Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Psychopatologie pro pomáhající profese: Poruchy chování v dětském věku a dospívání
Odborný článek

Psychopatologie pro pomáhající profese: Poruchy chování v dětském věku a dospívání

19. 9. 2012 Základní vzdělávání
Autor
Marie Vágnerová

Anotace

Každá pomoc dětem a dospělým trpícím v důsledku psychických obtíží a nemocí musí vycházet z porozumění příčinám, projevům a sociálním dopadům jejich obtíží. Všem, kdo pracují s lidmi a chtějí lépe porozumět jejich psychickým problémům, je určena kniha z nakladatelství Portál autorky Marie Vágnerové Psychopatologie pro pomáhající profese. Výklad je srozumitelný a přehledný, doplněný řadou příkladů jak ze současné praxe, tak z historie a literatrury.

„O nic nejde, když něco potřebuješ, tak si to prostě vemeš, a když se nudíš, tak už se něco najde. Na práci i na školu kašlu, to je k ničemu.“

                                                                     (15letý chlapec, školou hodnocený jako velmi problematický)

 

Poruchy chování lze charakterizovat jako odchylku v oblasti socializace, kdy jedinec není schopen respektovat normy chování na úrovni odpovídající jeho věku, event. na úrovni svých rozumových schopností.

Dítě se v průběhu vývoje učí diferencovat žádoucí a nežádoucí chování i vhodnost jednání ve vztahu k určité situaci. Nejde jen o to, aby dítě příslušné normy znalo, ale aby se podle nich chovalo. Zpočátku ho korigují rodiče. Později je dítě schopné regulovat své chování samo, i když ho právě nikdo nekontroluje. Signálem dosažení tohoto stadia socializace je schopnost reagovat pocitem viny, když dítě udělá něco, o čem ví, že je to špatné. Schopnost dodržovat normy je spojena s rozvojem psychických kompetencí. Dítě musí být natolik rozumově vyspělé, aby bylo schopné chápat význam a podstatu pravidel chování. Zároveň je nutné dosažení určité úrovně autoregulace. Dítě potřebuje umět odložit aktuální uspokojení, popř. se ho zcela vzdát, pokud by to bylo vzhledem k situaci nevhodné. Aby mohlo být dosaženo tohoto stupně, je třeba adekvátní stimulace, podporující geneticky naprogramovaný rozvoj určitých mozkových center, resp. jejich spojení, i osvojení potřebných znalostí a dovedností.

Obecně lze za poruchové označit takové chování dětí a dospívajících, které má následující znaky (podle DSM-IV, 1994):

  • Chování nerespektuje sociální normy platné v dané společnosti. O poruchu chování nejde, pokud jedinec není schopen pochopit význam hodnot a norem. Tento  předpoklad nesplňují např. mentálně retardovaní jedinci nebo ti, kdo přicházejí z jiného sociokulturního prostředí, kde platí odlišné normy. O poruše chování lze mluvit jen tehdy, pokud jedinec normy chápe, ale neakceptuje je nebo se jimi nedokáže řídit. Důvodem muže být jiná hodnotová hierarchie, rozdílné osobní motivy nebo neschopnost ovládat své chování (to je typické např. pro hyperaktivní děti).
  • Porucha se obvykle projeví neadekvátním chováním k lidem (resp. celému okolnímu světu) a s tím související neschopností navázat a udržet přijatelné sociální vztahy. Závažnou překážkou je v tomto směru nedostatek empatie a egoismus, nadměrné zaměření na sebe a na uspokojování vlastních¨potřeb. Jedinci s poruchovým chováním nechápou nezbytnost přizpůsobení standardnímu sociálnímu očekávání, tj. normě, pro uchování nezbytného pořádku. Sami velmi často nezažili citový vztah, který by jim poskytl potřebnou pozitivní zkušenost a rozvinul jejich schopnost vcítění. Proto nemají důvod být ohleduplní k jiným lidským bytostem (resp. zvířatům, věcem, okolnímu prostředí apod.). Práva jiných pro ně nejsou významná a mezilidský vztah má pouze takovou hodnotu, jaký aktuální osobní užitek přináší (Quay, 1987). Za porušení norem nepociťují vinu, jejich svědomí není dostatečně rozvinuto, ať už je příčina jejich handicapu jakákoli.
  • Poruchy chování v dětském věku mohou mít přechodný charakter, ale mnohdy je lze chápat jako signál rozvíjející se poruchy osobnosti, která představuje zvýšené riziko trvalejší tendence k problematickým projevům. Asociální chování jen velmi vzácně začíná až v dospělosti.

Výskyt a příčiny vzniku

Stanovení četnosti poruch chování v dětské populaci, resp. u dospívajících je velmi obtížné, protože závisí na diagnostických kritériích, která mohou být rozdílná. Mezi jednoznačně vyjádřenou poruchou chování a méně akcentovanými potížemi tohoto druhu není jasná hranice. Tu je nutné definovat, jak to činí např. mezinárodní klasifikační systémy. Ale i aplikace jednotného kritéria na různé společenské skupiny může být zkreslující, projevy chování, resp. míra tolerance k některým z nich jsou sociokulturně závislé. Například romské společenství klade menší důraz na sebeovládání než majoritní populace, impulzivní projevy přijímá jako normu. Četnost jednotlivých poruch se liší rovněž v závislosti na vývojové úrovni, mnohé z nich jsou typické jen pro určitou věkovou kategorii. Obecnější údaje o četnosti výskytu poruch chování mohou být z uvedených příčin nepřesné a málo informativní. Poruchy chování se podle názoru různých autorů vyskytují v širokém rozmezí od 2 do 20% dětské populace (DSM-IV, 1994; Hermanská, 1994; Berkow a kol., 1996; Kafka a kol., 1998; Hanuš a kol., 2000; Malá, 2000). Není pochyb o tom, že se častěji vyskytují u chlapců než u dívek, ale ani zde se jednotliví autoři neshodují (odhad se pohybuje v rozmezí 1 : 4 až 1 : 12).

Příčiny vzniku

Příčiny vzniku poruchového chování mohou být různé, obvykle se zde sčítá nepříznivý vliv většího počtu různých rizik, to znamená, že jde o multifaktoriální podmínění. Tyto faktory mohou být biologické i sociální a působí ve vzájemné interakci.

Genetická dispozice

Genetická dispozice k disharmonickému vývoji a nestandardnímu způsobu reagování se v dětství muže projevovat především na úrovni temperamentu (Quay, 1987; Tremblay a kol., 1994, atd.). Rizikovým faktorem je dráždivost, impulzivita, potřeba vyhledávat vzrušení, snížený sklon k úzkostnému prožívání (to znamená snížení zábran) a menší citlivost ke zpětné vazbě, resp. nezávislost na pozitivním sociálním hodnocení, lhostejnost k odezve. (Podobné vlastnosti považují ve vztahu k poruchám chování za důležité i Říčan, 1995, a Matoušek, 1996). V těchto případech se různé potíže projevují již v raném věku a bývají výchovně velmi málo ovlivnitelné. Typický je odmítavý postoj k běžným sociálním normám a preference vlastních pravidel chování, obvykle zaměřeného jen na uspokojování vlastních potřeb. V dospělosti se u těchto dětí většinou projeví porucha osobnosti. Obdobným způsobem zpravidla bývá disponován alespoň jeden z rodičů, a tak je leckdy těžké odlišit dědičnou zátěž od zátěže psychosociální. V těchto případech existuje zvýšené riziko, že se disponovaný rodič bude sám chovat problematicky. Bude své dítě vychovávat nevhodným způsobem, a bude pro ne nežádoucím modelem chování.

Biologické dispozice

Biologické znevýhodnění může vzniknout na úrovni narušení struktury či funkcí CNS, které muže mít různou etiologii. (Může být např. důsledkem porodního postižení, úrazu hlavy, zánětlivého onemocnění mozku apod.) Jeho lokalizace muže být rozdílná, velmi důležitý je z tohoto hlediska rozvoj frontálního kortexu (resp. narušení jeho spojení s dalšími, subkortikálními i korovými oblastmi). Tato, fylogeneticky nejmladší, část mozku definitivně dozrává až v adolescenci. U dětí s poruchami chování byly shledány odlišnosti v diferenciaci obou hemisfér. Hyperaktivita bývá spojena se změnou koncentrace dopaminu v mozkomíšním moku, zrání, které vede ke zklidnění, je doprovázeno poklesem jeho hladiny (Malá, 2000). Zátěž organického postižení CNS se projevuje především emoční labilitou, impulzivitou a nižší schopností sebeovládání. U těchto jedinců lze snadněji vyprovokovat neadekvátní reakce, např. výbuch agresivity. Dochází k nim za daných okolností spíše v důsledku narušeného sebeovládání než neschopnosti rozeznat nevhodnost svého jednání či odmítání běžných norem chování. Dá se říci, že jde o jeden z příznaků poruchy, resp. onemocnění. Biologickou odchylku uvedeného typu lze chápat jako rizikový faktor zvyšující sklon k nežádoucímu způsobu reagování.

Úroveň inteligence

Úroveň inteligence není faktorem, který by významnějším způsobem ovlivňoval míru pravděpodobnosti vzniku poruchového chování. Děti i dospívající s narušeným chováním sice mívají v průměru o něco nižší inteligenci, než je průměr populace, ale na druhé straně se vyskytují i asociální jedinci s nadprůměrnými schopnostmi. Poruchové chování často bývá spojeno se školním selháním, na němž se významně podílí spíše sociokulturní zanedbanost a celkově nepříznivá konstelace zátěžových faktorů. Negaci plnění školních povinností lze chápat jako jednu ze složek, často generalizovaného, odmítavého postoje k sociálním normám dané společnosti.

Vliv sociálního prostředí

Vliv sociálních faktorů je velmi významný. Při hodnocení poruch chování je třeba pochopit souvislosti, které vedly k jejich vzniku. Život v nevhodném nebo nepodnětném prostředí představuje riziko ve smyslu rozvoje nežádoucích způsobů chování, popř. i nepříznivých osobnostních charakteristik. Nejdůležitějším sociálním prostředím je rodina, protože dítěti poskytuje základní sociální zkušenost. Může si zde pomocí nápodoby nebo identifikace s rodiči osvojit poruchové chování, přijmout odlišný normativní a hodnotový systém, muže je znevýhodnit i zkušenost rané citové deprivace, která mění dětskou osobnost, apod.

Negativně mohou působit i jiné sociální skupiny, nejčastěji jde o skupinu vrstevníků, zejména pokud by představovala asociálně zaměřenou partu se specifickými normami a hodnotami. Na druhé straně je třeba připomenout, že vliv party nebude tak významný, pokud rodina představuje přijatelné zázemí. Její význam pro rozvoj dětské osobnosti i jeho chování je větší než působení jiných sociálních faktoru. Rodina je do značné míry určující a kterákoli vývojově následující sociální skupina musí navazovat na základy, jež položila.

Rizika působení rodinného prostředí lze rozdělit do následujících kategorií:

Rodiče jsou anomální osobnosti, a proto nejsou schopni uspokojivě plnit rodičovskou roli. V tomto směru jsou rizikové rodiny asociálních jedinců trpících poruchou osobnosti, osob s návyky vedoucími ke změně osobnosti (např. závislost na alkoholu), dále emočně chladných jedinců bez zájmu o potomstvo. Děti bývají nejen citově, ale komplexně deprivované, zanedbávané a někdy i týrané. Negativní důsledky této výchovy budou větší, jestliže je i dítě disponováno k dishamornickému vývoji osobnosti. To je v uvedených případech pravděpodobnější než v běžné populaci.

Zvýšení rizika představují změny ve fungování rodiny dané její neúplností. Role osamělého rodiče je náročnější, a proto se zde mírně zvyšuje možnost, že rodina nebude schopna poskytovat dítěti podporu a všechny vzorce chování, jaké by potřebovalo. Nepříznivý muže být nedostatek otcovské autority a mužského vzoru chování. Značná část dětí s poruchami chování žije v neúplné rodině, o většinu z nich se stará pouze matka. Výchova v těchto rodinách bývá extrémní, rodiče používají nevyhovující výchovné strategie. Typickým znakem je na jedné straně nedůslednost, lhostejnost, odmítání a zanedbávání dítěte, na druhé straně tvrdá disciplína. Tělesné tresty a týrání jsou v anamnézách dětí velice časté. V těchto rodinách dochází ve zvýšené míre i k přímému působení kriminálního a sociálněpatologického modelu, např. u 49,3% některý z členů rodiny páchal majetkovou trestnou činnost a v 37,9% zde byl alespoň jeden alkoholik (Widom a Newman, 1985; Matoušek, 1996; Štěchová, Večerka a Holas, 2000).

Rodina neplní všechny své funkce a neposkytuje dítěti všechny potřebné podněty, i když je úplná a rodiče nejsou jednoznačně anomální osobnosti. Může jít o subdeprivační působení rodiny, která funguje pouze formálně, nedokáže dát dítěti pocit jistoty, že je pro rodiče důležité a nedovede mu vymezit žádoucí hodnoty a normy chování (jimiž by se všichni v rodině řídili). Dítě potřebuje být citově akceptováno a potřebuje se orientovat v pravidlech, která v jeho světě platí. Další možnou příčinou vzniku poruchového chování dětí z úplných a zdánlivě funkčních rodin je podle Matouška (1996) nuda, nedostatek životního smyslu a adekvátních cílu. Nepodnětnost rodiny se může projevit i tímto způsobem. Jestliže mu rodina nic pozitivního neukazuje, nemůže se nic naučit. Takto mohou působit rodiny, které se scházejí pouze večer, nemají žádnou společnou náplň a volný čas tráví nanejvýš sledováním televize či videa. Je jisté, že tento životní styl není pro děti lákavý, a proto si hledají zábavu a vzrušení sami, někdy až za hranicí normy přijatelného chování. V některých případech nejsou rodiče dostatečně kompetentní pouze pro zvládnutí problematicky disponovaného dítěte, event. toho nejsou schopni za určitých, ztížených sociálních podmínek. Pokud by jejich situace nebyla tak obtížná, dokázali by plnit svou rodičovskou roli alespoň přijatelně. Jejich selhání má selektivní charakter.

Stimulační vliv na rozvoj některých nežádoucích forem chování mohou mít i určité subkultury a sociální skupiny, které takové jednání tolerují, event. je dokonce považují za vhodné a nutné. Dítě je v tomto prostředí vychováváno naprosto odlišně, jako žádoucí mu jsou prezentovány jiné hodnoty a normy. Problémové, resp. delikventní chování dětí a mladistvých se rozvíjí v důsledku nápodoby dospělých, někdy dokonce i pod jejich dohledem (Quay, 1987). V této souvislosti lze připomenout existenci romského kapsářského gangu, který učí děti zlodějským dovednostem, stejně jako učí jiní rodiče děti lyžovat nebo cizímu jazyku.

K rozvoji nežádoucího chování muže stimulovat nejen určitý životní styl, ale i určité životní prostředí. Nepříznivě působí např. nakupení velkého množství lidí na sídlištích, která jsou typická svou anonymitou a kde lze jen těžko rozeznat stálé obyvatele od cizích lidí. Není tudíž divu, že se zde děti a mladiství chovají asociálně ve větší míře než tam, kde funguje sociální kontrola a na anonymitu nelze spoléhat, např. na malém městě.


Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Psychopatologie pro pomáhající profese.

 

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Marie Vágnerová

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Kolekce

Článek je zařazen v těchto kolekcích:

Téma článku:

Psychologie