Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Učíme děti ptát se a přemýšlet: Za hvězdami ... Něco o jménech a pojmech
Odborný článek

Učíme děti ptát se a přemýšlet: Za hvězdami ... Něco o jménech a pojmech

3. 9. 2012 Základní vzdělávání
Autor
Eva Zoller

Anotace

"Mohou být květiny také smutné?" "Proč říkáme židli "židle" a ne nějakým jiným slovem?" "Proč máš bílé vlasy?" "Kde je nekonečno?" "Kde je vlastně střed nebe?" S podobnými otázkami se určitě setkal nejen každý rodič, ale zcela jistě i každý, kdo měl kdy co dočinění s malými dětmi. V knížce Evy Zollerové se dozvíte, jak s těmito otázkami pracovat, abyste využili potenciál, který se skrývá v dětské zvídavosti, touze objevovat a porozumět a aby potřeby "ptát se", "hledat odpovědi" a "divit se" nezmizely s mladším školním věkem vašich dětí.

Co je to vůbec hvězda?

Zadržte! Zastavte se! Neodpovídejte hned! Proč se dítě takto ptá? Potřebuje opravdu přesný výklad o nebeských tělesech podle naučného slovníku? Chce znát rozdíl mezi hvězdou a planetou? Možná že vidělo v televizi scénu, ve které se vyskytovaly bytosti z neznámého světa. Nebo přelétl nějaký satelit a dítě si myslelo, že je to „letící hvězda“. Ale může to být také tak, že si vaše dítě jednoduše přeje, abyste ještě chvíli zůstali sedět na okraji jeho postele!

„Jak to, že se na to ptáš?”, by byla každopádně nejlepší odpověď. Slyšíte-li: „No, jen tak…“, pak je věc jasná a bude stačit, když mu vysvětlíte: „Víš, hvězdy jsou jako tvé oči: svítí a dívají se na svět. Dělají to ale v noci, když lidé své oči zavírají a teprve když svítá, jdou hvězdy spát. A pak je na čase, abys otevřel své oči ty. A teď dobře spi a ať se ti něco krásného zdá!”

Možná, že ale vaše dítě právě stojí udivené pod nebeskou bání a zkouší si představit, jaké to tam nahoře mezi hvězdami asi je. V takovém případě se můžeme nechat nakazit jeho otázkou a v rozhovoru shrnout, co vše o tom už oba víme. A když nám to ještě nestačí, vytáhneme hvězdný atlas nebo knihu o astronomii.

Osvoboďte se od požadavku, že musíte všechno hned vědět! Dítěti pomáháte při hledání tím, že mu jdete příkladem. U vás vidí, jak je možné si vyhledat informace, a to je váš úkol! Ne to, abyste ho jednoduše jen „krmili“ vědomostmi!

Třetí možnost by ještě byla, že dítě nehledá ani kontakt (na okraji postele), ani se nezajímá o vysvětlení z astronomie, ale jednoduše se diví slovu „hvězda“. Možná, že slyšelo, že některým lidem ve světě se tak říká. A pak ještě existuje slovo planeta, aby to byl úplný zmatek.

Vysvětlení pojmu: Co to vlastně je … ?

Téměř denně používáme pojmy jako „hvězda”, „země (Země)”, „svět” atd. Víme ale také docela přesně, o čem mluvíme? Děti ještě někdy napadne, co my dospělí často přehlédneme: často totiž mluvíme o věcech, které „se rozumí samy sebou“, ale přitom nejsou tak docela „samozřejmé“. Vzpomeňte si na příklad s ptáky. Jaká jsou kritéria pro to, abychom mohli něco označit slovem pták? Jenom s létáním si nevystačíme. Chybí omezení a výjimky, navíc existuje ještě spousta jiných věcí, které mohou létat, ale ptáci to rozhodně nejsou!

Děti to chtějí vědět většinou velmi přesně. Proto kladou otázky typu: Co je to vlastně (nebo vůbec) …?

Takové otázky znamenají: „Já nechci vědět, jak je to s touto konkrétní hvězdou, ale jak je to se všemi hvězdami vůbec.“ Nebo: „Mě teď nezajímá, jestli tento pštros zde může létat, ale to, proč se vůbec nějakému zvířeti říká pták. Já jsem si vždycky myslel(a), že to také znamená, že to zvíře může létat!“

Vysvětlit, jak nějaká věc reaguje, nejen v jednotlivém případě, nýbrž všeobecně, je záležitostí filozofie. Podaří-li se nám tuto věc úspěšně vysvětlit, pak se navíc dokážeme i zorientovat, a to je možná ten důvod, proč sebevědomé děti pokládají tyto otázky tak často.

Slova „vlastně“ nebo „vůbec“ jsou zaměřena na to, co je ve věci podstatné, na to, co věc dělá tím, čím je, co patří k její podstatě, nebo také na to, co spadá pod její pojem. Abychom se podstatě či pojmu přiblížili, můžeme cvičit vyjasňování pojmu hrou o podobnostech (viz 2. kapitola):


Co je vlastně strom?

Buď si každý strom namalujeme, nebo si ho představíme všemi (vnitřními) smysly. V čem se budou podobat nebo jaké společné znaky budou mít všechny naše nakreslené stromy a vůbec všechny stromy, které známe?

Kmen, větve, kořeny, listy, květy, ovoce, kůra, dřevo, barva, vůně, místo, kde stojí, stáří, účel …

Určitě už protestujete, vždyť existují také jehličnaté stromy, stromy bez kořenů, nakreslené stromy bez dřeva a vůně (nebo jen s vůní papíru, na kterém jsou nakreslené) …

Znaky jakého „stromu“ tedy hledáme?

No právě stromu vůbec! Ne určitého stromu ani určitého druhu stromů, ne nakresleného nebo vymyšleného ani stromu přirozeně vyrostlého. Ne!

Nýbrž stromu vůbec: Co je to vlastně strom?

Během této hry si vy i děti vzpomenete na všechno možné, co o stromech víte a na co jste před hrou vůbec nepomysleli. A tak jste teď vy a vaše děti zakusili, jak se váš pojem stromů rozšířil a jak jste se trochu přiblížili jeho podstatě.

Postupme k objasnění pojmu ještě o dva kroky blíže, abychom vnesli trochu pořádku do mnohotvárnosti toho, co jsme nalezli.

a) K pojmovému obsahu:
Pokuste se vyčlenit znaky, které zcela určitě musí věc mít, abyste ji mohli označit jako strom. To jsou takzvané „nutné“ složky, kterými můžeme charakterizovat podstatu věci. Například: kmen, rozvětvení. Pak ale existuje počet „nahodilých“ nebo „partikulárních“ znaků, které strom mít může, ale bez kterých stejně zůstane stromem: i ve stromu bez listů a bez kořenů, který je černobíle nakreslený s trochou větví, můžeme poznat strom. Používáme dokonce „stromové diagramy“, tj. čáry s rozvětvením, které v nás již vzbuzují představu „stromu“.

b) K pojmovému rozsahu:
Zkusme vypočítat, kde všude se mluví o „stromu“: od ovocného přes okrasný, jehličnatý, vánoční, plastový, rodový až k diagramu nebo různým přirovnáním ke kvalitám stromů jako např. „kluk jako buk“. Po skončení toho cvičení jistě porozumíte tomuto a podobným úslovím o trochu lépe.


Země − hvězda − planeta − svět

Pokuste se teď podobným způsobem vysvětlit tyto pojmy!

Začneme tím, že je nakreslíme. Potom je porovnáme a roztřídíme nalezené znaky podle toho, zda to jsou vlastnosti nutné nebo nahodilé. Nakonec bychom mohli ještě hledat přenesené smysly dotyčného slova. A nezapomeňte! Školáci to vše umí dělat docela dobře sami, není třeba, abyste jim odpověď naznačovali!

U menších dětí hru zjednodušíme podle libosti.

 

A nyní bychom neměli mít problém s odpověďmi na následující otázky:

  • Co je u těchto čtyřech pojmů v nadpisu stejné?
  • V čem se navzájem liší?
  • V čem se překrývají?
  • Jaké zvláštní významy má každý?
  • Kdy a jak tato slova používáme?
  • Nalezneme nějaké dvojznačnosti?

(Země jako planeta − země jako podlaha/hvězda na nebi – filmová hvězda)

Při filozofování se jen zřídkakdy najde jediná konečná odpověď. Objasňování pojmu ale slouží k tomu, abychom věc chápali lépe než předtím (nikoli zcela).

 

Od fyzického k metafyzickému

Už Platon (427 - 347 př. Kr.), slavný žák Sokratův se intenzivně zabýval otázkou, co je to "vlastně", co je to "podstata".

Odedávna chtějí filozofové vědět, co se skrývá za (meta) věcmi, co asi tvoří podstatu nějaké věci. Protože ve všem konkrétním, v každém stromě, zvířeti nebo člověku, vůbec ve všem fyzicky existujícím nacházeli pomíjivost, tak hledali něco za tím, co by snad mohlo být stálé, co by neměnně trvalo, co by mohlo být částí věčnosti. Zabývali se takzvanou metafyzikou.

Platon při tom došel k závěru, že každá věc na světě, včetně nemateriálních, jako je dobro, spravedlnost, ctnost, krása atd., musí mít ve „světě idejí“ svou ideální předlohu, jejíž jsou konkrétní předměty, tak jak jsme schopni je poznat, jen (značně nedokonalé) kopie.

Platon pojmenoval tyto předlohy „ideje“ a domníval se, že když například dnes rozpoznáme strom jako strom, tak je to možné jen proto, že jsme kdysi, před naším pozemským životem, nahlíželi ideu stromu, a když jsme pak viděli strom, tak jsme si na ni vzpomněli.

O Thaletovi z Milétu, který je uznáván jako první filozof západní kultury (kolem roku 500 př. Kr., určitě ho znáte z vyučování matematiky, odtud Thaletova kružnice), nám Platon vypráví následující anekdotu: „Když Thales pozoroval hvězdy a díval se vzhůru a při tom spadl do studny, posmívala se mu vtipná a duchaplná thrácká děvečka, že chce vědět, co je na nebi, ale zůstává mu skryto, co je před jeho nohama.“

Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Učíme děti ptát se a přemýšlet.

 

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Eva Zoller

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.