Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Kdo jsou agresoři a oběti v rámci šikany. Typologie agresorů a obětí.
Odborný článek

Kdo jsou agresoři a oběti v rámci šikany. Typologie agresorů a obětí.

16. 10. 2013 Základní vzdělávání
Autor
PaedDr. Zdeněk Martínek

Anotace

Příspěvek se bude zabývat typologií agresorů a obětí v rámci šikanujícího chování. Velice často se mě lidé na kurzech ptají, jak je možné, že někdo si „libuje“ v ubližování jinému a naopak, jak je možné, že někdo si nechá ubližovat a nedokáže se bránit.

Nelze jednoznačně říci, kdo se stane agresorem či obětí. Každý z nás se v určitých situacích může stát agresorem stejně jako obětí. Přesto však lze z chování a rodinné výchovy některých jedinců vysledovat, zda budou více inklinovat k pozici agresora či oběti. Samozřejmě, že významnou roli hraje i skupina, ve které se jedinec pohybuje, jeho pozice v této skupině a samozřejmě celkové klima školy.

 

Typologie agresorů:

Co tedy vede jedince k tomu, že záměrně a často velmi brutálně někomu ubližuje? Myslím si, že základní příčina je vždy v rodině. Za své praxe jsem se nesetkal s případem, kdy by v rodinné atmosféře u agresora bylo naprosto vše v pořádku. V podstatě můžeme mluvit o několika typech agresorů:

- agresor hrubý, fyzický – jedná se o jedince, který k týrání své oběti používá fyzické převahy a síly. Intelektová úroveň fyzických agresorů se většinou pohybuje v pásmu lehké subnormy (není to však pravidlem). Oběti jsou často mláceny, páleny, škrceny. Agresor se „pase“ na fyzickém utrpení oběti. Ve většině případů se jedná o člověka, který i v rodině od svých rodičů zažívá podobné chování. Za prohřešky bývá velice necitelně a tvrdě trestán – většinou bitím nebo těžkými zákazy - ve školním prostředí na oběti trestá to, co jemu samotnému je nepříjemné. Tento fyzický, brutální agresor většinou potřebuje ke svému jednání publikum, chce se předvést, chce získat obdiv spolužáků. Často se stává, že pořádá ve třídě „představení,“ kdy dva jím vybraní jedinci musí mezi sebou bojovat a třída „sází“ na vítěze. Tento typ agresora rovněž zkouší, co oběť vydrží, ve velkém procentu případů nemá s týraným spolužákem žádný soucit.

V rodičovské výchově těchto jedinců se často objevuje ještě jeden faktor – nečitelnost rodiče, vychovatele. Co znamená čitelnost a nečitelnost ve výchově? Každé dítě by mělo mít pevně od rodiče stanovena pravidla, co musí dodržovat, co se smí a co ne. Čitelný rodič či vychovatel (čitelnost a nečitelnost se týká i učitelů ve škole) trvá na dodržování jasně dohodnutých pravidel a snaží se vždy jasně a zřetelně reagovat na prohřešek jedince. Jedině tak může nastavit pravidla v chování. Nečitelný rodič či vychovatel trestá či chválí podle nálady. Pokud má dobrou náladu, i sebehorší prohřešek projde dítěti poměrně hladce a bez výraznějšího potrestání. Při špatné náladě je tvrdě potrestáno i za sebemenší provinění. Někteří vyučující takto přistupují k hodnocení dětí, pokud má učitel dobrou náladu, známkuje mírně a benevolentně, při špatné náladě je klasifikace přísná a tvrdá, sebemenší neznalost je odměněna špatnou známkou. Nečitelnost vyvolává u jedinců nejistotu a nejistota dále vyvolá napětí. Jestliže je některé dítě ve stavu neustálého napětí, snaží se toto napětí nějakým způsobem vykompenzovat – například tím, že se vybiji na slabším spolužákovi.

- agresor jemný, kultivovaný – jedná se o jedince, který se k dospělým lidem a především učitelům chová velice slušně, je vždy ochoten pomoci, v očích vyučujících se často stává sociometrickou hvězdou třídy – bývá třídním učitelem navrhován za předsedu třídy apod. Jakmile učitel ze třídy odejde, spouští výše uvedený jedinec poměrně tvrdou šikanu, ovšem nikdy neubližuje oběti sám. Většinou stojí v pozadí jako „šedá eminence,“ má své pomahače, kteří plní jeho příkazy. Pokud dojde na vyšetřování šikany, staví se do pozice: „Já nic, to všechno oni.“ V některých případech si dokonce učitel vybere takového jedince za pomocníka při vyšetřování, aniž by tušil, že si vybral pravého agresora. Tím se celé vyšetřování zcela znehodnotí a nikdy nedojde k adekvátnímu závěru. Co se týče rodin těchto dětí, panuje v nich většinou velice tvrdá výchova, která často hraničí s vojenským drilem. Dítě je doma pod neustálým dohledem a „komandem“, musí plnit všechny příkazy rodičů, jeho svobodná vůle je do jisté míry pošlapána. Opět dítě prožívá stav zvýšeného napětí, které musí někde kompenzovat.

- agresor srandista – rovněž osoba, která je vyučujícím poměrně příjemná. Tento jedinec si nepřipouští žádnou zodpovědnost a žádné starosti. Snaží se životem proplouvat bez výraznějších překážek a pokud se překážka objeví, obchází ji, málokdy ji chce překonat. Dokáže do mnohdy nudných hodin v pravém okamžiku pronést vtip, který všechny pobaví, všichni se zasmějí. Pro srandistu je všechno jenom legrace. Pokud se stane, že vyučující přijde do třídy a on některému spolužákovi ubližuje, okamžitě se brání slovy: „Pane učiteli, to byla jenom sranda.“ Dovolává se potvrzení ostatních: „Že to byla jenom sranda?“ Většina přihlížejících jeho slova potvrdí (kdyby je nepotvrdili, mohli by se příště stát rovněž obětí) a reakce dospělého je: „Tak už to víckrát nedělejte.“ Zcela mu unikne, že oběti byl útok pravděpodobně nepříjemný a byla zde převaha síly. Rodina, z které tento jedinec pochází, je většinou rovněž volnomyšlenkářská. I rodiče vedou takové dítě stylem: „Hlavně si z ničeho nedělej hlavu.“ Učitel je pro tyto rodiče naprosto nutné zlo, které dělá pouze problémy. Hranice ve výchově takového dítěte jsou naprosto bezbřehé a nejasné.

- agresor spouštějící ekonomickou šikanu – jde o děti, jejichž rodina ve výchově preferuje nadbytek materiálních věcí. Rodiče většinou svého potomka maximálně podporují, chtějí, aby byl co nejlepší za každou cenu, každou novinku musí ihned mít, aby ve společnosti nezaostával. Je pravdou, že tyto děti mají skutečně nadbytek všeho, co si mohou přát. Od rodičů jim však chybí cit a opravdové rodičovské souznění. Těmto dětem není umožněno zažít stav, kdy musí po něčem delší dobu toužit. Touha je pro dítě nezbytnou. Jestliže nemusím toužit a všechno mám, nedokážu si rovněž ničeho vážit. Pokud se dítě nenaučí vážit si materiálních věcí, velice těžko se naučí vážit si mezilidských vztahů – navíc se zde objevuje i podpora rodiče: „S tím se ve třídě nebav, je to sociál,“ – v dnešní době u mládeže velice časté slovo. Majetek agresorů potom slouží k rozvrstvení třídy, kdy v třídní hierarchii nezastávají vedoucí místo děti, které něco umí a jsou prospěchově dobré, ale děti, které vlastní nejmodernější mobil, značkové oblečení apod. Problémem je, že děti spouštějící ekonomickou šikanu se dostávají do výběrových tříd – zejména na přání rodičů, to,  jestli budou náročnější výuku v této třídě zvládat, je jiná věc, důležitá pro rodiče je především prestiž.

- nudící se agresor – pochází většinou z rodin, kde péče o dítě „sklouzne“ pouze do scénáře: „Dám ti najíst, obleču tě, jinak si dělej, co chceš, hlavně neotravuj.“ Tento typ dítěte není z rodiny k ničemu veden, jeho celý život je jedna velká nuda. Tento jedinec velice brzy začne přemýšlet, jakým způsobem by svoji nudu utratil – čím větší to bude adrenalin, tím je to pro něj lepší. Ubližování oběti je prostředkem ukrácení nudy. Když oběť trpí, má takový agresor pocit, že konečně žije, že dělá něco, co ho baví. Dalo by se říci, že ve chvílích ubližování oběti prožívá až jakési vzrušení.

- agresor bránící se konkurenci – v naprosté většině se jedná o jedince, který je často vystavován konkurenčnímu boji. Jednak může jít o dítě, které je členem „výběrové“, prestižní třídy, kde je nastolena přílišná soutěživost, rovněž to může být jedinec ve sportovní třídě, kde výkon je vždy na prvním místě, v neposlední řadě to může být i neúspěšný žák, který pouze závidí těm, kteří jsou v učení úspěšnější – proto se jim za jejich úspěchy mstí.

Jak bylo výše uvedeno, rodiče agresora mají podstatný podíl na chování svého dítěte. Proto spolupráce s nimi ze strany školy je naprosto nezbytná (i když komplikovaná a svízelná). Pokud dítě pochází z rodiny, která je alespoň trochu nastavená na spolupráci, je možné rodiče požádat o důraznou domluvu, kdy dají dítěti jasně najevo svůj negativní postoj vůči násilí, popř. mu umožní i doma nést následky za jeho chování. Daleko častější jsou však případy, kdy rodič naprosto nekriticky své dítě chrání, nepřipustí, že by se mohlo takového chování dopouštět. Zde je na místě intenzivní rodinná psychoterapie, která však může proběhnout pouze za souhlasu rodičů. V případě, že není s rodiči dohoda možná, je opět nutné požádat o pomoc Policii ČR, popř. odbor sociálních věcí, popř. odborníka zabývajícího se výše uvedenou problematikou.

Pedagog sám může do určité míry na agresory působit tím, že jim bude nabízet alternativní způsoby vybití jejich síly (např. kolektivní sporty), záměrně je může uvádět do situací, kdy se mohou pozitivně prezentovat a nemusí k obdivu své osoby používat násilí. Důležité je rovněž učit agresory empatii – schopnosti vžít se do pocitu jiných. Za každou snahu o nápravu by měl být agresor pochválen – je důležité, aby věděl, že si pedagog jeho případného pozitivního chování všímá.

 

Typologie obětí:

Je neoddiskutovatelné, že větší následky si z šikanujícího chování odnáší oběť, a to nejen na těle, ale i na duši. Je tomu tak i proto, že agresoři, pokud se na ně přijde, se stávají klienty pedagogicko-psychologických poraden, středisek výchovné péče, psychologů apod. Oni jsou přece tím problémem, který se musí řešit, často mají celkově problémy s chováním, a proto se s nimi „musí něco dělat“. O oběti se většinou již nikdo nestará. Pokud se případ „nějakým“ způsobem vyřeší, jsou rodiče rádi, že je vše za nimi, a dále se zpět nechtějí vracet. 

Nepřemýšlejí však o tom, proč se právě jejich dítě stalo obětí šikany, nepřemýšlí o tom, jaké následky si nese do dalšího života. I oběti můžeme rozdělit do několika kategorií:

- oběť na první pohled – jedná se o děti, které samy o sobě vysílají do okolí signál slabosti. Už jejich fyziognomie je někdy nápadná – jsou slabé, vytáhlé, mívají zvláštní barvu vlasů, na svém obličeji zrcadlí slabost, bojácnost. Neumí se ve třídě prosadit, často sedí zamlklé, osamocené. Pokud se stanou terčem počátečních legrácek, neumí se bránit – utečou, popř. se rozpláčí, někdy pouze zuří a vztekají se, což ještě více třídu k legráckám povzbudí. I rodiny těchto obětí jsou mírně řečeno trochu výjimečné. Často se jedná o děti, které jsou nadměrně od raného věku ochraňovány, matky o ně mají přehnaný strach, dávají jim najevo, jak je okolní svět nebezpečný. Naprosto záměrně je u nich odmala ubíjena vlastní aktivita. Slýchávají od rodičů slova: „To nedělej, nechoď, mlč, neběhej apod.“ Tlumením přirozené aktivity se z těchto dětí stávají pasivní pozorovatelé, kteří nic nesmí. A nakonec se ani samy o nic nestačí. Jsou do určité míry světem vláčeny bez vlastní vůle.

- oběti setrvávající dlouhou dobu pod ochranitelskými křídly matek nebo babiček – jde o děti, jejichž rodiče (především matky a babičky) si nedokáží připustit, že jejich ratolest dozrává do určité fáze svého vývoje a stává se samostatnou. Tyto „vychovatelky“ však v dětech vidí především malé nesamostatné dítě, za které musí všechno vyřizovat, všude je musí hlídat, musí mít nad ním dohled. Praktickým příkladem jsou matky, které ještě po pololetí první třídy doprovázejí své dítě až do lavice před začátkem vyučování, pomohou mu připravit na lavici, dávají najevo, jak těžké je se se svým dítětem na celé dopoledne rozloučit. Chování těchto protektivních matek je pro ostatní spolužáky silně provokující – oni jsou naopak utvrzováni doma v tom, že už budou velcí, budou ve třídě s paní učitelkou sami, což v nich vyvolá určitý pocit důležitosti a zodpovědnosti. Tato protektivní matka jim dává najevo, že to vůbec tak není a oni jsou malí. Uvedl jsem příklad z první třídy základní školy, ale setkal jsem se s podobnými scénáři i na středních školách a středních odborných učilištích. V těchto případech může pomoci pouze učitel, a to tím, že rodiče upozorní na nevhodnost jeho chování, na možné reakce ostatních dětí ve třídě, a jasně stanoví prostor, kam matka či babička může a kde je už prostor vyučujícího, kam má rodič přístup pouze ve vážných případech nebo při rodičovském sdružení.

- handicapované děti – velice snadné oběti. Současné školství hodně volá po integraci postižených dětí do základních škol. Proti tomuto trendu nelze nic namítat, zdravá společnost si musí uvědomit, že mezi námi žijí jedinci, kteří neměli to štěstí, aby jejich zdraví bylo zachováno, popř. již na svět přišli s postižením. Naopak i postižený jedinec, pokud se má dobře zařadit do života, musí se naučit žít do jisté míry samostatně mezi zdravou populací. Pokud má být integrace postiženého jedince dobře ošetřena, musí učitel vědět, jaké základní potřeby dané postižení obnáší. Živelná a nepřipravená integrace je spíše pro postižené dítě ohrožující. Setkávám se s případy, kdy učitel má dojem, že si děti s postiženým krásně hrají (např. tím, že si chlapce na vozíku posílají ve velké rychlosti z jedné strany chodby na druhou) a nepřemýšlí o tom, že chlapec nekřičí radostí, ale hrůzou, že spadne.

- učitelské děti – jedny z nejčastějších obětí především v případě, že rodič učitel učí na stejné škole, kam chodí jeho dítě, v horším případě své dítě sám učí. Pozice učitelského dítěte v této škole je nevýhodná z několika úhlů pohledu. To, co projde ostatním dětem, učitelskému dítěti nikdy neprojde – otec či matka učitelé jsou přímo u zdroje informací a jejich kolegové někdy s radostí informují, jak se jejich syn či dcera v jeho hodině choval/a. Při domácím kárání námitka, že ostatní to dělali také, naprosto neobstojí, většinou dítě slyší odpověď: „To mě nezajímá, já tam učím a ty mi nebudeš dělat ostudu.“ Dalším faktem je i to, že ostatní děti nikdy učitelskému dítěti neuvěří, že jim matka či otec neřeknou, kdy budou zkoušeni, co bude v písemné práci. Toto dítě má vždy výhodu. Rodič učitel většinou „sklouzne“ k tomu, že je na své dítě přísnější, neuvědomuje si však, že tím může způsobit závažné trhliny ve vztahu dítě – rodič. V neposlední řadě může nastat situace, kdy kolega rodiče učitele hodnotí dva žáky se stejným prospěchem. Dítě kolegy je snaživější než jeho spolužák – neučitelské dítě. Kolegovo dítě dostane lepší známku. Pro děti ostatní to však není spravedlivé, neřeší snahu učitelského dítěte, jeho aktivitu, reálné známky jsou pro ostatní děti jediným podkladem pro celkovou klasifikaci. Z těchto důvodů (a našly by se ještě další) lze jenom doporučit, aby rodič-učitel neměl své dítě na škole, kde učí, a pokud není jiná možnost, aby své dítě sám neučil.

Rodičům oběti je třeba zdůrazňovat důležitost spolupráce s vlastním dítětem, varovat je před ukvapenými akcemi. Nikdy by takoví rodiče neměli brát spravedlnost do svých rukou (např. že si půjdou vše vyřídit s rodiči agresora popř. s agresorem samotným). Je důležité, aby oběť šikany nebyla svými blízkými podezřívána za spouštění šikany vůči ní ("ty je provokuješ", "ty jim nadáváš" apod.), popř. za toto chování trestána. Záleží na každém rodiči a dítěti, jakou strategii pro vyřešení šikany zvolí. Neexistuje univerzální postup, který by byl použitelný ve všech případech. Rodiče musí být pro dítě zdrojem porozumění, ochrany a bezpečí. V žádném případě se rodiče oběti nesmějí domnívat, že jejich dítě je divné, bezbranné, neschopné. Nemá smysl nechat dítě trpět a přijmout představu, že se alespoň zocelí pro budoucí život.

Někteří odborníci doporučují jako způsob řešení šikany pro oběť změnu školy. Tento způsob je přijatelný pouze v případě, že postoj pedagogického sboru je vágní, škola není schopna, a někdy ani ochotna, chránit bezpečí a práva dítěte.

Myslím si, že se stále častěji budeme ve školách setkávat s dětmi, které nejsou vychovávány „standardním“ způsobem, tzn. v pevných hranicích a řádném výchovném prostředí. Na tuto eventualitu by měl být každý pedagog připraven a počítat s tím, že ne vždy se bude setkávat pouze s bezproblémovými žáky a rodiči.


Článek je zpracován na základě sborníku konference Rozvoj školy a supervize. 1. vydání, 2012, Lumen vitale – Centrum vzdělávání, o.s. Kolektiv autorů, Praha: 2012. ISBN 978-80-905000-7-5.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
PaedDr. Zdeněk Martínek

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Téma článku:

Pedagogika