Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Etnicita jakou součást naší identity - je nutným zdrojem konfliktů mezi skupinami?
Odborný článek

Etnicita jakou součást naší identity - je nutným zdrojem konfliktů mezi skupinami?

16. 7. 2014 Základní vzdělávání
Autor
Bc. Lucie Hrdličková

Anotace

Etnicita je součástí identity každého člověka. Je to určité "my" v nás. Je však pro existenci "my" nutná i existence "oni"?

Etnicitu můžeme považovat za soubor určitých kolektivně sdílených charakteristických znaků, kterými se definují jednotlivé skupiny – tyto znaky spadají do oblasti národních dějin, jazyka, původu, náboženství, kultury… Pro tyto znaky je následně skupina schopna identifikovat sama sebe a vnímat se jako odlišnou vůči skupinám jiným – je ovšem důležité zmínit, že etnicita jako určitá entita vystupuje na povrch většinou v sociálních interakcích, a z velké části je relační a situační – nelze ji považovat za zcela trvalou a přirozenou kvalitu, která náleží každému člověku. [1] Pojem v určité míře nahradil už příliš nepoužívaný pojem „rasa“, který byl v historii ideologicky zneužit. Etnicita je ovšem mnohem více „kulturně zabarvena“.

Etnocentrimus a kulturní relativismus

Sociologie a kulturní antropologie jmenuje dva teoretické koncepty, jejichž optikou lze nahlížet na etnické skupiny a různé kultury - jedná se o etnocentrismus a kulturní relativismus. Etnocentrismus má tendence posuzovat odlišné kultury (tradice, zvyky, hodnoty) velmi kriticky – z pohledu své kultury, která je „jediná správná“. Vlastní kultura je v tomto pojetí normou, ideálem. Chybí zde snaha o pochopení jiných kultur (výsledkem pak jsou často velmi definitivní a zároveň velmi jednostranné soudy). Kulturní relativismus naopak vyzdvihuje jedinečnost a neopakovatelnost kultur, nutnost kontextuálního chápání různých tradic. Hodnotící hledisko zde jde stranou. [2]

Primordialismus a sociální konstruktivismus

Odlišným způsobem lze nahlížet i na etnicitu – zde se setkáváme s primordialismem a sociálním konstruktivismen. Primordialismus považuje etnicitu za něco předem daného; je něčím, co člověk nemůže ovlivnit a co mu bylo zkrátka dáno již při jeho narození. Tento koncept zároveň vyzdvihuje rodinné vazby, povinnost a závazky vůči rodině a nejbližšímu duchovnímu společenství. Etnicita je kvalitou, která má trvalý a neměnný charakter. Přesně naopak je tomu v pojetí sociálního konstruktivismu – dle něj je etnicita něčím, co se neustále formuje, vyvíjí, přetváří. Svému okolí je ovšem otevřena jen částečně, je tvárná, a to především pod vlivem sociálních interakcí různého typu.

Kde se bere ono "my?"            

Jak ale běžně v každodenním životě vnímáme ono „my“? Registrujeme nějakou sounáležitost, společnou historii a kulturu? A pokud ano, v jakých situacích tomu tak je nejčastěji? „To, že je v nás jedinečné exkluzivní „my“ zakonzervováno a je mu vyhrazena privilegovaná pozice na úkor ostatních skupin, na kterých lidé participují, není kuriózním prožitkem z barbarských dob, ale právě naopak. Zejména moderní společnosti jsou tím, kdo vytváří křišťálově průzračné, zřetelné hranice mezi skupinami a kdo tvrdí, že hranice jsou jasně stanovené a staré jako lidstvo samo a proč tyto společnosti jsou tím, kdo pozoruje přechodové oblasti s podezíravostí pohraniční hlídky.“ (Eriksen, 20071 str. 148) Náš přístup ke vztahu „my versus oni“ je v současné době skutečně plný proti sobě stojících činů a slov. Jsme nabádání k „opatrnosti“. Máme „důvěřovat ale prověřovat“. Máme být otevřeni světu, a ten se pak otevře nám. Politické ideologie proklamují principy multikulturalismu, ale multikulturalismus se povětšinou v tomto pojetí netýká „všech“ – mezi řádky je neustále připomínáno, kdo jsou „ti dobří“ a kdo jsou „ti zlí“. Velkou zásluhu na tomto nepsaném rozdělení mají dějiny lidstva.

Zejména moderní dějiny a výsledky dvou světových válek (z nichž obě se – náhodou? – odehrály v minulém století) mají silný vliv na naše vnímání jiných etnických a národních skupin. Mnohdy si tak do styku s minoritami v našem okolí neseme své kulturní stereotypy, které nestaví na žádné osobní zkušenosti – přesto jim nevědomky přisuzujeme téměř definitivní platnost. „Tak často se opakuje, že kulturní identita je zdrojem konfliktu v dnešním světě, že tato výpověď ve své nudnosti získala status banality. Není to však samotná kulturní identita, která je údajným spouštěcím mechanismem konfliktů, jsou to zejména pokusy tuto identitu expropriovat, ignorovat, utlačit a vyhladit.“ (Erisken, 2007, str. 143) To, že se „z problémů pramenících z odlišné kulturní identity“ a střetu těchto rozdílů stalo něco banálního, je skutečným problémem. Výsledkem jsou předčasné úsudky a neuvážené jednání. Už jen připustíme-li, že za výslednými problémy mnohdy vůbec nestojí kulturní rozdíly, ale že je to právě neochota porozumět těmto rozdílům mezi námi, je posunem vpřed. Otázkou je, zda tato změna může přijít zdola (nebo nutně naopak), a pokud k ní ve společnosti dochází, tak nakolik jsou tyto změny reálné (či jen odráží jakési „zbožné přání“.

Musíme mít skutečně někoho „proti sobě“, abychom se cítili součástí nějakého celku? Eriksen tvrdí, že existence nějakého „my“ je přímo závislá na existenci „oni“. V prvé řadě sice vyzdvihuje společnou historii, kulturu, jazyk, náboženství podobnou anatomii atd., ale tím jeho výčet nekončí: „...teprve můžeme-li kromě toho všeho jasně vytyčit svého nepřítele, onoho „druhého“, který by mohl zmařit veškeré naše společné plány, máme vše, co potřebujeme ke stvoření silného a solidárního pocitu „my“, který trvá tak dlouho, dokud je možné vyvolávat nepřítele a nechat plamen naděje hořet“. (Eriksen, 2007, str. 145) Válek a sporů mezi lidmi je plná historie, zavírat před tím oči tuto realitu nezmění. Pokud se budeme snažit naše „přirozené tíhnutí“ k soupeřivosti mezi národy a odlišnými etnickými skupinami trochu odlehčit (a nevidět jej nutně jako nutný zdroj pro obě strany devastujících bojů), stačí se poohlédnout ve světě sportu. Veškerá mistrovství světa (v čemkoli) jsou vždy zdrojem vášní – a mnohdy v sobě zaregistrují silné nacionální cítění i lidé, kteří jinak fanoušky sportu nejsou. Je pro nás při těchto mistrovských kláních důležitější být nejlepší nebo být lepší než někdo konkrétní „druhý“? Rivalita mezi určitými národy je něco, co se považuje už za samozřejmost.

Jak to, že v určitých situacích tak silně pociťujeme, ke komu patříme? Co v těchto chvílích hraje největší roli? A jak je možné, že každý národ má své slavné bitvy a slavné historické postavy – své národní hrdosti? Hroch v této souvislosti hovoří o jistém „vynalézání národních dějin“. „Jak vlastně probíhá tento proces hledání, či vynalézání dějin? Ponecháme-li stranou polovzdělané diletanty (převážně z řad žurnalistů), politické agitátory a malou skupinu vědomých falzifikátorů, naprostá většina historiků upřímně a čestně usilovala o to, nalézt pravdu o své minulosti a předložit výsledky svého bádání současníkům. Vzhledem k tomu, že šlo o minulost národa, s nímž se ztotožňovali, bylo nicméně pochopitelné, že akcentovali události a procesy, které považovali za pozitivní stránky národní minulost.“ (Hroch, 2009, str. 178–179) V podstatě národní hrdost daných historiků tak z velké části plodí i určité národní mýty – pravda je prezentována velice selektivně. Jenže jelikož je naše kulturní identita utvářena téměř nepřetržitě, je námi přetvářena, a sami ji sdílíme s dalšími, je těžké od některých mýtů upustit i ve chvíli, je-li vyvrácena – pole vědy je plné nových objevů, některé staví známé historické události do úplně jiného světla – lidé ovšem s přijímáním „nových dějin“ vždy měli a také budou mít problémy. Úloha mýtů při formování identity je značná, „podmínkou účinnosti mýtu je jeho co možná nejširší, respektive všeobecné přijetí, jistá seberealizace, posun do polohy „posvátného textu“…“mýtus má řadu funkcí a podle nich lze rozlišovat i jeho druhy. Ve své základní podobě je především nástrojem sebeuvědomění národní skupiny tím, že jí poskytuje konsenzuální přijetí jistých hodnototvorných příběhu a jistých atributů, a tím ji vymezovat.“ (Hroch, 2009, str. 190) Národní mýty tak nevědomě v průběhu socializace přijímáme a toto ztotožnění se s nimi má posléze vliv na naši identitu (a etnicitu). Je těžké se podrobit takové sebereflexi. Snáze to může fungovat u dětí, které mají rodiče odlišného etnického původu, nebo které vyrůstaly v jiné zemi, než ve které žijí.

Lze se od této části naší identity oprostit? Lze ji zatlačit do pozadí, dostaneme-li se do styku s „těmi druhými“? Je nutná přítomnost respektu. Ale jak můžeme definovat onen respekt? „Respekt znamená, že hlas člověka je vyslyšen, že je na něho nahlíženo jako na rovnocenného a že je chápán jako člověk s právem definovat sebe sama.“ (Eriksen, 2007, str. 187)

Ale jak se vypořádat s kulturními stereotypy, které v sobě máme mnohdy neuvědoměle zakořeněny? Prvním krokem může být už to, že si je uvědomíme, pak s nimi můžeme dále pracovat. „Přechod od pohrdání k respektu vyžaduje setkání se s druhými a schopnost vnímat je jako odlišné, ale přesto rovnocenné.“ (Eriksen, 2007, str. 187). Odlišný, ale přesto rovnocenný – to je velice důležité si uvědomovat, a to už jen proto, že „respekt k sobě samému nemůže existovat nezávisle na respektu k ostatním a ostatních k nám“. (Erisken, 2007, str. 162)

Literatura a použité zdroje

[1] – ERIKSEN, Thomas Hylland. Antropologie multikulturních společností. Praha : Triton, 2007.
[2] – HROCH, Miroslav. Národy nejsou dílem náhody: Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha, 2009.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Bc. Lucie Hrdličková

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
16. 7. 2014
Jedná se o teoreticky dobře zpracovaný článek, který může být inspirací zejména pro pedagogy a pedagožky, kteří mají ve své třídě děti různého etnického původu.

Hodnocení od uživatelů

E Kocourek
16. 7. 2014, 09:53
Nerad diskutuji ad hominem, ale tenhleten Thomas Hylland Eriksen je tak šílenej multikulti aktivista, že jakákoli citace z něj, pokud není vzápětí analyzována a rozmetána, zpochybňuje celý článek.
Ostatně, ta závěrečná citace Eriksena „respekt k sobě samému nemůže existovat nezávisle na respektu k ostatním a ostatních k nám“ je evidentně mylná. Tedy, od někoho jiného by byla mylná, ale od Eriksena je vědomě lživá. Respekt k sobě samému může mít kdokoli, a postačí, budou-li jej respektovat Češi, Britové, Bavoráci a Slovinci. Předpokládám, že každého čtenáře napadnou etnicity, o jejichž respekt v této souvislosti usilovat netřeba.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Multikulturní výchova