Školní družinu navštěvují děti mladšího školního věku (6 – 11/12 let věku dítěte) a její pravidla jsou jedním z hlavních faktorů při formování jejich chování a jednání. Ve školní družině tráví podstatnou část svého volného času.
Pravidla chování ve školní družině jsou jakýmsi formálním prohlášením, v němž jsou děti seznámeny se všeobecnými pokyny vyžadovaného a zakázaného chování. U formulace pravidel je velice důležité dbát na správnost a přesnost formulace, aby nedošlo k chybnému pochopení. Podle J. S. Cangelosiho (2006, s. 122) by počet funkčně vyjádřených pravidel měl být spíše menší, tak do 10 pravidel. „A to z následujících důvodů:
Pravidla chování jsou důležitým podpůrným prvkem vychovatelů při práci s dětmi ve školní družině, a proto by jim měla být věnována značná pozornost.
Pro plynulý chod školní družiny je nezbytné zavádět pravidla chování. Tato ustanovení by měla podporovat a rozvíjet chování dětí ke spolupráci, zajistit jejich bezpečnost a spokojenost, udržet vhodnou úroveň slušnosti mezi nimi a zamezit rušení ostatních dětí při jednotlivých činnostech. Pravidla chování ve školní družině jsou dvojího charakteru:
- pravidla daná zákonem – Vnitřní řád školní družiny, Řád učebny, apod.
- pravidla vycházející z potřeb dané komunity - jedná se o tzv. pravidla slušného chování
„Kromě běžných a obecně platných norem si dítě musí osvojit pravidla, která určují jeho chování ve škole.“ (VÁGNEROVÁ, 2000, s. 161). Daná pravidla mají pro dítě většinou však omezující charakter. „Přijímají je takové, jaké jsou, protože jsou prezentovány společností, v níž žijí, a lidmi, kteří jsou pro ně autoritou.“ (VÁGNEROVÁ, 2000, s. 161). S nástupem do školy je dítě nuceno se osamostatnit a přijmout odpovědnost za své jednání a chování. Zároveň je již schopné rozeznat, za co bude pochváleno a za co potrestáno. Veškeré podněty od vychovatelek dítě (6 - 9 let) přijímá ve většině případů nekriticky a bezprostředně. Jeho chování ovlivňuje fakt, že chce být od vychovatelek chváleno a odměňováno za svoji vynaloženou snahu.
Ve školní družině si děti chtějí především hrát a odpočinout si. Při jednotlivých hrách však mnohdy omezují ostatní a tím následně dochází k jednotlivým rozporům a konfliktům. Proto je důležité vytvořit s dětmi pravidla, která je budou usměrňovat a povedou je k toleranci vůči ostatním. Dodržovat tato ustanovení je velice podstatným a důležitým bodem, neboť jen tak je schopna celá skupina správně fungovat.
Pravidla chování se řídí centrálními pravidly dané školní družiny (Řád školní družiny) i řádem místnosti, které doplňuje a není s nimi v rozporu. Vychovatelky mohou tato pravidla dodatečně doplnit dle potřeby a situace, a to buď samy, nebo po vzájemné domluvě s dětmi. Při jejich sestavování se musí dbát na jejich funkčnost i efektivitu. Pokud jsou pravidla vytvořena společně s dětmi, tak mají větší šanci na úspěšné dodržování a jejich přijetí. Záleží ovšem také na důslednosti vychovatelky při kontrole dodržování takto stanovených pravidel. Starší děti (3. – 5. třída) si mohou navrhnout pravidla částečně samy a následně o nich hlasovat. Při vytváření pravidel je nejvhodnější, aby podněty vyšly od dětí. O těchto návrzích je následně s dětmi debatováno a hlasováno. Hlasování o pravidlech vede vychovatelka nestranně a rozumně tak, aby byly přijaty důležité a smysluplné návrhy. Po odhlasování je důležité tato pravidla často dětem připomínat. Doporučuje se je společně napsat a umístit na viditelné místo v místnosti školní družiny.
Vytvořená pravidla chování jsou mnohdy ovlivněna morálním vývojem jednotlivých dětí.
Vývoj morálního vědomí a jednání je velice důležitým faktorem v chování dětí. U každého dítěte se vyvíjí morální vědomí individuálně a ovlivňuje jeho chování. Morální vědomí je podle R. Kohoutka „úroveň kognitivní a racionální orientovanosti i přesvědčenosti o dobru a zlu, o mravních idejích, hodnotách, vlastnostech, principech, normách a cílech, které jsou důležité pro žádoucí mravní jednání.“ [4]
L. Kohlberg se v 60. letech zajímal Piagetovou teorií morálního vývoje. Děti měly posoudit určitý čin, který se vztahoval k určitým hodnotám a normám. Na základě toho měly určit, zda tento čin by měl být potrestán nebo odměněn. L. Kolhberg [2] dospěl k závěru, že chování dětí lze rozdělit do 3 základních stádií morálního vývoje:
1. stádium; předkonvenční úrovně – za určité jednání jsou přijímány konkrétní následky (trest nebo odměna)
typ 1 - heteronomní stadium – poslechnutí nebo neuposlechnutí dospělého a následná odměna nebo trest.
typ 2 - stadium naivního instrumentálního hedonismu – dítě jedná tak, aby bylo chváleno a nebo předpokládá, že se tak vyhne nepříjemnostem.
2. stádium; konveční úroveň – splnění sociálního očekávání
typ 3 – morálka „hodného dítěte“ – dítě jedná podle toho jak se to od něj očekává.
typ 4 – morálka svědomí a autority – dítě jedná podle sociálních norem, aby předešlo kritice od autorit a také aby předešlo pocitům viny (vlastní svědomí).
3. stadium; postkonvenční, principiální úroveň – jednání je ovlivněno principy, které jedinec sám vědomě přijímá za své a o kterých předpokládá, že se na nich můžou dohodnout všichni lidé.
typ 5 – morálka jako forma určité společenské smlouvy – dítě uznává, že práva jedinců i společnosti mají být respektována.
typ 6 – morálka vyplývající z univerzálních etických principů – jedinec jedná ve shodě s normami, aby sám sebe nemusel odsuzovat. Obecné mravní principy platí pro všechny, tedy i pro něj.
Jak uvádí J. Langmeier (1998, s. 132) o Kohlbergových závěrech: „…proč například některé děti, mladiství i dospělí dobře vědí, co je správné a co ne, a přece jednají odlišně, nebo jinak řečeno, proč člověk jedná někdy i proti svému nejlepšímu přesvědčení, proti svému vlastnímu svědomí? A proč tak činí jen za určitých, a ne za jiných situací?“ Odpověď by zněla, že „vzájemný vztah afektivní motivace a morálních principů je velice složitý a dosud se o něm velice málo diskutuje“ (LANGMEIER, 1998, s. 132). Uvedené téma je stále málo prozkoumané. Každopádně lze říci, že děti jsou schopny se chovat také podle svého vlastního morálního vědomí vzhledem již k vytvořeným pravidlům ve školní družině.
Dítě je ve školní družině přesvědčeno, že bude hodnoceno stejně nebo velmi podobně jako v domácím prostředí. Hodnocení rodičů a vychovatelek se ale může lišit; nejčastěji z těchto důvodů:
Pro dítě má velký význam hodnocení rodičů i vychovatelek, neboť má potřebu být druhými chváleno a oceňováno. Současně potřebuje vědět, že si danou pochvalu a ocenění za určité jednání zaslouží. Eriksonova teorie období mladšího školního věku nazývá toto období fází píle a snaživosti (http://goo.gl/jnqXo). Dítě potřebuje pocit citové jistoty a pozitivního hodnocení. „Jestliže dobrý výkon není oceňován nebo chybí citově významná osoba, která by jej ocenila, nebude mít žádný význam ani pro dítě samé.“ (VÁGNEROVÁ, 2000, s. 166). Pro dítě je důležité být v kontaktu se svými vrstevníky, neboť si tím ověřuje svoje schopnosti a dovednosti (nejčastěji prostřednictvím různých soutěží). Pokud má pozitivní zkušenosti a výsledky, tak to posiluje jeho sebedůvěru. Díky získaným úspěchům je pak schopné se lépe adaptovat a zvládnout nároky okolního světa. Naopak pokud se mu nedaří, tak jeho sebedůvěra klesá. Dítě se stává nejisté, což může vést až ke ztrátě sebevědomí a k pocitům méněcennosti.
Vychovatelka by se proto měla snažit u každého dítěte najít jeho přednosti a ty u něj vyzdvihovat. Např. Patrik (8 let) - jedná se o velmi živé dítě, které často neposlouchá. Každý den s ním vychovatelka musí řešit drobné prohřešky. Jedinou motivací jsou pro něj míčové a pohybové hry, které ho nesmírně baví a vyniká v nich. Při každodenní hře Vybíjená většinou patří mezi tři nejlepší. Je vhodné ho před dětmi pochválit a dopřát mu tak pocit získaného úspěchu.
Další vhodnou motivací neboli formou pochvaly pro děti (6 - 9 let) ve školní družině jsou drobné odměny např. ve formě nálepek. Za jednotlivé činnosti (výtvarné, pohybové, individuální, apod.) lepí vychovatelka dětem do deníčku nálepky. Děti jsou rády kladně hodnoceny a navíc svou pochvalu mohou doma ukázat svým rodičům, kamarádům, apod. Každé dítě by mělo zažít pocit vítězství i prohry.
Pravidla ve školní družině by měla být důležitým a neopomíjeným zdrojem, která usměrňují nesprávné chování a jednání dítěte. Žije totiž v demokratické společnosti, kde svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka (J. S. Mill).
Tento text je převzat z Bakalářské diplomové práce KUCHARIČOVÁ, P. Chování dětí ve školní družině: tvorba a dodržování pravidel chování, Brno: Masarykova univerzita – Filozofická fakulta, 2008.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Chování dětí ve školní družině: tvorba a dodržování pravidel chování.
Ostatní články seriálu:
