Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Základní vzdělávání > Jak se žije dětem s postižením

Ikona informativni

Jak se žije dětem s postižením

Autor: Helena Chvátalová
Anotace: Jak se žije dětem s postižením je publikace z nakladatelství Portál, ve které se autorka Helena Chvátalová zabývá problematikou pěti typů zdravotního postižení dětí ‒ Downův syndrom, zrakové postižení, sluchové postižení, svalová atrofie a DMO.
Větší část knihy tvoří rozhovor s rodinným příslušníkem. Rozhovory se zaměřují především na to, jak se rodina zvládla vyrovnat s tím, že jejich dítě není zcela zdravé, na vzdělávání dětí s postižením a také na budoucnost dítěte. V závěru kapitol je uvedeno také slovo odborníka v dané oblasti.
Klíčová slova: děti s Downovým syndromem, zdravotní postižení, zrakové postižení, poškození sluchu, dětská mozková obrna, svalová atrofie, portálkniha

Text článku:

Ukázka rozhovoru

Jakou ztrátu sluchu má vaše sestra?

Sestra má poměrně velkou ztrátu - na jedno ucho skoro stoprocentní ztráta, na druhé ucho 98 %. Ale určité zbytky tam jsou a dalo se na tom stavět, což bylo hodně pozitivní. Takže Petra prošla sluchovým tréninkem s logopedkou. Tím, že byla zvyklá používat sluchadlo, si v podstatě zbytky sluchu trénovala. Myslím si, že jí to dopomohlo k řeči. Z větší části odezírá, z menší části i zaslechne nějaké hlásky, slova, ale bez odezírání se neobejde. Na zavolání reaguje.

Jak konkrétně se jí rodiče věnovali?

Opravdu se jí moc věnovali a snažili se pro ni sehnat to nejlepší. Tatínek se vracel z práce, sedl si, maloval, vysvětloval, začal s ní číst. Vymyslel jí také takový slovník. Zapisovali si spolu neznámá slova. Tatínek jí na kartičky napsal slovo, jednoduchými způsoby jí napsal vysvětlení a k některým nakreslil i obrázek - dodneška to má schované.

Znakový jazyk jste doma nepoužívali?

Když dnes doma vyprávím, jak u nás pracujeme s malými sluchově postiženými dětmi, oba rodiče shodně říkají, že kdyby se to mohlo vrátit nebo kdyby se setra narodila do této doby, určitě by se co nejdřív učili „ukazovat“.

Tenkrát to byla taková doba… Nebylo to jednoduché. Když Petra nastupovala do školy, chodila na Svatý Kopeček u Olomouce. My jsme ovšem bydleli sto kilometrů od Olomouce, takže první rok - od pěti let! - byla na internátě, než se našim podařilo sehnat v Olomouci práci a byt. Myslím, že těch deset měsíců bylo hrozných jak pro rodiče, tak především pro Petru.

A v té škole se znakování přímo zakazovalo! Dokonce děti i bouchali přes prstíčky. Když si představím pětileté neslyšící dítě, které se neumělo pořádně vyjádřit a domluvit na internátě, na pokoji o dvaceti dětech, je mi ho velice líto.

Prostě v té době se na neslyšící děti mluvilo, ony se snažily odezírat a používat zbytky sluchu. Jenže třeba čtyřleté dítě, se kterým se pracuje tímto způsobem, zná s porozuměním kolem dvaceti slov - to přece není žádná komunikace!

Ale i dnes se prý rodiče ze strany lékařů setkávají při diagnóze těžké sluchové vady s doporučením „hlavně neznakujte“. Proč?

Mnozí odborníci tvrdí, že děti, které znakují, ztrácejí chuť a motivaci k mluvené řeči. Ale my v naší školce máme zkušenosti, že děti strašně rády chodí na logopedii, chtějí se učit mluvit - a na druhé straně že znakový jazyk je pro mluvený jazyk vynikajícím startem.

Vaše sestra je však úspěšná přesto, že byla vychovávána orálně.

Ne. Především proto, že měla skvělé rodinné prostředí a je nadprůměrně inteligentní. Je naprosto samostatná, její čeština je téměř perfektní. Vystudovala dokonce úspěšně vysokou školu se slyšícími. Ale znovu musím zdůraznit, že rodiče se jí věnovali naprosto mimořádně, a také že Petra je nadprůměrně inteligentní. A možná, že by jí všechno šlo lépe a rychleji, kdyby měla možnost od počátku znakovat. Svého času byla „ukazována“ jako vzorový příklad orální výchovy. Ale ona nakonec začala sama znakovat, začala chodit mezi neslyšící.

Vraťme se ještě k sestřinu vzdělávání.

Když jí bylo asi deset let, začala její učitelka upozorňovat rodiče na to, že se ve škole s redukovanými osnovami Petra nudí, že má na víc. Takže nakonec poslala doporučení k přijetí Petry paní logopedce, se kterou se znala a která učila v Praze ve škole v Ječné ulici, a prosila ji, aby to s Petrou zkusila.

Tatínek tedy odjel s Petrou do Prahy na „pohovor“, ale ukázalo se, že Petra náročnější učivo, které probírali v Ječné, kam chodily děti nedoslýchavé s velkými zbytky sluchu, a kde tedy učivo nebylo tak redukované, prostě nezná. Nakonec se rodiče s paní učitelkou dohodli, že by Petra nastoupila o jeden ročník níže a tatínek se s ní přes prázdniny všechno doučí.

Takže jste se zase stěhovali?

Ano. My už jsme s bratrem byli na středních školách. Vzpomínám si, že jsme o tomto kroku tenkrát s bratrem dost diskutovali, měli jsme ve třídách prima kolektivy, sportovali jsme. Na druhé straně nás lákala Praha se svými možnostmi. Problémy ovšem byly s bytem. První školní rok v Praze jsme nakonec bydleli na ubytovně v jedné místnosti, bratr ještě zůstal v Olomouci na internátě, dojížděl za námi jen na víkendy.

Myslíte, že by byli rodiče respektovali, kdybyste s bratrem řekli, že se stěhovat nechcete?

No, podali to tak, že kdybychom opravdu nechtěli, tak to neudělají. Dali nám také určitou dobu, abychom si to rozmysleli. Ale z naší strany to nijak dramatické nebylo, asi nás opravdu Praha v podstatě lákala.

Jak Petra zvládla přestup do náročnější školy?

Muselo to pro ni být hodně těžké. Už jenom to, že se od května do září pořád denně učila, i celé prázdniny. Ale byla v ní asi velká ctižádost, ona sama chtěla, naši ji vlastně vůbec nemuseli nutit.

Když pak začala do té školy chodit, chodila dlouho domů nešťastná. Byla zvyklá na jedničky, najednou měla trojky a ještě „s odřenýma ušima“. Nebylo to lehké. Ale ke konci prvního školního roku v Praze jsme dostali byt a jí se začalo ve škole dařit. V osmé třídě už měla jen asi tři dvojky a dostala se pak na gymnázium v Ječné. Potom chtěla na nějakou výtvarnou školu, ale nakonec se rozhodla pro speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK.

Jak se nakonec dostala do komunity neslyšících?

Mám pocit, že už na střední škole chodila mezi neslyšící. Jinak se pohybovala mezi slyšícími, kamarády měla většinou mezi spolužáky, což byly děti nedoslýchavé nebo ohluchlé, a všechny byly vedeny ryze orálně.

Jak jste se vy sama dostala ke znakové řeči?

Začala jsem „ukazovat“, když mi bylo devatenáct. Už od šestnácti jsem jezdila na tábory pro neslyšící. Na jednom z táborů jsem se seznámila s klukem, jehož maminka je jednou z našich nejlepších tlumočnic znakové řeči. Měla neslyšícího manžela, sama vyrůstala v rodině neslyšících. Celá rodina, včetně slyšících členů, uměla ukazovat. Nakonec jsem se za něj provdala, a i když dnes jsme rozvedení, hodně mě to ovlivnilo. Od jeho maminky jsem se opravdu mnohé naučila. A také už na střední škole jsem psala v rámci SVOČ o neslyšících, začala jsem do jejich světa víc pronikat - do jejich společenství, komunit.

Slovo odborníka

Výběr školy

Výběr vhodného předškolního a zejména pak školního zařízení je třeba dělat vždy na základě dlouhodobého poznávání dítěte a komplexního posouzení, které zahrnuje speciálněpedagogické, logopedické a psychologické vyšetření dítěte.

Integrace sluchově postiženého dítěte, dospívajícího či dospělého člověka do společnosti probíhá postupně na mnoha úrovních. Základy integrace se tvoří již v rodině a v jejích přátelských kontaktech s širším příbuzenstvem, známými a zejména pak s vrstevníky dítěte. Tato integrace též pokračuje ve vyšším věku v mimoškolní zájmové činnosti.

Formálně může být integrace vyjádřena institucí, kterou dítě či mladistvý navštěvuje - školou. Podle možností konkrétního dítěte a jeho potřeb je třeba opět na základě posouzení týmem pracovníků SPC zvážit, zda a kdy začínat s integrací v rámci školních institucí. Neuvážená, vývoji dítěte neodpovídající a po metodické a organizační stránce nezajištěná integrace může mít za následek psychické strádání a zaostávání v rozvoji jeho skutečných možností. V předškolním věku je třeba zvažovat, zda integrace v běžné mateřské škole neomezí možnosti rozvíjení řeči dítěte oproti speciálnímu předškolnímu zařízení. V základní (případně střední) škole je třeba zvažovat, zda integrace dítěte neomezuje jeho možnosti vzdělávání oproti škole speciální.

Pro běžnou školu není integrace sluchově postiženého dítěte příliš náročná na materiální vybavení, je ale náročná na osobnostní vlastnosti pedagoga (otevřenost, takt, vstřícnost, vcítivost a přizpůsobivost) i na jeho pedagogické mistrovství a metodickou zdatnost.

V rámci naší republiky existuje síť speciálních škol pro sluchově postižené - mateřských, základních a středních. Školy v zásadě používají dvě základní metody vzdělávání, které musí odpovídat možnostem a specifickým schopnostem žáků tak, aby se jim dostalo úplného vzdělání. Školy, které si kladou za cíl do budoucna integraci sluchově postiženého do společnosti v co největší míře,

poskytují vzdělání na základě rozvoje rozumění a užívání mluvené řeči - používají orální metodu. Na základě naší zkušenosti můžeme sdělit, že absolventi této metody výuky, pokud nepokračují ve studiu na speciálních středních školách, se úspěšně integrují v běžných středních školách a absolventi gymnázia pro sluchově postižené nalézají uplatnění odpovídající jejich vzdělání. Mimo to v průměru 60-70 % absolventů úspěšně studuje na vysoké škole. Většina škol tvoří třídy, ve kterých se vyučuje metodou totální komunikace, experimentálně v některých školách též metodou bilingvní.

Technické pomůcky

Technické pomůcky pro sluchově postižené - zejména sluchadla -se v posledním období výrazně zdokonalují a umožňují rozvíjet sluchové vnímání i u velkých ztrát sluchu.

V posledním desetiletí 20. století se rozšířila metoda kochleární implantace, která pomáhá u velmi těžkých vad sluchu v případě, když ani po dlouhodobém přiměřeném a systematickém rozvíjení sluchu za použití vhodného sluchadla dítě nediferencuje zvuky řeči. Nejzřetelnější je efekt kochleární implantace a následné reedukace řeči a sluchu u ohluchnutí. Vynikající jsou výsledky této metody i u vrozených vad sluchu či vad získaných před vývojem řeči – je-li operace provedena v raném období, nyní nejčastěji asi okolo dvou let věku dítěte.

Co by měla vědět tzv. zdravá veřejnost

Veřejnost není zvyklá na kontakt se sluchově postiženými ani informovaná o vhodném způsobu komunikace. Většina společnosti znakový jazyk neumí a neví, že se může se sluchově postiženým v mnoha případech domluvit mluvenou řečí. Většina sluchově postižených má zábrany komunikovat se slyšícími. Mnoho lidí překvapí zvuk hlasu sluchově postiženého i jeho odlišná výslovnost a nedokážou si tyto projevy spojit s vadou sluchu. Proto na veřejnosti promlouvají jen ti odvážní sluchově postižení, kteří dokážou psychicky překonat nepříjemné pocity z obtížně probíhající komunikace.

Zdvořilost a takt, které by měly být samozřejmé ve společenském styku, by v chování vůči sluchově postiženým měly zahrnovat ještě několik pravidel důležitých pro zdárnou komunikaci:

Sluchově postižený potřebuje dobře vidět náš osvětlený obličej, pokud možno ve stejné výši se svým.

Nejlépe je možné odezírat a nejlépe je rozumět klidné, přiměřeně hlasité řeči s jasnou, správnou a plynulou výslovností ve volném tempu. Pro porozumění jsou více vhodné kratší gramaticky správně uspořádané věty než složitá souvětí.

Sluchově postižený si musí určitou dobu zvykat na způsob řeči každé nové osoby, se kterou se setkává - je třeba poskytnout mu dostatek času a klidně a trpělivě opakovat či přeformulovat, čemu nerozuměl.

Křik, přehnané slabikování, smích, telegrafický styl, nedbalá výslovnost, rychlé tempo řeči apod. – to vše řeč deformuje a zhoršuje možnost porozumění.

Při trpělivosti a dobré vůli z obou stran se vzájemné porozumění bude rozrůstat.


 

Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Jak se žije dětem s postižením

 
Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 30. 03. 2012
Zobrazeno: 5280krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

2 uživatelé Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
CHVÁTALOVÁ, Helena. Jak se žije dětem s postižením. Metodický portál: Články [online]. 30. 03. 2012, [cit. 2019-01-16]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/15673/JAK-SE-ZIJE-DETEM-S-POSTIZENIM.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.