Jak se mění role učitele?

Ať si to učitelé chtějí připustit, nebo ne, vnější faktory, které ovlivňují školu a žáky, se v posledních letech silně mění. Učitelé si stěžují především na dopad těchto vlivů: žáci jsou jiní, méně snaživí, méně soustředění, méně ukáznění, méně respektují autority, mají méně vědomostí (nebo snad jiné?) než dříve, jsou více sebevědomí, více agresivní, jejich chování a životní styl se výrazně odlišuje.

Na školu působí celá řada vlivů - od politických a ekonomických přes kulturní, sociální a demografické až k vlivům technologickým, nemluvě o vlivech globálních. Ty všechny jsou v pohybu. Přitom společnost právem očekává, že škola se dokáže přizpůsobit, že dokáže uspokojovat měnící se potřeby skupin i jedinců a že přitom obstojí. Není to vůbec jednoduchý úkol a klade velké nároky jak na školství jako celek, tak na každého pedagoga, ať už působí kdekoli.

Škola i jednotlivý učitel (výraz je tu užíván jako název profese) mají v podstatě dvě možnosti - buď si tyto vlivy uvědomovat, vyhodnocovat je a včas reagovat, a nebo zachovávat setrvačnost dosavadního způsobu práce a na nové vlivy rezignovat. Rizikem rezistentního přístupu dovedeného do krajnosti může být ohrožení vlastní existence školy i jednotlivce.

Ačkoli od politické změny v našem státě uplynulo už dvacet let, nové systémy se dosud neusadily, politické prostředí je velmi různorodé a často neprůhledné a hodnoty společnosti se změnily. Občas na veřejnosti proskočí informace o propojení politických kruhů s mafiemi, což vzbuzuje nedůvěru a nedává mladým lidem dobrý příklad. Stále ještě nedokonalá je legislativa a problematická vymahatelnost práva. Pro učitele je tato situace obtížná, ale měl by sledovat společenský vývoj a mít svoje postoje a hodnoty ujasněné a zdůvodněné. Pak může odpovídat na otázky, a pomoci tak mladým v jejich tápání (čímž samozřejmě nemyslím žádný ideologický nátlak). Špatné je, když se jejich otázkám vyhýbá a raději se o dějinném vývoji posledních padesáti let nezmiňuje. Opak ovšem předpokládá číst a kriticky promýšlet historické prameny, které se konečně postupně stávají dostupnými.

Ekonomické vlivy rozevřely příjmové nůžky a učinily z některých dětí tzv. „socky" (jak jim říkají někteří movitější spolužáci). Polarizace společnosti proniká i do školy a promítá se např. v oblečení (ne každý může mít značkové), ve výši kapesného, v možnostech jet na hory nebo na školu v přírodě. Učitel je v nezáviděníhodné roli mírnit tyto rozdíly, zdůrazňovat i jiné hodnoty lidí, než jsou peníze, citlivě organizovat školní akce a usměrňovat vztahy ve třídě, které se mohou stát pro některé žáky velmi zraňující. Doba, kdy jsme všichni měli přibližně stejně málo, byla rozhodně po této stránce pro učitele jednodušší. Vyžaduje to od něj lidskou zralost a sociální citlivost a také nové sociální dovednosti, které mu pomohou čelit rizikům vznikajících averzí, až nenávisti. A to jsme ještě neuvedli změny v životním stylu řady českých rodin: zrychlené životní tempo, konzumní způsob života, touha mít všechno hned, vyhledávání silných zážitků. V některých školách se učitelé musí potýkat s elitářstvím, v jiných s „ghettizací". Obtížná práce je ve školách tzv. zbytkových, kde ambice rodičů připravily třídy o přirozenou skladbu. Kdysi jsem to jako třídní i vyučující zažila, když byla v módě vnější diferenciace. Žáci ve „studijních" třídách byli namyšlení a tvrdě si konkurovali a žáci ve třídách „pracovních" se cítili naprosto odepsaní. Pro učitele žádný med!

Do této oblasti můžeme přiřadit i nové kulturní a sociální vlivy, které přinesla migrace. Nejen že učitelé musí překlenovat a vysvětlovat žákům mnohé kulturní rozdíly, ale musí umět čelit i projevům nacionalismu, rasismu a intolerance. Děti jsou zrcadlem společnosti a ta nemá být v těchto otázkách na co pyšná. Pro učitele to znamená mít v zásobě nejen znalosti a argumenty, ale i nástroje - metody a techniky pro tyto situace.

V sociální oblasti nastaly také obrovské změny uvnitř rodin: rozvolnění rodinných vztahů, porušení vazeb a odpovědnosti mezi generacemi, rostoucí počet dětí z rozvrácených a neúplných rodin (až jedna třetina dětí nesezdaných matek, polovina z rodin rozvedených), střídání partnerů a složité vztahy dětí s nimi, nárůst počtu ohrožených dětí, dětí týraných a zneužívaných. Zaměstnanost matek-samoživitelek je vysoká, jejich sociální situace složitá, takže si často přibírají další zaměstnání. Děti jsou mnohdy odkázány samy na sebe a nemají se na koho obrátit se svými problémy. Zvláště u chlapců pak chybí ve výchově mužský element a pozitivní vzory. Všechny tyto děti chodí do školy a jejich rodinné zázemí jim není oporou a pevnou základnou. Nastupuje učitel, který - pokud je patřičně vzdělán a vyzbrojen dovednostmi - může ještě leccos zachránit. Může však také mnohé pokazit, pokud není na tyto situace připraven.

Podobné je to s rostoucím počtem dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Učitel by měl umět včas diagnostikovat dysfunkce, znát metody práce s těmito dětmi a umět pro ně připravit individuální plán, vědět si rady s dětmi s poruchami chování. Stejně tak s dětmi nadanými, které by škola neměla brzdit, či dokonce odrazovat od dobrodružství poznávání. Speciální nároky klade na učitele integrace žáků se zdravotními problémy nebo tělesným postižením. V jejich znalostech by proto neměla chybět oblast speciální pedagogiky a metod individualizace a příslušné dovednosti.

Zcela mimořádně ovlivňují podmínky práce učitelů změny technologické. Podle výzkumů si je osvojili především žáci. Život ve světě informačních technologií je pro ně přirozeným prostředím od nejútlejšího věku. Přirozeným jako dýchání. Učí se bez zábran, jeden od druhého nebo experimentováním, se zájmem, rádi a rychle. Učitelé a zejména učitelky jsou v tom z různých důvodů (nedostatek prostředků na vybavenost, času a ochoty či odvahy se učit) pomalejší. Tím vzniká napětí a má vliv na prestiž školy a učitelů v očích žáků. Ovlivňuje i vzájemné porozumění. Jejich svět je prostě jiný.

V nedávném výzkumu Člověka v tísni mezi tisíci středoškoláky se ukázalo, že škola přestala být nejdůležitějším zdrojem informací (uváděli ji až na pátém místě). Hlavním zdrojem na jejich žebříčku je samozřejmě internet. Ve virtuálním světě tráví mladí lidé také většinu volného času - poslechem hudby, komunikací s kamarády či náhodnými partnery prostřednictvím internetu nebo mobilů a „surfováním" po internetu. Tráví tak mnohem více času než sportem nebo přímými kontakty s vrstevníky, kroužky nebo zážitky v divadle, kině či na koncertě. Mnohem více než přípravou do školy. Je jasné, že to má i negativa: zahlcení informacemi, přístup k nevhodným informacím, ztráta fyzické kondice, redukce přirozených vztahů a ochuzení citových vazeb. S tím vším se u žáků musí vyrovnávat učitel. Ale tento vývoj se těžko dá zastavit. Lze jej jen sledovat, přizpůsobovat se, měnit způsob výuky a více využívat nových technologií pro vzdělávání.

Nároky současné doby na změnu rolí učitele jsou opravdu mimořádné. Snad nikdy se život neměnil tak rychle a už to zřejmě jiné nebude. Je na školách a učitelích, jak se s tím vyrovnají a kterou z cest si zvolí.

(Četné inspirace byly převzaty z rigorózní práce M. Prášilové: Vnější prostředí a řízení školy, 2008.)