Metodický portál RVP.CZ prochází změnami. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se
Titulka > Modul články > Základní vzdělávání

Zobrazit na úvodní stránce článků

Titulka > Modul články > Základní vzdělávání > Hyperlinkové psaní

Hyperlinkové psaní

Informativní příspěvek
Článek poukazuje na odlišnosti v psaní na papír a v psaní na blogy a webové stránky. Popisuje jeden z charakteristických znaků, tj. odkazy umisťované přímo v textu.

Hyperlinkové psaní je takové psaní na blog nebo webové stránky, které za svoji součást považuje práci s odkazy uvnitř textu samotného.

V současné době žáci většinu slohových prací odevzdávají v papírové podobě, někteří učitelé vyžadují text přiložený k e-mailu, jiní nasdílený např. v Google Classroom. Ti nejodváženější zkoušejí psát rovnou na blog nebo webové stránky. Jenže Bud Hunt si všímá, že psaním na blogy jen nahrazujeme běžné psaní do sešitu. Podle něj jsme takto začali psát, aniž bychom psaní skutečně transformovali. Proto k nejčastěji zadávaným tématům patří vyprávění o prožitém dnu, odpovídání na zadané otázky nebo reflektivní eseje na různá témata. Jenže psaní online je přece jiné než kopírování textů z MS Word a ve skutečnosti takové zadávané texty ani psaní na blog nevyžadují. A co je důležité, vyžadují málo vyhledávání v jiných zdrojích. A pokud už nějaké odkazy na jiné zdroje v textu jsou, zůstávají na ocet v závěru textu. [1] [2]

Silvia Tolisano upozorňuje, že už více než deset let se můžeme setkat s termínem hyperlinkové psaní, které někteří nazývají vrstevnaté, nelineární, propojené apod. Ve školách je ale u tohoto tématu vidět jen velmi malý pokrok. [6] [8]

Než budeme pokračovat v tom, zda a jak učit děti umisťovat odkazy do textu, měli bychom nejdříve vědět, k čemu odkazy v blozích a na webových stránkách jsou a proč je tam autoři vkládají. Podle Wesleyho Fryera totiž psaní s hyperlinky nabízí úplně nový propojený svět myšlenek a informací. Schopnost propojit naše světy s myšlenkami jiných i multimédii představuje sílu komunikace, kterou jsme si dříve nedokázali představit. [3] Za odkazem je kromě informace ve skutečnosti ukrytý význam toho, proč odkazujeme. Jak říká Jay Rosen ve své přednášce o etice odkazů: „Odkaz nám říká, že se možná zajímáte o jednu věc, ale asi byste měli vědět o jiné, a když něco říkám já, podívejte se, co říká někdo jiný.“ [4] Takový přístup ovšem nemá co dělat s autorskými právy, je to více než citace zdrojů, protože záměrem je ukázat proces přemýšlení, poskytnout náhled na autorův rámec znalostí a kontext celé práce, ale zároveň dát na výběr místa, kde se lze naučit více. Mezi další záměry patří „správcovství“ obsahu, filtrování a vylepšování obsahu pro naše čtenáře, poskytnutí zdrojů, aby si čtenář ověřil, z čeho čerpáme. [6] Nejlepší blogy zkrátka vedou čtenáře vloženými hyperlinky k obohacení, takže čtenář, který se zajímá, může jít hlouběji. [5]

Na základě těchto východisek pak S. Tolisano uvažuje o tom, jak tento způsob psaní učit děti, a poskytuje několik návrhů, o čem se s dětmi bavit. [6]

Co vše můžeme prolinkovat? (Čeho chceme odkazem dosáhnout? Co stojí za naším přemýšlením?)

  • Jméno – název stránky, blogu, uživatele na Twitteru, nebo facebookový profil
  • Slovo – jeho definice
  • Citát – původní zdroj
  • Spojení slov – kontext informací
  • Fráze – něčí pohled na věc
  • Konverzaci – twitterový hashtag
  • Příklad – odkaz na konkrétní užití
  • Teorie – praxe
  • Téma – předcházející psaní
  • U psaní více lidí – části jiného přispěvatele k tématu

Jak vybrat text pro odkaz? (Abychom nenarušovali plynutí textu?)

  • Vkládat odkaz raději pod jedno klíčové slovo.
  • Klíčové slovo musí naznačit čtenáři, co se za ním skrývá, co otevře.
  • Odkazy by měly být součástí textu.
  • Zachovávat přirozený tok textu, nepřerušovat ho stylem „klikni zde“.
  • Nesmíme text odkazy zahltit.

 Ale podstatné jsou také dovednosti, které S. Tolisano nazývá logistické:

  • Označení odkazu v prohlížeči
  • Příprava na vložení odkazu (Vědět, jakým způsobem odkaz vložit.)
  • Jeho zkopírování a vložení

Má takové psaní i nějaké nevýhody? Abychom odpověděli na tuto otázku, zkusíme si nejdřív uvědomit, jak při čtení textů s odkazy postupujeme my. Klikáme na odkazy okamžitě, nebo čekáme, až přečteme celý článek, a pak znovu kontrolujeme, kam vás autor chtěl zavést? Nebo odkazy prostě přeskakujeme? Rozklikávání totiž při čtení nabourává naše flow. A i když míníme nechat odkaz na později, stejně je plynutí vyprávění narušeno, protože na chvíli zastavíme a zvažujeme, zda kliknout a zda to bude mít význam. Někdy si dokonce stanovíme mentální pojistku, abychom se nezapomněli vrátit. [7] A podobně můžeme uvažovat, když s hyperlinkovým psaním seznamujeme děti ve škole. Mohlo by to zabránit druhému extrému – přehlcení textu odkazy.

Po seznámení s hyperlinkovým psaním nám ale začne být jasné, že když začneme psát na papír, je to najednou omezující. Samozřejmě tu teď nemluvíme o klasické próze. Je nutné si uvědomit, že psaní online je jiné. Blogováním a psaním na wiki by se žáci měli naučit porozumět hyperlinkovému textu, odhalit, k čemu skutečně slouží. Můžeme samozřejmě donutit děti přečíst strany v učebnici a pak je nechat odpovědět na otázky, klidně i s internetem a na blog, ale takto ztrácíme sílu sdílení informací, protože obsah jen konzumujeme, nevytváříme ho. [3]

Ztráta orientace je u hypertextu velkým rizikem a existuje k tomu množství odborné literatury. Je dobré si v této souvislosti uvědomit, že schopnost orientaci neztratit při čtení nelineárních textů je základní komponentou informační (mediální) gramotnosti. Znamená to vědět, kdy si mohu dovolit odkaz otevřít, abych se nakonec dostal k cíli mého snažení. Významnou roli hraje možnost vrátit se zpět.

*

Článek byl finančně podpořen a vytvořen v rámci spolupráce Spomocníka na kampani Gramotnosti.pro život – Učíme v souvislostech, kterou v rámci aktivit NÚV řeší systémový projekt OP VVV Podpora práce učitelů.

V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám