Americké federální ministerstvo školství (ED.gov) v návaznosti na své dlouhodobé plány (Strategie rozvoje školství v USA pod taktovkou Ed.gov) nedávno vydalo novou verzi materiálu určeného firmám, které mají zájem podnikat na poli školství v USA. Jedná se o Průvodce vývojáře vzdělávacích technologií [1]. Není bez zajímavosti se alespoň rámcově s dokumentem seznámit, zvláště proto, že my nic podobného nemáme, i když zájemců o podnikání v oblasti vzdělávacích technologií je poměrně dost nejen ve Spojených státech ale i u nás.
Vypůjčím si nejprve pár myšlenek z projevu, kterým pan ministr Arne Duncan při příležitosti zveřejnění tohoto materiálu oslovil vývojáře. Jeho nosným motivem bylo přání, aby věnovali zvýšenou pozornost znevýhodněným žákům a snažili se nenechat je při zavádění nových nástrojů umocňujících učení stranou. Formuloval to doslova takto: „Jestliže se technologická revoluce bude týkat jen rodin, které mají peníze i vzdělání, pak to není žádná revoluce.“ [2]
Své přání pan ministr podpořil příběhem 12letého chlapce Rashona Johnsona: „Žije ve venkovském prostředí Jižní Karolíny jen s matkou, která díky těhotenství nedokončila střední školu a teď má dvě zaměstnání, obě s minimální mzdou. Aby je uživila, pracuje 7 dní v týdnu. Rashon je proto často sám doma, kde nemá k dispozici rychlý internet ani žádný počítač či tablet. Svůj volný čas tedy jen u počítače netráví a nenosí žádný mobilní přístroj sebou. Neznamená to ovšem, že s technologiemi vůbec nepřichází do styku. Pracuje s nimi ve škole, a když přijde máma domů, okupuje její osobní chytrý telefon, na němž si hraje a spojuje se s přáteli.
Skutečnost je taková, že pro Rashona jsou technologie jen nástrojem rozptylování, ne poznávání. Neodhaluje nové světy, jen se snaží zabít čas. A jak všichni víte, máme miliony a miliony jiných mladých lidí Rashonovi velmi podobných – žáků, kteří by mohli mít šanci se zapojit do aktivního poznávání online, ale dosud ji nevyužívají natolik, aby se stali plnohodnotnými účastníky tohoto nového světa.
Má otázka na vás je jednoduchá. Jak těmto dětem pomůžete? Co vymyslíte, aby se tito Rashonové stali přínosnou součástí sítě? Jak zařídíte, aby vhodné výukové aktivity byly pro ně ještě více atraktivní, než hry na mámině smartphonu? Lidé, jako vy, nabízejí denně světu nové nápady a řešení, která proměňují myšlení předchozích generací. Jsem si docela jist, že budou-li technologie využity k posílení skutečné inovace, mohou se stát nositelem pozitivní změny ve školství. Mají moc překlenout propast a dát příležitost i těm, kteří ji dosud nedostali.“ [3]
Pan ministr pak předložil další názorný příklad – tentokrát to byla učitelka Tanesha Dixon, která učí na předměstí Washigtonu v oblasti, kde žije 99 % znevýhodněných dětí v rodinách s nízkým příjmem. Jedná se o školu právě zavádějící kombinované výukové metody ve formě 1:1 (viz Kombinované formy vzdělávání vítězí). Tanesha patří ve své škole k nositelkám změny. Jejím hlavním výukovým cílem je prostřednictvím technologií uspokojovat individuální potřeby všech žáků. Minulé prázdniny strávila přípravou digitálních forem výuky. To bylo samo o sobě nebývalé množství práce, jenže to nestačilo. Musela přesvědčovat o vhodnosti změn nervózní rodiče a navíc též mnohé skeptické kolegy. Výsledkem bylo, že na začátku školního roku byla snad dokonce unavenější než jindy na konci.
Na tomto příkladu lze ukázat, jak složitá asi bude reforma školství zavádějící kombinované výukové metody dovolující individualizaci, která je nutnou podmínkou rozvoje znevýhodněných žáků. Má-li se to podařit, potřebují takoví učitelé jako Tanesha mít k dispozici dostatečnou podporu a nové nástroje schopné zásadním způsobem inovované výukové postupy podpořit. Sama je zatím na začátku cesty. Její dosavadní snažení potvrdilo existenci obrovského potenciálu vzdělávacích technologií a zároveň ukázalo, že je stále co zlepšovat. „Máme příležitost umožnit každému žákovi personalizované vzdělávání, které jim dovolí prožít plnohodnotný život.“ [3]
Právě technologie jsou podstatnou složkou řešení tohoto problému. Je třeba, aby nově zaváděné postupy nebyly orientovány jen na předávání učiva, měly by být branou do mnohým dříve uzavřeného světa poznávání a osobního růstu. „I to nejlepší letadlo na světě je úplně na nic tomu, kdo nemá letenku ani pas.“ [3]
Pan ministr Duncan ve svém projevu dále definoval tři klíčové dlouhodobé cíle:
1. Musíme zajistit spravedlivější přístup ke vzdělání prostřednictvím technologií.
Žáci ze znevýhodněných socio-ekonomických poměrů mají výrazně horší šanci studovat. Dříve jsme tento problém nezkoumali z pohledu vzdělávacích technologií, ale ve skutečnosti je jejich vliv značný. Mohou situaci (třeba prostřednictvím volně dostupných výukových materiálů a služeb) zlepšit nebo (třeba jednostrannou orientací na generování zisku) ještě více zhoršit. Americká vláda se snaží pro naplnění tohoto bodu udělat maximum – Do 5 let má být připojeno 99 % žáků v USA do internetu, Americká podpora vzdělávacích technologií tahem.
2. Musíme vzdělávání více personalizovat.
Dříve bylo zvykem, že se žáci jako Rashon učili všichni totéž stejnými postupy ve stejném čase. Dnes máme možnost jim dát prostor k tomu, aby postupovali svou vlastní cestou – aby se o svůj budoucí život daleko více zajímali. Toho ale nedosáhneme tím, že dostanou seznam adaptivních úkolů (a testů). Je třeba změnit jejich přístup ke vzdělávání a udělat z nich namísto digitálních konzumentů tvůrce. Musí dostat příležitost experimentovat, spojovat se s vrstevníky a experty napříč celým světem – spolupracovat s nimi při řešení skutečných problémů. Více zde - Kdy dojde k technologické personalizaci výuky?
3. Musíme nastavit smysluplný rozvoj školství.
Je třeba více motivovat schopné a talentované učitele, jako je Tanesha. „Kdo neví, jak na to, ať se na ní jde podívat.“ [3] Chceme-li dospět ke spravedlivějšímu, otevřenému a personalizovanému školství, potřebujeme mnoho takových učitelů. Potřebujeme lepší politiku a nové platformy, které dovedou učitele až ke změnám, jaké dosud nikdy nebyly realizovány. K tomu je třeba, aby se změnilo též jejich postavení ve společnosti. Jedná se o jedno z nejobtížnějších a nejpřínosnějších povolání, které bohužel není podle skutečného významu oceňováno. Jestliže chceme učitelskou profesi zatraktivnit a zkvalitnit, musíme inovovat postupy, které posilují úspěch, rozvíjejí propojenost a pomáhají řešit obtíže, s nimiž se učitelé běžně setkávají. Jednou z cest, které k tomuto cíli vedou, je dát učitelům podobnou personalizovanou pomoc, jakou bychom chtěli dopřát žákům. Potřebujeme nástroje snižující jejich administrativní zátěž, aby mohli o to více času věnovat vlastnímu učení. Potřebujeme nástroje, které dají učivu, s nímž žáci přijdou do styku, větší smysl, které podnítí jejich představivost a posílí jejich jedinečnost a tvořivost. Úloha kvalifikovaného a moudrého učitele v tomto procesu je nezastupitelná.
Na samotný obsah Průvodce se podíváme příště.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Průvodce vývojáře vzdělávacích technologií.
Ostatní články seriálu: