Dramatická výchova v poslední době zdárně proniká do výuky řady předmětů, i přesto si myslím, že se v českém prostředí její potenciál a význam stále opomíjí. Obsah pojmu dramatická výchova bývá navíc často chybně vnímán jako příprava a secvičení divadelního představení, jež žáci odehrají například na školní besídce či při jiné příležitosti. Oproti tomu je smyslem dramatické výchovy učení se přímým prožitkem bez ohledu na estetickou hodnotu.
V rámci Klíčové akce 1 programu Erasmus+, do kterého je má škola zapojena s projektem Pojďme spolu zažít školu, zaměřeným na různorodé školní divadelní aktivity, jsem měla možnost koncem dubna navštívit mezinárodní školu v Lucemburku, kde je dramatická výchova zařazena jako povinný předmět do učebních plánů školy. V rámci týdenního job-shadowingu jsem navštěvovala hodiny dramatické výchovy a měla příležitost zhlédnout řadu aktivit.
Tato zkušenost mě podpořila v názoru, že díky dramatické výchově je možné komplexně rozvíjet osobnost. Během drobných i větších výchovně-dramatických aktivit jsou zdokonalovány nejen jazykové, komunikativní a pohybové dovednosti žáků. Dále jsou podporovány jejich socializační kompetence tím, že mají možnost prostřednictvím rolí lépe poznat sami sebe a své okolí v různých situacích. Nadto si v některých případech vytvoří pozitivní vztah k literatuře za předpokladu, že se pracuje s dramatickými texty.
Z řady zhlédnutých aktivit mě nejvíce oslovila hra „What are you doing?“, kterou je možné zařadit jak do výuky jazyků, tak i do dalších humanitních předmětů, či pouze jako adaptační aktivitu pro seznámení žáků v rámci nové třídy. Zaujalo mě, že zdánlivé hraní si může mít hned několik přínosných vlivů na žákovu osobnost.
Žáci, jejichž počet by se měl pohybovat v rozmezí 7–15, sedí společně v kruhu. První žák (žák A), vybraný pedagogem, se postaví doprostřed kruhu, aby na něho ostatní viděli, a začne pantomimicky předvádět jakoukoliv činnost spjatou se stavěním domu. Ostatní žáci žáka A pozorují a zvedají se postupně v řadě po sobě, popř. na pokyn učitele. Po chvíli se zvedne další žák (žák B), jehož úkolem je zeptat se originálním a osobitým způsobem: „Co děláš?“ // „What are you doing?“ Záleží jenom na něm, zda si zvolí šepot, koktání či melodii z reklamy. Úkolem žáka A je svou odpovědí napodobit zvukovou stránku otázky od žáka B. „Stavím malý dům“ // „I am building a tiny house.“
Dále se pokračuje ve stejném duchu, tedy ve zvolené zvukové stránce žáka B. Žák B: „Mohu se připojit?“ // „Can I join in?“ Žák A: „Ano, samozřejmě.“ // „Yes, of course, you can.“ Žák B roli přijímá a pantomimicky předvádí další samostatně zvolenou činnost, která se váže ke stavbě domu. V kruhu tak postupně přibývají žáci (C, D, E atd.) a sedící je tiše pozorují. S rostoucím počtem žáků v kruhu na otázku „What are you doing?“ se snaží reagovat již zapojení žáci jednohlasně „I am building a tiny house.“ a napodobovat společně hlasové zabarvení příchozích (C, D, E atd.). Aktivita trvá až do té doby, dokud se do kruhu nepostaví všichni žáci a každý nepředvádí pantomimicky nějakou činnost, kterou si samostatně vymyslel.
Hru lze různě měnit dle skupiny, se kterou zrovna pracujeme. Zkušenějším žákům můžeme poskytnout více prostoru k samostatnosti, například co se týče pořadí vstupu žáků do kruhu.
Na první pohled je tato hra založena na pantomimě a také na práci s hlasem a vyjadřováním. Nicméně obojí je zde prostředkem k osobnostnímu a sociálnímu rozvoji žáka. Aktéři hry se učí zodpovědnosti vůči ostatním (způsob, kterým promluvím já, je závazný pro ostatní), a opačně i schopnosti percepce, koncentrace a nápodoby (nyní napodobuji já, nechám se vést). Ve chvíli, kdy je v kruhu dva a více žáků, kteří společně říkají, co dělají, dochází k posílení jejich spolupráce (musíme se sladit, máme podobné cíle). Vzhledem k tomu, že hra klade důraz na kooperaci, upevňuje pozici žáka ve třídě a jeho vztahy s ostatními. V rámci této aktivity se žáci dorozumívají tváří v tvář a společně plní úkoly na základě skupinového úsilí. Hru můžeme chápat jako alegorii světa, ve kterém každý dělá to své, ovšem na pozadí sounáležitosti s ostatními. Z hereckého hlediska, které sice není primárním cílem výchovně-dramatického procesu, ale přesto je jeho neopomenutelnou součástí, můžeme sledovat zlepšení žáků v oblasti improvizace.
Zároveň je možné provést reflexi uskutečněné aktivity se žáky formou společného rozhovoru. Vyučující může začít klást otázky na žáka A a B, kteří hru zahajovali, a pokračovat plynule k dalším žákům přicházejícím do kruhu později. Zpětnou vazbou pro pedagoga je rovněž aktivní zapojení žáků, dodržování pravidel a viditelný zájem.
Popsanou aktivitu jsem ověřila během výuky společenských věd v prvním a ve třetím ročníku střední odborné školy. Po rozpačitých začátcích, kdy si žáci zvykali na nový a pro některé dosud nezvyklý druh činnosti, došlo postupně k odbourání ostychu a žáci se dokázali aktivně a tvořivě zapojit. Osobně bych aktivitu doporučila využít zejména u prvních ročníků jako jednu z možností k vzájemnému poznání, posílení a stmelení kolektivu.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.