Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Základní vzdělávání > Zbývajících 10 procent

Ikona teoreticky

Zbývajících 10 procent

Ikona odbornost
Autor: Barbara Maria Stafford
Anotace: Autorka se ve svém článku zamýšlí nad rolí senzorických vědomostí ve věku sebeorganizujícího mozku.
Obor příspěvku:Výtvarná výchova 1. stupeň
Příspěvek může být vzhledem k datu publikace zastaralý. V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „nahlásit příspěvek“.

Veškerá touha se zakládá na tomto tajemství - odhalení, odkrytí tajných prostor, náznaku, že to hodnotné ve světě leží za zakódovanou fasádou a že odhalení skrytých zahrad je jen otázkou důvtipu. Kryptografie jako jediná proniká pod faleš povrchu.
(Richard Powers, The Goldbug Variations1)

Co nebo kdo v nás sní, to co sníme? A pak přemýšlel, jestli sny nejsou náhodou vzpomínkami duše na tělo, a připadalo mu to jako rozumné vysvětlení.
(Jose Saramago, The Gospel According to Jesus Christ
2)

V tomto článku bych chtěla předložit protipříklad běžné dialektiky umění a vědy, takový příklad, kde druhý termín není pohlcen tím prvním. Cíl tohoto zkoumání se bude spíše podobat kombinatorické alternativě naznačené nositelem Nobelovy ceny, chemikem Roaldem Hoffmannem v jeho básni: „jako dislokace pod tunelovým mikroskopem, systém nakloněný každé straně, kde postup leží na rozhraní."3

Na vysvětlenou - úkolem není, aby umění dělalo vědu nebo naopak.4 Jde spíše o to, že k interakci dochází na vymezující „hraně". Doufám, že izolovaný výzkum v obou oblastech na téma, které můžeme z perspektivy nových médií nazvat „hypertextové"5 remixování (nebo z pozice neurologie automatické znovutřídění) našich smyslových zkušeností při tvorbě vlastního já, povede k novému chápání lidského nitra. Tento výzkum je v současné době postaven mezi alternativy sebestředné závrati a paralelní „koexistence". Stále ještě nedosáhl peirceovské „třeťosti" hutné intermediální zkušenosti.

Ráda bych především ukázala, jak rozvíjející se vědy o mysli nabourávají a převracejí tradiční předpoklady, jimiž historici umění a další „obrazotvůrci" vysvětlovali tak zásadní činnosti jako vědomí, úsudek a emoce. Naopak tvrdím, že určité „obecné" morfologické struktury estetické zkušenosti, totiž například to, že mnohem vyšší úroveň myšlení může probíhat bez jazyka,6 jsou zřejmé z toho, jak jsou vnímání, fyziologie a myšlení nerozlučně spjaty. Dále analyzuji, jak se vidění, cítění a představivost čím dál častěji spojují s čistě interními událostmi v mysli. Velká část této nové interiority považuje za samozřejmou většinu automatických pochodů, kterými přebíráme a kategorizujeme podněty z vnějšího světa.7

Vizuální gramotnost je časový konstrukt, jenž se mění podle kulturních a vědeckých předpokladů a hodnot daného období. V současných humanitních vědách však vizuální gramotnost spočívá na implicitních představách o smyslových procesech a vnímající mysli, které nejsou ani zdaleka pokrokové a jsou překvapivě anachronicky lockeovské. Stačí si povšimnout, jak tyto vědy nedokáží přijmout výzvu, kterou představuje „mentální reprezentace", na místo zastaralé „reprezentace". Dnes víme, že je nesprávné domnívat se, že obraz světa se pasivně „otiskuje" na sítnici, aby pak byl „přijat vidoucí" šedou kůrou mozkovou, kde je následně dekódován a analyzován.8 Jak už v minulosti i v současnosti mnoho umělců vytušilo a ukázalo ve svých dílech, vidění je dynamický proces, při kterém mozek, převážně automaticky, filtruje, zavrhuje a vybírá informace a porovnává je s uloženými záznamy jednotlivce.

Naše myšlenky, podle této teorie, nejsou zaměřeny ven, protože mozek-mysl je povšechně autopoietický autoorganizující systém.9 I vědomí na vyšší úrovni pluje na povrchu oceánu „automatických životních regulátorů"10 (současný odhad je asi 90 procent) - podobně jako trávení nebo vylučování žluče. Vždyť aktivitu kognitivního systému je třeba chápat jako formovanou prostředím, jež se rozvíjí zároveň s ním. Ale mozek jako soubor svépomocných a sebereflexních funkcí pracuje převážně nevědomě a nezávisle, i pokud se adaptuje na měnící se okolí.

Na druhou stranu nám ale neurobiologové a kognitivní vědci tvrdí, že stejně jako náš organismus žijeme ve světě nasyceném mozkem. Ale co to znamená? Dnes vzniká zvláštní napětí mezi pojetím mozku jako automatického stroje, který hledá „podstatné věci,"11 jak říká Semir Zeki, a koncepcí mozku jako fenomenologicky distribuovaného systému, který se učí různé způsoby existence ve světě ve vztahu k našim tělům, ostatním lidem, různým organismům a ekologii - což je experimentální a vývojová hypotéza odkazující na Maurice Merleau-Pontyho.12

Mým záměrem v tomto příspěvku je především první strana oné rovnice - panující metafora o automatických vědomostech v neurologii a spolu s ní asynchronní paradigma vnímání jako převážně autopoietického systému. Tento fakt nezpochybňuji. Ptám se ale, jaké jsou makronásledky toho, když věnujeme pozornost téměř výlučně mikrookruhům, mozkovým lokalizacím, procesům zpracování a vnímání a dalším zabudovaným konstantám.

Ani jedna z těchto pozic není novinkou. Již v 18. století se zdála hmota dostatečná na to, aby generovala mysl. Julien La Mettrie se snažil dokázat existenci tělesného „stroje" a vnímající duše jako jeho hnacího empirického motoru.13 Na druhou stranu kult živoucí vnímavosti i spinozovský panteismus vyrovnávaly protichůdné druhy zkušeností tím, že je fyzicky promíchávaly.

Dnes ale na některých stranách triumfovala extrémnější forma materialismu, která tvrdí, že veškerý mentální život pochází z neuronových procesů v mozku, z nichž většina je automatická. Jako příklad uvedu Daniela Dennetta, který předpokládá, že já je utkáno z pavučiny vnitřních operací.14 Jiní vědci, jako například Andy Clark, se proti takovému solipsismu ohrazují a obhajují aktivní externalismus. Myšlení samo je materiálně umožněno organickými zdroji ve vnějším světě, zatímco prostředí se hmatatelně kříží s naší inteligencí.15 Ale i v Clarkově rozptýlené neurofenomenologii je implicitní přesvědčení, že svět a všechny věci v něm jsou spojeny a podporovány procesy, které samy vytvářejí.

Tři propojené názory, které pocházejí z revolučních zjištění moderních neurobilogických věd, mají podle mě zásadní důsledky pro vizuální a smyslové vzdělávání. Je důležité, že tyto konstrukty představují převrácení předchozích vlivných epistemologických modelů. Je to zaprvé názor, že poznávání nefunguje jako vidění - úctyhodná metafora, jež se táhne od Platona až po Lockea. Je ironií osudu, že zatímco pokračující experimenty v adaptivní optice dnes umožňují vidět mikroskopické části v živém oku - například fantastické snímání sítnicí a jejích jednotlivých tyčinek, jak je můžeme vidět v oftalmoskopu - je role zraku jako prvního smyslu, kterým poznáváme svět, zlehčována. Tento paradox se objevuje v různých přístupech, které v současné době převládají v kognitivní vědě - ve výpočetně-symbolickém (computationalist-symbolic), v konektivně-dynamickém (connectionist-dynamic) a v tělesně-činnostním (embodied-enactive). Poslední z těchto hypotéz je pro můj přístup zajímavá (například v dílech Bernarda Baerse, Davida Lewis-Williamse, Thomase Metzingera a Francisca Varely) a budu se k ní vracet.

Druhé téma potvrzuje to první. Jedním z hlavních způsobů, jakým neurobiologové a kognitivní vědci překlenují propast mezi vědou a humanitními obory, je, že ukazují, že lidské vnímání přesahuje přísně dané. Zatímco tato informace není pro humanitní vědce ničím novým, přináší takový objev větší preciznost do studia všech symbolických systémů (od sémiotické fyziognomiky až po romantické gramatiky výrazu)[xvi], které se snaží vytušit a pak uvést do souladu základní formální idiom s nekonečným rozptylem morfologických situací. Jako příklad dynamického pochopení je tato deduktivní činnost dále „rozšířena" konkrétními pohledy na naše okolí.17 Ale pragmatický impulz mozku vybírat z toho, co zkoumá, je v souladu s jeho vlastní sebeorganizující strukturou. Vědomí jako koapercepce je tak organickou součástí běžného fyzického světa a zároveň je silně závislé na zákonech vlastního neurobiologického substrátu.18

Navíc, jak víme ze studia mozkové lateralizace, nejsou směřované dovnitř jen naše globální funkční stavy. Lidé mají nesymetrické mozky, stejně jako jsou asymetrické ruce, srdce, játra, ledviny a aminokyseliny.19 Procesy spojené s jazykem byly již dávno lateralizovány v levé mozkové hemisféře a holističtější prostorové a vnímavostní funkce byly přiděleny hemisféře pravé. Ale tato úhledná dělba práce se ukazuje (především při výzkumech poruch mozku) jako kognitivní iluze. Obě hemisféry, pravá i levá, spolupracují a vytváří tak individuum. Jedna ze stran často automaticky zastupuje poškozené funkce, které by patřily straně opačné, pomocí vazníku (corpus callosum) - to je svazek nervových vláken, kterými obě strany komunikují a spolupracují. Mysl tedy není prázdná tabulka. Ještě dříve než začneme uvažovat, je zatěžkána širokým repertoárem somatických obrazů, které nesou zátěž afektivních hodnot, které zabarvují jakýkoliv vnímaný objekt.

Vkrádá se tedy otázka, jak instruujeme zbývajících neautopoietických 10 procent já, která jsou aktivně tvořena a otevřena smyslovým informacím, které přicházejí z prostředí. Jelikož je tolik základních systémů neviditelně a nevědomě zakódováno do těla a jsou permanentně obráceny dovnitř, co způsobuje, že vůbec obracíme svou pozornost ven, trpělivě otvíráme oči rozmanitým vjemům, které se jim naskytují? Zatřetí, tato komprese zraku současně rozevírá pole vnímání. Akty vnímání nejsou obráceny k nějakému novému objektu, ale ke stejnému ohraničenému „prostředí věcí", jež se shoduje s naší rámovací kognitivní strukturou. Změna perspektivy a náhlé změny úhlu pohledu - pochopené dynamicky díky kinestetickým a hmatovým vjemům - odhalují vytrvalejší činnost mozku. Tím, že se odchylují od navyklého nebo očekávaného, odhalují, které obvyklé stimuly je náš mozek-mysl připraven přijímat a ke kterým je obecně orientován.

Kineze je pro estetickou zkušenost zásadní. Při vidění hraje zcela zásadní roli. Nadřazenost pohybu nad zrakem, která byla nově potvrzena při studiu bioelektrické aktivity kortikálních neuronů,20 ukazuje, že veškeré vnímání je nutně spjato s motorickou funkcí. Jiné studie neuroplasticity - s úžasným objevem, že mozkové buňky dospělého člověka uvízlé na mrtvém bodě jsou schopné funkční reorganizace - ukazují nejen důležitost nárůstu smyslových informací na proces reaktivace okruhu, ale i důležitost opakovaných pohybů.21

Neměli bychom ve světle fenomenologické schopnosti motorických zkušeností, které dokáží opticky, performativně a dokonce i instinktivně rozrušit rozdíl mezi subjektem a objektem, mluvit spíše o situačních studiích než o vizuálních nebo mediálních studiích (jimž dominují konvence kontinuity a střihu ve filmu narozdíl od technologií vrstvení u videa a televizní technologie tvorby obrazu z bodů)?22 Tato provázaná dynamika - překračující kinematografický proud - by brala v úvahu to, že motoricko-smyslové orgány se mění a rozšiřují během svého časoprostorového sbíhání v neustále se přizpůsobujícím hybridním já. Tento postup je vidět v nedávných pohlcujících a fenomenologicky zaměřených instalacích Alafura Eliassona a Andy Godsworthyho i na hustém intertextovém poli televize.

David Leatherbarrow a Mohsen Mostafavi volají po „situační" architektuře, a tím nabádají k přijetí „všech materiálů, které jsou dostupné v rámci dané sociální, ekonomické a kulturní situace."23 Ráda bych rozšířila jejich zájem o „kůži" nebo „nároky vzhledu" a přidala k nim i kognitivní konstrukci s její snahou integrovat a sladit materiály různého původu. Výzkum by se měl soustředit na procesy asociace, tedy na způsoby, jakými vjemy aktivují v mysli souvislosti. Bádání by mělo popsat kreativní „impuls", jenž dá vzniknout kombinatorickému „rozhraní" nebo syntetické „hraně" sdíleného teritoria, spíše než popisovat konkrétní nástroje nebo technologie obrazu.

Z jaké části autoorganizace? Z jaké části autokontrola?

Samoskladba - spontánní organizace hmoty do koherentních uskupení - je kompoziční princip, který ovládá různé materiály. Příroda je plná vzorců vzniklých z automatického seskupování se. Existuje velká paleta těchto procesů: od perleti lemování mušle ušní, přes základní „granulární" dynamiku fyzických systémů a vnitřní strukturu krystalu nebo živé buňky až po vlny elektrické činnosti v komorových fibrilacích srdce.24 Moderní teorie atraktorů (atraktory s fraktálovou dimenzí, podivné atraktory) představuje samoorganizaci jako tendenci jakéhokoli dynamického fyzického systému začínat nahodile, ale s postupem času se stále více orientovat do určitého vzorce. Ilya Prigogine předpovídá, že řád může vyvstat z chaotických „disipativních struktur."25 Dnes mohou být atomy přírody, molekuly, a koloidní částice dramaticky zvětšeny. Předělané, nanotechnologiemi předesignované a geneticky upravené organické struktury nevykazují jen nové znaky, ale umožňují i přesnou úroveň kontroly nad jejich vybranými interakcemi.26

Je zajímavé, že v syntetické biologii přichází tvorba stavebních článků, mezi něž patří programovatelné instrukce pro samoskladbu, v době, kdy výpočetní neurovědy nahlížejí na mozek jako převážně autopoietický systém, jenž funguje podle předurčených pravidel. Tudíž námitky proti Sapir-Whorfově hypotéze, že jazyk určuje myšlení27, se shodují s neurobiologickým zjištěním, že když lidé napodobují chování nebo se učí jazyku, učí se je vyjadřovat v konceptech, jež jsou již obsaženy v jejich předjazykových systémech. Jinými slovy potřebný reprezentační aparát pro tyto kognitivní operace existuje před tím, než jsme vystaveni gestům a jazyku.

Přestože existuje množství protichůdných teorií, toto je jen jeden z příkladů toho, jak nás nával výsledků zkoumání z oblasti neurověd nutí přehodnotit nepřirozenost rozdělení biologie a kultury. Všimněme si, jak obrovský rozvoj interdisciplinárních studií spojuje nové náhledy na biologický základ myšlení s dříve odlehlými oblastmi společenských a humanitních věd.28 Dalo by se říct, že projekt „dekády mozku" z konce 20. století je uchycen v nekonečné spirále. Ale jeho původní aspirace na studium vyšších mozkových funkcí u lidí je dnes globálně rozšířena.

Zatímco v 90. letech 20. století se neurovědy zaměřovaly na počítačovou tomografii (CT), pozitronovou emisní tomografii (PET) a funkční magnetickou rezonanci (fMRI), tedy technologie snímání mozku lokalizující jeho činnosti, neurovědy 21. století se zabývají něčím mnohem hůře postižitelným: decentralizovaným mozkem projektovaným v těle (brain-in-the-body), ale i jeho odantropomorfizovanou spoluzávislostí na měnícím se vnějším prostředí plném živočichů a rostlin od bakterií po primáty. Existuje i metadisciplína „synnoetika", která popisuje „kooperativní interakci nebo symbiózu lidí, mechanismů, rostlinných nebo živočišných organismů a automatů v systému, jenž ústí v mentální sílu (sílu vědění, vědomí) větší než je síla jeho jednotlivých součástí."29

Mám pocit, že symbióza, jak ji známe z biologie (tedy vzájemná interakce zahrnující autonomní fyzickou asociaci mezi „různě nazývanými organismy")30, by mohla mnohému naučit vědce, kteří zkoumají těsně spjaté komunity od dynamicky interagující neuronové populace až po koncentrovaná urbanistická centra.31 Zároveň ale důraz kladený na zkoumání bezprostřední interaktivity - v rámci víceúrovňového systému a na všech úrovních materiálního a duševního života - podněcuje vážné otázky po roli vůle (autokontroly v protikladu k autoorganizaci), dějinného odstupu32 i po důležitosti toho, co leží za bezprostředním zrakovým vjemem.

Pro téma vizuální gramotnosti je možná nejdůležitější fakt, že vědomí údajně produkuje vlastní obsah, tedy svět. Jistěže představa duševní šablony je stará. Ale současný nervový platonismus ukazuje, že ani objekty našeho vnímání paradoxně nejsou umístěny v nějaké externí události. Naše zkušenost v kterémkoliv momentu vědomí je bezděčně produkována naší nervovou soustavou, jež interaguje se světem. Forma výsledné reprezentace je spíše konstrukcí nervových sítí než úmyslnou reflexí či projekcí světa.33

Všímat si tohoto rozšiřujícího se náhledu na kognitivní výzkum neznamená popírat - jak ukazují vynikající experimenty Semira Zekiho a V. S. Ramachandrana - že zkoumání percepčního pole pokračuje s nezmenšenou silou. Zajímavé je, že většina neurologických výzkumů, jež se zabývají uměleckým dokladem toho, jak mozek pracuje, se používá k dokazování autooganizace a nikoli autokontroly (záměrných činností). Tito dva neurovědci jsou relevantní, protože postavili řadu uměleckých děl do středu svého studia modularity zrakového vnímání. Stejně jako některé fenomenologicky zaměřené obory v kognitivní vědě - jež se snaží objasnit, proč mají věci pomíjivý zjev - jejich závěry zdůrazňují praktickou souběžnost podnětu a reakce. Termín percepční pole pochází ze smyslové fyziologie a odkazuje ke specifické části těla, jež při stimulaci produkuje téměř okamžitou reakci v určité mozkové buňce.

Zeki zkoumá, jak jsou jednoduché konstanty v našem heterogenním zorném poli rozpoznávány i mnoha jinými zrakovými oblastmi, než je oblast V1 (jež je důležitá pro formu a orientaci) zrakové mozkové kůry. Tyto přilehlé oblasti (V2, V3, V3a, V4 [jež je důležitá pro barvu] a V5 [důležitá pro pohyb]) se specializují na zpracovávání a vnímání různých atributů zrakového obrazu.34 Tímto způsobem staví převrácený modulární model zrakového vnímání tím, že sleduje diskrétní prvky - jak jsou drážděny mozkové buňky velice selektivními vlastnostmi objektů - a cituje při tom obrazy od malířů, jako jsou Paul Cézanne přes Alberta Gleizese až po René Magrittea. Tyto automatické procesy nutí lidi všímat si a zabývat se konstantními prvky v jejich zorném poli a vyloučit měnlivé pozadí. Navíc vede jeho bádání v oblasti konstant k otázce po obecných principech neboli „zákonech" mozku - po anonymním a samostatném smyslovém spojování a vázání rysů, jež se neustále odehrává pod povrchem a nad nímž nemáme žádnou moc.

Ramachandran pak podrobně rozebírá různé způsoby, jimiž limbický systém posiluje určité smyslové a kognitivní konstanty reality. Jeho zaměření se stejně jako u Zekiho obrací dvojím směrem, jeho cílem je odhalit vzájemné vztahy mezi rozpoznáváním vzorů u lidí (s využitím karikatur s přehnanými rysy a anamorfózy, kde se podle úhlu pohledu mění schované tvary) a limbickým systémem. Tyto nejednoznačné formy - jež spadají pod dvě či více různých kategorií nebo jež je možné vyložit více způsoby v závislosti na perspektivě diváka - patří již dlouho neodmyslitelně k umění.35

Z uměleckého i vědeckého pohledu je důležité, jak takový víceznačný obraz vyvolává u pozorovatele smyslový, kognitivní nebo i tělesný pohyb (např. otočení hlavy, rotaci polohy a změnu orientace). Když jsou aktivovány netopografické barevné a pohybové mapy limbického systému, spojují vlnové délky vycházející z geograficky oddělených míst v našem zorném poli. Toto dočasné spojení vzdálených bodů vyvolává příjemný kinestetický pocit, ono „aha", které následuje po rozpoznání.36 Máme tu tedy biologické činnosti, které představují základ jak imaginativních skoků analogie, tak i estetiky mimetismu, jež hledá podobnosti.37 Skok asociace, jež spojuje podobné, ale ne identické formální rysy, je možný díky hluboké neurofyziologické shodě mezi fenomenálním a noumenálním systémem. Tato tendence mysli je sdílená a ovlivňuje jak jednotlivce, tak celou společnost.

Pokračující hledání univerzálních, obecně platných forem, jež buď korespondují se základní neurologickou funkcí našeho zrakového systému nebo se objevují na úrovni základní stimulace (efekt „posunu vrcholu generalizačního gradientu"), nemá vliv jen na reorganizaci „biogenetického strukturalismu"38 dvacátého století. Aktualizuje též neurognostické teorie a kompresivní kompoziční praktiky z konce 18. století, které zároveň radikálním způsobem činí materialističtějšími. Nejdůležitější z nich byla snaha zrekonstruovat vzdálený původ umění pomocí abstrahování základních či „primitivních" stavebních kamenů (vertikál, horizontál, diagonál) ze stále komplexnější palety estetické produkce, jež se v moderním světě rozrůstá. Odtesávat kompoziční jednotky - čtverce, kruhy, obdélníky a další základní geometrické tvary - z přeplněného a rozptylujícího se proudu skutečnosti znamenalo mlčky přiznat, že poznání operuje převážně na úrovni nevědomí. Tento strategický způsob dedukování dále rozeznal, že „skutečné symboly" zatížené afekty zároveň představují fyzické a duševní události. Tyto rané snahy o definici toho, jak lidé zjednodušují problémovou oblast, bychom měli chápat jako druh budování teritoria, při kterém nějaký kulturní druh způsobí změnu prostředí a toto prostředí následovně řídí kognitivní evoluci. Spolu s romantiky jsme tedy svědky promyšlené konstrukce přírodopisu estetiky.

Následkem toho patří vnímaná expresivita kulturního artefaktu k epistémickému hledání fundamentálního rozumu, jež funguje v realitě. Je to snaha vysvětlit proces vyvstání řádu z ne-řádu. Konkrétní události ve vnějším světě vzdálené v čase i prostoru jsou kauzálně spojeny s organismem člověka, a to vzájemně a oboustranně. Vývoj člověka se odehrává ve vztahu k autonomnímu nervovému systému, motorickému systému, k systému organizace postojů, systému pozornosti a interakce a seberegulačnímu rovnovážnému systému. Ale jak jsem upozornila, všechny tyto vnitřní systémy nepřetržitě interagují s měnícím se prostředím a děje se tak v průběhu celé jeho evoluce. To, co se tedy děje v současnosti, je komplexní výsledek reaktivace modifikace, již analogická historická událost způsobila dávno na fyziologických, smyslových, emočních a kognitivních úrovních.

Tato romantická pátrání po absolutní „gramatice výrazu" byla založena na dnes známé hypotéze, že výraz je vtisknutý do základní kompoziční organizace přírody i do základní struktury mysli. Přetrvává domněnka, že konstantní optické vlastnosti jako tvar, směr a odstín - jasně rozeznatelné v elementárních geometrických tvarech, schématických vertikálách a horizontálách a v základních barvách - obsahují v těle uložený sémiotický systém, jež spojuje smyslové a kognitivní události. Fakt, že jsme schopni odhalit tyto základy zkušenosti pod mnohem komplexnějšími jevy, vysvětluje tak častý pocit obecné povědomosti, jež se třpytí pod halasnou montáží každodenních obrazů. Není se co divit, že tyto základní optické vlastnosti byly považovány za nejčistší znaky vizuálního umění od věšteckých kostí až po hieroglyfy. Tyto základní rysy totiž vyčnívaly jako ostře charakteristické pro archaické fáze umění a to jak v historickém tak kognitivním smyslu slova.39

Ještě jeden důležitý bod, který je třeba - po vzoru Johna Searlea - zdůraznit pro humanitní vědy, je, že individuální perspektiva či perspektiva první osoby není redukovatelná na objektivní popis zásadních neuronových procesů. Pocity jsou klasickým příkladem organické intenzity, která přesahuje pouhé fyziochemické procesy. Antonio Damasio tvrdí, že zatímco se tyto pocity vzruchu objevující se na mapě těla v mozku vztahují k částem těla nebo ke stavům těla, jsou zároveň nedílně kognitivní, neboli dojmy z těla. Následkem toho rozlišuje pocity od skutečně prvotních emocí, jež vyvinuté sítě subkortikálních činností vepsaly do prapůvodního nervového systému.40

Damasio v návaznosti na romantiky tvrdí, že vnější objekty pro nás mají pozitivní či negativní hodnotu, protože jsou nerozlučně spjaty s konkrétními stavy těla a pocity slasti nebo bolesti, které pociťujeme jako ty, jež tyto stavy těla vyjadřují. Co odlišuje romantické zkoumání operací vnímání a rozvzpomínání si od toho dnešního, je ale to, že se nezastavili na analýze okamžité výjimečné reakce. Už dříve jsem dokazovala, že generace romantiků byla první, jež zformulovala dějiny kognitivních obrazů spojením etiky, estetiky a metafyziky s dějinami kosmu. Epistemologická otázka po tom, jak si můžeme být vědomi svého uvědomování si, byla zasazena do kontextu otevírající se evoluce lidského myšlení.

Zatímco nedávné mikrostudie vidění a vědění, jako například ty od Zekiho a Ramachandrana, mnohé objasňují, jejich úzké zaměření na automatické a autonomní systémy může být předmětem kritiky. Jak vysvětlíme funkce, jež buď nejsou snadno rozškatulkovatelné nebo jsou nepostižitelné? Na jednu stranu se objevuje holističtější pohled na vizuální zpracovávání, jež spojuje emoční centra, jako jsou amygdala, s motorickými oblastmi mozku.41 Jako to dříve činili romantičtí umělci (William Blake, Henry Fuseli a Humbert de Superville), i tento nový výzkum zkoumá strach, radost nebo emoční neutralitu, nejen jako soustředěné v obličeji, ale jako zaplavující gesto a akci reprezentace celého těla jako vtělené mysli. Toto rozšířené pojetí nám pomáhá pochopit trvalý význam rituálu nebo představení a vybízí k přehodnocení neurokognitivních základů symbolické činnosti člověka.

Studium mentálních reprezentací - oněch rychle se pohybujících elektrických bouří, jež vnitřně představují měnící se vnější prostředí - také odhaluje hluboké pouto mezi pohybem a emocí. Jak intuitivně ukazuje mnoho uměleckých stylů - od holandského ilusionismu trompe l'oeil v 17. století (jenž pracoval s „přepínacím" efektem myšlenkového skoku při rozpoznání), přes italské futuristy (kteří zkoumali dynamiku spolu-spolupracujících subjektů a objektů jako rozhodující zkušenost městského života ve 20. století) až po instalace umělců California Light and Color jako jsou James Turrell nebo Robert Irwin (umísťující pozorovatele mezi tranzitní jevy, jako jsou závoje, nebeské prostory a mlhavé Ganzfelder, kde se pórovité já setkává s rozpouštějícím se světem)42 - myšlení vychází z motorického pohybu. A pohyb (jako směrovost a opakování) je základní pro vlastní koncept autoorganizujícího já.43

V éře jeskyní virtuální reality (VR), trendu izolace individua, domácích pracovišť, domácí školy, politického izolacionizmu a vnitřní svatyně internetu, by se nebylo co divit, kdyby se autopoiéza stala převažujícím modelem pro duševní pochody. Ať už chceme nebo ne, informační technologie, či paradigma výkonného, převážně nepostřehnutelného, ale především automatizovaného přenosu informací neviditelně prostupuje metaforami mozkové autoorganizace. Tato zároveň hyperosobní neosobnost myšlení je zachycena výzkumem do mezineuronové komunikace a kmitavého přepínání, jež ukazuje, jak je mozek během vývoje schopen sám se funkčně a konstrukčně organizovat.

Zatímco síť rozložená v mozku organizuje vnímání a zapamatovávání si fakt a událostí, tento funkční rys zasahující celý systém vytváří i konfigurované asociace mezi zakoušejícím subjektem a vnějšími stimuly. Tato vzájemná závislost je částečně odvoditelná z důkazů, že smyslové podněty jsou selektivně reprezentovány v různých oblastech mozkové kůry podle jejich různého vlivu na dřívější mozkové funkce. Jelikož neurony musejí být schopné se rychle a prediktivně reorganizovat na jiné ohnisko zájmu v závislosti na nesčetných podnětech, jež přicházejí z prostředí, jsme - většinou aniž bychom si to uvědomovali - tvory sestavenými z mnoha nezávislých vědomí.

Znepokojující otázka po podstatě kognitivní syntézy (cognitive binding) se konkrétně ptá, jak přesně jsou tyto vibrující, celosíťové voltové vlny koordinovány do koherentního celku. Jejich tajemná spolupráce při internalizaci fenomenálního světa - jejich společné přesahování za povrch těla - zatímco jsou zasazené dovnitř uzavřeného vnitřního funkčního prostoru, zůstává ústřední hádankou.44 Tato „symbolická sdílenost"45 materiálního myšlení v pohybu opět spočívá na autoorganizaci: monistické představě, že něco je schopné produkovat určitý druh chování samo o sobě, protože jeho složky patří k jednomu stavu materiálního světa.

Taková autonomie, jež vychází ze dvou různých tradic - kybernetiky a termodynamiky - postuluje, že materiální entity jsou sebeustavující, že se samogenerují jako nepřetržité procesy.46 Problém těchto tradic zabývajících se okruhy a jinými neživými systémy v protikladu k živým organismům a vyvíjejícím se procesům je ale ten, že mohou vést k redukcionismu, tedy k nešťastné snaze hledat vysvětlení jen na nejnižší úrovni organizace.47 Tyto dvojí kořeny jsou nepříjemně zřejmé například v údajně syntetickém přístupu neuroekonomie - pokusu o sjednocení ekonomie, psychologie a neurovědy.48

Tento globální pokus popsat veškerý výběr a rozhodování jako kombinaci logické konzistence, stanovení konkrétních mozkových složek, jež přispívají ke spolupráci (přední paracingulární kůra) nebo odvrácení rizika (ventromediální prefrontální kůra), a elementárního neuronového systému obvodů, jenž by měl vysvětlit nejjednodušší měřitelné prvky chování, zavání neosobním, globálním automatismem, jenž vychází jak z informační teorie, tak z mechanisticky pojaté utilitarity. To je také patrné ve vývoji science-fiction připomínajících způsobů výuky „přímo do mozku" nebo „přímého studia", jež přestává být omezeno čtyřmi stěnami učebny. S využitím technologií wi-fi nebo wi-max tyto supermoderní přístroje mají údajně přístup k informacím z pokročilého stádia internetu, „zatímco informace proudí přímo z bezdrátových sítí do studentova vědomí."49

Příručka k situačním studiím

Ústředním tématem této eseje bylo, že rostoucí důkazy o nezávislosti smyslového vstupu, dále potvrzované důležitostí automatických procesů pro kognitivní činnost, vyvíjejí zvláštní tlak na to, co nazývám zbývajících 10 procent založených na zkušenosti. Dalo by se tvrdit, že již Giambattista Vico ve svém díle Principles of a New Science (1734),50 navrhoval, že mysl člověka utváří svět a že svět následně utváří lidskou mysl. Ale jeho mytopoetický systém - zaměřený na historický původ veřejné komunikace a znovu vyjádřený romantiky - nabízí působivý kontrast k dnešnímu egocentrickému nervovému strukturalismu, jenž je posedlý vším od autismu až po smyslovou nedostatečnost.

Tato posedlost „jazykem myšlení"51 povětšině nezávislým na vnějším světě charakterizuje příval hybridních oborů: kognitivní antropologie, kognitivní lingvistika, kognitivní studia paměti, neuroestetika, neuroekonomie a neuroetologie. Jak už si brzo uvědomil Vico, tato univerzální mentálština uměle vytváří imaginativní prostor osvícení, v němž se dají pochopit alternativní reality. Z hlouby této poznávající materiální jeskyně - minimálně od starší doby kamenné (asi 45 000 - 10 000 př. n. l.) - si lidé projektovali tajemné pohyblivé tvary na evokující prostředí, jež pak přebíralo tvar lidské mysli.52

Jestliže se mozek-mysl opět stal tajemnou jeskyní, můžeme se ptát, co tedy vlastně vidíme? Jistě to nejsou, jak si myslel Platón, třepotavé kopie vnějších jevů promítané na jednotící plátno mysli. Pokud jsou schémata, jež organizují svět do odpovídajících kategorií, opravdu vytvářena strukturujícím globálním pracovištěm,53 jak moc jsme závislí na zraku při symbolizaci světa? Pokud je nervový systém našeho těla ve své neustávající inkorporaci externích objektů „neurosymbolický" tak, jako je stálá elektrochemická aktivita propojující různé mapy já neurofenomenální,54 je „vizuální gramotnost" konceptem adekvátním pro tento nově vznikající názor na vesmír mozku?

Zatímco historici umění a kultury odkrývali sociální stránku historie obrazů, role zraku v konstrukci zkušenosti byla redukována. Přestože předmět vnímání může začít buď v receptorech smyslů, nebo v kůře mozkové, dnes už víme, že mozek běžně zachází za to, co je smyslově viditelné, a konstruuje komplexně emoční a vzpomínkami zatížené mentální reprezentace.55 Navíc není vůbec neobvyklé mít vizuální zkušenosti, zatímco ve skutečnosti nic „nevidíme".

David Lewis-Williams ve své studii geometrických klikyháků, mřížek, teček a překrývajících se čar, jež se objevují po celém světě v pomalovaných jeskyních starší doby kamenné, provokativně tvrdí, že tvorba umění záleží z velké části na mentálních obrazech, obzvlášť na těch dovnitř-orientovaných, spíše než na vyšším řádu inteligence. Entoptické jevy, jež vznikají mezi sítnicí a zrakovou kůrou mozkovou, jsou napojeny na nervový systém člověka. Tudíž všichni lidé mají potenciál zažít je s otevřenýma nebo zavřenýma očima.56 Jak jsme si ukázali, afekt, epizodická paměť (týkající se událostí) nebo sémantická paměť (týkající se faktů),57 intuice, intencionalita, snění, hypnagogické stavy a vědomá i nevědomá koherence vyvíjejícího se já58 byly všechny podrobeny zkoumání pod mikroskopem.

Evoluční biologové jako Nicholas Humphrey míní, že dnešní chování těla se vyvinulo ze senzorických reakcí v minulosti. Během dlouhých období geologického času se naše vjemy neustále vracely, stáčely se do smyčky a tímto procesem se staly sebe-tvořícími a sebe-udržujícími. Tato smyslová aktivita minulosti se vztahuje k současnému momentu tím, že se rozšiřuje směrem k aktuálním místům stimulace, aby je hodnotila. Zároveň ale zůstává vzadu, zavřená v rozvětvené jeskyni skrytého nervového systému.59

Neurobiologové pak tvrdí, že mozek stejně jako srdce pracuje jako sebe-vztahující uzavřený systém. Jeden z nich, Rodolfo Llinas, postuluje, že mysl - neboli třída všech funkčních mozkových stavů, při nichž se tvoří senzorimotorické obrazy (včetně vědomí) a jež mohou nebo nemusí představovat vnější realitu - povstává z mozku, jenž normálně není odpojen od smyslového vstupu. Zdůrazňuje ale, že nepotřebuje nepřetržitý vstup z vnějšího světa, aby mohl generovat vjemy, „ale jen aby je kontextuálně moduloval."60 V každém případě zkušenost přímo neinstruuje, ale vybírá z předem dané řady alternativ.

Je ironií, že přes explozi smyslových médií, jsou učitelé vizuálna postaveni před zmenšující se arénu vlivu. V tomto článku jsem se snažila vykreslit jak příležitosti, tak výzvy. Pokud je spektrum vědomí (a s ním mentální reprezentace) povětšině automatický produkt nervového systému, pak se studium toho, jak jsme rozvinuli řadu sociálně sdílených obrazů mysli, stává ještě důležitějším. Pokud tak velká část vědeckého (a vlastně i humanitního) výzkumu připadla a připadá na výzkum toho, jak organizujeme svůj vnitřní vesmír, jaké pohnutky nás vedou k tomu, abychom se otevřeli a tvořili veřejné formy komunikace, v nichž vizuální obrazy tvoří hlavní složku?

A pokud mozek člověka modeluje svět pro každého jednotlivce, proč má vlastně vůbec smysl vlastní vjemy kontrolovat a porovnávat se zkušeností? Přestože Jean-Pierre Changeux navrhl používání modelu pracovního prostoru, v němž rozšířený přístup k informacím uvnitř nervových sítí umožňuje hodnotit hypotézy ve vztahu k jiným informacím,61 neodpovídá na otázku, proč má vůbec smysl vyjít mimo sebe a hledat kontext nebo pravdu? Proč prostě nesetrvávat mezi přemírou možností nebo přemírou neomezených alternativ, jako u keatsovské „negativní schopnosti"?

Svou dosavadní analýzu považuji za příručku k specificky neurologicky ustavené podmínce anonymní autonomie. Ale těším se, až budu psát příručku k situačním studiím, tedy k vznikajícímu mezioborovému studiu vztahu mezi autoorganizací a autokontrolou v konstantně se přizpůsobujícím procesu syntézy, jež spojuje spletitosti (lidského) zakoušení skutečného světa s neurofyziologickými údaji (jež obyčejně závisí na elektrických záznamech z individuálních neuronů). Situační bádání by potvrdilo, že myšlení je jak instinktivní - zdánlivě nereflektivní - tak i záměrné nebo rozvažované. Když přijmeme tento amalgam nevědomého zdravého rozumu a vědomého uvažování, dovolí nám to nahlédnout kognitivní vzory, k nimž jsou nové informace instinktivně přirovnávány. Takové rychlé rozpoznávání vzorů je založeno na intuitivní kondenzaci a krystalizaci obrovské zásobárny nashromážděných minulých analytických procesů.62 Když vezmeme v potaz, že naše mysl neustále poletuje od myšlenky k myšlence s neuvěřitelnou rychlostí a pružností, uvědomíme si, že kognitivní činnosti obvykle vyžadují víc než jeden typ zpracování63 a následně jasně vykazují různé typy uspořádání.

Z této performativní perspektivy zní otázka takto: Jaké je spojení mezi autoorganizací a kognitivní kontrolou, kde kognitivní kontrola znamená chápání, jak lidský mozek reguluje tok informací, aby dosáhl zamýšlených cílů?64 A ještě důležitější je otázka, co nám mohou různé druhy umělecké produkce říci o spletitých způsobech, jimiž frontální oblast mozku dynamicky a aktivně přepíná mezi mnoha funkcemi - automaticky prohlíží a pak najednou začne něčemu věnovat pozornost - místo aby jen staticky prováděla přednastavené úkoly nebo se řídila lineární logikou?

Naopak pozorování neurobiologie fundamentálně změnila význam vnímání, paměti, emocí a obrazu, takže my, humanitní vědci, nemůžeme pokračovat se zastaralými teoriemi o zázemí našeho kontaktu se světem přírody. To znamená mimo jiné, že musíme nově pojmově uchopit zastaralý a rozdělující svár v konceptu příroda versus výchova.65 V této eseji argumentuji, že se objevuje jiný, vzdálenější a automatičtější obrázek vnitřního vesmíru, než na jaký jsme možná zvyklí. Ale přes směrování mnoha současných výzkumů (zacházejících do extrémů, kdy autoorganizace hraničí s determinismem) autopoiéza není vše.

Role prostředí, úžasná elasticita nervového systému a důležitost učení se poukazují na potřebu přehodnotit roli zkušenosti ve vývoji mozku od narození po dospělost. Gerald Edelman například mluví o neuronových sítích obdobně jako o darwinovském výběru druhů. Zatímco rostoucí neurony nepřetržitě vytvářejí vzájemná krátkodobá spojení náhodným způsobem, tato spojení se rychle rozpouštějí, pokud nějaký vnější vliv nezpůsobí, že jsou použita, rozvedena a tím stabilizována. Neboli, slovy Jean-Pierra Changeuxe: „Darwinismus synapsí vítězí nad darwinismem genů."66

V podobném duchu věřím, že musíme zahrnout vizuální studia do obecnější fenomenologie smyslů zaměřené na pochopení toho, jak rychlé nervové rekonfigurace formují obrovskou šíři a vysoce flexibilní dynamiku chování v našich každodenních životech. Když si budeme vědomi těchto „situačních" úprav, pak budeme brát v úvahu, jak jsou nereflektované vidění, stejně jako různé druhy paměti, sekundární vědomí a jiné fyziologické procesy nebo tělesné funkce - jejich souhrn - umocněny selektivní pozorností a vědomou konceptualizací.

Kreativita možná spočívá v unikání, ne v poddávání se, našemu autopoietickému aparátu a v pečlivém zaměření se na svět. Tato aktivnější teze vzdoruje hyper-romantické teorii vědomí, již nedávno zpochybnil John Searle,67 že nikdy nemůžeme vnímat skutečný svět, ale jen naše duševní reprezentace a že i tyto re-reprezentace jsou vedeny nepřístupnými mechanismy.68 Chtěla bych naopak ukázat, že umění je ústřední příklad takovéto úmyslné percepce, jež nápaditě a veřejně formuje svět.69 V této pozornosti zaměřené ven na přítomnost (thereness) objektu a ne jen na naše vlastní zakoušení tohoto objektu je možné spatřit aspekty mnohých kognitivních procesů vyššího řádu jako například intence, záměru a výběru, které se tímto vrací zpět do okruhu vědomí.

Tyto vědomé operace jsou však dále ztěžovány množstvím autopoietických zařízení a nedomrlých médií. Tyto vědomí prosté technologie reflexů (mrkání, broukání, kmitání a vibrace) jsou vnitřně kompatibilní s nekonečně sebe-konfigurujícím a dovnitř zaměřeným dálkovým ovladačem našeho mozku. Jak naznačuje Malcolm Gladwell, lidé jsou zdatní ve vyloučení toho, na čem nezáleží, a v unáhlených soudech.70 Přestože je opravdu nutné, abychom byli schopni slučovat, internalizovat a hodnotit vzorec signatury (například ptačí volání), abychom mohli rychle reagovat na problém identifikace, je znepokojující, že kapesní technologie vytvářející virtuální světy, na sebe vzaly úkol vytlačit to, na čem zdánlivě nezáleží.

Vidíme toto potlačení vědomého myšlení - kde rozhodnutí o tom, co má být potlačeno, je automaticky provedeno za nás - na solipsistických mobilních telefonech, sluchátkách Bose, která odříznou vnější prostředí, kapesních počítačích nebo přenosných MP3 přehrávačích a hracích konzolích.71 Ale zároveň jsme svědky zmenšování schopností osobního odhadu v oblastech, které považujeme za vrchol našeho společenského a politického života: vytváření korporátních log a globálních značek pro reklamu. Elegantní víceplátové neuronové krajiny Beverly Fishmanové jsou grafickým znázorněním povětšinou automatických sil, které v současnosti ovlivňují naše biologické a kognitivní já. V nové, obecně použitelné alegorii lidské situace svůdně září farmaceutické monogramy - V v kroužku jako Valium nebo nafouklé H Haldolu - nad pulzujícím horizontem, který slibuje univerzální úlevu omámení.72 Vidění, nikoliv vidění něčeho jako něčeho, umožňuje růst poznání. Vzdělávat oněch zbývajících 10 procent tedy znamená ukázat studentům hluboké účinky volby a úsilí (tzn. autokontroly, ne jen autoorganizace). Tím, že změníme jejich způsob myšlení o jejich myšlenkách, mohou změnit své mozky i celý svět.

(Přeložila Halka Varhaníková)

Příloha

Diskuse


1 POWERS, Richard, The Goldbug Variations (New York: William Morrow, 1991), 48.
2 SARAMAGO, Jose, The Gospel According to Jesus Christ, do angličtiny přeložil Giovanni Pontiero (New York: Harcourt, Brace, 1994), 9.
3 HOFFMANN, Roald, "Interface," in his Soliton: Poems (Kirksville, Mo.: Truman State University Press, 2002), 77.
4 Tímto problémem se zabýval RICHARDS, I., A. v Poetries and Science: A Reissue of Science and Poetry (1926, 1935) with Commentary (New York: Norton, 1970).
5 LANDOW, George, Hypertext: The Convergence of Contemporary Critical Theory and Technology (Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1992), 103.
6 Nejnovější výzkum potvrzuje, že lidé s poškozením mozku, jejichž schopnost užívat slova je silně narušená, jsou přesto schopni provádět složité matematické operace. Viz HOLDEN, Constance, &8222;Math without Words," Science 307 (25. únor 2005): 1197.
7 Tento způsob uvažování o informacích z vyšetření mozku jako o faktech o světě zkoumá DUMIT, Joseph, v Picturing Personhood: Brain Scans and Biomedical Identity (Princeton, N.J.: Princeton University Press, 2004), 5. Dumit ale zkoumá otázky normálnosti a abnormality, ne automatizaci zpracování.
8 ZEKI, Semir, Inner Vision: An Exploration of Art and the Brain (Oxford: Oxford Univeristy Press, 19990, 13.
9 RAVVEN, Heidi, Morrison, "Spinoza's Anticipation of Contemporary Affective Neuroscience," Consciousness & Emotion 4, no. 1 (2003): 273-79.
10 PANKSEEP, Jaak, "Damasion's Error?" Conciousness & Emotion 4, no. 1 (2003): 112.
11 Zeki, Inner Vision, 1.
12 PONTY, Maurice, Merleau, The Primacy of Perception: And Other Essays on Phenomenological Psychology, the Philosophy of Art, History and Politics, ed. James M. Edie (Evanston, Ill.: Northwestern University Press, 1964).
13 COHEN, Sarah, R. "Chardin's Fur: Painting, Materialism, and the Question of Animal Soul," Eighteen-Century Studies 38 (podzim 2004): 50.
14 DENNETT, Daniel, Consciousness Explained (Boston: Little, Brown, 1991), 416.
15 Andy Clark, Being There: Putting Brain, Body, and World Together (Cambridge, Mass.: MIT Press, 1997), 69.
16 Viz můj článek "Romantic Systematics and the Genealogy of Thought: The Formal Roots of a Cognitive History of Images,: Configurations 12, no. 3 (podzim 2004): 315-48.
17 PACHAUD, Bernard, "The Teleological Dimension of Perceptual and Motor Intentionality," in Jean-Luc Petitot, Francisco Varela, Bernard Pachoud a Jean-Michel Roy, eds., Naturalizing Phenomenology and Cognitive Science (Stanford, Calif.: Stanfornd University Pres, 1999), 198-203.
18 Viz SEARLE, John, R. Mind: A Brief Introduction (New York: Oxford University Press, 2004).
19 McMANUS, Chris, Right Hand, Left Hand: The Origins of Asymmetry in Brains, Bodies, Atoms and Cultures, (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 2002), xv, 168ff
20 PETITOT, Jean-Luc, "Constitution by Movement: Husserl in Light of Recent Neurobiological Findings," in Petitot et al., Naturalizing Phenomenology, 221.
21 SCHWARTZ, Jeffrey, M. The Mind and the Brain: Neuroplasticity and the Power of Mental Force (New York: HarperCollins, 2002), 200.
22 Ve vztahu k televizi viz. KINDER, Marsha, "Screen Wars: Transmedia Appropriations from Eisenstein to a TV Dante and Carmen Sandiego," in Language Machines: Technologies of Literary and Cultural Production, ed. Jeffrey Masten, Peter Stallybrass and Nancy Vickers (New York: Routledge, 2000), 169-72.
23 LEATHERBARROW, David a MOSTAFAVI, Mohsen Surface Architecture (Cambridge, Mass.: MIT Press, 2002), 175.
24 BIALEK, Villiam, BOTSTEIN, David, "Introductory Science and Mathematics Education for 21st Century Biologists," Science 303 (6. únor 2004): 787
25 PRIGOGINE, Ilya, STENGERS, Isabelle, Order Out of Chaos (New York: Bantam Books, 1984), 302-3.
26 GLOTZER, Sharon, G. "Some Assembly Required," Science 306 (15. říjen 2004), 419.
27 GELMAN. Rachel, GALLISTEL, C. R. "Language and the Origin of Numerical Concepts," Science 306 (15. říjen 2004), 441-43
28 STERN, Peter, Glibert Chin a John Travis, "Neuroscience: Higher Brain Functions," Science 306 (15. říjen 2004), 431
29 LITTLE, Gregory, &8222;Synnoetics and Self: The Construction of Planetary Identity as an Aesthetic Oeuvre", Technoetic Arts, no. 2 (2004): 82. Termín synnoetika poprvé použil v roce 1960 počítačový vědec Louis Fein.
30 MARGULIS, Lynn, SAGAN, Dorion, Acquiring Genomes: A Theory of the Origins of the Species (New York: Basic Books, 2002), xi.
31 ROBINSON, Max, "Place-Making: The Notion of Centre," in Constructing Place: Mind and Matter, ed. Sarah Menin (London: Routledge, 2003), 147.
32 Přestože se jedná o text bez vztahu k současnému kognitivnímu výzkumu, viz. provokativní studie Keitha Moxeyho, &8222;Impossible Distance: Past and Present in the Study of Duerer and Gruenewald," Art Bulletin 86 (prosinec 2004): 750-51.
33 LAUGHLIN, Charles, D., McMANUS, John, d'AQUILI, Eugene G. Brain, Symbol, and Experience: Towards a Neurophenomenology of Human Consciousness (New York: Columbia University Press, 1992), 43, 171.
34 ZEKI, Inner Vision, 16.
35 GAMBONI, Dario, Potential Images: Ambiguity and Indeterminacy in Modern Art (London: Reaktion Books, 2002), 13-14.
36 RAMACHANDRAN, V. S., a W. Hirstein, "The Science of Art: A Neurological Theory of Aesthetic Experience," Journal of Consciousness Studies 6 (1999): 15-51.
37 Viz moje kniha Visual Analogy: Consciousness as the Art of Connecting (Cambridge, Mass.: MIT Press, 1999).
38 LAUGHLIN, McMANUS, d'AQUILI, Brain, Symbol, and Experience, 44.
39 Viz můj článek "Romanticism and the Genealogy of Thought."
40 DAMASIO, Antonio, Looking for Spinoza: Joy, Sorrow, and the Feeling Brain (Orlando, Fla.: Harcourt, 2003), 12, 80-86.
41 HOLDEN, Constance, "Fear as Action," Science 306 (listopad 2004): 1469.
42 SCHÜRMANN, Eva Erscheinen und Wahrnehmen: Merleau Ponty und James Turrell (Mnichov: Wilhelm Fink Verlag, 2000).
43 PORT, Robert, F., van GELDER, Timothy, Mind as Motion: Explorations in the Dynamics of Cognition (Cambridge, Mass.: MIT Press, 1995). Viz obzvlášť jejich esej &8222;It's about Time: An Overview of the Dynamical Approach to Cognition," 3ff, která se staví proti komputacionalistům a tvrdí, že kognitivní systém není počítačový, ale dynamický systém sestávající z mozku, nervového systému, těla a prostředí.
44 HUMPHREY, Nicholas, The Mind Made Flesh: Essays from the Frontiers of Psychology and Evolution (Oxford: Oxford University Press, 2002), 9-12.
45 TABBI, Joseph, Cognitive Fictions (Minneapolis: University of Minnesota Press, 2002), xxiv.
46 van de VIJVER, Gertrude, "Introduction: Auto-Organisation, Autonomie, Identite," Revue Internationale de Philosophie 59, č. 2 (2004): 140, 148.
47 MAYR, Ernst, v knize What Makes Biology Unique? Considerations on the Autonomy of a Scientific Discipline (Cambrdige: Cambridge University Press, 2004) varuje před pokusy redukovat biologii na fyziku pod záštitou základního plánu na mezivědní &8222;consilience" podle E. O. Wilsona.
48 GLIMCHER, Paul, W., RUSTICHINI, Aldo, "Neuroeconomics: The Consilience of Brain and Decision," Science 306 (15. říjen 2004): 447-52.
49 SANBORN, Robert, SANTOS, Adolfo, MONTGOMERY Alexandra L., CARUTHERS, James B. "Four Scenarios for the Future of Education," The Futurist (leden-únor 2005): 27-28.
50 Giambattista Vico, Principles of a New Science (1734; přetisk, New York: Penguin, 2000).
51 GELMAN a GALLISTEL, "Language and the Origin of Numerical Concepts."
52 LEWIS-WILLIAMS, David, The Mind in the Cave: Consciousness and the Origins of Art (London: Thames and Hudson, 2002), 63-65, 93.
53 Od dob vydání knihy George Lakoffa a Marka Johnsona, Philosophy in the Flesh: The Embodied Mind and Its Challenge to Western Thought (New York: Basic Books, 1999), 17, 552-55, uběhla celkem dlouhá doba, přesto jejich vysvětlení, že nervové bytosti musí kategorizovat a že konceptualizace se děje jen skrze tělo, je stále platné.
54 Ohledně nového přístupu ke vztahům mezi fenomenomenologií Husserlovského typu (i Merleau-Pontyho) a současnými pokusy o vědeckou teorii poznávání - ještě pod značným vlivem behaviorismu - viz. Jean-Michel Roy, Jean Petitot, Bernard Pachoud a Francisco J. Varela, "Beyond the Gap: An Introduction to Naturalizing Phenomenology," in Petitot et al., Naturalizing Phenomenology, 9-10.
55 della BARBA, Gianfranco, Memory, Consciousness, and Temporality (Boston: Kluwer Academic, 2002).
56 LEWIS, WILLIAMS, The Mind in the Cave, 127.
57 MIYASHITA, Yasushi, "Cognitive Memory: Cellular and Network Machineries and Their Top-Down Control," Science 306 (15. říjen 2004): 435-40.
58 Viz můj text &8222;Levelling the New Old Transcendence: Cognitive Coherence in the Era of Beyondness," New Literary History 35, zvláštní číslo o Koherenci (jaro 2004): 321-38.
59 tamtéž, 91, 112.
60 LLINAS, Rodolfo, R. I of the Vortex: From Neurons to Self (Cambridge, Mass.: MIT Press, 2001), 7.
61 CHANGEUX, Jean-Pierre, The Physiology of Truth: Neuroscience and Human Knowledge, přelož. M.B.DeBevoise (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 2004).
62 GOLDBERG, Elkonon, The Wisdom Paradox: How Your Mind Can Grow Stronger as Your Brain Grows Older (New York: Gotham Books, 2004).
63 MACHENS, Christian, K., ROMO, Ranulfo, BRODY, Carlos, D. "Flexible Control of Mutual Inhibition: A Neural Model of Two-Interval Discrimination" SCIENCE 307 (18. únor 2005): 1121.
64 Kognitivní kontrola se opět stává výzkumným projektem; viz. K. Richard Ridderinkhof a Wery M. van den Wildenberg, &8222;Adaptive Coding", Science 307 (18. únor 2005): 1059.
65 Viz. například DOWNING, John, E. The Great Brain Debate: Nature or Nurture? (Washington, D.C.: Joseph Henry Press, 2004).
66 Citován v Christian de Duve, Life Evolving: Molecules, Mind, and Meaning (Oxford: Oxford University Press, 2002), 213.
67 SEARLE, John, "Consciousness: What We Still Don't Know," New York Review, 13. leden 2005, 36-39.
68 KOCH, Christof, The Quest for Consciousness (New York: Roberts and Company, 2004).
69 Ohledně důsledků autopoietiky a rozdistribuovaného vědomí pro pracující viz. moje recenze knihy Pamely H. Smith, The Body of the Artisan, nazvaná "Working Minds", Perspectives in Biology and Medicine 48, č. 4 (2005): 131-36.
60 GLADWELL, Malcolm, Blink: The Power of Thinking without Thinking (New York: Little, Brown, 2004).
71 ROGERS, Adam, "WillConsolesContinuetoRuletheVideogameMarket," Wired, 31. leden 2005, www.wired.com/wired/archive/13.01/start_pr.html.
72 HOUSTON, Joe, Beverly Fishman, katalog výstavy (Paříž: Galerie Jean-Luc & Takako Richard, 2005), 3.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „nahlásit příspěvek“.
Nahlásit příspěvek
INFO
Publikován: 11. 03. 2009
Zobrazeno: 4373krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku :
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
, Maria. Zbývajících 10 procent. Metodický portál: Články [online]. 11. 03. 2009, [cit. 2020-05-28]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/3027/ZBYVAJICICH-10-PROCENT.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.