 |
| Autor: freepik.com |
„Pořád říkám, že se to musí se žáky předem pořádně secvičit, co mají přesně říkat, aby to mělo hlavu a patu a dobře to vyznělo. Ty říkáš, že to není potřeba a pak to takhle dopadá.“
Bohužel jsem se ve snaze zachovat neutrální postoj nevyjádřil přesně, když jsem reagoval slovy, že to není potřeba. Ve skutečnosti jsem chtěl říct, že takový přístup je zcela nevhodný a co víc, naprosto odporuje základním principům a zásadám moderního přístupu ke vzdělávání. Pokud budeme žáky cvičit, co mají přesně říkat, a možná také, co nemají říkat, můžeme je rovnou nahradit roboty bez jakékoliv inteligence, a dané věty do nich jednoduše nahrát.
Žáci nemají být učiteli ovládáni a řízeni, ale vedeni k samostatnosti a odpovědnosti. A ani to není tím hlavním. Nejdůležitější je důvěra, kterou do svých žáků učitelé vloží a od ní se pak následně odvíjí množství prostoru, které jim dokážou poskytnout, aby mohli dělat věci po svém, nejen podle představ učitelů a vedení školy.
Škola, ve které učitelé vedou žáky pouze jako loutky a vkládají jim do úst jimi připravené věty, není ničím jiným než divadlem, ve kterém je všechno dopředu naplánované a dokonalé, v jádru ale nestojí za nic. Velmi brzy toto divadlo prokouknou i samotní žáci, ti současní i ti budoucí, nehledě na skutečnost, že takový přístup v nich zašlapává rozvoj jejich osobnosti a jakýkoliv zájem cokoliv dělat navíc či jakkoliv se pro školu dále angažovat.
O tom, že nejlepší prezentací školy je právě to, jak velký prostor v ní dostávají žáci k vlastní seberealizaci, jsem psal v předchozím článku o Dnech otevřených dveří online. Jak by to tedy dopadlo, kdyby žáci dostali příležitost k uspořádání svých vlastních Dnů otevřených dveří? A nezáleží teď na tom, zda prezenčních, nebo online.
V obou případech si troufám tvrdit, že by to dopadlo skvěle. Dokonce se nebojím odhadnout, že by taková akce byla lepší než ta, kterou připravují učitelé. Jisté je to, že by byla jiné, minimálně o 1 až 2 generace. Třeba ne úplně dokonalá, ale kolikrát ještě musíme znovu a znovu opakovat, že není důležitý cíl, ale cesta. A také to, co se během této cesty žáci naučí, jakou zkušenost získají a jaké zážitky společně prožijí.
„Žáci se nejen musí naučit, co mají říkat, ale také musí být pod pohledem, aby náhodou neřekli nějakou blbost. Nepřipadá v úvahu, aby byli ve videohovoru na Dnu otevřených dveří online sami.“
Kdykoliv slyším tato slova, vzpomenu si na Roberta Čapka: „...učitel není dozorce v táboře nucených prací“, kterou sice použil v jiné souvislosti, ale do této situace se výborně hodí. Zastánci výše uvedeného názoru mají částečně pravdu, pokud jde o význam přítomnosti učitele. Jeho role ovšem nemá být dozorovací, ale asistentská. Učitel je ve videohovoru se žáky proto, aby je případně doplnil, když na položenou otázku neznají odpověď, nebo když jejich odpovědi nejsou úplné a vyžadují doplnění či zasazení do kontextu. Nezapomínejme ani na roli bezpečnostní či ochrannou, kdyby na žáky někdo nevhodným způsobem zaútočil. Zbytek už je ale opět stejný jako předtím, kdy se zase jen bojíme, co žáci vyvedou, dopředu předpokládáme neúspěch, a především našim žákům nedůvěřujeme.
„A musíme vybrat naše nejlepší žáky, co umí vystupovat a budou dobře reprezentovat školu. A bylo by nejlepší, kdyby se k tomu dobře oblékli a hlavně žádné výstřednosti, např. piercing. To by se mohli rodiče vylekat a nepůsobilo by to vůbec dobře.“
Jistě, Dny otevřených dveří jsou prezentací školy, která se snaží vypadat a působit co nejlépe. Výběr žáků by však neměli určovat učitelé nebo vedení školy stylem: „ty půjdeš a ty půjdeš a máte to povinné,“ ale vyzvat žáky, zda by nechtěli reprezentovat školu. Setkal jsem se často s jejich až příliš kritickou sebereflexí, kdy si zbytečně nevěřili, a raději řekli: „my na reprezentování školy nejsme dost dobří“, a tady je přesně prostor pro učitele, aby žáky, o kterých je přesvědčen, že na to mají, povzbudil a dodal jim odvahu a pomohl jim v oblasti, kde se necítí. A také, aby motivoval a pracoval s ostatními, jejichž obavy jsou oprávněné, a za nějaký čas mohli vystoupit i oni. Účast žáků na Dnech otevřených dveří, stejně jako na jiných akcích školy, má být výhradně dobrovolná. A pokud se nám nikdo nepřihlásí, je to známka, že my, učitelé, děláme něco špatně.
Žákovské Dny otevřených dveří lze realizovat ve formě školního projektu, ve kterém se žáci mohou naučit komplexnímu projektovému přístupu, od sestavení týmu, tvořícího žáky napříč ročníky, kteří zastávají všechny klíčové role, i učitele, jejichž role je zde pouze konzultační, přes stanovení cílů, obsahu, výstupů, časového harmonogramu, vše v souladu s vizí, kulturou a směřováním školy. Žáci se též mohou seznámit s projektovými nástroji, jako je SWOT analýza či diagram příčin a následků (fishbone). Základem je též funkční a efektivní týmová komunikace a spolupráce, samozřejmě se zapojením vhodných technologií. Projekt zahrnuje předrealizační, realizační i postrealizační fázi. Zkrátka žáci zde mají mnoho příležitostí, jak se realizovat a stát se důležitými členy realizačního týmu.
Dal jsem svým žákům důvěru a oni ji nezklamali. A přestože jejich vystupování nebylo naprosto dokonalé (ani učitelé nebyli dokonalí), bylo upřímné a srdečné. Místo, abych s nimi driloval předem připravené věty, řekl jsem jim, že jediné, co od nich očekávám, je, aby byli pozitivní, že mohou např. zmínit důvody, proč si daný obor vybrali a proč je pro ně důležitý nebo co se jim na škole líbí. A na závěr jsem dodal, že mají moji plnou důvěru a že vím, že mě nezklamou. A to se také potvrdilo.
Kdo mě ovšem zklamal, byli někteří mí kolegové a jejich postoje. Ale musím jim taktéž poděkovat. Bez nich by tento článek nikdy nevznikl.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
