UNESCO v roce 2019 spustilo projekt snažící se odhalit budoucí vývoj školství a ovlivnit ho (Futures of Education). Motto říká doslova toto: „Globální iniciativa na změnu představ o tom, jak vzdělávání může ovlivnit společnost i naši planetu“.
UNESCO – Futures of Education: Learning to Become
Součástí projektu je i nejnovější studie s názvem Digital technology and the futures of education – towards ‘non-stupid’ optimism (Digitální technologie a budoucnost školství – na cestě k nepříliš hloupému optimismu) [1]. Jejími autory jsou socioložka Keri Facer z britské University of Bristol a vzdělávací technolog Neil Selwyn z australské Monash University.
Samotný název naznačuje, že se jedná o pohled spíše technopesimistický, který má vyvolat diskuzi. Nutno dodat, že v rámci Commonwealthu mají podobné aktivity dlouhou tradici (např. Jsou technologie pro výuku přínosem? z roku 2008). Vytáhnu jen hlavní teze postavené na 40tiletém studiu problematiky obou autorů.
Digitální technologie samotné vzdělávání netransformují
Dlouhodobé tlaky na změnu výukových postupů v souvislosti s využíváním technologií se většinově nesetkávají s úspěchem. Tradiční přístup stále převládá. Technooptimisté tvrdí, že školství je zastaralé a nefunkční. Je na místě se ptát, co je toho příčinou a zda existující konzervatismus nemá i určité racionální předpoklady.
Digitální technologie nezlepšují učení
Proces učení je natolik složitý a ovlivňuje ho tak velké množství faktorů, že je obtížné odhalit vliv samotných technologií. Většina výzkumů dospívá ke zjištění, že je tento vliv téměř zanedbatelný. (To jsme ale již probírali v souvislosti s prací profesora Hattie, a zjistili jsme, že výsledky jsou většinově měřeny na základě tradičních standardů neakceptujících aktuální změnu výukových cílů.)
Digitální technologie nesnižují nerovnosti
Navzdory vizím odborníků, kteří vidí v nasazení technologií nástroj k potlačení nerovností, pravdou je spíše opak. Projevuje se Matoušův efekt (Nezdařená disrupce podle Reicha) a ten, komu je dáno, má více (Mýtus meritokracie podle Education Elements). Další důkaz byl podán díky současné pandemické krizi, kdy byli žáci vybavení technologiemi zapojeni do distančních výukových činností mnohem úspěšněji.
Digitální technologie neusnadňují učitelům život
Ve fázi, kdy je nasazení technologií pro učitele něčím novým, je to celkem zřejmé. V okamžiku, kdy se z učitele stane zkušený uživatel, je ta problematika daleko složitější. Musí totiž začít pracovat jinak. Ke své práci potřebuje daleko větší podporu dalších lidí, kteří přebírají část úkolů (tvorba aplikací, zpracování dat). Ve výsledku to znamená deprofesionalizaci a snížení autonomie učitelů.
Digitální technologie způsobují nepředvídatelné následky a mají nežádoucí dopad i mimo učení samotné
V okamžiku, kdy žák dostane možnost ovládat digitální zařízení, je značně nesnadné přimět ho, aby se učil. Může totiž dělat i jiné věci, které jsou pro něj mnohdy zajímavější. Hodně záleží na prostředí, v němž se vyskytuje (socio-ekonomické poměry). Nežádoucí vliv mohou mít i komerčně orientované subjekty, které se snaží uživatele ovlivnit se zcela odlišným cílem, než je jejich osobní prospěch (Foggův model ovládání lidí technologiemi).
Vliv technologií je závislý na kontextu a je spojen se socio-ekonomickými faktory
Připustíme-li, že vliv technologií je odlišný v závislosti na způsobu užití a místních podmínkách, nezbývá než konstatovat, že je nekonzistentní a je nutné ho v různých situacích chápat jinak. Neexistuje jedno pro všechny případy společné řešení.
Jako protiváhu k této pesimistické studii si dovolím ocitovat reakci nám známé norské blogerky Ann S. Michaelsen [2]:
Digitální technologie vzdělávání umocňují, jsou-li použity správně.
Digitální technologie nemusí snižovat nerovnosti, pokud budou existovat dostatečné podpůrné fondy financované vyspělými státy (zajímavý pohled z Norska).
Digitální technologie neusnadňují učitelům život, jenže to neplatí plošně. Někdy ho usnadňují.
Záměrem zprávy je varovat nás před nekritickým plošným zaváděním technologií. Tento účel nepochybně naplňuje. Chce, abychom si uvědomili, že „vzdělávání je komplexní humánní proces závislý na aktuálních podmínkách, který vyžaduje mnohem bezpečnější rozhodovací proces, než jaký přinášejí fantazie o budoucnosti, v níž digitální technologie budou schopny samy o sobě zásadním způsobem změnit školství a zajistit mnohem vyšší efektivitu“ [1] (Disrupce vzdělávacího systému podle Siemense a Karnjanaprakorna).
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
