Prostředí bezpečné, či svobodné?

Anotace

O tom, že je třeba zajistit ve škole bezpečné prostředí, se mluví opravdu často. Je hlavní složkou podpory wellbeingu a je třeba mu věnovat pozornost jak v rámci prezenční činnosti, tak online. Spomocník se zabývá hlavně tou online složkou a k problematice související s bezpečností se vrací poměrně často. Od počátku ji nevnímáme jen jako nutnost nastavovat pravidla a technické zabezpečení, chápeme ji jako schopnost žáků se ve vzdělávacím prostředí orientovat, vnímat rizika a snažit se je minimalizovat. Že k tomu nelze dospět jen restrikcemi, jsme si ukázali již před více než 10 lety (Děti bez jména a bez tváře) a postupně jsme se propracovávali až k pochopení, že bezpečnost je třeba integrovat do činnosti školy plošně (typicky ve formě, kterou představuje např. Strategický plán rozvoje sociálně-mediální gramotnosti podle EUN). Jednou z nejbližších vzdělávacích oblastí je digitální občanství.

Digitální občanství též nelze stavět jen na vynucování pravidel. S pomocí Freireho kritické pedagogiky bychom měli pochopit, jaký význam pro fungování demokracie v současnosti má dostatečná digitální gramotnost (hlavně schopnost vyhodnocovat informace) převládající většiny společnosti. Danah Boyd nám ukázala, jaká rizika jsou spojena s tím, když převládne nedůvěra ke všem informačním zdrojům (typický cíl producentů dezinformací). Dospět k podobným názorům je přitom při znalosti současných metod ovlivňování lidí s využitím velkých dat a umělé inteligence poměrně snadné. A tak se problematika online bezpečnosti vlastně propisuje do celé výchovné činnosti našich škol. Když to vše sečteme, je zřejmé, že máme problém.

Ten problém nevyřešíme tím, že žáky uzavřeme do kontrolovaného nesvobodného online prostředí, v němž budeme hlídat každý pohyb i myšlenku, tedy pokud se nechceme vydat čínskou cestou (Když velký bratr dostane velká data). Jediným možným řešením je budování důvěry mezi učiteli a žáky, které začíná samozřejmě u prezenčních vztahů, ale v rámci hybridní výuky pokračuje online. Je proto třeba, aby si každý učitel osvojil zásady digitální pedagogiky. Tematika bezpečnosti, jak ji chápeme, se neobejde bez schopnosti vyvolat podnětnou diskuzi vedoucí k aktivnímu zapojení žáků (Pedagogika digitální diskuze). Konečným vrcholným cílem je i otevření kontroverzních témat, s nimiž se žáci setkávají v mimoškolním online prostředí (Jak učit obtížná témata v turbulentní době). Je to hodně těžké a riskantní. Proto se jako učitelé musíme snažit stále vzdělávat.

Pro tentokrát jsem vybral materiál, který pro tuto problematiku zpracovalo The Gwenna Moss Centre for Teaching and Learning kanadské University of Saskatchewan, jmenovitě Heather M. Ross, která má v této instituci na starosti integraci otevřené pedagogiky [1]. Náplní celého ústavu je pomáhat tamním učitelům se zaváděním moderních výukových metod a vytvářet vlastní kurzy na platformě Canvas (aktuálně učit online).

The Learning Charter Pursuits and Open Pedagogy

Je celkem jasné, že otevřeně diskutovat se žáky na libovolné téma dotýkající se jejich vlastní komunity nelze bez přípravy.

Heather se inspirovala prací dvou kolegů Briana Arao (Univesity of California) a Kristi Clemens (Dartmouth College) [2] a přichází s vývojovým kontinuem forem konfliktních diskuzí seřazených podle bezpečnosti [1].

K vyšším formám diskuze nelze dospět skokem. Důležitý je věk žáků a aktuální situace ve třídě. Obecně se dá říci, že tolik potřebné diskuze, které žáky v rámci výuky aktivizují, by měly mít za cíl dospět až k neohrožené (brave) formě. Každý učitel musí sám zvážit, jakou úroveň aktuálně zvolí. Je zřejmé, že ve škole nad rámec dodržování pravidel rozhodně nepůjdeme. Etický kodex (Etický kodex pro práci žáků a učitelů s informacemi) je vždy základem, neohrožená forma diskuze však má i některá další [2]:

1. Dohoda na neshodě (Agree to disagree)
   Možnost ukončit dále se již nerozvíjející diskuzi, v níž se všichni seznámili s nesouhlasnými názory jiných a dospěli k závěru, že svůj postoj nezmění. Pozor, někdy toto pravidlo může být zneužito k zafixování tradičních postojů.

2. Neber věci osobně
   Etický kodex na to jde obráceně a říká: „Na nikoho neútoč!“ Úspěšné naplnění tohoto pravidla však vyžaduje něco navíc. Vyžaduje schopnost rozeznat rozdíl mezi zakázanou kritikou osoby, která myšlenku sděluje, a kritikou myšlenky, kterou se naopak většinou snažíme vyvolat, protože podněcuje vlastní myšlení. Omyl je možný, jen je třeba si ho uvědomit a napravit ho.

3. Zapoj se podle sebe
   Některá témata mohou být pro některé žáky natolik nepříjemná, že se k nim nebudou chtít vyjadřovat. Mají na to právo. Neznamená to však, že takovou diskuzi nebudou vůbec sledovat a že nemůže jejich postoj ovlivnit.

4. Respektuj druhé
   Nejen že není dovoleno na účastníky diskuze útočit, je třeba je respektovat. To znamená si uvědomovat, že jejich názory mohou být formovány jinými životními zkušenostmi, v online prostředí jinými sociálními kontakty, v důsledku čehož se od našich liší. Diskuze je od toho, aby umožnila porovnat argumenty tam, kde existuje neshoda.

5. Neútoč
   Toto pravidlo se zdá být již obsaženo v předchozích. Je však třeba si s účastníky ujasnit tu skutečnost, že za útok lze někdy považovat i vyjádření, které je na první pohled neosobní. Třeba: „To je ale hloupý nápad!“ Důležité pro posouzení nevhodnosti je to, jak příjemce uvedený výrok vnímá. Zde je pak nezastupitelným úkolem učitele diskuzi moderovat.

Na závěr ještě připomenu, že můžete další inspiraci hledat prostřednictvím materiálů americké Common Sense (např. Learning from Conflict: Discussing Controversial Issues in the Classroom) a že skvělou práci u nás doma dělá Jeden svět na školách Člověka v tísni (Mediální vzdělávání).