Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku

Ikona teoreticky

Co je soutěž?

Ikona odbornost
Autor: Lenka Prýmasová
Spoluautor: Eva Lukavská
Anotace: První díl seriálu příspěvků, hledající odpovědi na otázky: Co je soutěž, co je hra a kdy je soutěž hrou? Co přináší soutěž do života žáků?
Téma příspěvku:Klíčové kompetence
Klíčová slova: hra, Soutěž, soutěž konstruktivní, soutěž destruktivní




Text je součástí seriálu příspěvků. Předcházející článek: Co je soutěž, co je hra a kdy je soutěž hrou? Co přináší soutěž do života žáků? Navazující články:
Co je hra a kdy je soutěž hrou? a Co přináší soutěž do života žáků?


Vymezení pojmu soutěž

Ze slovníku spisovné češtiny (Filipec, 1998, s. 403) se dozvídáme, že soutěž je „úsilí o předstižení druhých, o dosažení úspěchu, úsilí o prvenství". Jiné vyjádření nacházíme ve slovníku cizích slov (Kraus, 2006, s. 404) pod heslem kompetice, což je latinský výraz pro soutěžení, soupeření nebo také rivalitu. Kompetice je zde popsána jako „snaha dvou nebo více jedinců či skupin o dosažení téhož cíle". Tento cíl není chápán jako společný, ale jako cíl, o který sice usilují všichni účastníci soutěže, ale kterého nakonec dosáhne pouze jeden z nich.

Pojem soutěžení nutně zahrnuje srovnávání z hlediska výkonnosti, uvádí J. Adair ve své knize Vytváření efektivních týmů. Dále pojednává o tom, že tato srovnání jsou svou podstatou relativní. Nelze usuzovat o postavení soutěžících vzhledem k nějakému absolutnímu měřítku. Je docela možné uspět v konkurenci, ale přesto být v dané oblasti z absolutního hlediska velice nízko. Platí i opak (1994, s. 88). Soutěžení tedy znamená úsilí všech soutěžících uspět lépe než ostatní, přičemž ono „uspět lépe" nemusí nutně znamenat dobrý výkon.

Soutěž se vyskytuje v mnoha formách a zdaleka ne všechny jsou pozitivní. Soutěž často chápeme jako hru, ale ne všechno, co je takto označováno, je skutečně hra. Soutěží je i konkurence, kdy je např. vybrán nejlepší reprezentant nebo nejlepší uchazeč o zaměstnání apod. Zkrátka za soutěž můžeme považovat každé srovnávání, jelikož ten lepší je nutně vítěz. Řekneme-li dítěti: „počítáš nejlépe ze všech," stává se vítězem.

Pokud se zamýšlíme nad soutěží, musíme si uvědomit existenci rozdílu mezi soutěživě uspořádanou situací a soutěživým chováním nebo rysy osobnosti. Jedinec s nepřiměřeným kompetitivním chováním bude hledat rysy soutěživosti i v situacích, které vyžadují např. spolupráci. Jeho zaměření na vlastní prospěch zastíní skutečnou podstatu situace.

Soňa Koťátková považuje soupeření za určitou vlastnost, která je nám dána vývojově. Dítě ji začíná postupně uplatňovat s tím, jak vzrůstá jeho uvědomění si druhého hrajícího si dítěte. Kolem 2. roku je dítě ještě plně koncentrováno na sebe, zajímá se o druhé, ale jeho projevy soupeření jsou založeny spíše na konfliktech ve hře, než na potřebě s někým se porovnávat. Dítě nedokáže odolat touze vyzkoušet si teď a tady hračku, se kterou si hraje jiné dítě (2005, s. 42 - 44).

Přesto R. Caillois u dětí tohoto věku popisuje zvláštní spontánní soutěže, které spočívají např. v tom, kdo se vydrží koukat déle do slunce, kdo vydrží déle nedýchat nebo nemrknout (1998, s. 37).

V knize S. Koťátkové se dále dočítáme, že nárůst projevů soupeření je značný mezi 5. - 7. rokem života. Dítě v tomto věku již dokáže druhého dobře pozorovat, je emotivně osloveno jeho dovednostmi nebo obsahem jeho sdělení a touží se mu nejen vyrovnat, ale proměnit situaci ve svůj prospěch (2005, s. 42 - 44).

Různí autoři, zejména etologové, se domnívají, že tyto lidské projevy soutěživosti mají svůj prapůvod v Darwinově živočišném boji o existenci. V tomto boji, který se odehrává mezi jedinci téhož druhu, vítězí ti nejlepší, ti se množí, a zajistí tak zachování svého rodu. Je to přirozené instinktivní chování zvířat. „Zákon přírody velí postarat se v prvé řadě o sebe," jak skutečnost popisuje H. Kasíková (1997, s. 12).

Stanislav Drvota, lékař a psychiatr zabývající se etologií člověka, uvádí, že zvířata stejného druhu spolu soupeří o postup v mocenské hierarchii, při získávání partnera pro rozmnožování nebo při obraně svého teritoria - oblasti, na kterou je zvíře životně vázáno. Obrana teritoria souvisí např. s nutností získat potravu pro přežití (1979, s. 52).

Zjišťujeme tedy, že člověk je k soupeření pudově vybaven. Je však nutné si uvědomit, že lidské instinktivní chování se od zvířecího značně liší. Potřeba vybojovat si přežití není u lidí tak aktuální jako u zvířat, jelikož životní podmínky lidí umožňují přežít i jedincům, kteří by v boji o život neobstáli a kteří navíc potřebují pomoc druhých. Přežití je pro nás zcela automatické. Smrt je sice považována za přirozenou součást života, ne však všudypřítomnou.

Vysvětlujeme si to tak, že živočišný boj o holý život se u lidí proměnil v boj o jeho kvalitu. Soupeření se stává prostředkem k tomu, aby člověk ukázal, že jeho úsilí není zbytečné, že se mu něco daří, že má právo být na tomto světě. V tomto smyslu se boj o přežití proměnil v boj o uspokojování silných potřeb, jakými jsou potřeba vyniknout, potřeba prestiže, uznání nebo úspěšného výkonu. A právě tyto potřeby se projevují, pokud nejsou uspokojovány jiným způsobem, v lidské touze po soutěžení.

Domníváme se, že uspokojování těchto potřeb prostřednictvím výhry neznamená, že člověk nutně potřebuje, aby druhý prohrál. Je rozdíl, jestli si vítěz více uvědomuje svou výhru (úspěch) nebo prohru druhých, případně co je pro uspokojení jeho potřeb důležitější. Cílem soutěže by mělo být zvítězit, ne porazit druhé. Přestože se jedná o jemný rozdíl ve vnímání vítězství, je dle našeho názoru důležitý pro pochopení podstaty zdravé soutěže.

Vztah soutěžení a spolupráce

Spolupráce a soutěžení (kooperace a kompetice) jsou dva základní principy, které patří k podstatě člověka a mezi kterými je dialektický vztah (Kasíková, 1997, s. 11). V čem tento dialektický vztah spočívá, vysvětlíme v souvislosti se školním vyučováním prostřednictvím uspořádání sociálních vztahů v učební situaci.

Uspořádání sociálních vztahů v učební situaci

H. Kasíková (1997, 2001, 2005) uvádí, že ve vyučování můžeme volit ze tří způsobů uspořádání sociálních vztahů, které vznikají mezi žáky v úkolových situacích. Tato uspořádání se rozlišují především podle toho, v jaké sociální vzájemné závislosti jsou mezi sebou jedinci při dosahování svého cíle v těchto situacích. Kasíková (2001) popisuje teorii sociální vzájemné závislosti M. Deutsche, která vymezuje typy této závislosti lidí v úkolových situacích vzhledem k cíli situace. Tuto teorii rozpracoval v oblasti výchovně vzdělávací D. Johnson, který potom na základě typu vzájemné závislosti v učební úkolové situaci rozlišuje učení kooperativní (kooperativní uspořádání učební situace) a učení kompetitivní (kompetitivní uspořádání učební situace).

Obraťme nyní pozornost k vymezení tří způsobů uspořádání sociálních vztahů ve výuce, které nacházíme u H. Kasíkové (2005, s. 25). K názvu každého způsobu připojuje jakési heslo složené ze zájmen JÁ, TY nebo MY, které dané uspořádání vystihuje. Již jsme řekli, že tato uspořádání se rozlišují podle toho, v jaké sociální vzájemné závislosti jsou mezi sebou jedinci při dosahování cíle. Pokud taková vzájemná závislost neexistuje, jedná se o uspořádání individualistické s heslem JÁ SÁM. Jestliže vzájemná závislost existuje, může být buď negativní, pak jde o uspořádání soutěživé (kompetitivní) s heslem JÁ A NE TY, nebo pozitivní, kdy toto uspořádání nazýváme spolupracující (kooperativní), jehož heslo je MY I JÁ.

  • Individualistické uspořádání (JÁ SÁM)
    V tomto uspořádání vzájemná závislost neexistuje, jedinci dosahují svých cílů bez ohledu na to, zda svého cíle dosahují i jiní. Je založeno na nezávislé činnosti při dosahování vlastních cílů, vlastním tempem a ve vlastním prostoru. Nesrovnávají se tedy výsledky jednotlivců mezi sebou, ale jednotlivé výsledky jsou posuzovány (srovnávány) podle předem daného kritéria. Úspěchu (cíle) může dosáhnout více jedinců a to, zda úspěchu dosáhne jeden, nijak neovlivní úspěch nebo neúspěch druhého.
  • Soutěživé (kompetitivní) uspořádání (JÁ A NE TY)
    Zde existuje negativní vzájemná závislost. V tomto případě jsou cíle jednotlivých žáků na sobě závislé tak, že jeden dosáhne svého cíle pouze v případě, když druhý svého nedosáhne. Cíle jsou tedy stanoveny tak, že jich mohou dosáhnout jen někteří. Každý nemůže být dobrý, protože vždy je někdo nejlepší. Podstatou tohoto uspořádání je porovnávání mezi jedinci, konfrontace, soutěž, boj.
  • Spolupracující (kooperativní) uspořádání (MY I JÁ)
    V tomto uspořádání existuje pozitivní vzájemná závislost. Cíle jsou zde propojené tak, že existuje pozitivní vztah mezi jejich dosažením. Jeden dosáhne svého cíle, když i ostatní dosáhnou svého. Výsledky jedince jsou podporovány činností celé skupiny a celá skupina má prospěch z činnosti jednotlivce. Neúspěch jednoho z členů je pak neúspěchem celé skupiny. Podstatou je tedy sdílení, spolupráce, podpora.

Jako učitelky nás napadá otázka: Které uspořádání je z hlediska školního vyučování efektivnější? O této otázce se již poměrně dlouho a často diskutuje. Na téma efektivnosti kooperace a kompetice z hlediska učení žáků byly provedeny četné výzkumy, které téměř vždy hovoří ve prospěch kooperace. Výsledky některých popisuje H. Kasíková ve své knize Kooperativní učení a vyučování. Teoretické a praktické problémy. a uvádí tyto závěry:

  • Kooperace podporuje vyšší produktivitu a výkon než kompetitivní uspořádání učební situace, zejména v parametrech pamětného učení, uplatnění kreativních schopností, kvalitě myšlenkových strategií, včetně vyšší míry metakognitivních strategií.
  • V kooperativních situacích můžeme počítat s vnitřní motivací, vyšším očekáváním úspěchu, stálejším zájmem o výkon, vyšší angažovaností a vytrvalostí při dosahování výsledků. Naopak kompetice přináší motivaci vnější založenou na výhře, které jedinci přikládají větší hodnotu než dobrému zvládnutí úkolu. Přináší také malé očekávání úspěchu všemi kromě nejschopnějších jedinců, nedostatek stálého zájmu o dosažení něčeho, nízkou setrvalost u úkolu.
  • Kooperativní učení se jeví jako zdroj kvalitních interpersonálních vztahů (také v multietnickém prostředí), vede k častější, přesnější a otevřenější komunikaci, k jasnějšímu pochopení perspektivy druhého, k vyšší sebedůvěře, k očekávání příští pozitivní a produktivní interakce. Oproti tomu kompetice vede k nepřesné komunikaci, egocentrismu, resistenci vůči vlivům, které přinášejí ostatní, jednostrannému a statickému pohledu na druhé, pocitům sociálního odmítání a nízké sebedůvěry, očekávání opoziční interakce v budoucnu. Kompetice je z hlediska utváření sociálního klimatu a utváření podmínek pro formování sociálních dovedností výrazně limitující, srovnáme-li ji s kooperativními situacemi (2001, s. 68 - 75).

Přes tyto závěry výzkumů není otázka zastoupení kooperace a kompetice ve vyučování vyřešena. H. Kasíková uvádí, že především západní kultura vnímá soutěž jako něco přirozeného a nutného (2001, s. 74). Z hlediska využití kompetice ve vyučování H. Kasíková, opět s oporou o D. Johnsona, rozlišuje dva druhy - kompetice destruktivní (negativní) a konstruktivní.

  • Destruktivní kompetice, která učení tlumí nebo dokonce znemožňuje, je charakterizována:
    • Nevhodnými úkoly
    • Nedostatkem výkonové motivace, dané nedostatečnou propojeností s druhými (není tu motivace vyhrát nad ostatními)
    • Vysokou úrovní úzkosti generovanou strachem z prohry
    • Nevhodným kompetitivním chováním daným dvojznačností pravidel, kritérií pro určení vítěze a hranicemi, kde existuje a neexistuje kompetice
    • Důležitost výhry je příliš vysoká, což vyúsťuje do interference s adaptivním řešením problémů, přehnaného zdůrazňování výsledků a podvádění
    • Nedostatkem kompetitivních dovedností.
  • Konstruktivní kompetice může učení podporovat v případě, že splňuje devět základních požadavků:
    • Negativní vzájemná závislost
    • Jasný začátek a konec, jasná kritéria pro výběr vítěze, jasná řada pravidel a procedur, které kontrolují interakci
    • Schopnost jasně škálovat soutěžící od nejlepšího k nejhoršímu
    • Vhodný úkol (např. cvičení dobře zvládnuté látky, její usoustavnění nebo zopakování)
    • Přísná kontrola interakce mezi soutěžícími
    • Možnost monitorovat a revidovat pokrok soutěžících, aby se mohli sociálně srovnávat
    • Soutěžící musí věřit, že mají šanci na výhru
    • Relativní nedůležitost, zda někdo vyhraje nebo prohraje.
    • Dovednosti soutěžit (hrát fair, být dobrým vítězem a dobrým poraženým, užívat si soutěž, výhru i prohru, monitorovat pokrok soutěžících, nepřeceňovat výsledky - oddělit výsledky od pohledu na sebe a ostatní).

Zařazení konstruktivní kompetice do vyučování vyžaduje znalosti, dovednosti a postoje, jež se musí zúčastnění učit a s nimiž se musí naučit zacházet i učitel (2001, s. 76 - 77).

H. Kasíková upozorňuje na zásadní a velmi zajímavý fakt, že konstruktivně charakterizovaná kompetice je z určitého úhlu pohledu vlastně fenoménem propojeným s kooperativními principy. Je to především proto, že vhodná kompetice se koná v kontextu kooperace (celkové kooperativní struktury vyučování). Soutěžící kooperují na podstatě soutěže, dohodnou se, jak určí vítěze a poražené, stanoví pravidla, která budou řídit jejich chování během soutěže, kde se soutěž objeví, kdy začne a kdy skončí. Kooperace umožňuje kompetici „s nadhledem" a dovoluje účastníkům užít si soutěž, výhru i prohru. Čím silněji je kooperace přítomna, tím konstruktivnější je kompetice. Když příliš nezáleží na tom, kdo prohraje, dominuje kooperativní cíl užít si vzájemně společenství a je zvládnut i cíl cvičit určité dovednosti. „Konstruktivní kompetice tak poskytuje zábavu a vzrušující změnu rytmu životních činností, které se konají v kontextu kooperativních vztahů... V realitě učení dochází k prolínání kompetitivních a kooperativních momentů„ (2001, s. 77).

Použitá literatura:
Adair, J.: Vytváření efektivních týmů. Praha: Management press, 1994. ISBN 80-85603-70-5.
Caillois, R.: Hry a lidé. Praha: Nakladatelství studia Ypsilon, 1998. ISBN 80-902482-2-5.
Drvota, S.: Od zvířete k člověku. Praha: Panorama, 1979.
Filipec, J. a kol.: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1998. ISBN 80-200-0493-9.
Havlínová, M. - Kopřiva, P. - Mayer, I. - Vildová, Z. a kol.: Program podpory zdraví ve škole. Praha: Portál, s r. o., 1998. ISBN 80-7178-263-7.
Houška, T.: Škola je hra! Praha: Tomáš Houška, 1993. ISBN 80-900704-9-3.
Huizinga, J.: Homo ludens. Praha: Mladá fronta, 1971.
Kasíková, H.: Kooperativní učení a vyučování. Teoretické a praktické problémy. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0192-3.
Kasíková, H. Kooperativní učení, kooperativní škola. Praha: Portál, s r. o., 1997. ISBN 80-7178-167-3.
Kasíková, H. Učíme (se) spolupráci spoluprací. Kladno: občanské sdružení AISIS, 2005. ISBN 80-239-4668-4.
Kasíková, H. - Valenta, J.: Reformu dělá učitel aneb Diferenciace, individualizace, kooperace ve vyučování (Pohledy pedagogické). Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku, 1994. ISBN 80-901660-0-8.
Kopřiva, P. - Nováčková, J. - Nevolová, D. - Kopřivová, T.: Respektovat a být respektován. Kroměříž: Spirála, 2006. ISBN 80-901873-7-4.
Koťátková, S.: Hry v mateřské škole v teorii a praxi. Praha: Grada Publishing a. s., 2005. ISBN 80-247-0852-3.
Kraus, J. - Petráčková, V. a kol.: Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 1998. ISBN 80-200-0982-5.
Krejčová, E. - Volfová, M.: Didaktické hry v matematice. Hradec Králové: Gaudeamus, 2001. ISBN 80-7041-423-5.
Lukavská, E.: Pozor, děti! Didaktické otázky vyučování orientovaného na dítě. Dobrá voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2003. ISBN 80-86473-52-X.
Mechlová, E. - Horák, F.: Skupinové vyučování na základní a střední škole. Praha: SPN, 1984.
Nováčková, J.: Mýty ve vzdělávání. Kroměříž: Spirála, 2006. ISBN 80-901873-8-2.
Svobodová, E.: Hra v mateřské škole. Praha: RAABE, řízení MŠ, 2005.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 22. 05. 2008
Zobrazeno: 7133krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku :
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
PRÝMASOVÁ, . Co je soutěž?. Metodický portál: Články [online]. 22. 05. 2008, [cit. 2019-12-06]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/2328/CO-JE-SOUTEZ.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.