Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Praktikum školní psychologie: Spolupráce a komunikace se skupinami rodičů
Odborný článek

Praktikum školní psychologie: Spolupráce a komunikace se skupinami rodičů

10. 3. 2015 Základní vzdělávání
Autor
Braun, R.; Marková, D.; Nováčková, J.

Anotace

V ukázce autoři nastiňují, jak může školní psycholog pracovat se skupinami rodičů v rámci třídních schůzek, přednášek či besed, ale i s jednotlivci. Představují různé typy problémových rodičů a navazující strategie pro úspěšné jednání s nimi. Veškeré informace vycházejí z praktických zkušeností autorů a jsou popsány tak, že je může každý školní psycholog ihned využít ve své praxi.

Třídní schůzky jsou příležitostí pro představení školního psychologa rodičům. Ten je může seznámit s aktivitami a formami podpory, které poskytuje školní poradenské pracoviště, co je informovaný souhlas a jaké služby nabízí jejich dětem. Vznikne tak prostor pro vyjasňování, dotazy a diskusi.

Velmi účinnou formou předávání informací jsou přednášky a semináře pro rodiče. Přednáška je příležitostí k seznámení velké skupiny rodičů s problémy ve škole, třídě či určité skupině žáků, mohou se zde probírat i problémy v regionu.

Školní psycholog může také organizovat svépomocné skupiny rodičů a iniciovat jejich setkání. Užitečné bývají pro rodiče dětí s diagnózou ADHD, poruchami chování, studijním selháváním, ale i s nadprůměrným nadáním.

Příklad z praxe – Užívání návykových látek

Ve spolupráci K-centra, zastupitelstva města a policie byla zmapována místa ve městě, na nichž se náruživí uživatelé návykových látek scházejí. Rodiče byli na přednášce s touto „mapou“ seznámeni a upozorněni na rizika a možná ohrožení jejich dětí. Dostali i kontakty na další odborná pracoviště, kam se mohou při řešení problémů obrátit.

Problémový rodič a strategie jeho zvládání

Snahou školního psychologa je spolupráce s rodiči, při níž se stává pomocníkem školy i rodičů, facilitátorem, mediátorem. Ve své praxi se však setká i s rodiči problémovými, často patologickými osobnostmi. S nimi se obvykle hledání jednotných výchovných opatření nedaří.

Je důležité, aby při jednání s nimi byl zřejmý společný zájem školního psychologa a rodiče o žáka. Za verbální agresí rodiče možná stojí jeho snaha dítě „chránit“ i tam, kde mu nikdo křivdit nebo ublížit nechce. K profesionálním dovednostem školního psychologa by měla patřit schopnost „povznést“se nad vlastní negativní pocity (např. křivdy) a najít konstruktivní způsoby komunikace k ovlivnění postojů rodiče.

V následujícím textu vycházíme z Martincové (2011), která vymezuje a popisuje základní typy problémových rodičů: úzkostně-agresivní typ, narcistně-agresivní typ, bezohledně-agresivní typ, úzkostný typ, pedanterní typ a osobnost s histrionskými rysy.
 
Úzkostně-agresivní typ stojí i sedí většinou křečovitě vzpřímený, nohy u sebe, má pevný úchop předmětů, křečovitou mimiku, sevřené rty, bojovně odměřený pohled. Věcně je nesdílný, v řečovém projevu strohý. V jeho hlasezní nervozita a stísněnost, snadno přechází do vyšších tónin. Má pocity křivdy, újmy, ústrků spojené s energickými obranářskými reakcemi útočného charakteru. Užívá jízlivé sarkasmy, zraňující výroky ohledně morálkya schopností druhých. Křečovité výpady jsou často provázené „pláčem na krajíčku“. Útočí za každou cenu, přijetí pomoci často považuje za prohru.

Školní psycholog by jej měl nechat aktivně určit vzdálenost při jednání, pohledem signalizovat ochotu ke komunikaci. Měl by dodržovat horizontální polohu pohledu z očí do očí, vyvarovat se pohledu spatra! Vypráví-li rodič, školní psycholog mu se zájmem hledí do obličeje. Hovoří-li sám, střídá pohled do očí s pohledem stranou, mluví klidně, věcně, srozumitelně. Vstřícně podá vyčerpávající informace, které rodič potřebuje k rozhodování. Nezrychluje tempo řeči, nezvyšuje hlas. Skočí-li mu rodič do řeči, vyčká a pak klidně pokračuje ve svém sdělení. Co nejméně používá výraz NE – nahradí ho formulací ANO, ALE. Podle možností dává najevo, že rozhodnutí rodiče je pro něj akceptovatelné: to posune komunikaci konstruktivním směrem.

Narcistně-agresivní typ má okázalé vystupování, sebevědomou a sebestřednou sebeprezentaci. Vůči ostatním nadřazeně, přezíravě gestikuluje a tomu odpovídá i jeho mimika. Často sleduje a upravuje vlastní zevnějšek, „pohrává si“ s módními doplňky. Rád se poslouchá. Někdy zálibně opakujesvé výroky, ženy často formulují věty mazlivým tónem. Potřebuje mít pravdu za každou cenu, jiný názor než svůj neuzná. Běžná péče a pozornost zraňuje jeho sebeúctu, chce být středem zájmu. Upoutává na sebe pozornost, např. opakovanými dotazy na třídních schůzkách, kterými se nesnaží získat informace, ale „mít pravdu“.

V konfliktu vystupuje bez skrupulí, vyhrožuje, uplatňuje moc a výjimečné postavení (ohání se vlivnými konexemi a možnostmi). Je ironický, sarkastický, ostře kritický. Školní psycholog by mu měl vyjít vstříc. Nemůže-li se mu věnovat hned, snaží se alespoň dát najevo, že si ho všiml, eventuálně požádat o strpení. Pokud jej pozval na určitou hodinu, je nutno dodržet čas, jinak to takový rodič pochopí jako urážku. Je vhodné vyhledávat oční kontakt bez ohledu na to, kdo hovoří a kdo naslouchá. Podle možností je dobré být při jednání v pohybu okolo jeho osoby (bude se cítit středem zájmu). Vždy je třeba se vyvarovat poučování a mentorování, informace poskytovat klidně a podrobně,dát najevo, že rodič je rovnocenný partner; neustupovat však v podstatných věcech. V případě, že je možné v něčem souhlasit, je vhodné vyjádřit to nahlas. Školní psycholog by neměl jednat podbízivě ani poníženě, ale důstojně a na úrovni; při zastrašování a vyhrožování dát klidně, ale jasně najevo, že takový způsob jednání nemůže jeho rozhodování nebo názory ovlivnit.

Bezohledně-agresivní typ je nejnebezpečnější – ve vypjatých situacích hrozí i nebezpečí fyzického napadení! Má nepřátelský výraz obličeje, často strnulý; má hlučný, často vulgární verbální projev a většinou velmi primitivní myšlení, patrný sklon ke zkratkovitým výbušným reakcím. Své zájmy prosazuje vehementně a netolerantně, nekultivovaným, primitivním chováním, které osciluje od hlučného, žoviálně bodrého překřikování druhých osob (podle tvrzení „Kdo víc řve, má pravdu“) až po neurvale útočné zastrašování (slušnost a vzdělání považuje za slabost). Netají se nepřátelskými postoji vůči obecně uznávaným hodnotám, autoritám, konvencím a zvyklostem („Škola je na h...!“; „Když ho holky provokujou, musí jim jednu vrazit!“; „Psychologové jsou sami blázni, proto dělaj blázny i z ostatních!“ apod.).

Pro školního psychologa je jednání s takovým rodičem náročné. Měl by přizvat další osobu, nejlépe fyzicky zdatného muže (takový komunikační partner uznává mužskou „macho“ autoritu a fyzickou sílu považuje za důležitější hodnotu než sílu psychickou). Již na počátku komunikace je dobré vyzvat jej, aby se posadil: potřebuje „mít navrch“, takže mu vyhovuje, když školní psycholog sedí a on nad ním stojí. Nabídnuté místo by nemělo být v konfrontační pozici, ale šikmo přes stůl; vhodnější jsou hluboká křesla (všichni zúčastnění mají mít „rovnocenný“ komfort), v nichž se hůře přechází do „bojové polohy“. Je nutno jednat klidně, gestikulovat klidně a pomalu, hovořit věcně, pomalu, plynule, srozumitelně, jistým nevzrušeným hlasem, neosobně, bez afektu (zakřiknutost nebo zmatek by využil k „převálcování“), při řeči dodržet setrvalý, rázný pohled z očí do očí. Hovoří-li rodič, dívá se mu školní psycholog na obličej nebo pohled odvrátí, ne však dolů (vzal by to jako jeho porážku) ani nahoru (chápal by to jako provokaci, „oči v sloup“, což by mohlo spustit zkratkovou reakci). Jedná vážně a důstojně, nepřipomíná mu jeho vlastní školní neúspěchy, i když o nich ví. Má-li ho za co pochválit, udělá to (např.: „Vidím, že se o problémy svého syna zajímáte. Ale...“). Důsledně stojí na svých stanoviscích, jsou-li oprávněná, projeví však pochopení a uznání názorům rodiče, které může přijmout. Pozitivní bývá reakce na apely na čestnost a férovost. Jednání by nemělo vést do slepé uličky, vždy je třeba nabídnout možnost důstojného ústupu (např.: „O klasifikaci vašeho syna jsme se nedohodli, nedostatečnou si skutečně zaslouží. Rád jsem vás ale poznal osobně. Až budete něco potřebovat projednat, můžete za mnou zase přijít.“).

Úzkostný typ má schoulené držení těla, těkavý pohled, nejistá gesta, klopí zrak. Výraz jeho obličeje odráží zábrany, nejistotu, nerozhodnost. V řeči dělá časté pomlky z nejistoty, opakuje dotazy (snaha o ujištění, že správně porozuměl), trpí pochybnostmi a pocity méněcennosti. Nevěří si, kapituluje, volí únikové cesty, utíká od složitějších jednání. Snadno podléhá vnitřní panice. Bojí se učinit samostatné rozhodnutí, bere si na pomoc jiné osoby z rodiny či mimo ni. Odvolává se na autority, často čte odbornou literaturu. Stydí se za své chování – nevrací se tam, kde selhal. Často se snaží vyhnout osobnímu jednání.

Školní psycholog by měl při rozhovoru s úzkostným rodičem vyčkat, až se na něj obrátí, nezaujímat pozici tváří v tvář (to jej uvádí do rozpaků) a neulpívat zrakem v jeho obličeji. Je dobré hovořit pomalu, klidným hlasem,podávat vyčerpávající informace, trpělivě odpovídat na opakované dotazy; i neverbálně vyjadřovat vlídnost, zájem o komunikaci. Dopředu signalizujeme dostatek času, ochotu tolerovat i jeho odlišné názory (např. „Možná se lišíme v názoru na klasifikaci vašeho syna, ale je důležité si uvědomit, že oběma nám jde o něj. Jistě bude užitečné, když si o tom pohovoříme, rád se podrobněji seznámím s Vaším názorem...“ apod.). Žádoucí je vyvarovat se nátlaku na rozhodnutí a řešení otázek typu „buď–anebo“; vhodné je „za rodiče“ uvažovat nahlas: klást jeho nevyslovené otázky, vyjádřit jeho pochyby a pak na ně odpovědět (např. „Možná vás napadlo, že by to mohlo být jinak. Ale...“). Nelze za něj dělat rozhodnutí, je však možné usnadnit jeho nesnadné rozhodování rekapitulací otázek, obecným shrnutím závěrů, alternativ, sdělením zkušeností apod.

Pedanterní osobnosti („puntičkáři“) mají většinou pevné držení těla, „zodpovědný“ výraz v obličeji, přímý pohled, disciplinovaně uspořádaná gesta, ukázněné vystupování, pečlivě upravený zevnějšek. Vše dělají precizně, jejich životní styl je ritualizovaný, jsou pořádkumilovní, mají obdiv k předpisům, směrnicím, nařízením. Jejich myšlení je jednosměrné, přísně logické, emoce oploštělé, zásady neměnné a vidění světa rozškatulkované. Uspořádané a zákonitě probíhající děje je uklidňují. Rozumí si s věcně a střízlivě jednajícími osobami, vůči optimisticky nadšeným, srdečně otevřeným, dynamicky průbojným a z jejich úhlu pohledu „výstředně“ oblečeným osobám jsou popudlivě odtažití. Nesnášejí změny, jsou zdrženliví vůči novým věcem. Dostane-li se vnější situace do rozporu s jejich vnitřním řádem, reagují nedůtklivě, podrážděně, zlostně.

Při setkání s takovým typem rodiče by se školní psycholog měl přiblížit na vzdálenost necelého metru. Mimiku i gesta pokud možno sladit (pozor na přehrávání, které by mohlo působit jako zesměšnění!), často hledět přímo do obličeje. Vhodná jsou společná setkání pohledů i společné odklony. Jednání musí být uspořádané, klidné, věcné, střízlivé. Je nutno vyvarovat se „působení na city“, překotnosti, zmatku. Informace poskytovat systematicky a přehledně, ale vyčerpávajícím způsobem, na dotazy odpovídat logicky a stručně. Užitečné je projevit shodu názorů v situacích, kdy je to možné (např. respekt k morálním zásadám, tradicím), pochopení pro jeho obavy o dítě; naopak se vyvarovat zpochybňování jeho výchovných zásad, bagatelizace hodnot, negace tradic – v tomto směru by byla reakce striktně opoziční a hrozil by konflikt. Účinnou argumentací je dovolávání se zákonných předpisů, chronologie postupů či kauzality a apel na jeho zkušenost. V konfliktu je třeba projevit úctu k jeho osobě a respekt k právu na svobodné rozhodování.

Osobnost s histrionskými rysy charakterizuje rychlá chůze, prudká gesta, živá mimika vyjadřující emoce. Teatrálními projevy na sebe poutá pozornost druhých – je hercem i režisérem v jedné osobě. Nejčastější rolí je „zoufalá a obětavá matka“, obvyklou komunikační technikou je citové vydírání. Tento typ rodiče často mluví o katastrofických scénářích (např.: „Když dostane špatné známky, spáchá syn sebevraždu, rozpadne se nám rodina.“). Snaží se do hry zatáhnout ostatní, vzbudit soucit nebo obdiv, nejlépe obojí najednou. Dramaticky popisuje různé situace v rodině i ve škole. Jeho chování má podoby expresivně vyjádřeného zoufalství a žalu, důrazně vyjadřovaného hněvu, manipulativně teatrální roztomilosti a mnohé další. Žena ráda jedná spíše s muži, využívá své ženskosti jako zbraně. Verbální projev je často emocionálním výlevem postrádajícím logiku. Při konfliktu křičí, je agresivní, může i rozbíjet věci a jinak demonstrovat agresi a autoagresi.

U takových rodičů může školní psycholog snížit možnost pohybu jednáním vsedě, šikmo přes stůl. Měl by odvést jednání mimo pozornost ostatních osob a zbavit tak rodiče diváků (nebude mít takovou tendenci předvádět se a „získávat na svou stranu“ další osoby, třeba i kolegy-učitele). Musí být vstřícný a chápající (např.: „Rozumím tomu, že si děláte starosti, ale...“), stále vracet jednání k předmětu věci, nenechat se odvést od tématu, ale pokusy o to nekomentovat. Mluvit věcně, stručně, jednoznačně, volit obraty a výrazy, které vylučují možnost polemiky a smlouvání. V případě, že je nutná dohoda s rodiči, musí trvat na účasti obou rodičů při jednání (histrionští jedinci však často mají v manželství dominantní postavení). Je třeba vést jednání k co nejrychlejšímu konci – lze předem stanovit časový limit, např. vyjádřit, že v určitou dobu bude muset odejít plnit jiné povinnosti. Musí být rozhodný, nesmlouvavě pevný, rázně autoritativní – ženám histrionského typu dokonce tento typ chování u mužů (např. ředitele školy) vyhovuje; je možné k jednání dominantního muže (např. z vedení školy) přizvat. Je však nutno vyhnout se jakémukoliv vyjádření despektu, jinak je konflikt zaručen!

Je nutné si uvědomit, že každá sociální situace je jedinečná a jakýkoliv metodický materiál poskytuje pouze obecná doporučení a je vždy jen schematickým zjednodušením. Školní psycholog nemá ani možnost provádět podrobnou diagnostiku osobnosti rodičů. Uvedené typy problematických rodičů uvádíme pouze jako modelové situace a nabízíme různé pohledy a možnosti přístupu v různých situacích, které mají mnoho dalších variant.


Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Praktikum školní psychologie.

Literatura a použité zdroje

[1] – MARTINCOVÁ, N. Zvládací strategie a prevence konfliktů při jednání s problematickými typy rodičů v práci ředitele školy. 2011.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Braun, R.; Marková, D.; Nováčková, J.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Psychologie