Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Zhoubné houby: Holubinky – květy lesa
Odborný článek

Zhoubné houby: Holubinky – květy lesa

3. 10. 2012 Základní vzdělávání
Autor
Jaromír Socha

Anotace

Knížka hravou formou přibližuje známé i méně známé, jedlé i jedovaté houby. Její čtenáři se tak už nebudou muset hub bát. Souborem krátkých a na sobě nezávislých povídek provázejí dvě děti, trávící prázdniny u dědečka, znalce hub. Dědeček se stává jejich laskavým učitelem. Příběhy jspu srozumitelné a čtivé, doprovázené půvabnými ilustracemi Evy Chalupníkové. Každý příběh na konci obsahuje otázky k ověření porozumění textu a případnému dalšímu rozšíření tématu, a také básničku.

Jednou si takhle dědeček s Adélkou a Jonášem zase společně vykračovali k lesu. Tam na ně ale tentokrát čekalo veliké překvapení – les hrál všemi barvami! Tu červená, tam zelená, tady zase modrá, tamhle žlutá. Les byl plný malých barevných ostrůvků – holubinek.

„To je ale nádhera,“ pochvaloval si děda. „Jak je ta příroda štědrá – je to ten nejlepší malíř pod sluncem.“

„Koukni, dědo, tam na tu holubinku u vysokého dubu. Má barvy jako duha na obloze,“ upozornila Adélka.

„Máš pravdu,“ přikývl děda. „Teď už aspoň víte, proč se holubinkám říká květy lesa. Svými pestrými barvami ho celý vyzdobí. A jsou nejenom krásné na pohled, ale také chutné. Kdo holubinky zná, nepůjde z lesa nikdy s prázdnou.“

„Čím to je, že jsou ty holubinky tak pestře zbarvené?“ zeptala se dědy Adélka.

„Někde jsem zaslechl,“ usmál se děda, „že v tom má prsty houbový skřítek Rudovous. Ten každého rána vystaví svůj dlouhý vous hřejivým paprskům vycházejícího sluníčka a když ho má pořádně prosluněný, pak s ním začne malovat. A víte co? Každičkou houbu v lese.

Jakmile houby trochu povyrostou a zatouží se líbit, přijde k nim Rudovous a ozdobí jejich kloboučky a nožky těmi nejkrásnějšími barvičkami.“

„A jak to dělá, dědečku?“ vyzvídala Adélka.

„Docela jednoduše. Pohladí houbu svým kouzelným vousiskem, ze kterého pak vyšlehnou paprsky právě té barvy, po níž ta houba nejvíce toužila. Nejraději obarvuje holubinky – proto tak hýří všemi barvami. Pokud by někdo z houbařů vyrazil do lesa ještě za rozbřesku, mohl by tam zahlédnout skřítka Rudovouse při práci. V lese je známý jako velký umělec, ale lidí se skromně straní.“

„A kolik druhů holubinek znáš, dědečku?“ přerušil dědovo povídání Jonáš.

„Určitě aspoň padesát druhů. Někteří houbaři jich znají možná ještě víc. Většina holubinek je totiž jedlá, ty nejedlé poznáte podle toho, že po ochutnání pálí na jazyku. To platí ovšem jen pro holubinky, protože některé jedovaté houby jsou sladké a někdy i pěkně voní.“

„A jak rozeznám holubinku od prašivky?“ zeptal se Jonáš.

„Docela snadno,“ řekl děda, zvedl jednu holubinku a vykrojil jí z nožky nožíkem malý kousek dřeně. Zůstal celý, jako by jej vydloubl z jablíčka. Jonáš s Adélkou ho bedlivě sledovali.

„Když totiž vydloubnete kousek z nožky jiných hub, roztřepí se ve vlákna.“ A aby jim to dokázal, sebral děda muchomůrku a názorně jim to předvedl.

„To je bezva! Teď už každou holubinku snadno poznám, a bude-li sladká, tak ji můžu sebrat,“ jásal Jonáš a hned si dědovu radu na jedné z holubinek také vyzkoušel.

Tak se dali společně do sbírání holubinek. Brzy jich měli plný košík.

„Dědo, která z holubinek je ta nejlepší?“ vyzvídal ještě Jonáš na zpáteční cestě.

„Nejchutnější je holubinka namodralá. Tu poznáš podle toho, že má pod kloboukem pružné lupénky, po kterých když přejedeš prstem, tak se nepolámou. Výborná je také holubinka nazelenalá. Ta má nazelenalý a hodně rozpraskaný klobouk. Je to tvrdá houba a chutí se vyrovná pravému hřibu. Až se vrátíme domů, připravím vám z holubinek pochoutku.“

Doma pak děda odkrojil několika holubinkám kloboučky, osolil je, posypal drceným kmínem a opekl na pánvičce na oleji. Panečku, ty byly dobré! A jak křupaly!

  1. Víš, proč se holubinkám říká květy lesa?
  2. Podle čeho poznáš jedlou holubinku od nejedlé?
  3. Jsou všechny sladké houby jedlé?
  4. Jak poznáš holubinku od prašivky?
  5. Které holubinky jsou nejchutnější? Vyjmenuj některé.

 

Spinká v lese holubinka,

klobouček má červený,

kousek od ní spinká jiná,

ta má klobouk zelený.

 

Les je plný holubinek,

hýří všemi barvami,

barev mají jako duha,

co se klene nad námi.

 

Holubinky, holubinky –

to jsou květy lesa,

radostí nám srdíčko

z jejich krásy plesá.


Doporučení Metodického portálu

V sekci WIKI najdete obrázky, aktivity a dokonce přípravy na hodinu zde a zde.

Knížka nás přímo vybízí k realizaci projektů, jejichž součástí mohou být např.:

  • procházky do přírody;
  • porovnávání různých ekosystémů;
  • sběr přírodních materiálů a jejich výtvarné využití;
  • tematická výzdoba třídy;
  • psaní povídek, skládání básní;
  • odvážní se mohou pustit i do vaření. 

Samozřejmě můžeme houby malovat i modelovat.

Můžeme také přinesené houby (resp. jejich klobouky) ve třídě položit na  papír a počkat, co se stane (výtrusy z nich během schnutí vypadají a "vykreslí" na papíře nádherné obrazce - každá houba má jinou barvu výtrusů, proto je vhodné použít tmavý i bílý papír).

Příjemné zážitky s houbami!


Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Zhoubné houby.

 

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Jaromír Socha

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Přírodovědná gramotnost