Digitální wellbeing OECD – závěry

Anotace

Dvě dosud publikované studie projektu OECD 21st Century Children [1] [2] jsou zatím asi nejserióznějšími materiály po odborné stránce komplexně shrnujícími problematiku digitálního wellbeingu. Pokusím se z jejich studia, které dokumentují dva předchozí díly tohoto seriálu, vypíchnout to, co považuji za nejdůležitější.

Úvodem musím konstatovat, že Spomocník celou podstatu problematiky nedávno již též publikoval ve studii Digitální kompetence pro wellbeing, jejímž cílem bylo zmapovat problematiku ve vztahu k našemu školství. Dalším souvisejícím dokumentem je článek Digitální wellbeing pro Strategii 2030+, který je obsahově shodný s mou přednáškou na Setkání lídrů na podzim 2020. Je s pojetím OECD v souladu a obsahuje hlavní sdělení, které je třeba předat veřejnosti. Je jím dnes již bezpečně ověřená skutečnost, že technologie jsou při správném (přiměřeném) použití přínosem jak pro vlastní produktivní život, tak pro wellbeing. To správné využití je podmíněno existenci digitální gramotnosti, primárně porozuměním tomu, které typy činností jsou přínosné a které škodlivé. OECD se snaží ukázat, jak tuto problematiku integrovat do strategického rozvoje školských systémů členských států.

V rámci projektu 21st Century Children bylo realizováno mimořádné šetření 21st Century Children Policy Questionnaire, kterého se zúčastnilo 26 zemí OECD (včetně nás). Jedním ze zajímavých výstupů je přehled, jak tyto země mají nastaveny priority v oblasti využívání technologií dětmi. Přehled je na následujícím grafu.

Přehled priorit a naléhavých problémů spojených s využitím technologií dětmi podle některých zemí OECD ([1] str. 46)

Ten ukazuje, jak se k hlavním problémům staví jednotlivé země. Pro celkový náhled je ale lepší použít trochu názornější vizualizaci.

Souvislosti mezi prioritami politiky států OECD v oblasti využití technologií dětmi ([1] str. 46)

Jak vidno, nejvyšší priority se shodují s tím, jak problematiku vidí veřejné mínění podporované médii. Kyberšikana a bezpečnost hraje prim, následovaná digitálním občanstvím. To je samozřejmě na první pohled v pořádku. Obě zprávy OECD se bezpečnosti hodně věnují. Jak rozsáhlá je to problematika, vysvítá např. z typologie online rizik, kterou OECD vypracovala již v roce 2012. S menší aktualizací (hlavně v oblasti wellbeingu), na níž se v rámci Doporučení o ochraně dětí online již pracuje, bude stále použitelná.

Typologie online rizik pro děti, OECD 2012 ([1] str. 187)

Při pozorném čtení studií ale musí každému dojít, že k bezpečnosti, bez níž nelze na wellbeing vůbec pomýšlet, se nelze dopracovat bez zvýšeného zájmu o vzdělávání a výchovu. Studie OECD opakovaně upozorňují na to, že rozvoj digitální gramotnosti žáků je podmíněn dostatečnými kompetencemi učitelů a že schopnost učitelů efektivně integrovat technologie do výuky je přínosem napříč předměty. Přitom přibližně jen polovina učitelů v zemích OECD se zúčastnila nějakého školení, jak používat ICT k učení (např. [1] str. 212). O obsahu a kvalitě těchto školení však nevíme nic. Mezinárodní šetření TALIS 2018 naznačuje, jaká hlavní témata jsou součástí celé přípravy učitelů a jak tito vnímají svou připravenost takto získanou teorii využít v praxi.

Obsah přípravy učitelů (ZŠ) a jejich vnímání vlastní připravenosti ([2] str. 188)

Při zkoumání problematiky digitálního wellbeingu z pohledu školské politiky je však třeba věnovat pozornost ještě jedné nesmírně závažné skutečnosti. Jako stříbrná nit se oběma zprávami OECD vine zjištění, že socio-ekonomicky znevýhodnění žáci (o hendikepovaných ani nemluvě) vyžadují zvýšenou pozornost a vyšší podporu než ostatní (třetí propast, Matoušův efekt, mýtus meritokracie).

Doporučení vyplývající ze studií říká, že je třeba zajistit, aby znevýhodněné děti měly osobní přístup k technologiím a internetu ve svém vlastním prostředí, a mají tak dostat prostor pro aktivity vedoucí k úspěchu a přínosu pro každodenní život, které dokáží eliminovat pocity vlastní nedostatečnosti a odmítání v online i reálném prostředí. Nutnou součástí tohoto postupu je masivní podpora a asistence pokrývající různé souvislosti (pedagogická, psychologická, medicínská, technická ad.).

Aby toho bylo možné dosáhnout, je třeba se ve školství soustředit na budování spolupráce mezi různými sektory, kontaktem škol s rodiči počínaje, podílem externích odborníků na přípravě strategií konče (viz [1] str. 250 a [2] str. 194).

V oblasti digitálních technologií se jedná o spolupráci s autory digitálních učebních materiálů, aplikací či celých systémů podpory hybridní výuky (ekosystém). Velký potenciál díky globálnímu překotnému rozvoji technologií musí mít nadnárodní spolupráce (např. Digikoalice). Příkladem iniciativy snažící se o spolupráci různých institucí a expertů se společným zájmem o budoucnost školství u nás je projekt Partnerství pro vzdělávání 2030+, který se navíc shodou okolností wellbeingem specificky zabývá.

Školství musí do budoucna wellbeingu věnovat mnohem větší pozornost než dosud. Vzhledem ke komplexnosti tohoto problému je možný jedině holistický přístup. V té souvislosti je nutné si uvědomit, že školy nejsou jen místem pro akademické poznávání. Jsou součástí budování vztahů v rámci komunity, a proto se od nich stále více očekává též fyzický a psychologický rozvoj dětí – zvláště znevýhodněných. Zajistit rovnováhu mezi všemi těmito požadavky je mimořádně obtížné, a to ještě více v digitálním světě. Pandemie covidu-19 to ještě více zviditelnila.

Dosud existuje zřetelný nesoulad mezi tím, co by se žáci měli naučit (a chtěli), a tím, co se ve skutečnosti učí. Kurikulární reforma je nezbytná a odehrává se ve většině vyspělých zemí. Aby byla úspěšná, je třeba při její realizaci slyšet hlas samotných dětí ([1] str. 269).

Hlavním cílem školství je vychovat spokojenou generaci uvědoměle, aktivně a tvořivě přispívající k rozvoji celé lidské společnosti. Do budoucna se bez dostatečné úrovně digitální gramotnosti nikdo neobejde. Ta musí zahrnovat též kritickou tvorbu, která obsahuje etickou složku a osobní rozvoj. Je na místě se zamyslet nad tím, zda není na čase začít stavět na nejvyšší příčku priorit školství digitální občanství a digitální wellbeing vnímat jako nezbytný předpoklad úspěchu.

Vzdělávání se musí vyvíjet a růst spolu se společností, musí změny předvídat, a ne jen reagovat na existující problémy.