Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > O relační povaze etnicity - kdy se nejvíce projevuje, kým jsme?
Odborný článek

O relační povaze etnicity - kdy se nejvíce projevuje, kým jsme?

4. 11. 2014 Základní vzdělávání
Autor
Bc. Lucie Hrdličková

Anotace

Článek se věnuje etnicitě - popisuje její charakter a situace, kdy se tato součást naší identity nejvíce hlásí o slovo - tedy takové, v rámci nichž se setkáváme s někým, jehož etnicita je více či méně odlišná od té naší. Vnímaná odlišnost je v tomto kontextu představena jako nástroj vhodný pro poznání sebe i druhých.

Pojem „etnicita“ a s ním spojené další pojmy (jako např. etnikum, etnický, etnizace) patří k hojně užívaným termínům, pokusíme-li se však o vymezení tohoto pojmu, výsledkem nám nebude jednoznačná definice. Pojem samotný má původ v řeckém slově „ethnos“, jímž se původně označovali barbaři, pohani a neznabohové. Etnicita v sobě zahrnuje společné žádoucí i nežádoucí znaky, kulturní hodnoty, normy a životní styl, které identifikují a odlišují členy určité skupiny osob od jiných lidí. „Třebaže se však obecně věří, že etnicita vyjadřuje kulturní rozdíly, panuje mezi etnicitou a kulturou vztah velice variabilní a komplexní, rozhodně pak neexistuje žádný jednoduchý vzájemný vztah mezi etnickými a kulturními diferencemi.“ (Eriksen, 2007, str. 105) Etnicita náleží vztahu mezi skupinami, rozehrává se mezi nimi. Dvě odlišné komunity mohou mít velmi podobnou kulturu, ale to z nich nutně nečiní (téměř) totožnou skupinu. Velkou roli zde totiž hraje také kolektivní paměť, společné zvyky a „sdílená“ historie národa. „Etnicita je relační a situační, etnický charakter sociální interakce je tudíž závislý na dané situaci, jinými slovy – etnicita není permanentní a přirozenou kvalitou.“ (Eriksen, 2007, str. 105) Etnicita je tedy určitou dlouhodobou a systematickou komunikací kulturních rozdílů mezi skupinami, které se navzájem považují za odlišné. Objevuje se vždy, když se kulturní odlišnosti stanou relevantní v sociální interakci, a není žádnou definitivní kvalitou.

Co mají společného příslušníci určité etnické skupiny?

Max Weber o ní mluví v té souvislosti, že „lidské skupiny, které sdílejí subjektivní víru v jejich společný původ z důvodu podobností ve fyzickém vzhledu či ve zvycích nebo obojím, nebo protože je spojují vzpomínky na migraci, kolonizaci…“ Ty jedince, kteří sdílejí podobnou etnicitu, tak mohou spojovat dějiny, jazyk, původ, historie, kultura, náboženství, charakter, mentalita… 

Přístupy k etnicitě

V rámci společenským věd se můžeme setkat s několika různými přístupy k etnicitě, mezi základní patří např.: primordialismus a sociální konstruktivismus. Z pohledu primordialismu je etnicita něčím daným (a to už v tom smyslu, že „daným“ od narození), kdy je člověk vázán na své blízké, se kterými pociťuje určité duchovní příbuzenství. Etnicita je zde něčím silně trvalým – důraz je kladen na sdílení krve, řeči, zvyků a náboženství. Člověka jeho původ ovlivňuje v definitivní míře. V pojetí sociálního konstruktivismu je etnicita něčím neustále formovaným a přetvářeným. Nelze o ní tedy říci, že by byla pevně a trvale dána (zároveň ji však nelze označit za zcela otevřenou vůči okolí). Sociální konstruktivisté vyzdvihují relační charakter etnicity, význam sociálních interakcí a vliv historických událostí na vývoj etnicity.

Setkání s někým "jiným"

Kdy tedy vystupuje na povrch naše etnicita? Často o ní ani nepřemýšlíme, nepozastavujeme se nad ní – sami bychom možná nebyli schopni vyjmenovat „naše“ charakteristické znaky tak dobře a rychle jako někdy „zvenčí“ (z velké části i díky tomu, že naše zvyky mnohdy považujeme za samozřejmé způsoby jednání). To je dáno právě tím, že naše odlišnost vyplouvá na povrch nejčastěji při sociální interakci – právě tehdy totiž (když komunikujeme s někým „odlišným“) dáváme nejvíce vyniknout tomu, co právě „my“ považujeme ve vztahu ke své identitě za důležité, a s kterou skupinou či komunitou nebo národem se ztotožňujeme. Některé z minorit, které žijí na území naší republiky, od nás třeba nemusí být téměř vůbec odlišné ve vnějších znacích. Mnohokrát si však uvědomíme vzájemnou odlišnost právě až v situacích, kdy je vůči příslušníkům dané minority začneme chovat jako majorita – třeba tehdy, když se výrazně odlišuje náš komunikační styl (do kterého se mohou, a také promítají naše odlišné hodnoty a předsudky). Nebo si odlišnost také uvědomíme tehdy, když po nás někdo chce vysvětlení našeho obvyklého způsobu chování, který nám do té doby připadal samozřejmý – legitimace institucí vůči cizím lidem je v tomto případě silnou zkouškou, zda jsme schopni se od naší identity lehce odprosit a popsat ji trochu z vnějšího pohledu. „Jak tedy vzniká ono silné „my“? V tomto procesu jistě pomáhají společné zkušenosti, jazyk a náboženství, ale to není vše. Pomáhá i společná anatomie, ať již hovoříme o pohlaví či barvě pleti. Ale ani to není dostačující – pomáhá např. i bydlet na stejném místě.“ (Eriksen, 2007, str. 146)

Mimo další spojující znaky je třeba zmínit i fakt, že pociťujeme určitou potřebu se vůči někomu vymezit (nebo je nám tato potřeba trochu podsouvána, odstranit tyto antagonismy lze ovšem velice těžko a dějiny nesvědčí o úspěšnosti těchto snah), tudíž „pro existenci nějakého „my“ je nutná i existence jakéhosi „oni“.“ (Erisken, 2007, str. 147) Se „svými“ lidmi sdílíme znaky, které jsem popsala výše.

Objektivní dějiny?

Dětem jsou v rámci výuky překládány obrázky z naší i světové historie. Je ale ona historie pro všechny stejná? „Historická narace nemůže být konstruována „proti“ dochovaným a kriticky ověřeným pramenům. To ale neznamená vyloučení „nacionalizace“ minulých událostí: ta však probíhá nikoliv cestou falzifikace a vymýšlení, jak dnes tvrdí někteří nezasvěcení historici, nýbrž cestou výběru historických údajů a kauzální interpretace vztahů mezi jevy.“ (Hroch, 2009, str. 179) Tradované dějiny tak vstupují do našeho světa každodennosti, byť v lehce pozměněné podobě – dějinné události jsou vždy někým interpretovány. To je nutně příčinou určité (byť jen malé) míry zkreslení. Dějiny, které jsou tak dětem „vyprávěny“ jsou vždy jen určitou „verzí“ dějin, protože ač různé historické události mají stejnou faktickou podstatu, lze je interpretovat jiným způsobem. Zajímavým případem odlišné interpretace dějin jsou třeba jakékoliv spory o slavnou historickou osobnost – v menším měřítku je to třeba postava Jana Amose Komenského – o post jeho rodiště se hlásí: Uherský Brod, Nivnice a Komňa. Ve „větším“ měřítku lze zmínit další podobné případy: „O evropské světce Cyrila a Metoděje se přely hned tři národy – Bulhaři, Řekové a Makedonci. O Mikoláše Koperníka se přetahují Němci a Poláci. O Kolumba Portugalci a Španělé, respektive Katalánci.“ (Hroch, 2009, str. 198) 

Děti cizinců v českých školách

Ve školním prostředí je stále častějším případem, že ve třídě jsou i žáci, kteří patří k určité minoritě. Proto je třeba tuto skutečnost při výuce zohlednit (a to nejen při výuce dějepisu). Počet cizinců v ČR se dlouhodobě zvyšuje. Zatímco v roce 1993 u nás mělo trvalý či dlouhodobý pobyt cca 70 000 cizinců, v roce 2013 už to bylo 438 000 (přičemž největší nárůst lze pozorovat mezi roky 2006 a 2008). [4] Lidé patřící k určité minoritě s odlišnou etnickou identitou, tak v našem okolí přibývá. Co se týče dětí cizinců, je také důležité rozlišit, zda se děti přestěhovali s rodiči na území Česka v průběhu života (období raného dětství, kdy jejich primární socializace tedy probíhala jinde než v ČR), nebo zda se narodili na území ČR – tento rozdíl sehrává velkou roli v tom, jak přijmou český jazyk (odlišnost ve vědomostních strukturách je totiž také projevem odlišných kultur – odlišnost je zde však nehodnotícím faktorem). Faktem také zůstává, že Česká republika – stejně jako mnoho dalších evropských zemí – stále nemá běžně na školách předmět jako „Český jazyk pro cizince“.


 

„Česká škola“ tak ještě není zcela připravená na změnivší se podmínky, je ale důležité alespoň v rámci pedagogického působení proklamovat principy multikulturalismu – „Interkulturní výchova a vzdělávání přispívají k vytváření respektujících vztahů mezi různými kulturami, aby bylo možno vyhnout se negativním událostem, ke kterým dochází v multikulturních společnostech -  jako např. odmítání menšinové skupiny (rasismus, xenofobie), asimilace, akulturace, ztráta kulturních hodnot, ztráta individuální identity, opovrhování vlastní kulturou, násilná integrace a adaptace. Interkulturní vzdělávání vede studenty k respektování neustále rostoucí kulturní rozmanitosti a otevírá cestu k různým způsobům života, myšlení a chápání světa.“ (Buryánek, 2002, s. 13) Je třeba děti seznamovat s odlišnými kulturami a učit je k respektu k těmto jiným kulturám. Zároveň je důležité klást důraz na význam vlastní autonomie a význam uvědomování si vlastní kulturní identity – multikulturní výchova bývá právem nazývána „protipředsudková“.

V rámci multikulturalismu je totiž důležité naučit se vystoupit z našeho (mnohdy dichotomického) uvažování dle schématu „my – oni“. A to už proto, že etnická identita je jen jednou z kolektivních identit, která člověku náleží – identita člověka je skutečně mnohovrstevná, a přisoudit jedné „vrstvě“ determinující charakter by bylo nejspíš krátkozraké (už proto, že identity jako typizace jsou z velké části sociálně konstruovány – přikloníme-li se tedy k přístupu sociálních konstruktivistů). Zároveň i různé konflikty a tenze bývají chápány jako „etnické“ – i jednání lidí často neprávem posuzujeme dle jejich „etnické příslušnosti“, ačkoli je častěji motivováno spíše sociálními podmínkami. Zároveň je také mnohé jednání lidí „jiné etnické příslušnosti“ motivováno také tím, že jako komunita pociťují snahy majority o jejich ignorování či utlačování.

Literatura a použité zdroje

[1] – BURYÁNEK, J. Interkulturní vzdělávání nejen pro středoškolské pedagogy. 1. vydání. Praha : NLN a ČvT, 2002.
[2] – ERIKSEN, Thomas Hylland. Antropologie multikulturních společností. Praha : Triton, 2007.
[3] – HROCH, Miroslav. Národy nejsou dílem náhody: Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha, 2009.
[4] – Cizinci: Počet cizinců. [cit. 2014-5-5]. Dostupný z WWW: [http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/ciz_pocet_cizincu].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Bc. Lucie Hrdličková

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
4. 11. 2014
Jedná se o informativní a srozumitelný článek, který umožňuje porozumět základním principům charakterizujícím etnicitu a využijí jej zejména ti pedagogovoé a pedagožky, kteří mají ve svých třídách žáky a žákyně přicházející ze zahraničí.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Multikulturní výchova