Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se
Titulka > Modul články > Základní vzdělávání

Zobrazit na úvodní stránce článků

Titulka > Modul články > Základní vzdělávání > Rostoucí dissensus jako problém mediální...

Rostoucí dissensus jako problém mediální gramotnosti

Zamyšlení nad současným pojetím mediální gramotnosti v souvislosti s aktuálním kulatým stolem a revizí RVP inspirované americkým expertem na velká data Kalevem Leetaru.

O digitálním dissensu jsem psal před rokem. V článku jsem několikrát konstatoval, že problém bude třeba dále zkoumat. Vracím se tedy k němu, a to hlavně v souvislosti s aktuálně konaným Kulatým stolem SKAV a EDUin, který nese název Budou naše školy schopny zvyšovat mediální gramotnost žáků? Budu předpokládat, že jste se s tím loňským článkem seznámili. Že jste si vědomi problémů, které přináší snadná dostupnost informací a schopnost kohokoli publikovat tak, aby to každý mohl vidět. Že znáte pojmy jako např. dezniformace, informační bublina, doba postfaktická, komnata ozvěn, laterální čtení.

Naše uvažování o problematice bych rád posunul směrem, který naznačuje příspěvek amerického odborníka na velká data Kaleva Leetaru v blogu na portálu Forbes, který říká, že „je chybou dezinformace považovat za problém technický, protože jejich šíření způsobuje hlavně nedostatek informační gramotnosti“ [1]. Mohli bychom dlouze diskutovat, jaký je rozdíl mezi gramotností informační a mediální, a s jistotou bychom nějaký našli. Je mnoho různých definic, ve všech však určitě je informační gramotnost (jako schopnost ověřovat informace) součástí jak digitální, tak mediální gramotnosti, a naopak (viz např. Specifikace informační gramotnosti NIQES). Dnes, v souvislosti s připravovanou revizí RVP, jsme snad již konečně pochopili, že je dokonce základní kompetencí pro většinu oborů.

Podívejme se spíše na to, jak to Kalev myslel, když upozorňuje na skutečnost, že technicky orientovaní vývojáři (ze Silicon Valley) jsou (díky Foggovu modelu ovládání lidí technologiemi) přesvědčeni, že na všechny problémy lidstva lze nalézt technologické řešení. Ve školách se s tímto přístupem setkáváme již dlouho, přibližně od té doby, kdy jsme začali vytvářet seznamy zakázaných webových adres, což vyvolává zvýšený zájem žáků a snahu zákaz obejít.

Něco podobného se teď odehrává na sociálních sítích. Inženýři Facebooku, Googlu ad. vymýšlejí, jak upravit algoritmy řídící jejich platformy tak, aby veřejnost nabyla dojmu, že úspěšně potlačují snahu různých sil jejich nástroje zneužívat. Potíž je v tom, že právě tyto síly vývoj bedlivě sledují, a dokáží své postupy neustále úspěšně modifikovat. Uvědomíme-li si, že ve skutečnosti je konečným cílem všech těchto platforem ovlivňovat uživatele prostřednictvím jimi generovaných dat, je celkem zřejmé, že zcela objektivní obraz o světě si jejich používáním vytvořit vůbec nelze.

Jakkoli každé technické řešení potlačující šíření nepravdivých zpráv a konfrontující uživatele soc. sítí s rozdílnými názory je třeba kvitovat s povděkem, nelze si od nich slibovat vyřešení problému. Jsou totiž schopny jen zmírňovat symptomy. Jedinou cestou oddalující hrozící katastrofu v podobě nárůstu nenávisti a násilí je výchova založená na pochopení postupů, které současné umělou inteligencí disponující globálně působící digitální technologie k ovlivňování lidí používají. Jedině znalý člověk má šanci se stále sofistikovanějším postupům účinně bránit (Odpor vůči ovlivňování lidí online podle Williamse, Ovládej, abys nebyl ovládán!). Kalev Leetaru patří k expertům, kteří se otevřeně snaží takové poznání podpořit (např. projektem GDELT).

Já sám patřím k lidem, kteří pořád ještě věří, že demokracie je nejlepší forma řízení lidské společnosti. Troufám si tvrdit, že na schopnosti lidí orientovat se v informacích, které dostávají, a odhalovat zkreslené, nebo přímo falešné zprávy závisí její budoucnost. Řekl bych, že funkční demokracie nutně neznamená, že musí existovat všeobecný konsenzus. Jde o to, aby převládaly názory prospěšné většině. Čím větší dissensus je, tím snáze lze většinu manipulovat. Snahy o to jsou patrné všude kolem nás. Rizikem, kterému musíme čelit, není jen návrat k totalitě v režii cizí mocnosti (Když velký bratr dostane velká data), ale jsou to např. též zájmy tzv. kapitalismu dohledu.

Proto bychom měli průnik informační a mediální gramotnosti vnímat jako nezbytnou složku profilu absolventa vlastně všech škol. Bude zajímavé sledovat, jak se s touto skutečností vypořádá připravovaná revize RVP. Docela nevhodný je doteď aplikovaný postup, v němž se definuje očekávaný výsledek učení, tj. v našem případě schopnost ověřovat informace (třeba číst laterálně), a pak se určuje, který obor se té výuky ujme. On totiž v našem případě patří všem. To by bohužel postaru mohlo zároveň znamenat, že nikomu. Je zřejmé, že právě mediální výchova (postaru průřezové téma, ke kterému se často nikdo nehlásí) k němu má nejblíže. Největší překážkou pravděpodobně budou schopnosti učitelů – viz tvrzení Elizy Newlin Carney Dospělí potřebují mediální gramotnost dokonce více než žáci (Adults may need media literacy even more than students) [2].

Na závěr ještě připomenu hlavní myšlenku Kalevova článku [1]. Jde o to, abychom si uvědomili, že mediální gramotnost potřebují i technicky orientované obory. To, že někdo umí algoritmicky myslet, programovat, a třeba též vytvořit falešný účet na sociální síti nebo nastavit chatbota, ještě neznamená, že si bude uvědomovat důsledky zneužití technologií. Že se stane digitálním občanem schopným převzít zodpovědnost za vlastní rozhodnutí (Co je In a co Out podle ISTE).

V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám