Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Základní vzdělávání > Děti, které se rodí v srdci: Adam

Ikona informativni

Děti, které se rodí v srdci: Adam

Autor: Miloslava Striová
Anotace: Vyprávění náhradní maminky předškoláka a následně školáka Adama - osobní zkušenosti ženy, která se v rámci pěstounské péče snaží pomoci chlapci adaptovat se ve školce, resp. ve škole. Zajímavé jsou také zkušenosti s řešením nevhodného chování nebo úvahy při volbě typu školy (základní nebo praktická?).
Klíčová slova: portálkniha, náhradní rodinná péče, psychické deprivace

V knize nakladatelství Portál, s. r. o. popisuje několik let rodinného života žena, která do náhradní rodinné péče spolu se svým manželem přijala postupně osm adoptivních dětí. Odkrývá příběhy dětí, "které se narodily v srdcích svých náhradních rodičů".

Kniha přináší zajímavé informace o oblasti náhradní rodinné péče, pedagogům zprostředkovává zajímavý rodičovský pohled na školu a překvapí zajímavými postřehy o  životě s handicapovaným dítětem.

Kdyby byla Petruška naše první přijaté dítě, asi bych prožívala velké trauma z toho, že jsem neschopná matka, a z některých Petruščiných reakcí i ztrácela odvahu dál pokračovat s její výchovou. Pravděpodobně bych ji vrátila zpět do ústavu a dál o sobě pochybovala, že asi na to nemám, abych vychovávala jakékoli dítě v pěstounské peči. A nevim, jestli bych potom sebrala odvahu přijmout další dítě do pěstounske péče. A vůbec se nedivím těm pěstounům, kterým se to tak opravdu stane. Říkávám, že výchova našich starších dětí byla pro mě „předehrou“, abych pak zvládla výchovu Petrušky.

Tu hlavní roli v „předehře“ hrál především náš Adam. Do naší rodiny přišel po čtyřech letech, která odmalinka trávil po různých ústavech. Byl vývojově opožděný, divoký, nesoustředěný, citově nevyrovnaný a vyprahlý. Moc toužil po vztahu. My jsme k jeho výchově od začátku přistupovali tak, jako bychom vychovávali dítě, které je o dva roky mladší. Ostatně tak působil svým fyzickým vzhledem. Ve srovnání se starším Radkem si neuměl hrát, špatně mluvil, nedokázal zopakovat delší větu, vyjádřit své pocity a přání. Hledal si náhradní uspokojení svých vlastních pocitů. Kolébal se ze strany na stranu na koberci a dumlal si prsty na rukách. Tak jsem si říkala, jak mu asi je a jak by asi bylo mně, kdybych se takhle ocitla v neznámém prostředí, kterému nerozumím, lidé mi říkají slova, která neznám, a chtějí po mně věci, které nechápu. Tady byl úkol pro mě poznat a naladit se na potřeby takového dítěte, ukázat mu, že ho chápu a přijímám právě takového, jaký je, a nesnažit se ho za každou cenu hned měnit. Už u Radka jsem se intuitivně snažila, aby si co nejsnadněji zvykl na svoji novou rodinu. Takovému dítěti se ze dne na den změní svět. Proto jsem se snažila, aby po příchodu k nám prožíval nejdříve co nejméně změn a abych ho na každou změnu náležitě připravila. I u Adama si brzy naši přátelé povšimli, že v mé přítomnosti se postupně začne chovat mnohem klidněji. Snažila jsem se ho v počátečním období nepřesycovat mnoha podněty a zážitky a soustředila se především na budování našeho vztahu. Až když jsem měla pocit, že základ našeho vztahu začíná být pevnější, že mi víc důvěřuje, teprve potom jsem na něj začala klást přiměřené požadavky. Ale další Adamův vývoj se neodehrával podle scénáře, který se u některých dětí v náhradní rodinné péči objevuje. Zatímco některé děti překonají počáteční problémy se sžíváním v náhradní rodině a jejich vývoj se upraví tak, že se už dál vyvíjejí jako ostatní zdravé děti, tak u Adama k tomu nedošlo. Ani dnes nemáme jistotu, nakolik bude v dospělosti samostatný.

Některé jeho chování ve mně vyvolávalo zmatek. Připadala jsem si jako neschopná matka. Za většinu nezdarů v jeho výchově jsem obviňovala sama sebe. Už tolikrát jsem mu takové a takové chování vysvětlila a on se pak v podobné situaci zachoval opět nevhodně. To jsem potom s vděčností vzpomínala na svoje začátky v zaměstnání, kdy jsem jako programátorka upravovala daný počítačový program. Když se program nechoval podle toho, jak jsem předpokládala, stačilo v něm pozměnit některou instrukci nebo příkaz, a už bylo chování programu v pořádku. Ale chování takového kluka, jako byl Adam? Dá se to vůbec nějak naprogramovat? Čím zvláštnější dítě máte, tím zvláštnější odměny a tresty musíte vymýšlet. Co je typické pro psychicky deprivované dítě? Skoro všechna napomínání a používané běžné tresty se míjely účinkem. Protože jeho jedinou snahou bylo – třeba i svým nevhodným chováním – získat si ještě více moji pozornost, kterou v té době tak moc potřeboval. Nakonec pak jediné, co zabralo, bylo, že jsem ho poslala z místnosti pryč od sebe, do jeho dětského pokoje. Tedy ne na žádnou samotku nebo do ponurého sklepení, i když i to by se u nás našlo. Prostě do místnosti, ve které byl sám. A to už byl pro něj trest – nebýt v přítomnosti svých nejbližších, chyběla mu moje pozornost. Navíc já tuto chvíli potřebovala i sama pro sebe, abych v sobě uklidnila svoje negativní emoce, které ve mně jeho chování vyvolávalo. Pak nastal akt usmiřování a ujišťování, že ho opravdu máme rádi. Snažila jsem se s ním komunikovat takovým způsobem, abych mu nedávala najevo, že ho nechci. Vždyť toto odmítnutí si prožil od své biologické matky, která ho odložila do ústavu. Vždy jsem zdůrazňovala, že neodmítám jeho, ale jen jeho nevhodné chování. Stejně jsem asi dělala chybu, protože tyto děti potřebují cítit, že je přijímáme se vším všudy, tedy i s tím zlobením. Ale byla jsem tehdy začínající náhradní matka, tak jsem tyto chyby dělala.
 
Adamovi nestačilo říct: „Mně se nelíbí, že jsi zlobil.“ Tímto způsobem pak komentovaly učitelky ve školce a ve škole jeho nevhodné chování. Slovo „zlobil“ znělo takovému dítěti dost abstraktně. Musela jsem mu jeho nevhodné chování pojmenovat, vysvětlit, co konkrétně na jeho chování nebylo správné. Právě jeho špatný školní prospěch mě tolik netrápil jako to, že se mnohdy nedokázal vyrovnat se sociální situací, do které se mezi dětmi nebo s učiteli dostal. Pořád jsme spolu probírali situace, jak se kdy měl zachovat, učila jsem ho mnohé sociální situace zvládat. Naučil se něco na jednom modelu, ale nedokázal si to přenést do jiné situace. Zvala jsem k nám děti z příbuzenstva, sledovala ho, jak na ně reaguje nebo jak je schopný některé situace řešit. A potom jsme si spolu o tom povídali. Jeho činy byly ale mnohem rychlejší než jeho uvažování. To jsem ho pak zastavila a ptala se: „Jak jsi to měl správně udělat?“ On mi to všechno odříkal podle mých rad, ale v tu chvíli, kdy to bylo nutné, to nedokázal použít. Při vysvětlování jsem používala něco jako metodu pevného objetí. Když se takové hyperaktivní dítě těžko soustředí, pořád někam odbíhá, a když jsem měla pocit, že moje slovní pokyny nevnímá, pak pro mě bylo dobré ho sevřít do náručí a takto mu to do očí všechno povědět (i ten oční kontakt tenkrát chyběl). K takovému dítěti nelze promlouvat dlouho, pak už přestane vnímat slova, je přeplněné informacemi, ale zároveň mě vnímá fyzicky, mým objetím. V tomto objetí nešlo tolik o slova, kterými jsem ho napomínala a zároveň přesvědčovala o své lásce k němu, ale tímto svým postojem jsem mu zároveň dávala najevo, kdo tady určuje pravidla a kdo je „pánem“ situace.
 
U Adama téměř každá změna prostředí vyvolávala silnější projevy psychické deprivace. Už v mateřské škole měl problémy ve vztahu k jedné učitelce. Mezi dětmi se mu líbilo. Byl na ně zvyklý z prostředí dětského domova. Ale pořád mu ve srovnání s ostatními vrstevníky chyběl kontakt s dospělými. Když měl pocit, že mu dospělí nevěnují dostatečnou pozornost, tak si ji získával svým zlobením. Ve školce s ním byly dost často nějaké problémy. Naučila jsem se být vděčná za každý den, kdy tyto problémy nenastaly. Zatímco ostatní děti se v šatně rodičům chlubily tím, co všechno v ten den namalovaly a vyrobily, tak já jsem za úspěch považovala to, že se Adam po celý den snažil, aby byl hodný a nezlobil. Naučila jsem se vyhledávat kdejakou příležitost, za kterou bych ho pochválila. Někdy mně to šlo opravdu těžko. Tolik se mi chtělo křičet, proč se takto chová, vždyť já si to za tu péči nezasloužím!
 
Když nám Adama předávali v dětském domově, doporučili u něj dvouroční odklad školní docházky a umístění v praktické škole. Ten dvouroční odklad byl opravdu nutný. Jen jsem si nebyla jistá, kterou školu zvolit. Nechtěla jsem za každou cenu uspokojovat své ambice a Adama nutit do učení na základní škole. Po mnohých konzultacích v pedagogicko-psychologické poradně Adam nastoupil do základní školy. Bylo to pro mě opět těžké období. Nejenže jsem si k němu musela najít vztah, jak přistupovat k jeho školní přípravě, ale měla jsem také pocit neschopnosti, že mu nedokážu pomoct, aby jeho vztah s paní učitelkou byl lepší. Na jeho první třídní schůzku jsem se opravdu moc netěšila. Paní učitelku jsem už znala – učila našeho staršího Radka. Adam postrádal u této učitelky příznivou citovou odezvu, kterou pro svoji práci ve škole potřeboval. A tak chodil domů se skoro prázdnými sešity a doma v klidu, v pohodě a za neustálého mého povzbuzování a chválení jsme plnili školní úkoly. Začala jsem přemýšlet, jestli by pro něj nebyla vhodná domácí škola. Jenže pro tyto děti není tolik důležité, kolik se toho ve školní lavici naučí, ale to, jak dokážou vycházet se spolužáky a řešit různé sociální situace, ke kterým ve školním kolektivu dochází. A i toho bylo na Adama dost. Když v hodinách neuspěl svým výkonem u paní učitelky, tak alespoň dělal dětem radost svými šaškárnami. Ve třetí třídě dostal paní učitelku, která mu věnovala víc pozornosti s ohledem na jeho zvláštnosti. Adam ve škole lépe pracoval a doma jsme už nemuseli tolik dohánět školní látku. I když ze žádného předmětu nepropadal, přece jen jsem měla pocit, že mu nevyhovuje systém výuky na základní škole. Začala jsem uvažovat o jeho přestupu na praktickou školu. Přestupem na praktickou školu se mnoho věcí v našem společném životě změnilo k lepšímu. Adam konečně začal ve vyučování častěji zažívat pocity úspěšnosti, nosil pěkné známky a pochvaly. Už jsme doma při domácích úkolech nemuseli probírat jeho školní nezdary a měli více času na ty příjemnější chvíle. Při této praktické škole fungovalo několik zájmových kroužků, do kterých se rád zapojil. I tam konečně zažíval úspěch. Protože navštěvovat kroužky s dětmi z běžné školy nezvládal.

Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Děti, které se rodí v srdci.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 14. 01. 2014
Zobrazeno: 4281krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 4.5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

1 uživatel Hodnocení článku : 5
1 uživatel Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
STRIOVÁ, Miloslava. Děti, které se rodí v srdci: Adam. Metodický portál: Články [online]. 14. 01. 2014, [cit. 2019-08-23]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/18081/DETI-KTERE-SE-RODI-V-SRDCI-ADAM.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře RSS komentářů článku
1.Autor: Dana StaňkováVloženo: 17. 01. 2014 16:39

Dobrý den,

jako učitelka ze základní školy praktické musím poděkovat. Závěr, kdy maminka říká, že taková škola mu poprvé přinesla pocit úspěchu, je super a jsem ráda, že je zveřejněný. Jen kdyby lidí s tímto názorem bylo více. Ještě jednou děkuji. 

2.Autor: Pavlína HublováVloženo: 19. 01. 2014 15:46

Děkujeme.

Se stejnými pocity jsme článek rádi zveřejnili.

Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.