Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Základní vzdělávání > Co přináší soutěž do života žáků?

Ikona teoreticky

Co přináší soutěž do života žáků?

Ikona odbornost
Autor: Lenka Prýmasová
Spoluautor: Eva Lukavská
Anotace: Třetí díl seriálu příspěvků, hledající odpovědi na otázky: Co je soutěž, co je hra a kdy je soutěž hrou? Co přináší soutěž do života žáků?
Téma příspěvku:Klíčové kompetence
Klíčová slova: hra, Soutěž, soutěž konstruktivní, soutěž destruktivní

 



Text je součástí seriálu příspěvků. Předcházející články: Co je soutěž, co je hra a kdy je soutěž hrou? Co přináší soutěž do života žáků?, Co je soutěž? a Co je hra a kdy je soutěž hrou?



Zkáza soutěže jako hry

Z předešlých charakteristik vyplývá, že svět hry je s reálným světem v příkrém protikladu, a že hra je tudíž aktivita, která se bytostně distancuje od reality. To nám napovídá, že jakýkoli kontakt s běžnou životní realitou přináší zkázu a ohrožuje samu podstatu her (Caillois, 1998, s. 63). Takto popisuje R. Caillois zvrácenou podobu her, kdy jsou porušeny hranice času a prostoru a hra přestává být neprodyšně uzavřena. Pak se ztrácí i sama svoboda hry a každé jednání s sebou nese nevyhnutelný důsledek.

Tato zkáza se pak v principu Agón (viz článek Co je hra a kdy je soutěž hrou?) projevuje například jako chorobná touha po moci, nenávist k soupeřům, úskočnost, podvádění, násilí, válka, strach nebýt nejlepší. Touha vyniknout za každou cenu může být příčinnou, proč člověk nezná pocit štěstí, může vést k závislosti, člověk přestává být sám sebou, je štvancem za výkonem (Svobodová, 2005). Soupeři pak nejsou rivaly pouze a jedině po dobu trvání hry, ale stávají se rivaly nepřetržitými. Svět se pak stává ohromnou soutěží, potřeba vyhrát není nikdy uspokojena a čím více je krmena, tím je silnější.

Již jsme objevili, že uvedeného Krále počtářů není možné považovat za hru, je ale nevyhnutelné, aby byl součástí této zkázy her? Vždyť to přece není aktivita zas tak moc „zvrácená". Domníváme se však, že soutěže tohoto typu mají sílu napáchat v osobnosti žáka nemalé škody.

Soutěživá hra ve škole

Hra jako taková má ve škole, a zvláště na prvním stupni, své nezastupitelné místo a význam. Vychází z potřeb dítěte a zejména u dětí předškolního věku je v podstatě základem učení. Hra např. rozvíjí schopnosti, dovednosti, stimuluje tvořivost, zdokonaluje smysly, postřeh, paměť, logický úsudek (Krejčová, 2001). Jak říká v knize Škola je hra T. Houška, „hra dokáže mobilizovat aktivitu dětí tak, jako málokterá činnost, při hře dochází k úžasnému soustředění. Podaří-li se učení, ať volní nebo mimovolní, zakomponovat do hry, docílíme nejvyšší efektivity" (1993, s. 65).

Nabízí-li hru učitel, pak s vědomím jasně stanoveného didaktického záměru. Taková hra je pak nazývána didaktická. V knize, která se zabývá didaktickými hrami v matematice (Krejčová, 2001, s. 9), se dočítáme, že didaktická hra je uvědomělá činnost, která má specifický význam a záměr. Oproti hře nedidaktické nemá tedy cíl v sobě samé. Jsme však toho názoru, že proto, aby si didaktická hra zachovala co nejvíce předností hry, musí zachovat pro žáky (ať už o jejím cíli vědí nebo ne) vlastnosti vymezené R. Cailloisem. Z hlediska soutěživé hry je však pro učitele nesmírně obtížné zajistit, aby soutěž použitá ve vyučování byla hrou pro všechny žáky. Učitel by proto měl být nadmíru obezřetný a pečlivě kontrolovat, zda volí jako vyučovací metodu skutečně hru, a využívá tak všechny její přednosti.

Na tomto místě bychom se rádi vrátili k charakteristice konstruktivní a destruktivní kompetice (viz článek Co je soutěž?) a upozornili na zajímavou podobnost. Pokud porovnáme vymezení konstruktivní kompetice s vymezením soutěživé hry, můžeme pozorovat shodné znaky. Soutěživá hra, stejně jako konstruktivní kompetice, je ohraničena jasně stanovenými pravidly a přesnou dobou, po kterou probíhá. Obě jsou odděleny od okolního dění. U obou musí účastníci věřit ve svou šanci na výhru, proto výsledek obou je nejistý. Otázkou pro nás zůstává neproduktivnost konstruktivní kompetice, o níž se v zásadách konstruktivnosti nehovoří. Domníváme se však, že pokud je vítěz odměněn jedničkou (ta představuje produkt), je ohrožena relativní nedůležitost výsledku, jelikož jednička je nutně pro žáky důležitá. Dále se domníváme, že soutěživou hru není možné hrát bez dovedností soutěžit, stejně jako konstruktivní kompetici. Podobně nacházíme podobnost mezi destruktivní kompeticí a tím, co R. Caillois nazývá „zkázou her".

Na základě těchto úvah vyvozujeme, že využijeme-li ve vyučování soutěž jako hru, pracujeme s konstruktivně kompetitivním uspořádáním sociálních vztahů v úkolové situaci (konstruktivní kompetice však není vždy hra).

Vymezení konstruktivní a destruktivní kompetice v článku Co je soutěž? se vztahuje pouze k uspořádání sociálních vztahů ve vyučování, my však v tomto rozlišení dvou druhů kompetice spatřujeme zásadní význam pro pochopení podstaty soutěžení. V životě se člověk setkává s různými soutěžemi, ale nerozlišuje je na soutěže dobré nebo špatné. Buď ho soutěž baví a cítí se v ní dobře, nebo ho nebaví a cítí se ohrožen. Uvědomění si existence dvou druhů soutěží - „zdravých" a „nezdravých", je nezbytný předpoklad pro smysluplné využívání soutěže při vyučování, ale také pro uvažování o tom, jaké místo soutěž ve světě zaujímá nebo jaké bychom chtěli, aby zaujímala. Proto tyto dva druhy soutěže dále používáme i v souvislostech netýkajících se přímo vyučování.

Co přináší soutěž do života

Jelikož v literatuře nenacházíme mnoho informací o tom, co soutěž do života přináší, pokusili jsme se na základě předešlého studia a úvah formulovat, jaký pozitivní a negativní vliv může soutěž na žáka mít. V článku Co je soutěž? jsme soutěže rozdělili na konstruktivní a destruktivní. Konstruktivní soutěž využívá toho, co pozitivního může soutěž nabídnout, zatímco soutěž destruktivní spíše princip soutěže zneužívá a její působení je negativní. Přestože předpokládáme, že pro některé žáky může mít určitý pozitivní přínos i soutěž destruktivní, její působení negativní podle našeho názoru natolik převažuje, že o pozitivním vlivu budeme uvažovat jen z pohledu soutěže konstruktivní a naopak o negativním vlivu z pohledu soutěže destruktivní.

Pozitivní vliv soutěže

Ústředním momentem každé soutěže je vítězství. V konstruktivní soutěži je toto vítězství, stejně jako celý její průběh, neprodyšně uzavřeno okolnímu světu. Soutěžící jsou rivalové pouze a jedině po dobu trvání střetu. Nicméně každá soutěž slouží k tomu, aby hráči předvedli, co v nich v této chvíli „vězí". Proto nejzřetelnějším přínosem je možnost vyniknout, ukázat, že tuto disciplínu ovládám natolik, abych porazil přítomné. Tím je soutěž schopna uspokojit potřebu úspěšného výkonu. Umožňuje to ovšem pouze vítězi (jedinci nebo skupině), ostatní jsou poraženi (předpokládáme však, že tam, kde se pracuje s konstruktivní soutěží, musí žáci mít možnost uspokojit tuto potřebu i jiným způsobem).

Pocit, že něco musím splnit lépe než ostatní, vybízí k větší aktivitě, umožňuje dosáhnout velkého soustředění, které zajistí nejlepší možný výkon, jakého je soutěžící právě teď schopen.

V konstruktivní soutěži musí každý věřit ve svou šanci na výhru a musí chtít vyhrát, to předpokládá nutnost překonávat sebe, trénovat, zmobilizovat své síly. Předpokládá touhu po sebezdokonalování a každé sebezdokonalování potřebuje odvahu překonávat obtíže. Pokud jsou tyto překážky zdolány, přichází pocit uspokojení. Výhra či prohra může pocit uspokojení umocnit, ale také oslabit. Jen málo velmi houževnatých lidí je schopno vytrvat i v soutěži, v níž opakovaně nedosahuje úspěchu. Především děti, aby si uchovaly svou naději na výhru, musí slastný pocit vítězství zažít. Pokud žák opravdu věří, že má šanci být vítěz, celý průběh soutěže mu přináší pocit příjemného napětí, vzrušení, které dává zapomenout na vše ostatní.

Požadavky, které jsou kladené na soutěž konstruktivní, stanovují nutnost vhodného úkolu, který se vždy týká již naučeného. Soutěž žáky podněcuje k větší aktivitě, při které jsou schopni ze sebe vydat to, co již umí. Vědomosti a dovednosti se prostřednictvím konstruktivní soutěže trénují, procvičují. Dochází k jistějšímu zapamatování a stále lepším výkonům. Musí se ale dostavit úspěch, který je podmínkou toho, že žák věří, že má šanci uspět.

Jelikož se domníváme, že děti mají tendenci brát soutěž spíše destruktivně, je nutné učit je konstruktivnímu chápání soutěže a dovednostem soutěžit a to je možné prostřednictvím soutěže, která neohrožuje, která se odehrává v rámci kooperace.

Konstruktivní soutěž:

  • přináší vítězům (a pouze jim) momentální uspokojení potřeby úspěšného výkonu
  • podporuje nejlepší možný výkon, jakého je soutěžící právě teď schopen
  • přináší motivaci k sebezdokonalení v dané disciplíně, odvahu překonávat obtíže
  • přináší vzrušení, napětí, vytržení z běžného života
  • zkvalitňuje dovednosti, vědomosti v dané disciplíně
  • formují se dovednosti soutěžit

Negativní vliv soutěže

Destruktivní soutěže jsou charakteristické nepřiměřeným vnímáním důležitosti výhry, což je zdrojem ohrožení, protože jedinec se upíná k výsledku a ten není nikdy jistý. Zvláště, když jsou nejasné hranice, ve kterých se soutěž odehrává, když vzájemné srovnávání je běžnou podobou hodnocení výkonu, může hrozba prohry čekat na každém rohu. Není to však jen hrozba prohry, je to ohrožení vlastní hodnoty, protože v destruktivní soutěži je hodnotný jedině ten nejlepší, vítěz. Podle autorů knihy Respektovat a být respektován je toto ohrožení překážkou učení, protože vzniká stresová reakce a naše pozornost a energie se automaticky upínají ke zdroji ohrožení, nikoli k úsilí porozumět a osvojit si nové (Kopřiva, Nováčková, Nevolová, Kopřivová, 2006). Havlínová (1998) také hovoří o nepřiměřené stresové reakci, která nejenže brání učení, ale je také překážkou vývoje. Toto ohrožení také zamezuje uspokojení potřeb bezpečí a jistoty jakožto důležitých lidských potřeb.

V knize Respektovat a být respektován autoři upozorňují na některá nebezpečí, která brzdí rozvoj sebeúcty. Jedním z nich je vznik komparativního sebepřijetí a následně komparativního sebehodnocení. Jeho podstatou je odvozování své vlastní hodnoty z výsledku srovnávání s druhými lidmi: mám hodnotu pouze tehdy, pokud jsem lepší než druzí. Komparativnímu sebehodnocení nahrává srovnávání (sourozenců v rodině, dětí ve třídě...) a vůbec výchova, v níž se přímo nebo nepřímo dává dětem najevo, že „za něco stojí" především tehdy, jsou-li lepší než ostatní (Kopřiva, Nováčková, Nevolová, Kopřivová, 2006, s. 211).

Podle výše uvedených autorů je přijetí sebe sama jako hodnotného člověka důležité pro dobrý psychický vývoj dítěte. Jestliže začne svou hodnotu podmiňovat důkazem, že je lepší než druzí, představuje to pro něj velké riziko. Jeho hodnota jakoby spočívala mimo něj, závisí na kvalitách někoho jiného. Takoví lidé se pak ocitají v celoživotní pasti. Budou neustále pochybovat o své hodnotě, a proto se budou také opět a opět vrhat do srovnávání, soutěží, soubojů nejrůznějšího druhu. Každé vítězství je přitom jen chvilkovou úlevou. Vždy se znovu a znovu objeví někdo, vůči komu bude třeba si potvrdit svou hodnotu tím, že se budu snažit jej porazit (Kopřiva, Nováčková, Nevolová, Kopřivová, 2006, s. 33).

Každý člověk, a dítě neméně, potřebuje zažít příjemný pocit z dobře vykonané práce, uspokojit potřebu úspěšného výkonu, vědět, že jeho snažení nevychází naprázdno. Prohra toto snažení znehodnocuje. Děti se musí naučit snést neúspěch, naučit se prohrávat. Je však těžké důstojně snášet prohru, pokud výhra je to jediné, co nabízí uspokojení zmíněné potřeby. Teprve pokud vím, že „za něco stojím", i pokud nevyhraji, mohu snášet prohru. Soutěž ale neumožňuje všem žákům zjistit, že jsou hodnotnou bytostí, uspokojovat potřebu úspěšného výkonu. Výhra je záležitostí těch nadanějších. Lidé se opravdu dělí na vyhrávající a prohrávající a sebevětší snaha zajistit všem, aby byli vyhrávající, je nutně neúspěšná. Není pravda, že každé dítě může být v něčem nejlepší, tvrdí J. Nováčková, která je velkou odpůrkyní soutěží.

V prostředí, kde vládne chování podle principu „být hodnotný znamená být nejlepší" není možné spolupracovat. V takovém prostředí hraje každý sám za sebe a vzájemná pomoc je nemožná, protože zmenšuje vlastní šance na vítězství. Práce vynaložená ve prospěch skupiny může potom chybět v osobním prospěchu.

Nutnost vyhrát za každou cenu vede k využití každé příležitosti ovlivnit podmínky ve svůj prospěch, i pokud se jedná o nečestné chování, např. poškození soupeře, drobné podvody, lhaní. Takové chování může ohrožovat morální vývoj dětí, především proto, že často není odhaleno, a není tak možnost nápravy (Kopřiva, Nováčková, Nevolová, Kopřivová, 2006).

Soutěž přináší jen malou možnost komunikace (pokud není přímo jejím předmětem). Omezuje se často jen na jednostranné výroky, které jsou navíc většinou ovlivněné silnými emocemi. Přitom je komunikace často nepřesná, jelikož zde není prostor pro vysvětlování. Takovým způsobem není možné komunikační schopnosti rozvíjet.

Jedinec, který soutěží, touží v destruktivní soutěži především po výhře. Činnost, ve které chce být nejlepší, nevykonává pro činnost samotnou, pro radost, kterou mu dobré zvládnutí přinese, ale pro výhru. Soutěž tak učí pohlížet na to, co dělám, způsobem „co z toho budu mít?" Vede tedy k tomu, že prováděné činnosti jsou motivovány vnějšími podněty.

V prostředí, kde vládne soutěž, je každý potencionálním soupeřem, ke kterému je třeba být obezřetný a důvěřovat mu není možné. Soutěž tak znemožňuje utváření pozitivního sociálního klimatu a upevňování dobrých vztahů.

V soutěži se střetávají lidé, jejichž předpoklady a zkušenosti jsou rozdílné. Tyto odlišnosti jsou pro soutěžící překážkou. Znamenají, že pro někoho je vyhrát snazší, pro někoho obtížnější. Jestliže odlišnost připraví člověka o výhru, pak začne v přirozené lidské různosti vidět něco, co by mělo být odstraněno a nikoli respektováno. Postoj k odlišnostem bude plný strachu nebo naopak posměchu.

Destruktivní soutěž:

  • je zdrojem ohrožení, které vyvolává stresovou reakci
  • znemožňuje učení
  • brání uspokojení potřeby bezpečí
  • brzdí rozvoj sebeúcty tím, že zapříčiňuje vznik komparativního sebehodnocení
  • znemožňuje uspokojení potřeby úspěšného výkonu všem žákům
  • znemožňuje spolupráci
  • ohrožuje morální vývoj
  • vede k chudé, nepřesné komunikaci
  • vede k vnější motivaci
  • negativně ovlivňuje sociální klima i dobré vztahy
  • vede k netolerantním postojům, strachu z odlišností

Použitá literatura:
Adair, J.: Vytváření efektivních týmů. Praha: Management press, 1994. ISBN 80-85603-70-5.
Caillois, R.: Hry a lidé. Praha: Nakladatelství studia Ypsilon, 1998. ISBN 80-902482-2-5.
Drvota, S.: Od zvířete k člověku. Praha: Panorama, 1979.
Filipec, J. a kol.: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1998. ISBN 80-200-0493-9.
Havlínová, M. - Kopřiva, P. - Mayer, I. - Vildová, Z. a kol.: Program podpory zdraví ve škole. Praha: Portál, s r. o., 1998. ISBN 80-7178-263-7.
Houška, T.: Škola je hra! Praha: Tomáš Houška, 1993. ISBN 80-900704-9-3.
Huizinga, J.: Homo ludens. Praha: Mladá fronta, 1971.
Kasíková, H.: Kooperativní učení a vyučování. Teoretické a praktické problémy. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0192-3.
Kasíková, H. Kooperativní učení, kooperativní škola. Praha: Portál, s r. o., 1997. ISBN 80-7178-167-3.
Kasíková, H. Učíme (se) spolupráci spoluprací. Kladno: občanské sdružení AISIS, 2005. ISBN 80-239-4668-4.
Kasíková, H. - Valenta, J.: Reformu dělá učitel aneb Diferenciace, individualizace, kooperace ve vyučování (Pohledy pedagogické). Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku, 1994. ISBN 80-901660-0-8.
Kopřiva, P. - Nováčková, J. - Nevolová, D. - Kopřivová, T.: Respektovat a být respektován. Kroměříž: Spirála, 2006. ISBN 80-901873-7-4.
Koťátková, S.: Hry v mateřské škole v teorii a praxi. Praha: Grada Publishing a. s., 2005. ISBN 80-247-0852-3.
Kraus, J. - Petráčková, V. a kol.: Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 1998. ISBN 80-200-0982-5.
Krejčová, E. - Volfová, M.: Didaktické hry v matematice. Hradec Králové: Gaudeamus, 2001. ISBN 80-7041-423-5.
Lukavská, E.: Pozor, děti! Didaktické otázky vyučování orientovaného na dítě. Dobrá voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2003. ISBN 80-86473-52-X.
Mechlová, E. - Horák, F.: Skupinové vyučování na základní a střední škole. Praha: SPN, 1984.
Nováčková, J.: Mýty ve vzdělávání. Kroměříž: Spirála, 2006. ISBN 80-901873-8-2.
Svobodová, E.: Hra v mateřské škole. Praha: RAABE, řízení MŠ, 2005.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 22. 05. 2008
Zobrazeno: 4175krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku :
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
PRÝMASOVÁ, . Co přináší soutěž do života žáků?. Metodický portál: Články [online]. 22. 05. 2008, [cit. 2019-12-09]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/2330/CO-PRINASI-SOUTEZ-DO-ZIVOTA-ZAKU.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.