Inspirace v tvořivém myšlení

Současná doba, doba informací, se vyznačuje překotností, hromaděním stále nových poznatků a faktů. Ale již v roce 1929 O. J. Novotný připomíná (in Tvořivá škola s. 58), že „hromadit věcné poznatky“ není jediným smyslem vzdělávání, ale že „škola musí učiti člověka k práci, musí ho zaučit správným metodám umožňujícím přístup k celé té tajemnosti, kterou chová svět“. Jednou z cest zajišťujících odhalování mystičnosti života je výchova k tvořivosti. Podle Basileho (1970) bude tvůrčí fantazie pro budoucnost národů znamenat více než přírodní bohatství a jedna země bude předhánět druhou v síle imaginativních mozků.

Tvořivost můžeme nejvíce rozvíjet v literární výchově. Umělecká literatura má účinky na tvůrčí představivost, má vliv na tvořivý estetický přístup k životu, podporuje sémantickou tvořivost, probouzí speciální tvůrčí schopnosti. Jak se má učitel literární výchovy podílaz na výchově k tvořivosti? Třeba tím, že se bude „inspirovat“ inspirací a jinými hybnými prvky tvořivého myšlení.

Tvořivost je schopnost inovace myšlení, vynalézavosti, využití dřívějších poznatků a jejich kombinace při řešení nových problémů. Jedná se tedy o jev společenský, projevující se aktivní adaptací. Podle některých psychologů (Balcar 1983) je to zvláštní případ duševní schopnosti, která podporuje divergentní složku produktivního myšlení. Autoři Pedagogického slovníku podtrhují vedle schopností podílejících se na poznávacích a motivačních procesech i roli inspirace, fantazie a intuice, tedy podíl duševních stavů a duševních procesů (Průcha; Walterová; Mareš 1998).

Tvořivý jedinec v tvůrčím procesu nepoužívá pouze své myšlení, ale pracuje se svou imaginací, se svými zasunutými asociacemi, se svými city, představami, hledá otázky ve svém podvědomí, přijímá rady a podněty z širokého okolí, přichází s nápady, zapojuje do procesu celou svou osobnost. Michal Horáček (in LN, 24. 6. 2000) říká: „Nápad je něco, jak krásná čeština naznačuje, co na člověka napadá. Já můžu být jen dobře zorané pole a doufat, že tam dobrá semínka napadají…, mou povinností je být připraven. Dobrý nápad je dar, čirá milost, které se mi dostává.“

Náhlé vnuknutí – to je inspirace. Jedna z neoddělitelných součástí tvořivého procesu. Tento jev vystupuje jako nepředvídané, nečekané poznání, intuice, která vzniká v příznačném inspirativním psychickém stavu, jenž je předpokladem tvořivé aktivity. V souvislosti s tvorbou je pojem vysvětlován jako podnět k tvůrčímu vzplanutí, který vyvolává stav tvůrčí vášně, extáze. Současně se inspirace definuje jako „stav osobitého napětí, jako vystupňování citového stavu a soustředěnosti na předmět tvoření, přičemž se neméně uplatňuje i činnost myšlení, fantazie, a také technické zručnosti“ (Boroš 1986, s. 42).

Jde o důležitou část tvořivého procesu, často dlouhodobého přemýšlení, v němž se objevuje nejasná, ale inspirativní myšlenka, která se může během dalších fází vytříbit. Je to fáze naprostého soustředění, pozornosti, zaostřenosti na problém, náhlého osvícení, jasnosti. Jsou to chvíle citového zahloubání se, uvědomělého přinucení se k přemýšlení. Zdeněk Mahler (in Tomsová, Nové knihy, 7. 7. 1994, s. 9): „Člověk si může rozbít ústa a třeba i zjistí, že dělal něco skutečně špatně a dostal po zásluze, ale prubuje to zase, jinak, jinde. Není to žádná ctnost, jsme tomu puzení vydáni všanc.

Někde v podvědomí, aniž na to záměrně myslíte, se ve vás skládají tušené obrysy, stavební prvky projektu a potom, v nečekané chvíli, třeba pod sprchou, se to stane: ježišmarjá, já to mám! Jako by se kolečka najednou dotkla, začnou se navzájem pohánět a celý systém funguje. To jsou ty zvláštní momenty inspirace, která zpravidla dlouho dozrává a slouží připravenému. Působí jako náhodné zjevení, ale má vnitřní zákonitost. Jen si vzpomeňte: když chcete něco vyřešit, nedá vám problém klidu, i když spíte – mozek si dělá, co chce… interes  nebo talent, ten nás žene či nese, ten s námi uhání.“

J. Beneš připomíná příběh z historie, v němž mladý Alexandr Makedonský zkrotil divokého koně. Mladík vnímal okolní podněty jinak než jeho druzi a všiml si, že kůň se nebojí  jezdců, ale stínů. Alexandr Veliký tak porušil známé hodnocení a pomocí inspirace kombinoval dostupné informace (in Malina 1993, s. 33).

Současná psychologie respektuje tvořivý akt jako formu zobrazení, poznání skutečnosti pomocí kognitivních procesů mozku, odevzdání se tvůrčí myšlence a subjektivního prožívání reality jedincem. Boroš upřesňuje (1986, s. 48), že „inspirace je veliké vypětí všech psychických sil člověka,“ které má někdy za následek zvláštní projevy chování. Zdeněk Mahler popisuje chování jedinečného umělce W. A. Mozarta.

Své zaujetí prací mnohdy ventiloval nevázanými projevy, dětinským jednáním. „Pod povrchem jeho pověstné hravosti probíhala neodbytná kreativita: že marnil čas nad biliárovými koulemi, že si věčně pohazoval pomerančem, že s oblibou vyhledával v Prátru vzduchoplavce Blancharta s jeho balonem? Mozart byl okouzlen tvarem koule, nejdokonalejší formou, absolutní symetrií, koule pro něho měla inspirativní půvab, představovala řád, tajila smysl, s balonem stoupala k nebesům hlava naplněná fantazií…“ (in Malina 1993, s. 48).

Ne všichni kreativní tvůrci vidí příčiny svého tvůrčího úspěchu v inspiraci. E. A. Poe se snažil vysvětlit svůj tvůrčí přístup nikoli inspirací, ale racionalismem počtářského postupu; Michelangelo zdůrazňuje, že tvořit znamená anatomicky studovat tělo. Italský lékař a kriminolog C. Lombroso na základě dlouhodobých pokusů uvádí, že tvoření je závislé na tlaku počasí. Vyzkoumal, že nejplodnější měsícem pro tvorbu je květen, potom srpen, duben a nejméně se projevuje tvořivá aktivita v únoru, říjnu a prosinci. Génius W. A. Mozart vyjádřil příčinu kreativity lakonicky: „Ani vysoký stupeň inteligence, ani představivost, ani obojí dohromady, nic z toho nedělá génia. Láska, láska, láska je duší geniality.“ (in Kincherová 1998, s. 118)

Co z toho pro nás učitelé vyplývá? Že máme žákům nabízet mnoho námětů, jež vyburcují jejich představivost, fantazii a které je vybičují k tvůrčímu zápalu. Například za krásného počasí jim číst příběhy plné lásky, nejlépe v dubnu a květnu. V srpnu už záleží pouze na nich, zda budou anatomicky studovat tělo nebo meditovat, neboť meditace má i vliv na zvýšení kreativity (Dacey; Lennon 2000).

Mimochodem, paní kolegyně a páni kolegové, meditace navozuje léčivé účinky při psychosomatických obtížích a zlepšuje psychiku jedince. I to je jedna z cest za naší kreativitou i kreativitou našich svěřenců. 

Seznam použité literatury    

BALCAR, K. Úvod do studia psychologie osobnosti. 1. vyd. Praha: SPN, 1983. 232 s.
BASILE. J. Kulturnost řídících pracovníků. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1970. 104 s.
BOROŠ, J. Psychológia pre mladých. 1. vyd. Bratislava: Smena, 1986. 272 s.
DACEY, J. S.; LENNON, K. H. Kreativita. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2000. 252 s.  ISBN 80-7169-903-9.
FONTANA, D. Psychologie ve školní praxi. 1. vyd. Praha: Portál,1997. 384 s.  ISBN 80-7178-063-4.
HEGER, L. Ženy za jedna, muži dvě minus. Lidové noviny,  24. 6. 2000, s. 27.
KINCHEROVÁ, J. Psychologické testy pro kluky a děvčata. 2. vyd. Praha: Portál, 2001. 164 s.  ISBN 80-7178-603-9.
MALINA, J. (ed.). O tvořivosti ve vědě, umění a politice. vol. II. Brno: MU, 1993. 359 s.  ISBN 80-85834-00-6.
PRŮCHA, J.; WALTEROVÁ, E.; MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 2. vyd. Praha: Portál, 1998. 330 s.  ISBN80-7178-252-1.
TOMSOVÁ, M. Nové knihy, č. 26, 7. 7. 1994, s. 9.
Tvořivá škola. Brno: Paido, 1998. 192 s.  ISBN 80-85931-63-X.