Liščí neděle

Velikonoce jsou nejen jednou z nejvýznamnějších fází lidového roku, ale znamenají pro nás také s ní související vyústění v rovině školního vyučování. Tato vyústění mohou být pojímána z hlediska různých předmětových celků, jako je výtvarný, hudební, slovesný projev anebo dějepisné či obecně společenskovědní téma výuky. Dochází nejen k užšímu sepětí školní práce s národopisnou tradicí, ale také k její konjunkci s náplní muzejněpedagogických snah.

Dané období proto skýtá příležitost k uskutečnění takto zaměřených edukačních programů ve spolupráci školní a muzejní instituce. Ty jsou kýženým nástrojem užšího tematického okruhu Lidé a čas vzdělávacího oboru Člověk a jeho svět. Bude tedy podnětné si připomenout, jakým způsobem a jakými prostředky může být tato iniciativa realizována. Přestože se zprvu jeví, že téma těchto svátků je obtížné animovat v duchu původního zvykosloví, právě muzejní sbírkové fondy obvykle zahrnují řadu s ním souvisejících artefaktů. Jejich prezentace bude tomuto cíli velmi nápomocná.

Také zevrubnější etnografické ohledání problematiky krajových obyčejů vyjeví řadu dnes již zasutých, avšak znovu obnovitelných tradičních prvků. Jedním z takových prvků může být zvyklost pojící se k postnímu charakteru předvelikonočního období a tedy navazující na sezónní stravovací specifika dřívějšího venkovského člověka. Právě ta mohou být dostupným způsobem demonstrována a provozována v řadách školní mládeže, kterou můžeme myšlenkově uvést do rozpoložení po bujarém veselí masopustního reje. Toto obřadné zakončení uplynulého roku bude výchozím bodem našeho obrazného putování, jehož příhodným prostředkem navození bude píseň.

Autor notového zápisu: Petr Drkula

Dětský současník možná čelí obtížím, co si představit pod řadou jeho dalších označení, jakým je například „fašank“. Význam italského „carnevale“ – „maso pryč“ již evokuje žákům dobře známé karnevalové radovánky, které pojí jejich vlastní prožitky s dávnou zkušeností jejich předků.

Autor notového zápisu: Petr Drkula

Zlověstný vliv temných sil a démonických přízraků byl prostřednictvím magie bizarních masopustních masek zažehnán a utvrzen úterním pochováním basy. Původně se však spíše jednalo o pohanského boha vína, úrody a zábavy Dionýsa. Popeleční středou se otevírala další z postních etap roku doprovázejících člověka až do samotných Velikonoc. Do dětského světa tohoto ročního cyklu pak v dřívějších dobách vstupoval jiný symbol rovněž s kořeny v pohanské myšlení, a sice liška.

Šestá neděle před prvním jarním úplňkem se proto nazývala Liščí neděle. Někdejší předchůdci dnešních dětí prožívali oslavu lišek, kterou dávný lunární kalendář vlastně započínal svůj nový rok. Liška, podobně jako bájný řecký Prométheus, ukradla ze síně slovanských bohů oheň, aby jej poté poskytla lidskému pokolení. Touto službou člověku utrpělo ono nebohé zvíře nejen popálení, kterým si vysloužilo svůj charakteristický rezavý kožich. Zároveň bylo také prokleto rozhořčeným bohem hromu Perunem a odsouzeno k živobytí ve vyhnanství, zločinech a úskocích v hlubinách podzemních nor. Z této nehostinné temné říše však může liška přinést také děťátko – nový čistý život. Právě proto se liška vžila do povědomí lidu také jako ochránkyně plodnosti, na jejíž kožich si s oblibou a nadějí sedávaly nevěsty.

Někdy i dnešní děti od svých rodičů slýchávají rčení „tenkrát jsi byl ještě v lese na houbách“, pokud hovoří o událostech z doby ještě před jejich narozením. Patrně mají nevědomky na mysli období před tím, než byly nalezeny liškou a z lesa přineseny k nim do zátiší rodinného kruhu. Pověst tohoto zvířete je však ještě častěji zastírána naopak čímsi zločinným a záludným. Memento smrti a zániku ji provází také v řadě pramenných pozůstatků lidové zpěvnosti, které si můžeme v této souvislosti také připomenout.

Autor notového zápisu: Petr Drkula

Děti se v dřívějších časech těchto dní těšívaly na ranní rozbřesk, jelikož jim jejich matka potají pod rouškou noci upekla preclíky. Ty každému dítěti navázala barevnými pentlemi na vrbový proutek a zavěsila je do zahrady. Je dnes s podivem, že své ratolesti rozradostnila tímto skromným okrouhlým pečivem připraveným pouze z pšeničné mouky roztlučeného starého těsta. To po vytvarování a vykynutí nejprve vařila, poté posypala solí a mákem a konečně upekla. Onomu nejmladšímu pokolení bylo hned po ranní očistě oznámeno, že zahradou běžela liška, která zde při rozverných výskocích poztrácela preclíky. Děti se je tedy mohou vydat hledat. Tyto preclíky, jejichž pojídání však musela předcházet modlitba, byly prý vždy zárukou zdravých dětských zoubků.

Takto zprostředkovaným gastronomickým prožitkem si i naši žáci mohou připomenout tento dnes již málo známý úsek cesty k velikonočním svátkům. Unikátní soubor plastik lidového řezbáře Jaroslava Bordovského z Kopřivnice znázorňuje proces přímo kolektivní výroby takovýchto preclíků, která vzniká po rukama krajově proslulých Sklenovských preclíkářů. Jejich produkce kdysi nebyla určena pro jejich domácí potřebu, ale pro širší tržní okruh. Žáci si prostřednictvím podobných vyobrazení mohou jednotlivé kroky výroby preclíků přiblížit.

Jaroslav Bordovský – Preclíkáři (autor fotografie: Petr Drkula)

Časná jarní perioda však dávala podnět k tematickému vytváření také jiných zdobných tvarů a prvků, jejichž materiálním základem bylo těsto. Zde se můžeme setkat i s bohatším zoomorfním, antropomorfním či fytomorfním formováním. Rozmanité druhy figurek zobrazující třeba i zmiňované „liščí motivy“ nacházíme ve starých ukázkách velikonočního pečiva; například pečiva vizovického či běžného kynutého pečiva.

ukázka kynutého pečiva (autor fotografie: Petr Drkula)

ukázka vizovického pečiva (autor fotografie: Petr Drkula)

ukázka vizovického pečiva (autor fotografie: Petr Drkula)

Díky tomu, že podobné výtvory nebyly vždy určeny ke konzumaci, ale také k dekoraci, se dochovaly v muzejních sbírkách dodnes. Mohou tak sloužit jako příhodná předloha k takto motivované samostatné práci žáků. Tu je možné ve školním či muzejním prostředí realizovat například za pomoci samotvrdnoucí modelovací hmoty zakoupené, nebo vlastnoručně vyrobené [1]. V případě větších časových a materiálních dispozic je možné vyzkoušet přímo práci s těstem určeným pro vizovické pečivo anebo s těstem slaným či kynutým, které je po vyschnutí ještě tvrzeno pečením v troubě.

Alois Vodák – Liška (autor fotografie: Petr Drkula)

Onu lišku, kterou zde vidíme ztvárněnou rukou jiného lidového řezbáře, a sice Aloise Vodáka, mají děti spojenu s jim důvěrně známou pohádkou o Budulínkovi. Ta také z uvedených kořenů bezprostředně vyvěrá. Je tedy příhodné obohatit ono všem povědomé vyprávění o daný zvykoslovný rozměr. Spojení lišky a hrachu má přímou souvislost právě s Liščí nedělí, která se někdy nazývala také „pučálná“, a sice podle pokrmu – pučálky – připravovaného z napučelého hrachu.

Není žádným překvapením, že hrách jako symbol nového života měl v tradici prostého lidu takřka magický význam. Život v něm skrytý, vyčkávající neomezeně dlouhou dobu mohou děti kdykoli probudit pouze krůpějí vody coby mocnou životodárnou silou. Navíc tímto dalším kulinářským prvkem, který je možné v kolektivu žáků zrekonstruovat, obrazně uctíváme opětovné jarní znovuzrození v podobě pučícího hrachu. Jak jinak než pouze tím, že jej omaštěný, osolený, pocukrovaný a opepřený jednoduše upečeme. K tomu se nám nabízí také přiléhavý doprovod opět ze studnice tradiční lidové zpěvnosti:

Autor notového zápisu: Petr Drkula

Kdesi bloumal dosud chladným večerem také tzv. „pučálník“ – podivná postava v naruby oděném kožichu a s huňatou beranicí, která tloukla na dveře jednotlivých stavení. Ve které domácnosti zapomněli, že v tento den pučálník koná své obchůzky, a otevřeli mu, ty nesmlouvavě očernil sazemi ukrytými v zástěře. Hra na pučálníka bude tedy vhodným oživením vyprávění o těchto zapomenutých zvyklostech.

První postní neděle však nebyla nazývána také jako černá nebo pytlová právě pro to, ale spíše podle zádumčivého tmavého či strohého režného oděvu, do něhož se ženy od tohoto dne odívaly a kterým nahradily jindy zdobný oděv. Děti, které se takto oděny vypraví po oné neděli do školy, učiní živou připomínku toho, že dlouhý čas rozjímání a odříkání opět započal a i my se můžeme zaposlouchat do jeho tichého doznívání v dnešních dnech.