Myslím, že nám nezbývá než připustit, že profesor pedagogiky ze Stanfordu Larry Cuban je mistrem v přitahování pozornosti čtenářů. Jeho Nahá pravda o technologiích ve školách v únoru 2010 pěkně zvýšila sledovanost tehdy ještě starého Spomocníka (na doméně spomocnik.cz). Cuban je nejen mistrným vyprávěčem, ale jako pedagog má k technologiím spolu s většinou svých kolegů značně rezervovaný postoj. Přitom se jimi ale na vědecké úrovni již mnoho let zabývá. Po celou dobu zastává stále stejný názor, který lze vyjádřit velmi prostě. Technologie samy o sobě nejsou pro výuku přínosem. To podstatné, co ovlivňuje výsledek vzdělávacího procesu, je podle Cubana učitel. Pokud jde o mě, s takto formulovaným tvrzením souhlasím.
Důkazem toho, že je Larry Cuban po mnoho let zcela konzistentní, může být třeba též citát, který jsem již před více než 15 lety zařadil do svého výběru Kudy se ubírá vývoj vzdělávacích technologií?
Dokud budou technicky zaměření tvůrci školské politiky svalovat veškerý neúspěch na učitele, ignorovat jejich nezastupitelnou roli ve třídě, a pak očekávat, že vyřeší všechny problémy, do té doby se jejich sen o počítači podporované výuce nemůže splnit. Larry Cuban, The Washington Post, 27. října 1996 |
V jednom z posledních příspěvků ve svém blogu profesor Cuban (registrujete, doufám, že jako didaktik-teoretik s tradičními techno-pesimistickými postoji bloguje) píše o zombiích dlouhodobě přítomných při zavádění online vzdělávání (Zombie Ideas and Online Instruction) [1]. Jedná se o ty problémy, které školství řeší od nepaměti a o nichž techno-optimisté tvrdí, že je nasazení technologií vyřeší (též viz Debata o vzdělávacích technologiích nejen v rozvojových zemích a Jsou technologie pro výuku přínosem?). Určitě nebude bez zajímavosti si je připomenout. Jsou podle něj čtyři:
Profesor Cuban pamatuje leccos. Připomíná, že historie již zaznamenala celou řadu velmi podobných situací, v nichž techno-optimisté předpovídali radikální změny v oblasti vzdělávání způsobené nasazením technologií. Konkrétně zmiňuje vzdělávací televizi 50. let, která měla vyřešit nedostatek učitelů, její americkou modifikaci z let 60., kdy byly vzdělávací pořady dlouho před vznikem veřejného vzdělávacího televizního kanálu (který u nás chybí dodnes) vysílány na americkém Středozápadě z letadla. Poté přirozeně připomíná též několik vln neúspěšného zavádění počítačů do škol, jež začalo v letech 80. Dovolím si přidat ještě jeden poněkud starší příklad, a sice citát T. A. Edisona z roku 1922: „Kinematografie je předurčena k tomu, aby revolučním způsobem změnila náš vzdělávací systém. Během několika let do značné míry, ne-li úplně, nahradí učebnice.“
Spolu s Cubanem si samozřejmě většina z nás nezastupitelnou roli učitelů dobře uvědomuje. Teoreticky je naprosto jasná. Jenže je tady zásadní problém. Přestože technologie bez učitele nejsou schopny dovést žáky k vyšším stupňům poznání (viz Bloomova taxonomie v digitálním světě), výukový proces určitým způsobem ovlivňují (Psychologické aspekty vzdělávacích technologií). Učitel bez technologií je o značnou část použitelných metod ochuzen. A navíc právě o tu, která může ve spojení s jeho schopnostmi mít pro současnou síťovou generaci (Vzdělávání a internet 2. generace) zásadní význam. Zatím bohužel převládá realita, že učitelé přínos technologií příliš nevnímají a nesnaží se s jejich pomocí svou práci zdokonalovat. Nesoulad mezi vývojem technologií a pedagogikou se zvětšuje. To se ale nutně musí změnit. Je na čase, aby konečně začali vývojáři počítačů a aplikací s učiteli více spolupracovat [3]. Možná právě tady by se nějaká ta zombie dala najít nejsnáze.
Kdyby se to podařilo, narazíme ještě na další problém. Každý učitel musí vědět, které způsoby aplikace technologií použít. Je snad jeden lepší než jiný? Ty reformátory školství, kteří v posledním období přicházejí s přesvědčením, že právě technologie způsobí změnu orientace výukových postupů z učitele na žáka, označuje Cuban spolu s Judi Harris (též viz Cesta modelu TPCK do praxe) za dogmatiky [4] [5].
Podle nich musí mít učitel možnost volby. V některém případě použije instruktivní metody s přímou pomocí žákům, v jiném se orientuje na konstruktivní přístup a nechá žáky budovat znalosti samostatně. Navzdory reformátorům jsou situace, kdy má smysl technologie použít i u aktivit orientovaných na učitele – třeba takový výklad s počítačovou prezentací, demonstrace na interaktivní tabuli apod.
Přijmeme-li názory Cubana a spol. za správné, asi nám nezbude, než jako učitelé i jako vývojáři výukových aplikací akceptovat množství různorodých způsobů využití technologií. Není vhodné preferovat jedny před druhými ani si představovat, že zavedením technologií se nějak zásadně změní orientace převládajících výukových postupů.
I s tímto pohledem nakonec souhlasím. Dovolím si ale připojit jednu vlastní vizi. Velmi rychle bude většina instruktivních a na učitele orientovaných výukových postupů natolik automatizována (jako třeba právě u převrácené třídy využívající např. Khanovu školu), že v této oblasti stroje učitele nahradí. Naproti tomu v oblasti konstruktivních metod, jež jsou pro dosažení vyšších výukových cílů nezbytné, bude učitel stále nenahraditelný.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.