Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Žáci s odlišným mateřským jazykem a výuka českého jazyka
Odborný článek

Žáci s odlišným mateřským jazykem a výuka českého jazyka

8. 8. 2017 Základní vzdělávání
Autor
PhDr. Kamila Balharová

Anotace

Příklad dobré praxe k problematice vzdělávání žáků-cizinců na ZŠ Táborská v Praze 4.

Na naší škole (ZŠ Táborská v Praze 4) se vzdělává větší množství žáků s odlišným mateřským jazykem (OMJ), ale zatím jsme neměli zkušenost s větším množstvím těch, kteří nastoupí bez jakékoli znalosti českého jazyka. V roce 2016/17 to bylo poprvé, kdy jsme zjistili, že máme na škole 8 žáků s OMJ na 1. stupni v různých ročnících, kteří neumí vůbec česky.

Čtyři z nich byli ve dvou prvních třídách. Jeden ve třetí, dva ve druhých třídách, jeden v páté. Nikdy jsem sice takové žáky český jazyk neučila, ale nutnost si to žádala.

Stanovilo se, že se těmto žákům sestaví vyrovnávací plány (plány pedagogické podpory), které budou učitelé každé čtvrtletí vyhodnocovat a vždy zase plánovat, co v kterém hlavním předmětu budeme po žákovi požadovat. Například v učebnici prvouky k obrázkům připíše učitel české pojmenování a bude chtít po žákovi, aby se tato slova naučil a dokázal jednoduše například obrázek popsat.

Jednu hodinu českého jazyka měli žáci se speciální pedagožkou (SP). Hodina byla věnována jednotlivým tématům podle učebnice Domino. V tématech učebnice Domino se věnovali nejprve zdravení, představování a orientaci ve třídě a v budově školy. Tím, že měli jednu hodinu samostatně, bylo možné korigovat i jejich výslovnost českých slov, v rámci her upevňovat mluvní vzorce.

Čtení

V 1. třídách se u nás učí genetická metoda čtení, ve které dochází k poměrně rychlému smysluplnému čtení, pokud žáci slovům rozumí. Proto SP témata učebnice Domina doplňovala o slovní zásobu, která se vyskytuje na obrázcích ve slabikáři, aby se žáci s OMJ mohli zapojovat do výuky čtení. Kopírovala obrázky, psala k nim české výrazy, lepila je do jejich sešitů, ze kterých vznikal určitý slovník. S těmito slovíčky pak hráli žáci hry, například hru tleskanou.

Při této hře má každý žák před sebou kartičku s obrázkem a se slovem napsaným velkými tiskacími písmeny. Žáci i s učitelem sedí v kruhu, aby všichni dobře viděli na kartičky svých spoluhráčů. Nejprve se každý představí slovem ze své kartičky: Já jsem… Při vlastní hře každý hráč řekne dvakrát své slovo (přitom tleská do dlaní) a pak slovo některého spoluhráče. To řekne také dvakrát a přitom tleská do kolen. Spoluhráč, jehož slovo bylo řečeno, pokračuje ve hře. Pokud se někdo splete (nejčastěji výslovnost), je opraven. Po nějaké době si žáci kartičky vymění, s novou kartičkou se znovu představí a hra pokračuje. Učitel hraje také, může již známou kartičku vyřadit ze hry a přidat novou. Je vhodné, aby novou kartičku měl jako první on, nastavuje tak správnou výslovnost nového slova. Žáci nevypadávají, jedná se o hru, která je zaměřená na nácvik a procvičení správné výslovnosti slov.

Psaní

Žáci z různých zemí zařazení v 2.–5. ročníku byli ve skupině společně. Aby bylo možné pracovat skutečně společně, bylo třeba dívku znající pouze azbuku naučit latinkou číst i psát. Poskytli jsme jí přehlednou tabulku tiskacích i psacích písmen, kterou měla stále u sebe. Naštěstí dívka navštěvovala 2. ročník, kde se ještě trénuje psaní do písanek, a tak rychle pochopila, co se to spolužáci učí, a s tabulkou vše rychle doháněla. Potřebovala jen korigovat správný postup při vytváření některých psacích písmen.

Ostatní žáci znali latinku, bylo tedy možné pouze korigovat správnost psaní jednotlivých písmen. V této samostatné hodině používali učebnici Domino, která je určena pro výuku českého jazyka u žáků s OMJ. Žáci zde používali češtinu bez zábran, které se u nich zpočátku vyskytovaly v jejich kmenové třídě. Mnohému ve své třídě brzy rozuměli, ale mluvit se obávali.

Důležité bylo vzájemné předávání informací mezi učiteli, jaké téma se učí na hodině výuky českého jazyka a co tedy společně již můžeme po žácích chtít.

Gramatika

V pololetí SP přidala výuku gramatiky. Pro žáky 2. ročníku to byla výuka, kterou slyšeli i v běžných hodinách, pro starší pak doučení něčeho, co jejich spolužáci již znali. Přemýšlela, jak bude učit tvrdé a měkké souhlásky a délky. Rozhodla se vyzkoušet materiály, které používá u žáků s poruchami učení. Nejprve bylo třeba vysvětlit pojmy tvrdý, měkký, krátký, dlouhý, vše ve smyslu zvuku. K vyvození tvrdých a měkkých souhlásek zvolila hmat. Nejprve si ukázali měkké a tvrdé předměty a rozlišovali jejich vlastnost – tvrdost/měkkost – nejprve s použitím zraku, poté pouze hmatem bez použití zraku. Pak žáci dostali do ruky konkrétní písmena vyvedená v tvrdé verzi – tvrdé souhlásky – a ušitá z látky, tedy provedená v měkké verzi – měkké souhlásky. Hmatem bez zrakové opory měli poznat, zda se jedná o tvrdé písmeno, nebo o měkké písmeno. Když tuto dovednost zvládli, měli písmeno i poznat. Tato manipulační činnost žáky bavila, takže brzy bylo možné činnost rozšířit o to, aby na poznané písmeno vymysleli i české slovo.

V okamžiku, kdy pochopili princip tvrdých a měkkých souhlásek, bylo snadné vysvětlit i pravidlo psaní i/y. Stačilo vybavit žáky tabulkou, ve které byly souhlásky rozdělené na tvrdé, měkké a obojetné a k nim přiřazeno i/y, které se po nich píše. Problémy měli pouze se slabikami di-ti-ni, dy-ty-ny. Velmi rychle se s pomocí tvrdých a měkkých kostek naučili propojit správně měkké slabiky s jejich výslovností a tvrdé slabiky s jejich výslovností. Pokud jim učitel diktoval text, neměli problém s doplňováním správného i/y. Problém měli, pokud se po nich chtělo doplňovat do slov, která dostatečně neznali, i/y ve slabikách di-ti-ni X dy-ty-ny bez sluchové opory. Ta pro ně byla určující od okamžiku, kdy uchopili sluchové rozlišení těchto slabik a spojili je se závislostí na psaní správného i/y.

Manipulační činnost spojená se správnou výslovností, přehlednou tabulkou a v poslední řadě i slovním zdůvodňováním vedla rychlou cestou k porozumění psaní i/y po tvrdých a měkkých souhláskách.

V sluchovém rozlišování délek ve slovech pomohl program na Kaminetu – krokování (http://www.kaminet.cz/napravy/zvuky/delka.php). V programu dítě slyší délku, zároveň vidí dlouhou čárku nebo tečku. Může se naučit rozlišovat sluchově dlouhý tón a krátký tón. V jazycích, kde délka není rozlišovacím znakem mezi významy slova, to nemají děti odposlouchané od narození a vlastně nevědí, co se po nich chce. Tím, že nerozumí mnoha českým slovům, nelze jim tuto dovednost přiblížit prostřednictvím měnících se významů slov. Proto pomohlo zrakové vnímání – opora o zrak. Nejprve se žáci naučili rozlišovat slovo dlouhý a krátký s pomocí tečky a čárky. Poté již bylo možné přejít k sluchovému procvičování rozlišování, který tón je dlouhý a který krátký.

Pojali to opět jako hru. SP stál u počítače a vyvolával žáky. Vyvolaný žák si poslechl skupinu tří tónů, které viděl i graficky znázorněné tečkami a čárkami, zopakoval je (například slabikou ta/tá), a pokud použil správné délky, mohl délky vykrokovat. Krátký tón krokem, kdy se špička jedné nohy dotýká paty nohy druhé, dlouhý tón dlouhým krokem. Kdo se dostane první k učiteli, mění si s ním místo a žáky vyvolává on. Hra trénuje mimo jiné i kontakty mezi žáky, kteří se potřebují oslovovat jménem, komunikovat společně prostřednictvím českého jazyka, vznikají pozitivní interakce. Navíc si žáci začali uvědomovat, co znamená dlouhý a krátký ve sluchovém vnímání a co to tedy znamená, když se řekne: „Čte se to dlouze, je tam čárka.“ Když si žáci zažili zvukové vnímání délky, mohli teprve přikročit k vnímání délky ve slovech. Začali hledat a barevně označovat čárku ve slovech a ukazovat, jak se čte dlouze. Používali k tomu i bzučák. Žáci to pochopili velmi rychle, takže bylo možné přejít na psaní diktátů.

Později bylo možné použít i další ze cvičení na KamiNetu. V sekci sluchového vnímání v rytmu kromě krokování i porovnávání skupin tří tónů – zda jsou stejné, nebo jsou různé. V sekci čeština / pravopis začátečníci / délky (s obrázkem deštníku) pak bylo možné využít doplňování délek do slov. Důležité ovšem bylo opět to, aby učitel žákovi diktoval a důsledně rozlišoval délky. Pokud chce učitel diktovat několika žákům najednou, je potřeba v tomto cvičení zmáčknout vpravo nahoře tlačítko označené jedničkou. Pak mají všichni stejné cvičení. Lze to udělat v celé třídě v počítačové učebně tak, že pokročilí žáci mohou procvičovat samostatně bez diktování. Ti si zmáčknou tlačítko slova nebo věty a nasadí si sluchátka, aby nebyli rušeni. Ostatní si zmáčknou tlačítko 1 a pracují s pomocí učitelova diktování.

Postupně je možné nastavit při samostatné práci pravidlo, že ten, kdo si není jistý délkou slova, vstane a počká, až mu ho učitel přečte. Nejde to však dělat zpočátku, protože žáci-cizinci mají příliš malou slovní zásobu a potřebují číst každé slovo. Na toto je lepší program Včelka, který umožňuje individuální poslech. Program Včelka je ale nutné pro školu zakoupit na rozdíl od volně použitelného KamiNetu.

Využití aktivity Honzo, vstávej

Ve výuce času pomohla hra Honzo, vstávej. Ke hře jsou potřeba papírové hodiny. Žák, který drží papírové hodiny a ukazuje čas (v celých hodinách), stojí zády k ostatním žákům, aby neviděl, komu co ukazuje. Může se orientovat pouze sluchem. Druhý žák (nebo na počátku hry učitel) vyvolává: „Honzo, vstávej“ (v oslovení používá jméno konkrétního žáka), žák se zeptá: „Kolik je hodin?“ Odpověď dostane podle toho, co ukáže žák s hodinami. Kolik je hodin, tolik dělá žák kroků. Doporučuji používat při této hře kroky „slepičí“, tedy pata se dotýká špičky druhé nohy. Kdo se dostane nejdříve k hodinám, ten střídá spolužáka a ukazuje na hodinách. Ten, kdo ukazoval hodiny, jde střídat učitele, který vyvolával a četl hodiny. Učitel se v tento okamžik již jen stává pomocníkem a napravuje chyby. Žáci si v této hře dobře procvičili i správné tvary slov – jsou čtyři hodiny, je pět hodin. Po zvládnutí základních pravidel hry přibylo pravidlo, že pokud žák použil špatný tvar některého slova, nepostupoval.

Spolupráce SP s třídním učitelem byla velmi důležitá. Vzájemné zprostředkování toho, co už se žáci naučili, vedlo k rychlejšímu využití těchto dovedností v rámci třídy. Například po vybavení tabulkou tvrdých a měkkých souhlásek a naučení těchto dovedností mohli s ostatními žáky psát diktáty nebo doplňování, pokud učitel slova diktoval. V takovémto okamžiku již mohli žáci pracovat s ostatními žáky ve třídě a viděli výsledky své práce, což v konečném důsledku vedlo k jejich většímu zapojení i motivaci k další práci. Začala se zmenšovat jejich nepozornost, která byla způsobována únavou danou nutností udržet pozornost několik hodin v jazyce, kterému vůbec nerozumí.

Literatura a použité zdroje

[1] – Domino Český jazyk pro malé cizince 1. Praha : Wolters Kluwer, 2010. ISBN 978-80-7357-582-3.
[2] – BALHAROVÁ, Kamila. KamiNet. 2002. [cit. 2017-08-08]. Dostupný z WWW: [www.kaminet.cz].
[3] – Program Včelka. [cit. 2017-08-08]. Dostupný z WWW: [vcelka.cz].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
PhDr. Kamila Balharová

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Základní vzdělávání
  • Kompetence komunikativní
  • rozumí různým typům textů a záznamů, obrazových materiálů, běžně užívaných gest, zvuků a jiných informačních a komunikačních prostředků, přemýšlí o nich, reaguje na ně a tvořivě je využívá ke svému rozvoji a aktivnímu zapojení se do společenského dění

Spec. vzdělávací potřeby:

z cizojazyčného prostředí