Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Základní vzdělávání > Hudba – hluk = závislost – kult

Ikona informativni

Hudba – hluk = závislost – kult

Autor: Jarmila Zavřelová-Dvořáková
Anotace: Příspěvek prostřednictvím kritické reflexe autorky reaguje na sociálně patologické jevy v dnešní populaci teenagerů v souvislosti s oblibou hudebních stylů. Autorka vychází i z vlastního šetření prostřednictvím dotazníků zadávaných ve třídách 2. stupně ZŠ a na SŠ.
Klíčová slova: hudba, hudební styl, hluk

Text článku:

Před časem jsem si povzdechla v jednom z čísel časopisu Hudební výchova nad složitou situací kantora na II. stupni základní školy a na střední škole, který nevyučuje nic jiného, než právě „hudebku". Nemít za sebou profesionální praxi houslistky jak artificiální, tak nonartificiální muziky (hrála jsem jazz, pop, dělala dialogy pro dabing), zkrátka „komediantskou" praxi v nejlepším slova smyslu, těžko, přetěžko by se mi hudební výchova učila. Tedy, lépe řečeno, zprostředkovávala. Jsem totiž toho názoru, že hudební výchova je předmět, který má toto umění zprostředkovávat, nikoli vyučovat (!).

Proč se zmiňuji o svém původním muzikantském povolání? Při každém představování se na různých kurzech a vzdělávacích akcích mě vždy zarazilo, když mě zúčastnění oslovili „paní učitelko". Moje reakce byla spontánní: „já nejsem učitelka, jsem muzikant...". Možná také díky tomu, že nejsem obdařena zkušenostmi pedagogického eléva, nemaje absolutorium PedF, ale JAMU a praktické zkušenosti s divadlem, jazzem, dabingem, s natáčením hudebních pořadů v ČT (nejen dětských, a to zvukem i obrazem), přímých rozhlasových přenosů, s cestováním s orchestry, se setkáváními se s vzácnými umělci, mnohdy dnes již nežijícími, vrhla jsem se do příprav hodin hudební výchovy, jako by šlo o koncert či představení.

Dodnes tak také moje přípravy vyučovacích hodin vypadají, a proto jsem se upřímně podivila, proč se na tuto - pro mne normální, běžnou věc, jakou jsou „souvislosti mezi hudbou a praktickým životem" klade v požadavcích RVP ZV takový důraz. Vždyť, který jiný předmět zasahuje do tolika oblastí než hudební výchova? Jinak řečeno, to, co přinášejí průřezová témata z hlediska praktického života, tedy aktuálních potřeb společnosti, je v podstatě nedílnou součástí hudební výchovy - viz kapitola 11 v RVP ZV, cituji:

Průřezová témata mají výrazně formativní charakter a jejich realizace nepředpokládá významnější rozšíření učiva základního vzdělávání. Jde o témata, která jsou již zakomponována do obsahu některých vzdělávacích oblastí (oborů vzdělávacích oblastí), ale přesahují svým výchovným nábojem rámec těchto vzdělávacích oblastí (oborů) a průběžně prostupují celým základním vzděláváním. Jsou založena na syntézách již osvojených poznatků a dovedností a napomáhají koordinaci aktivit probíhajících ve škole i mimo ni. Zařazení průřezových témat do výuky předpokládá využívání nových metod a forem práce, zejména projektovou výuku (řešení praktických a životních situací, reálných životních problémů atd.)...

A tak jsem si některé nápady jednotlivých příprav začala zaznamenávat, neboť žádná hodina se stejně zamýšleným a probíraným obsahem se u mě nepodobá té předcházející, neboť okamžitě „skáču, jak žák pískne". Jinak řečeno, pokud reaguje na problém z úplně „jiného soudku" a snaží se mě dostat „do úzkých", snažím se modelovat výuku právě podle aktuálních potřeb, reakcí, a to mě baví. Na druhou stranu mám ale čím dál silnější dojem, že v dnešní době má učitel spíše roli psychologa, než vyučujícího A obor, který vystudoval a o němž by měl dát žákům co nejvíce, se dostává na okraj.

Možná tak ale daleko intenzivněji vnímám problémy dnešních dětí, úniky k „hudební" závislosti, jejich hledání:

  • fiktivního partnera bez nároku na složitost komunikace
  • únikové cesty před realitou
  • náhražky v osamění
Hluk jako závislost

Doslova šokující je závislost na hudebním hluku, který si děti pouštějí přímo do uší ze svých MP3 „kamarádů" téměř nepřetržitě, pokud zrovna nejsou ve výuce (a ani to už mnohé žáky nevzrušuje), anebo pokud právě netelefonují. Vždyť už i tak nás hudba - hluk - obtěžuje na každém kroku:

  • nakupuji v marketu - line se z reproduktorů hudba
  • tankuji benzin - line se z reproduktorů hudba
  • vychutnávám si kávu v kavárně - line se z reproduktorů hudba
  • čekám v ordinaci lékaře - line se z reproduktorů hudba
  • jedu meziměstskou autobusovou linkou - line se z reproduktorů hudba
  • atd., atd.

Mohla bych pokračovat ve výčtu míst, kam nesměřujeme za účelem poslechu hudby, a přitom je nám vnucována. To, že je produkce často za hranicí mého vkusu a že se ocitám v pozici „mučedníka", je nasnadě. A to, podotýkám, nemusím za každou cenu poslouchat výhradně jen Bacha, Mozarta, Janáčka, tedy artificiální hudbu. Domnívám se ale, že mám právo poslouchat hudbu pouze tam, kde mám chuť, a takovou, o jakou mám v ten okamžik zájem.
Tento předpoklad mě přiměl k myšlence zařadit do hodin hudební výchovy v sedmých ročnících anketu na téma: „Na kterém místě zněla hudba, kterou jste nechtěli poslouchat?"1

Místo - prostředí, kam jsem nešla (nešel) za hudbou, a přesto tam zněla (NEVZTAHUJE SE NA KLASIFIKOVANÝ PŘEDMĚT JMÉNEM HUDEBNÍ VÝCHOVA):

................................................................................................................

Hudba mi tam vadila, protože:

................................................................................................................

Byl to tento styl hudby:

................................................................................................................

Hudba jako kulisa pro nějakou akci byla užívána již ve starém Řecku. Kde? (pomůcka strana 65 a dál v učebnici):

................................................................................................................

Má ráda (rád) tento styl hudby:

................................................................................................................

Poslouchám ji JEN proto, že se mi líbí:

................................................................................................................

Poslouchám ji proto, že ji poslouchají ostatní:

..........................................................

Poslouchám ji proto, že na ni dělají reklamu:

...........................................................

Reklama = obelhávání - manipulace:

...........................................................................

Proč souhlasím - Proč nesouhlasím:

...........................................................................

Později jsem - ve volných chvílích - začala rozdávat tento dotazník i v osmých a devátých ročnících, protože jsem zjistila, že žáky baví vyjádřit svůj názor. V minimu odpovědí těch stovek zúčastněných žáků převládaly negativní ohlasy na hudbu doprovázející rodinné oslavy - dechovku nebo country.

Z provedeného šetření také vyplynulo, že dnešní děti většinou hudební „rámus" ve svém okolí vůbec nevnímají, nebo jim nevadí, protože:

  • ve škole o přestávkách křičí
  • křičí po vyučování - při „toulkách sídlištěm
  • přijdou domů - hraje kdeco, a rodiče se překřikují
  • pustí si do sluchátek cosi, co „řve"

Akustický smog, který je takto vytvářen, je pro některé jedince přirozenou součástí života, a vůbec si neuvědomují jeho škodlivost.

Akustický smog

Akustický smog je pojem, který uplatňují bojovníci2 za prosazení zákona o prodloužení trvání nočního klidu od 21.00 do 7.00 hod. a trvání doby dozvuků3 ve školách na 0.6 sec. Na jednom ze seminářů občanského sdružení TOLERATION, které se problematikou akustického smogu zabývá, jsem si poznamenala tuto definici: „Akustický smog je zátěž, které je vystaven člověk v dnešní přetechnizované společnosti. Představuje hladinu hluku, která je zdravotně závadná (hluky strojů, dopravy, ale také reprodukovaná hudba na veřejných prostranstvích, v obchodních domech, veřejné dopravě atd. Obecně zvýšená hladina hluku způsobuje poruchy spánku a koncentrace pozornosti, vznětlivost, dráždivost, žaludeční nevolnost, sníženou imunitu, bolesti hlavy, dokonce i jisté typy fobií."

Smrtelná dávka hluku činí 140 decibelů, v noci spíme průměrně při hladině 20-30 decibelů, na rušné ulici je cca 70 decibelů. Na diskotéce obdržíme „dávku" kolem sta decibelů. V nahrávacím studiu naopak přibližně 8 decibelů. Z vlastní praxe v hudebním studiu A České televize na Kavčích Horách, či z exkurze v Národně technickém muzeu - Expozice zvuku (hlukově izolovaná místnost) mohu potvrdit, že při této nízké hladině hluku může u některých jedinců vzniknout pocit tísně. Někteří žáci byli nuceni při zmíněné exkurzi v NTM tuto hlukově izolovanou místnost - z důvodu nevolnosti - opustit. V běžném životě nám něco podobného nehrozí. V dnešní přetechnizované společnosti jsme spíš vystavováni první variantně ohrožení.

I dlouhodobý a hlasitý poslech hudebních nosičů přes sluchátka, pokud nejsou kvalitní a perfektně nesedí, je zdraví nebezpečný. Proč? Proniká-li do uší kolem sluchátek venkovní ruch, logicky zesílíme zvuk linoucí se ze sluchátek. Je to totéž, jako při jízdě autem: zvuk motoru hlasitější = přidáme hlasitost na přijímači a naopak. Z medicínského hlediska bych tedy zařadila i učitele a profesionální hudebníky do rizikové skupiny pracujících v hlučném prostředí.

Ze všeho, co jsem uvedla, vyplývá, že neexistuje rozdíl mezi hudebním a nehudebním hlukem, není podstatné, co se poslouchá, ale jak se poslouchá. Kdyby to takto chápali všichni a také se podle toho chovali, já bych mohla v hodinách hudební výchovy provozovat MUZIKU s jedinci, kteří umějí, nebo chtějí hrát na nějaký nastroj, nikoli do něj bušit a vytvářet pouze HLUK.

Posloucháme hudbu nebo hluk?

Ale když už děti NĚCO poslouchají, tak nechápu, co je na tom, co poslouchají, uspokojuje. Proto rozdávám každoročně již několik let řádově třem stovkám žáků další anketu. A názory teenagerů se odlišují přesně podle toho, zda vyrůstají v podnětném prostředí, zda se sami hudbou aktivně zabývají, či nikoli, dále dle stupně vzdělanosti, intelektu apod.

K čemu by měla sloužit hudba? ...........................................................................

Co je podle tebe hudba ...........................................................................

Je hluk hudba? ...........................................................................

Proč ano? Proč ne? ...........................................................................

Ano, hudba je hluk. Proč ano?:
  • Je to zvuk...
  • Když má rytmus, tak ano.
  • Protože to tak lidi berou.
  • Je to dobrý rytmus.
  • Je, i není.
  • Jak co, jak pro koho...
  • Hluk je hudba, protože mám rád hlasitou muziku.
Ne, hudba není hluk. Proč?:
  • Hudba má být příjemná. Proč?
  • Protože hluk neradi posloucháme. Hudbu ano.
  • Protože se tam nic nezpívá.
  • Nedává to souvislost.
  • Ne! Proč ano?
  • Hudba je melodická. Hluk ne.
  • Hudba jsou tóny, které vycházejí z nástrojů.
  • Hudba je BÁSEŇ, která má smysl a melodii.
  • Bez hudby by můj život nebyl k ničemu.
Hudba je pohoda, hluk je nepohoda.
  • Umění.
  • Něco uklidňujícího.
  • Hraní a zpívání.
  • To, co rád (a) poslouchám na odreagování, nebo když je mi smutno.
  • Hudba je zpěv. Vyjádření pocitů.
  • Hudba jsou písně, které se mi líbí.
Byl (a) jsem tam a tam, a hudba mi tam vadila, protože...:
  • V restauraci. Chcete si popovídat a ne překřikovat hudbu.
  • Na stadionu. Byla moc nahlas.
  • V kostele. Byla na usnutí.
  • Při návštěvě hradu. Chtěl jsem si užít super den. A z té hudby mě bolela hlava.
  • V hodině „hudebky". Je to omezování osobní svobody.

Zde na svoji obhajobu uvádím, že nejsem typ učitele, který hodinu odbude pouštěním nahrávek artificiální hudby. S dětmi tančím, maluji, pouštím jim video-ukázky dokumentující vývoj hudby art-i nonart-hudby, a zajímavosti o osobnostech napříč žánry spojuji s oblibou s předměty občanské a rodinné výchovy, dějepisu, zeměpisu apod. Většinou ale žákům hudba nevadila například ve střediscích rychlého občerstvení či v obchodech („lépe se nakupuje").

Lze označit některou hudbu za horší?
  • Country, dechovku, hudbu našich předků - už se neposlouchá.
  • Ano, podle toho, co se komu líbí.
  • Ano, metal. Je agresivní.
  • Dechovku. Prostě se mi nelíbí.

Pak pustím CD s nahrávkou country, symfonie, rocku, otázka zní - Je to špatně zahrané/zazpívané? Většinou se shodneme, že nikoli. Velmi zřídka se totiž objeví názor, že horší hudba je ta, kterou zpěvák nebo muzikant hraje falešně, nerytmicky, nestylově. A proto jsem věčný optimista a snažím se touto úrovní děti navádět k myšlení. Lhostejno na jaké téma. Ať už je to prolínání různých oborů, společenské chování nebo sociální identifikace.

Většinový názor je tento - „Svoji oblíbenou hudbu si pouštím jen proto, že se mi líbí, a ne, že ji poslouchá mnoho z mých vrstevníků, nebo že ji doprovází skvělá reklamní kampaň." S tímto faktem ale souvisí následující téma - REKLAMA na hudbu mi vadí - nevadí. Nikdo nepřiznal, že dává přednost něčemu jen proto, že SE TO POSLOUCHÁ. Jen tu a tam se objevil názor, že:

  • „... lidi se občas na reklamu určité hudby chytnou"
  • „...chceš?, kup! Nechceš? Nekupuj!"

Vnitrodruhové obelhávání je specialitou člověka. Zde to však je aspekt sociální, aby dotyčný nebyl „vyděděn" ze společnosti, ze skupiny svých vrstevníků, aby se stůj co stůj odlišil od svých rodičů, aby se ale na druhou stranu přiblížil svým idolům apod.

Reklama, kulisa, hudba a emoce

V učebnici Hudební výchova pro 7. ročník ZŠ4 na str. 71 zařadili autoři „Písničku příkladnou a pro obveselení všech mladých lidí užitečnou" ze středověku:

Kdo chce s lidmi vesel býti,
užívati hleď času,
všecky věci chtí čas míti,
utíkej, utíkej, utíkej,
bezbožného kvasu!

Za dobrého jmín býti chceš,
hleď též skutek míti,
sic poctivosti nedojdeš,
utíkej, utíkej, utíkej,
mezi zlé choditi.

Pravdu miluj, jí pomáhej,
chceš-li lásku míti,
též faleš v nenávisti měj,
utíkej, utíkej, utíkej,
pochlebníkem býti.

Rytířem se býti pravíš,
sám sebe přemáhej,
tu, jaký jsi, nejlépe zvíš,
zmužile, zmužile, zmužile,
šlechetně se chovej...

Kdyby se nad textem uvedené písně zamysleli dnešní rodiče, kteří často nemají na své děti z mnoha důvodů čas, nemuseli by teenageři kouřit marihuanu, jezdit na techno-„dýchánky", uctívat emo-styl života, a zatěžovat si mysl negativními myšlenkami... Hlavně však reklama jednoduché, hrubé a negativní emoce vyvolávající hudby napomáhá k ničení citu, což, domnívám se, je nejzákladnější předpoklad udržitelnosti rozvoje lidské civilizace. A co víc, jde i o jistou formu manifestační identifikace. Jak uvedl v jednom interview prof. Zdeněk Matějíček: „...úroveň davu rovná se úrovni nejhlasitěji se projevujícího jedince".

Takový příklad - při napomenutí žáka během výuky pro rušení hlasitým se bavením napříč učebnou (a takových jich bylo v jedné „nesouznějící" třídě většina), na mě vytřeštil oči a upřímně dotčeně řval: „Co jsem udělal, co jsem udělal, dyť jsem jenom něco říkal kamarádovi!!!" A já na to, zda nevnímá, že se vytvoří hluk, když deset kluků říká něco deseti kamarádům a zpět, odvětil, že ne.!!?? Řečnická otázka: dovolili jsme si něco takového během vyučovací hodiny i my? A nebo: byl pro nás spolužák, který měl vážné kázeňské problémy, či se choval nevhodně, neprospíval, vzorem? I děti, které mají výborné rodinné zázemí, se v anonymitě kolektivu s klidným svědomím účastní „lumpáren", čemuž v mnoha případech nemohou jejich rodiče vůbec uvěřit.

A tak dnes, jako kantor, prožívám doslova „zvukově-etický teror" ze strany žáků, kteří si neuvědomují, že k poslouchání je třeba TICHO. Děti jsou z domova zvyklé, že se debatuje - provozuje cokoli - za poslechu hudby. Chci-li docílit skutečného ticha, pak jedině pod výzvou: „Kdo vydrží 30 vteřin nepromluvit, necvakat tužkou, nehrkat židlí, bude oceněn známkou za soustředěný poslech". I půl minuta se jeví v praxi jako nekonečno.

„Až dnes půjdete domů, nepouštějte si walkmana, MP 3 apod. Doma si po dobu tří-čtyř hodin nezapněte rádio, televizi, počítač."

Tato anketa byla provedena jedním profesorem v Anglii (citováno na semináři V. Kotrubenka a ing. Stěničky). Výsledek: 18 studentů z 20 mělo nepřekonatelné nutkání zapnout jakýkoli přijímač vydávající zvuky. Rozmrzelost se stupňovala až na pokraj rozhodnutí, že podmínky testu nedodrží. Dostavovaly se pocity prázdnoty, osamění, různé formy depresí, až k příznakům hudební abstinence. Po dvou až třech hodinách začaly tyto stavy ustupovat, a to proto, že si většina našla chtě-nechtě nějakou smysluplnou činnost. Tudíž: pocit ticha již nevzbuzoval hrůzu.

Proč se ale lidé - děti, obklopují hlukem? Únik? Před čím? Z jednoho osobního rozhovoru na toto téma se vzácným člověkem, panem kardinálem Miloslavem Vlkem, mi utkvěla v mysli jeho myšlenka: „...obklopujeme se hlukem, abychom unikli před hlasem svého svědomí"... Ano, hluk = jistá forma závislosti. Utíkat se k rámusu, k cigaretě, k partě, vyznávající kult čehokoli, hlavně, že je to nenáročné, že tam ode mě nikdo nic nežádá. Nic, nad čím je třeba se zamyslet, nedej Bůh, cokoli vykonat.

Závěrem

Jaksi tomu všemu nerozumím. I když jsem v době svých školních let - jak na ZŠ, tak SŠ i VŠ - mnohdy vybočovala z řady (místo výuky jsem balila léčivé byliny a pomerančovou kůru v kabinetu a na stroji sepisovala, co kdo potřeboval, hrála jsem pop, či jazz, abych si přivydělala, na přednášky politické ekonomie jsem nechodila a místo toho jsem si vychutnávala kávu v prvotřídní kavárně, aby to kolemjdoucí pedagogové viděli, místo na manifestaci k oslavě 1.máje jsem šla hrát do kostela na „májovou" apod.), mám pro „výkyvy" teenagerů maximální pochopení. Je mi kolem čtyřiceti a generační problém u mne nehrozí. Osobně nemusím poslouchat hip-hop od rána do večera, ale proč bych měla apriori zatracovat písničku např. od skupiny „Gipsy.cz", jestliže má nápad, melodii, rytmus - POHODU. Jistě, vše je odrazem společnosti. I hudba. Ale je nutné rozeznat kvalitu a kýč, hudbu a hluk, přirozenou pohodu a agresivitu. Marně hledám nápad, melodii, rytmus, pohodu v punku, acid-rocku, v technu.

Kdo ze čtenářů by nepociťoval v dnešní společnosti čím dál silnější negativní až agresivní reakce na cokoli? Jak na to reagovat v běžné výuce, pod tlakem kompetencí a požadavků, které na pedagogy v dnešní době klade reforma školství v podobě RVP? O tom určitě příště, protože dnes mě ladí k optimismu odpověď na jednu z anketních otázek - „Co je - podle tebe - hudba?":

„Hudba je pohoda, hluk je nepohoda."


1 V učebnicích Hudební výchova autorského kolektivu A.Charalambidis, J. Pilka, Z. Císař, D. Matoška (SPN 1998) je totiž právě pro tuto věkovou kategorii velmi prozíravě zařazena kapitola „LIDSKÉ NEŠVARY a HUDBA" (strana 64).
2 Viz též Zákon o ochraně veřejného zdraví č. 258/2000 Sb., vyhláška 502, pánů Viktora Kotrubenka - skladatele scénické hudby, autora knihy „Tajemství syntezátorů", člena občanského sdružení TOLERATION, protagonisty výchovného programu pro školy „Od sluchátka ke sluchadlu", a akustika pana ing. Stěničky.
3 Dozvuk je jev, který je primárně produktem prostředí (lze jej však simulovat elektronickými přístroji), v němž se zvuk šíří a který způsobuje, že se původní akustický signál (hudba, řeč, zvuk strojů apod.) mixuje se vzniklými odrazy a zpožděními, přičemž výsledný produkt má obecně řečeno jiné vlastnosti než ten výchozí. V případě interiérů škol tak dochází například ke snížení srozumitelnosti původního slovního projevu, výchozí konverzace skupiny osob díky dozvuku nabírá parametry, které mohou působit škodlivě na psychiku atd. Při výrobě hudebního snímku naopak pracujeme účelově s dozvukem tak, abychom přinesli do výsledku další estetický rozměr.
4 CHARALAMBIDIS, A. et al. Hudební výchova pro 7. ročník ZŠ. Praha: SPN a.s., 1998.

Citace a použitá literatura:
[1] - CHARALAMBIDIS, A. Hudební výchova pro 7. ročník ZŠ. Praha : SPN , 1998.  
[2] - CHARALAMBIDIS, A. Hudební výchova pro 8. ročník ZŠ. Praha : SPN , 1998.  
[3] - CHARALAMBIDIS, A. Hudební výchova pro 9. ročník ZŠ. Praha : SPN , 1998.  
[4] - Vzdělávací kurz Pedagogického centra Praha, „Od sluchátka ke sluchadlu“, Kotrubenko, V. – člen občanského sdružení TOLERATION), dostupné z WWW: www.toleration.cz www stránky: emo.aceweb.cz.  
[5] - MATĚJČEK , Z. Interview. Příloha deníku Lidové noviny. Akademia, 2003.  
[6] - Osobní rozmluva ze dne 20. 5. 2001 J. Em. Kardinál Miroslav Vlk, arcibiskup pražský a primas český.  
[7] - ČORNEJ, Petr; LOCKEROVÁ, J.; MAJOR, P. Panovníci českých zemí. Praha : Fragment, 1992.  
Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 10. 03. 2008
Zobrazeno: 8883krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

1 uživatel Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
ZAVŘELOVÁ-DVOŘÁKOVÁ, . Hudba – hluk = závislost – kult. Metodický portál: Články [online]. 10. 03. 2008, [cit. 2019-03-27]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/2079/HUDBA---HLUK--ZAVISLOST---KULT.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.