, Ústavně právní výbor, Výbor petiční, pro lidská práva a národnosti, Výbor pro sociální politiku a zdravotnictví, Výbor pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí, Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, Zahraniční výbor, Zemědělský výbor. Poslanci jsou ovšem také sdruženi v politických klubech podle své stranické příslušnosti. Zde projednávají stanoviska své strany k navrhovaným zákonům.

    Druhé čtení. Probíhá do 60 dnů od přikázání návrhu zákona výboru. Zde výbory předloží svá stanoviska k zákonu. Výbor má jen málokdy jednomyslná stanoviska, předkládají se tudíž většinová stanoviska. Menšina ovšem může podat oponentní zprávu. Poté zákon může být:

    1. vrácen výboru k dopracování;
    2. zamítnut;
    3. projednán v rozpravě, kde se předkládají pozměňovací návrhy, o kterých se hlasuje. Přijaté návrhy jsou zapracovány do navrhovaného znění zákona a ten je předložen Sněmovně ke třetímu čtení.

    Třetí čtení. Zde se již neprojednává věcná stránka zákona, tj. nediskutuje se o obsahových otázkách. Sněmovna může navrhnout:

    1. opakování druhého čtení (pokud se ukáže, že je potřeba se vrátit k obsahovým záležitostem);
    2. opravu legislativně technických a gramatických chyb (např. upřesnění formulací, odkazů, opravu chyb apod.).

    Poté Sněmovna hlasuje o návrhu zákona. Návrh je přijat (pokud se nejedná o ústavní zákon), jestliže s ním vysloví souhlas nadpoloviční většina přítomných poslanců.

  2. Schvalovacím procesem v Senátu ČR

    Pokud byl návrh zákona sněmovnou přijat, předává se Senátu, který má k vyjádření lhůtu 30 dnů. Pokud se nevyjádří, má se zato, že souhlasí a zákon se předává prezidentovi. Ústava dává Senátu tyto možnosti:

    1. návrh schválit;
    2. vyjádřit vůli, že se návrhem bude zabývat;
    3. nevyjádřit se k návrhu;
      (všechny tyto tři možnosti znamenají schválení zákona);
    4. návrh zamítnout.

    Je-li návrh zamítnut

    1. hlasuje o něm znovu Poslanecká sněmovna; návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců;
    2. je vrácen s pozměňovacími návrhy Poslanecké sněmovně, pak o něm hlasuje sněmovna ve znění schváleném Senátem; jejím usnesením může být návrh zákona
      • přijat;
      • nepřijat, pak
        • sněmovna hlasuje o návrhu znovu ve znění, v němž byl postoupen Senátu, tj. ve znění původním; není přípustné, aby byl v Poslanecké sněmovně text zamítnutého zákona pozměňován proti původnímu návrhu - návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců.

Přijatý zákon je předložen prezidentovi republiky, který má lhůtu 15 dnů na vyjádření souhlasu podpisem nebo k vrácení zákona Poslanecké sněmovně (právo suspenzivního veta), pokud se nejedná o ústavní zákon. Pokud je zákon vrácen Poslanecké sněmovně a ta novým hlasováním bez pozměňovacích návrhů zákon přijala, zákon se vyhlásí.

Vyhlášením ve Sbírce zákonů se zákon stává platným. Pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývá účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení. Vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení.

S některými zákony může být spojeno hlasování o důvěře vlády. Pokud by takový zákon nebyl odhlasován, vláda podává demisi.

Často na televizní obrazovce vidíme poloprázdnou Sněmovnu a slyšíme kritiku, že poslanci se neúčastní jednání. Tato kritika je mnohdy oprávněná, ale trochu se zapomíná na to, že jádro poslanecké práce spočívá v účasti na práci výborů, kde se fakticky zákony důkladně projednávají. Plenární zasedání z hlediska přímé tvorby zákonů již není tak důležité, je ovšem důležité z hlediska přijetí zákona. Proto také účast na hlasování bývá vyšší tam, kde panuje neshoda, například mezi poslanci vládní koalice a opozice, a menší tam, kde návrh zákona je obecně přijímán.

3.3.2 Výkonná moc

Výkonnou moc tvoří prezident a vláda.

Prezident

Prezident je jako hlava státu do své funkce volen Parlamentem ČR na společné schůzi obou komor na dobu 5 let. Nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou. Prezident musí, stejně jako senátor, musí dosáhnou věku 40 let.

Prezident není z výkonu své funkce ústavně odpovědný, tj. na rozdíl od vlády se nemusí zodpovídat ze své činnosti Poslanecké sněmovně, ale zároveň řada jeho rozhodnutí musí být spolupodepsána (kontrasignována) předsedou vlády nebo jím pověřeným členem vlády.

Ústava České republiky rozlišuje dvojí působnost prezidenta republiky:

  1. v samostatné působnosti je oprávněn
    • jmenovat a odvolávat předsedu vlády a přijímat jeho demisi;
    • jmenovat a odvolávat jednotlivé členy vlády a přijímat jejich demisi, odvolávat vládu a přijímat její demisi (v tomto případě však nemůže činit libovolně), přijme-li demisi vlády nebo vládu odvolá, musí ji pověřit výkonem jejích funkcí až do jmenování vlády nové;
    • účastnit se schůzí vlády, žádat od ní i jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky patřící do jejich kompetence;
    • za podmínek stanovených čl. 35 Ústavy rozpustit Poslaneckou sněmovnu;
    • svolat zasedání Poslanecké sněmovny;
    • podepisovat zákony (jestliže s přijatým zákonem nesouhlasí, má právo vrátit jej Parlamentu nazpět);
    • účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí., přičemž všude jsou povinni udělit mu slovo, pokud o to požádá;
    • jmenovat soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedu (soudce Ústavního soudu jmenuje se souhlasem Senátu);
    • jmenovat ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu;
    • udělovat milost, zahlazovat odsouzení (vždy se jedná o konkrétní případ jednotlivce, na rozdíl od amnestie);
    • jmenovat prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu;
    • jmenovat členy Bankovní rady České národní banky;
  2. s nutností spolupodpisu (kontrasignace) premiéra či jiného člena vlády je oprávněn:
    • zastupovat stát navenek;
    • sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy;
    • působit jako vrchní velitel ozbrojených sil;
    • přijímat, pověřovat a odvolávat vedoucí zastupitelských misí;
    • jmenovat a povyšovat generály;
    • jmenovat soudce;
    • propůjčovat a udělovat státní vyznamenání, pokud k tomu nezmocní jiný orgán;
    • udělovat amnestii;
    • vyhlašovat volby do Poslanecké sněmovny nebo do Senátu;

Prezident nemůže být trestně stíhán (kromě činu velezrady).

Vláda

Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a je odpovědná Poslanecké sněmovně. Vláda se skládá z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů vlády. Mandát vlády je odvozen od mandátu Poslanecké sněmovny, vláda je legitimována volbami do této sněmovny.

Předsedu vlády jmenuje dle své úvahy prezident (v souladu s parlamentním systémem to bývá předseda nejsilnější politické strany, respektive osobnost, jež je schopna získat parlamentní podporu). Na návrh předsedy vlády pak jmenuje prezident ostatní členy vlády a rovněž na jeho návrh pověřuje jednotlivé členy vlády řízením ministerstev a jiných správních úřadů.

Do třiceti dnů po svém jmenování předstoupí nová vláda před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry. Poslanecká sněmovna může vládě důvěru vyslovit, jestliže ji však nevysloví, jmenuje prezident republiky nového předsedu vlády a na jeho návrh nové členy vlády, které pověří řízením ministerstev či jiných správních úřadů. Tato nově jmenovaná vláda požádá do třiceti dnů po svém jmenování Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry. Pokud ani nyní důvěru nezíská, jmenuje prezident republiky jiného předsedu vlády, tentokrát na návrh předsedy Poslanecké sněmovny (tím se má docílit, aby předsedou vlády byl člověk, který má důvěru většiny poslanců). Na návrh předsedy vlády jmenuje prezident republiky ostatní členy vlády. Pokud se tento pokus nepodaří, jsou vypsány předčasné volby.

Každý člen vlády skládá do rukou prezidenta republiky slib.

K přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny jejích členů

Předseda vlády (premiér) řídí činnost vlády, její schůze, vystupuje jejím jménem. Kontrasignuje akty prezidenta republiky v případech, kdy to Ústava vyžaduje.

Vláda má také zákonodárnou iniciativu, tj. může navrhovat zákony. Zákon o rozpočtu může navrhnou jedině vláda. Vláda jako výkonná moc, musí dohlédnout, aby přijaté zákony byly prováděny, a proto vydává tzv. prováděcí nařízení. Tato nařízení podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády.

Dodejme, že k výkonné moci patří také Státní zastupitelství, které zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení

3.3.3 Soudní moc

Soudní moc je tvořena Ústavním soudem a soustavou obecných soudů.
Ústava České republiky uvádí, že výkon soudní moci je svěřen nezávislým soudům, které jsou nejdůležitější zárukou ochrany práv člověka. Soudci by měli o všech otázkách rozhodovat nestranně a bez vnějších vlivů. To má umožnit čl. 81 Ústavy, kde jsou formulovány tyto zásady:

  • soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí, jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat; jsou vázáni zákonem;
  • soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu (výjimky, zejména kárné povahy, stanoví zákon);
  • funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě.
Ústavní soud

Má zvláštní postavení mezi soudy - je garantem ochrany ústavnosti. Skládá se z patnácti soudců, přičemž fungovat může tehdy, je-li jmenováno alespoň dvanáct soudců. Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu ČR na dobu deseti let.

Soudci Ústavního soudu disponují širokou imunitou, tj. oproti jiným občanům požívají zvláštní ochrany a možnost jakéhokoli jejich postihu včetně trestního je buď vyloučena nebo omezena. Možnost trestního stíhání soudce Ústavního soudu je vázána na předchozí souhlas Senátu. Odepře-li Senát souhlas, trestní stíhání je navždy vyloučeno. Soudce Ústavního soudu lze zadržet pouze tehdy, byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté.

Ústavní soud rozhoduje:

o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách, pokud je ČR ratifikovala;

  • o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do práv a svobod zaručených Ústavou;
  • o tom, zda rozhodnutí politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony;
  • o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu;
  • o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora;
  • o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky, je-li obžalován z vlastizrady;
  • o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu, jímž bylo rozhodnuto, že prezident není ze závažných důvodů schopen vykonávat svoji funkci.

Platí však, že jednotlivec se může k Ústavnímu soudu odvolat až po vyčerpání všech jiných možností, a to vždy jen prostřednictvím právního zástupce.

Soustavu obecných soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy. Soudy poskytují ochranu právům, rozhodují o vině a trestu za trestné činy. Soudci těchto soudů jsou jmenováni prezidentem republiky na časově neomezenou dobu.

Z uvedeného popisu jednotlivých mocí zřetelně vyplývá, že politický systém České republiky patří do kategorie parlamentních systémů, tj. systémů, v nichž je legitimita veškeré moci odvozena od parlamentních voleb. Viděli jsme, že výkonná moc - vláda musí získat důvěru Poslanecké sněmovny, tj. získat podporu většiny poslanců. Vzhledem k většímu množství politických stran zastoupených ve sněmovně je vysoká míra pravděpodobnosti, že některé politické strany musí uzavřít koaliční dohody, aby dosáhly nadpoloviční většiny v Parlamentu.

Tato skutečnost výrazně ovlivňuje "politickou hru" v České republice, a to jak negativně, tak pozitivně. V negativním slova smyslu většinou působí na veřejné mínění skutečnost, že každá strana vládní koalice se snaží vyzískat maximum z faktu vládnutí a minimum z hlediska převzetí odpovědnosti. Zjednodušeně bychom to mohli vyjádřit tak, že každá strana připisuje úspěchy jen sama sobě, zatímco neúspěchy samozřejmě svým koaličním partnerům. Pozitivní je na druhé straně fakt, že uzavření koalice přece jen vede k určitým korekcím, k reprezentaci více zájmů, k intenzivnějšímu hledání konsensu, tj. širšímu souhlasu, než když je u moci jen jedna politická strana. Může ovšem nastat i situace, že u moci bude tzv. menšinová vláda. To znamená, že u moci je politická strana či koalice (koalice = spojení politických stran k vytvoření společné vlády nebo provádění společné politiky), která nemá nadpoloviční většinu poslanců ve sněmovně, ale která vládne s "tichou" podporou jiných politických sil, které ovšem do vlády nevstupují a zůstávají v opozici. Takováto vláda má samozřejmě omezenější "manévrovací" prostor, ale ve vyspělých demokraciích i takovéto vlády fungují velice často a bez větších problémů.

Hovořili jsem již o horizontální dělbě moci (moc zákonodárná, výkonná a soudní), která patří k typickým rysům moderních demokratických států. Především oddělení moci soudní od moci výkonné a její nezávislost, je velkým zlomem ve vývoji směrem k demokracii. Vedle této dělby moci se také často hovoří o vertikální dělbě moci, tj. rozdělení pravomocí mezi centrum a samosprávné celky. Ústava České republiky svěřuje výkon územní samosprávy obcím a vyšším samosprávným celkům. Moderní západní společnosti se snaží uplatňovat tzv. princip subsidiarity, princip, podle kterého má být každé rozhodnutí přijímáno na co nejnižší možné úrovni (což vede k efektivnímu rozhodování).

V souvislosti s dělbou moci se můžeme také setkat s termínem časová dělba moci. Tento pojem souvisí s určitou snahou o stabilizaci systému. Již bylo zmíněno rozdílné funkční období poslanců (4 roky), senátorů (6 let), prezidenta (5 let) a soudců Ústavního soudu (10 let). Proč tyto rozdíly? Nebylo by efektivnější zvolit je při jedněch volbách?

Význam spočívá v tom, že tyto orgány reprezentují vždy trochu odlišnou politickou většinu a jsou schopny zabránit určité destabilizaci. Zeslabují totiž tendenci k polarizaci společnosti, která by se tak mohla rozdělit na dvě znepřátelené a vzájemně nekomunikující skupiny. Na místo toho nutí k hledání kompromisu a ke komunikaci. V případě přijímání běžných zákonů, za situace, že většinou všech poslanců Sněmovna přehlasuje námitky Senátu, je tu vždy ještě Ústavní soud, který může posoudit, zda daný zákon není v rozporu s Ústavou. Změna Ústavy však zase vyžaduje i souhlas Senátu. Hlava státu je volena v jiném termínu než bývají parlamentní volby, čímž může sehrát velkou roli při konzultacích o sestavení nové vlády.

Zamyslíme-li se nad tím, co jsme se dozvěděli, je nám zřejmé, že vytváření politického systému je velice složitou záležitostí. Základní zákon země - Ústava - neupravuje a nemůže upravovat všechny možné situace, ale upravuje to, co tvoří podstatu demokracie - způsob řešení konfliktů bez použití násilí. Stanovuje pravidla hry, vytváří prostor, předurčuje okruh hráčů. A stejně jako každá hra čas od času pozměňuje svá pravidla vzhledem k vývoji, tak i každý politický systém musí umožňovat svou vlastní proměnu. V konsolidovaných systémech jsou tyto proměny vždy jen dílčí, v momentech krize bývají zásadní a často vedou k sepsání nového základního zákona.

Ale úspěšnost z hlediska demokratického řešení problémů vždy záleží na jedné věci - Ústava ani ústavní zákony nikdy nesmí zvýhodňovat jednu stranu či politickou skupinu. Musí být přijatelné pro všechny podstatné politické síly. Jen tak totiž systém může fungovat, protože jen tehdy ti, kdo prohrají volby, tuto porážku přijmou. I proto, že vědí, že podle platných pravidel mohou být vítězi voleb příštích. Pokud tomu tak není a oni vědí, že nikdy nemohou být vítězi, opouštějí onu sféru politického zápolení a snaží se získat moc jinými prostředky - partyzánskou válkou, teroristickými útoky atd. Pak již ovšem nemůžeme hovořit o demokratickém právním státě.


1 Úvod, úvodní část důležité listiny nebo dokumentu.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 08. 11. 2005
Zobrazeno: 21809krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku :
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
JIRÁSKOVÁ, Věra. Stát. Metodický portál: Články [online]. 08. 11. 2005, [cit. 2019-07-19]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/388/STAT.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.